To, co k tobě cítím! 09

Slib

„Ho-ka-ge! Ho-ka-ge!" Skandovali obyvatelé vesnice. Bylo pondělí a v tento den mělo proběhnout jmenování nového kage v Listové vesnici.
„Vážně tam musím jít?" Zeptal se Kakashi své milované, ale ta se na něj jen zpytavě podívala a důrazně pokývla hlavou.
„Toho jsem se bál," zkroušeně pokračoval Kakashi.
„Ale ale," rýpla si Shizune, „snad tady není někdo nervózní." A chtě nechtě se na něj usmála. Kakashi jakoby nahodil uražený obličej a otočil se od ní. Zrovna ve chvíli, kdy ho chtěla Shizune obejmout se ozval z terasy hlas: „A teď prosím, přivítejte našeho nového Hokage!" Ozval se hlasitý potlesk a tak Kakashimu nezbývalo nic jiného, než jít nahoru a představit se vesnici. Udělal krok vpřed, ale čí si ruka ho zadržela.
„Počkej!" Toužebně řekl její majitel. Kakashi se otočil a hleděl do těch očí, které ho tak okouzlili. Shizune se k němu naklonila a dala mu pusu. „Pro štěstí," řekla a usmála se na něj. Kakashi se otočil a rázoval si to po schodech vzhůru.
„A nezapomeň si to tam užít!" vychrlila za ním Shizune dřív, než se jí ztratil za rohem.
Kakashi pomalu vystoupal nahoru a došel až k okraji terasy. Otočil se k Tsunade, která mu podávala klobouk se znakem hokage. Ten jej s radostí přijal a pomalu a pečlivě si jej nasadil na hlavu. Lidé začali zase skandovat jedno jediné slovo.
„Ho-ka-ge! Ho-ka-ge!"
Kakashi zvedl ruku ve znamení, aby se přihlížející utišili. „Dnes," pronesl s jistou hrdostí, "bych vám chtěl také oznámit, že se budu ženit." Zase vypukl jásot, ale on si sjednat ticho. „Má nastávající by se s vámi ráda viděla. Prosím, přivítejte ji s patřičným potleskem." Tak teď si to užij zase ty, pomyslel si jízlivě.
Shizune ho ovšem překvapila. Ladně vy hopkala po schodech nahoru a přistoupila ke Kakashimu. Zamávala lidem, kteří to odměnili hlasitým potleskem. Kakashi na ni zaraženě koukal s pusou otevřenou a snažil se pochopit, o co tady jde. Shizune se na něj otočila s úsměvem ve tváři.
„Čekala jsem, že to uděláš," pousmála se a dala mu pusu na tvář. Kakashi byl mimo. Vůbec nevěděl, co se to stalo, ale pak, když se probral a slyšel její potutelný smích, došlo mu, že na ni pořád zírá s otevřenou pusou. Spěšně ji tedy zavřel a otočil se zpět k lidem. Řekl pár posledních zdvořilých slov a odebral se s Shizune zpátky do místnosti, kde před tím čekali.

„Páni, ten Kakashi to ale rozjel co," svěřil se Kiba Hinatě, když společně mířili na slavnost, která byla uspořádána na počest nového Hokage. Od jeho jmenování uběhli sice tři týdny, ale Kakashi chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou, takže zároveň probíhal svatební obřad za zavřenými dveřmi úřadu hokage.
„Jo, to jo," odvětila mu Hinata. Sklopila oči, nechtěla, aby Kiba viděl, že se v nich třpytí slzy. „Tohle byl Narutův sen," vzpomínala. „To on se měl stát Hokage. Ale není tu. Kde je Naruovy konec," posmutněle uvažovala.
„Hele! Podívej se na to," vytrhnul ji Kiba z jejich útrap. Hinata se podívala směrem, kam ukazuje. Uviděla jejich bývalou mistryni Kurenai, jak tam vede svého malého syna.
„Dobrý den, Kurenai-sensei," usmál se na ni Kiba, když k ní dorazili. Hinata přitakala a podívala se na malého Asumu.
„Ahoj, prcku," zazubila se na něj a prohrábla mu rukou vlasy. Asuma ji hned chytil za ruku a zachechtal se.
„Kolik mu vlastně je?" Zeptala se dívka a dala hlavu blíže k maličkému dítěti. To ovšem neměla dělat, protože prcek se krásných, tmavých vlasů hned chytl a začal za ně tahat. Hinata se lekla a měla co dělat, aby zadržela výkřik bolesti. Ale vyřešila to tak, že po vlasech nechala téct svou chakru, takže už ji to moc nebolelo.
„Teď mu bude pět let," odpověděla s nadšením Kurenai. Všimla si, že chudák Hin se stala obětí Asumy a že ji tahá za vlasy. Pohladila ho a zeptala se ho, jestli nechce zmrzlinu. Hned se jí dostalo zuřivého souhlasu a malé dítě po ní skočilo a snažilo se ji obejmout. Rozloučili se, a když se Kurenai odebrala směrem k nedaleké cukrárně, dali se Hinata a Kiba znovu do řeči.
„Líbilo se mi, jak máš ráda děti," zalichotil jí Kiba. Odpovědí se mu dostalo v podobě zčervenalých tváří. Když na ně pohlédl, v duchu se usmál. „Víš," pokračoval, "taky bych chtěl mít jednou děti." S tázavým pohledem se otočil na Hinatu, co mu na to řekne.
„Vážně? A s kým?" Zeptala se jako člověk, který už zná odpověď, ale chce se jen ujistit.
„Je prohnaná," pomyslel si hnědovlasý muž. Jemně si ji chytil za bradu a nadzvedl jí hlavu, aby si mohli koukat do očí. Zastavili se a chvíli se jen tak na sebe dívali. To už to ale Kiba nevydržel a pomalinku se začal naklánět k ní a toužebně přivřel oči. Hinata se nebránila a jemu to ani nevadilo. Když ale spočinul rty na její tváři, udiveně otevřel oči a zeptal se jí, co se to s ní stalo.
„Promiň. Já jen," zdráhala se odpovědět Hinata. Další slova raději spolkla a čekala na Kibovu reakci. Ten se jen otočil, aby se díval před sebe a sklopil pohled.
„Já vím, že pořád doufáš v zázrak, a že se Naruto vrátí, ale už je to jeden a půl měsíce. Chuninská zkouška už téměř začala a navíc byl pře několika týdny představen i nový hokage vesnice a jeho zasnoubení s bývalou poradkyní páté. Kdyby ještě žil, tak by to nemohl přeslechnout a vrátil by se. Hinato, on už se nevrátí." Na poslední větu položil mírný důraz, a když ji řekl, pohladil ji po vlasech. „Hinato," zašeptal, ale víc nestihl. Tmavovlasá dívka k němu přiskočila a hlavu mu položila na hruď. Tiše se rozplakala a slzy, jež jí tekly z očí, skapávali na Kibův plášť a dělali na něm malé mokré flíčky.
„P-promiň, K-Ki-bo," vykoktala ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.
„To je dobrý, nemáš se za co omlouvatm" utěšoval ji Kiba. Pochopil, že narazil na citlivou strunu. Něžně ji pohladil a políbil ji na hlavu. Pomyslel si, že má krásně jemné vlasy. Chtěl by je mít v ruce, když bude usínat a dotýkat se jich, když se bude probouzet. Bylo to tak úžasné a přeci nedosažitelné. Věděl, že její srdce patří Narutovi a dokud na něj nezapomene nebo ji nějak nepřesvědčí, nikdy ji nebude mít.

„Kyuubi!" zakřičel Naruto, když se objevil před jeho, nyní již otevřenou, klecí.
„Co se děje!" rozhořčil se Kyuubi. „Co pak jsem ti neřekl, že mě nemáš budit!? Jsem unavený," pokračoval stejně hlasitě. Uběhlo již spoustu týdnů, ale Naruto se pořád nevrátil. ANBU, kteří ho také hledali, ho nenašli. Už dávno bylo odvoláno pátrání po jeho těle. Vesnice už se smířila s tím, že přišla o jednoho z nejlepších ninjů.
„Řekni mi. Řekni mi Kyuubi, na co zapomínám. Je to - je to, nevím, prostě jako by mi chyběl kus duše," popisoval své pocity Naruto.
Kyuubi se musel usmát. Už před dávným časem, co Naruto strhnul pečeť, tak ho chytil do genjutsu a zablokoval mu část mozku, kde jsou vzpomínky na Konohu a vše s tím související. Řekl si, jak je bezva, že na to nepřišel. Konec konců to bylo součástí jeho plánu, aby se to nedozvěděl a on mohl získat jeho tělo i duši. Tím by byl svobodný. Teď ho držela jen Narutova síla, která tu jeho pomalu ale jistě převýšila. Kdyby byl na svobodě a mohl čerpat čerstvou přírodní sílu, bylo by to o něčem jiném, ale v té schránce, ve které je už dvacet let to nedokázal. Prostě to nešlo.
„Naruto," řekl hlasem, který by nikoho nenechával na pochybách, že ho to ani za mák nezajímá, „mě se na to neptej. Já ti nevidím všude." Hlasitě si povzdechl a složil hlavu na přední tlapy. Za nedlouho pravidelně oddechoval. Naruto jen pokrčil rameny a odešel.