Špatné rozhodnutí? Kdo ví... 02

Netušila, kolik času oběhlo, když někde napravo od ní zarachotily dveře. Dostala párkrát najíst a napít a nějaký mladý muž, medik, jí přišel vyměnit obvazy a zkontrolovat zranění. Počítala, že to bude opět něco v tomto smyslu, jenže…
Skrz otevřené dveře dopadlo do cely světlo z chodby a na chvíli ji oslepilo. Byla nucena oči zavřít a nějakou dobu počkat. Když je opět pomalu otevřela, poblikávala nedaleko ní svíčka a vedle ní…
„Takže žiješ,“ vydechla slabě.
„Překvapení?“ ušklíbl se.
Neodpověděla.
„Mě není tak lehké dostat,“ dodal.
„To vidím,“ opáčila.
Zavládlo ticho. Pokusila se trochu pohnout. Přitáhnout si nohy k sobě. K břichu. Její pozice byla příliš otevřená. Necítila se tak dobře. Měl výhodu.
„Proč jsi přišel?“ zeptala se slabě, zatímco pokrčila pravou nohu.
Chladnýma černýma očima sledoval její počínání. Snaží se chránit. Břicho je velmi zranitelná oblast. Levou nohu ale zřejmě nepokrčí.
Levou nohu nepokrčím. Na to jsem slabá a bolest je příliš velká. Zkusila se odtáhnout. Pryč. Z jeho dosahu. Splynout se zdí za jejími zády. Nevnímat ty černé, chladné oči.
„Kolik je ti let?“
Otázka ji zaskočila.
„K č… k če… K čemu to potřebuješ vědět?“ vykoktala.
„Odpověz,“ vyzval ji.
„Proč?“
Ledovýma očima si ji prohlížel. Ten pohled ji děsil a znervózňoval.
„Mám pocit, že tě odněkud znám,“ řekl po chvíli. A není to pocit. Určitě tě znám. Ale to ty vědět nemusíš.
Střelila po něm pohledem. Mohl by si vzpomenout? „Proč jsi přišel?“ zopakovala slabě otázku.
Ještě chvíli si ji prohlížel.
„Mám pro tebe návrh.“
Nepodívala se na něj. Na to neměla sílu. Místo toho sledovala svíčku, kterak poblikávala v chladné cele a vrhala děsivé stíny po stěnách.
„Potřebuji k tomu znát tvůj věk.“
Neměla chuť se s ním dohadovat. Čím dřív mu odpovím, tím dřív odsud vypadne.
„13,“ zamumlala.
Na tváři se mu objevil chladný, spokojený úsměv.
„Dobrá tedy, poslouchej…“

***

„Vše je připraveno, Orochimaru-sama,“ objevil se za zády hadího muže medik.
Jmenovaný přikývl.
„Stejně by mě zajímalo, proč jste mu tu dívku nechal. Mohla být užitečná.“
„To mohla. Sasuke s ní má ale něco v plánu. A já jsem zvědavý na to, co.“
„Hm,“ zamručel brýlatý. „Pokud vůbec přežije.“ zamumlal si tiše pro sebe.
Orochimaru ho ale slyšel a zle se usmál. Ano, pokud přežije…

***

Malá veverka se zrzavým kožíškem šmejdila mezi křovím a zvědavě čenichala kolem. Nebylo to tak dávno, co opustila teplou dutinu stromu a vydala se na první průzkum za doprovodu rodičů.
Teď už byla téměř samostatná. Okolní svět byl tak zajímavý a plný nových podnětů, že ji zvědavost nedala a stále slézala z bezpečí koruny stromu. I když se nikdy nevzdálila od stromu nijak daleko, narazila na mnoho zajímavých věci a její čumáček zachytil mnoho pachů.
Dneska jí vítr do čumáčku zanesl pach nejzajímavější. A také nejděsivější. Pud jí velel okamžitě odtud utéct. Vylézt do bezpečné náruče koruny stromů a schovat se mezi větvemi. A ten pud poslechla. Během chvíle doběhla ke stromu. K té pevné, košaté jistotě.
S pocitem bezpečí se obrátila, stoupla si na zadní a opět zavětřila. Těch pachů bylo několik. Zatímco pachy pomalu mizely, jeden přetrvával.
Chvíli váhala. Nakonec ji ale zvědavost přemohla. Pomalu se vydala k centru pachu. Šla napjatě, ušima zachytávala jakýkoli zvuk. Několikrát se vrátila zpět ke stromu. Pokaždé se vak opět vydala za svým cílem a pokaždé zašla o kousek dál. Až konečně…
Přímo před ní bylo to, co vydávalo ten podivný, intenzivní pach, který v ní vzbuzoval takovou zvědavost a zároveň takový strach.
Instinkt jí velel: Uteč! Uteč odtud! Do bezpečí!
Zvědavost zrzečky ale byla silnější. Popošla blíž. Nehýbalo se to.
„Chlapi! Pojďte sem! To musíte vidět!“ rozlehl se lesem drsný, mužský hlas.
Zrzavá se vylekala a střelhbitě se otočila směrem ke stromu. Prosmýkla se křovím, podběhla pod kmenem stromu. Náhle nastala tma a s ní naprosté prázdno.

„Můžeš mi vysvětlit, proč ječíš na celý les?“ zeptal se volajícího o něco menší muž, když k volajícímu došel.
„Vylek…“ Větu nedokončil. Jeho společník ukazoval rukou kamsi dolů. Stočil pohled tím směrem…