Jen normální holka - 1.Já jsem tady!

„Antisho, vstávej už konečně. Dnes máš jít k lordu Hokage!“ strhávala z mladé třináctileté dívky peřinu její matka.
„Jasně, mami. Už letím…“ povzdychla si Antisha a nechtěně se doplazila do koupelny. Zase jí čekala hodinová cesta do vesnice, kde bude bydlet u svého strýce. Její strýc byl velice schopný ninja a byl pravá ruka hlavy vesnice, tedy lorda Hokage.
Rychle se oblékla do dlouhých světle hnědých šatů, s rozparky na obou nohách, aby se mohla volně pohybovat a vydala se tam.
Jako chuunin, tedy ninja střední úrovně, si dokázala svou tělesnou sílu, nebo-li chakru, soustředit do nohou a tím pádem se neuvěřitelně rychle přemisťovat z místa na místo. Pro přemístění si vždy vybírala raději vzdušnou cestu, a proto skákala ze stromu na strom. Milovala tohle plachtění vzduchem, když jí vlasy povlávaly kolem hlavy v celé své délce (do pasu) a nemusela se skrývat jako normálně. Jen díky skrývání prošla nenápadně se svým týmem všemi zkouškami. No jestli se tomu dal říkat tým – Kenaha-sensei totiž trénoval hlavně její dva kolegy a jí si nevšímal. Ale neměla mu to za zlé. Ti dva byli strašní.
Po dlouhé cestě konečně dorazila do vesnice. Z hlavy si sundala svou ochrannou čelenku, Hitai Ate, aby ji nikdo nepovažoval za ninju a v celé své kráse (podle svého názoru spíš ošklivosti) se vydala do domu svého strýce.
„Konečně jsi dorazila. Jaká byla cesta?“ zeptal se dívky její strýc, jakmile vešla do domu a táhnul ji do kuchyně, kde jeho žena připravovala oběd.
„V pohodě… i když jsem srazila pár veverek a tak. No snad to přežily,“ odvětila Antisha milým hlasem a lehce se zasmála.
„Určitě, většinou jsi jemná, když běháš. Běžela jsi, ne? Nebo jsi to zase vzala po stromech?“ přejel ji strýc přísným pohledem.
„No… možná jsem se trochu proletěla, ale to bylo tím, že je to tak rychlejší,“ namítla Antisha.
„Vždyť jsem nikdy rychlejší kunoichi (žena ninja) neviděl, tak se nevymlouvej. Uvědomuješ si, jak jsou ty větve nestabilní?!“
„Jo, ale jsem dostatečně rychlá, takže když si vzpomene spadnout, tak jsem o pár desítek stromů dál!“ brblala Antisha.
„Tak dobře, ale dávej si pozor. Jak se ti líbí být chuunin?“ naladil na jinou vlnu vysoký blonďák.
„Už jím jsem půl roku…“ povzdechla si černovláska.
„To je pravda. Příští týden začnou další zkoušky. A myslím si, že tvoje skupina byla vybrána, aby tam na to dohlížela. Zkoušku budou skládat i tví spolužáci z Akademie, tak je musíš povzbudit!“ nabádal ji.
„Ty tři skupiny vypatlanejch rookies?!“ nevěřícně kulila oči dívka.
„Také jsi mezi ně patřila,“ namítla Sianna, dívčina teta.
„Jo, ale nikdy jsem nebyla jako oni…“ Dívčin půvabný obličej zahalil smutek a Sianna ji konejšivě objala.
„Jednou si najdeš přátele, zlatíčko. Jednoho krásného dne tě někdo pochopí. A ty uvidíš život hned jinak,“ promlouvala k ní šeptem a tak ji uklidňovala. Antisha byla podle ní úžasný, ale nepochopený člověk. Nikdo nevěděl, jak se k ní má chovat. Raději pro ně byla vzduch.
„Díky za podporu…“ usmála se lehce Ant.
Pak se potichu naobědvali a po obědě odešel Sanata do práce, Sianna šla nakoupit a Ant se vydala na procházku kolem vesnice jen ve svých obyčejných letních šatech a s rozpuštěnými vlasy. Jediné zbraně, které měla, byl pár kunaiů na každé noze, její mozek a pěsti. Většinou ani nic víc nepotřebovala.
Vydala se skrz vesnici, ale zastavila se pod památníkem lordů Hokage a dlouze se dívala na jejich obličeje. Vždy to byly její vzory. Hlavně čtvrtý Hokage, který se za vesnici obětoval.
Milovala svou vesnici. A věděla, že se blíží válka. Všude na hranicích vládly nepokoje a ona právě tam měla své mise. To zapříčinilo, že tušila, že se blíží něco zlého. Jenže ji nikdo neposlouchal. A jí už to bylo jedno. Poctivě trénovala a byla si jistá, že až přijde boj, tak bude připravena.
Ant zamířila až za vesnici, kde měla v lese své místečko, kde ráda pobývala. Měla to tam ráda.
Pohodlně se usadila na jedné z nejvyšších větví stromu, ale stejně jasně viděla na louku pod sebou. I když ten, kdo stál na louce ji nemohl vidět.
Tak deset minut tam jen tak seděla a dívala se na nebe, když se z louky pod ní začaly ozývat hlasy.
„Musíme se učit, Naruto, jinak zkoušku chuuninů nezvládneme!“ peskoval modrovlasý chlapec svého blonďatého kamaráda, když vyšli z lesa a za nimi si to ladně vykračovala růžovovlasá dívka a nějaký ninja s úplně bílými vlasy a ochrannou páskou přes jedno oko.
„Nenadávej mi pořád, Sasuke. Já trénuju mnohem víc než ty!“ bránil se blonďatý Naruto.
Antishi ta jména připadala povědomá, a pak si vzpomněla a všechny čtyři si zařadila. Blonďatý genin Naruto byl velice snaživý, ale občas naprosto neschopný mladík, v jehož těle byl uzavřen duch devítiocasé lišky Kyuubi. Ale on to nevěděl a s oblibou dělal různé vtípky, aby na sebe nějak upozornil. Lidé jej totiž vždy považovali za devítiocasou lišku a nevšímali si ho. S Ant na tom vlastně byli podobně, jenže jí se stranili z (navenek) naprosto neznámého důvodu, zatímco jeho se báli. A on se snažil stát se lordem Hokage, aby si ho všichni vážili a obdivovali. To Ant byla pozornost ostatních (navenek) naprosto jedno a chtěla jen pomáhat lidem za každou cenu.
Ten modrovlasý mladík byl také genin a jmenoval se Sasuke Uchiha. Jeho starší bratr vyvraždil celý jejich klan a on byl proto mstitel. Jenže byl zařazen k této skupině a jeho výcvik se nevyvíjel tak, jak by chtěl. Jeho bratr Itachi byl totiž neuvěřitelně silný - v osmi letech ukončil Akademii a stal se geninem. Nedlouho poté z něj byl chuunin a ve třinácti letech to byl velitel jednotky ANBU. Itachi byl nejschopnějším členem Uchiha klanu, proto je často řazen mezi ninji třídy S, kteří jsou pronásledováni pro své schopnosti. Starší z posledních Uchihů se stal členem Akatsuki, což je nejhledanější zločinecká organizace mezi ninji. Sasuke se mu snažil vyrovnat, ale nesnažil se moc, tedy aspoň podle Ant, která ho občas pozorovala při tréninku a učila se jeho techniky. Kdyby s ním někdy byla nucena bojovat, tak bylo dobré ho znát. Měl velkou chakru, ale Narutovi se nemohl vyrovnat. I když Naruto o tom nevěděl. A nikdo jiný taky ne. Asi to věděla jen Antisha. A ta to nehodlala nikomu říct.
„Myslím si, že ty vaše hádky by už mohly skončit, když se blíží zkoušky,“ pokáral je jejich sensei a vytrhl tak Ant ze zamyšlení. Kluci sklopili kajícně hlavy, ale pak je hned zvedli a tasili své kunaie.
„Budeme zase trénovat vaše řízení chakry,“ řekl ninja a oni ho probodli naštvaným pohledem.
„Ale vždyť to už dávno umíme, Kakashi-sensei,“ namítla růžovláska.
„Cvičit se musí, Sakuro,“ namítl Kakashi a jeho svěřenci začali trénovat.
Ant už si jich nevšímala a jen přemýšlela nad těma dvěma posledníma.
Růžovovláska se jmenovala Sakura Haruno a byla genin. Ant si na ni pamatovala z Akademie – byla bláznivě zblázněna do Sasukeho a soupeřila o něj se svou bývalou nejlepší kamarádkou Ino Yamanaka. Neměla žádné zvláštní jutsu, ale byla nadaná na teorii, a proto byla v tomto týmu.
Kakashi Hatake, jejich sensei, byl jounin, známý jako kopírovací ninja. Pod svou ochrannou páskou totiž skrýval oko, které nebylo jeho. Kdysi dávno měl totiž kamaráda z Uchiha klanu, který mu před svou smrtí dal své oko, kde měl své kekkei genkai. V Uchiha klanu to byl Sharingan. Bylo to rudé oko, které umožňovalo danému člověku naprosto přesně kopírovat soupeřova znamení rukou. Kakashi v tom byl mistr, proto byl kopírovací ninja. On sám používal hlavně zkopírovaná jutsu, ale měl i své vlastní, speciální. Říkal mu bleskové ostří. Aby ho použil musel být neuvěřitelně rychlý. Když dosáhl dostatečné rychlosti, tak byl schopen zformovat svou chakru do určitého tvaru a tím udeřit. Bylo to hodně nebezpečné jutsu a Ant ho nedokázala pořádně zkopírovat. Měla podobnou schopnost, jako Kakashi, tedy kopírovat jutsu, pokud nebylo kekkei genkai, takže ovládala dost jutsu. Tohle neovládla, ale nebylo to tím, že by nebyla dost rychlá… jen ji netrénoval on. A že by to ( i když možná jenom trošku) potřebovala.
Ant je chvilku sledovala, když tu se vedle ní objevil Kakashi, ale byl podivně klidný. Věděla, že nikdy nereaguje přehnaně.
„Dobrý den, Kakashi-sama,“ pozdravila ho Ant, aniž mu věnovala jediný pohled a dál pozorovala studenty pod nimi.
„Kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl,“ opáčil jounin a pozorně si ji prohlížel. Byla krásná a vzhledem nevypadala jako ninja. Dost mu připomínala Sasukeho.
„Mě neviděl nikdo,“ usmála se tajemně Ant. Elitní ninja si ji skutečně pozorně prohlížel. Pak mu to došlo. Jednou mluvil s pravou rukou lorda Hokage a ten se mu zmínil o kunoichi, kterou nikdo nezná a nikdo ji nikdy neviděl. Došlo mu, že používá nějaké vlastní jutsu, díky němuž zůstává nespatřena.
„Ty jsi… jak jen mi to říkal Sanata… Antisha?“ vzpomněl si Kakashi.
„Sanata vám o mě říkal?“ nevěřícně se na něj Ant podívala a poprvé ho probodávala svýma temně šedýma očima. Ale ty postupně zčernaly, protože byla naštvaná. Nechtěla, aby někdo znal její podobu mimo její rodinu.
„Ano. Proč jsi naštvaná? Mluvil o tobě hrozně hezky. Říkal, že už jsi chuunin a máš blízko k jouninovi, i když jsi stejně stará, jako mí studenti,“ odpověděl Kakashi. Ant se opět podívala dolů na studenty.
„Já… ani nevím, Kakashi. Ale strýček se zmýlil. Nemám blízko k jouninovi. Na to nemám dostatečný výcvik. Můj sensei si mě nevšímá nebo o mě spíš neví. Ale mě to nevadí. Stejně raději trénuji sama než s těmi paky, co si říkají ninjové,“ povzdechla si Ant. Kakashi se podíval dolů na Sasukeho. Dívka mu ho dost připomínala.
„Jsi podobná Sasukemu. Ten by taky raději trénoval sám než s Narutem a Sakurou, protože je považuje za neschopné, tedy hlavně Naruta. Ale myslím si, že už se přes to přenesl. Jsou dobrý tým. Možná, kdybys nebyla tak moc nenápadná, tak by to šlo lépe. Zkus už to jutsu nepoužívat.“
„Ne. Nevadí mi to, Kakashi. Sice se cítím odstrčená, ale když mě nikdo nezná, je pak lehčí bojovat. Nikdo nemá páru o mých jutsu a schopnostech. V boji je to to nejlepší, co mám. Je tu totiž spousta špionů, ale ti o mě nic nevědí, a proto jsem účinná zbraň, pro naši vesnici.“
Kakashi si ji pozorně měřil. Byla zvláštní. A věděla toho víc než on a ostatní.
„O jakých bojích to mluvíš?“ zeptal se jí Kakashi. Zajímalo ho, co všechno ví. Jemu samotnému připadalo, že Chuuninské zkoušky něco takového způsobí.
„Chystají se. Nedávno jsem vyslýchala pár jouninů, co jsem zajala a ti mi prozradili, že se skutečně něco chystá, ale nebyli pořádně informovaní. Byla to jen hlídka, která měla zjistit cokoliv o obraně Konohy. Už jsou ale naštěstí mrtví.“
„Ty jsi chytla jounina?“ Kakashi dával plně najevo své překvapení. A pohlédl na její ruce, které vypadaly jako párátka. Nevěřil, že by někdo jako ona chytil jednoho vycvičeného elitního ninju. A ještě ke všemu, že by je taková dívka mohla zabít.
„Byli čtyři, ale jeden mi utekl,“ přiznala zarmouceně Ant.
„Čtyři?! Jak jsi je mohla chytit?! A proč jsi je zabíjela?“
„Nevěříte mi, co? To nikdo… chytila jsem je, když vraždili nějakou rodinu. Zabili i malé miminko… proto jsem se naštvala a jeden mi utekl. Pak jsem je krátce vyslýchala, ale když jsem z nich dostala úplně všechno, tak jsem je v sebeobraně zabila, protože se mi snažili uprchnout, když jsem je rozvázala.“
„Tohle necháme být, musím si nechat projít hlavou, jestli ti budu věřit nebo ne. Nechtěla by sis se mnou někdy zatrénovat? Mohl bych tě něco nového naučit,“ nabídl jí Kakashi.
Ant si ho pozorně prohlédla. Považovala ho za hodného, ale přísného učitele. Ale byl skvělý. Měla by si vážit jeho nabídky.
„Bude to pro mne čest, Kakashi-sama,“ usmála se mile Ant.
„Pro mě taky, Antisha-chan. Tak, co třeba za týden? Jsou zkoušky a budu mít volno od svých studentů.“
„Je mi líto, ale dohlížím na zkoušky. Asi to nepůjde. Možná někdy po tom,“ navrhla Antelia.
„Dobře. Nevíš jaké budou úkoly? Nebo aspoň jak budou těžké?“ zajímalo Kakashiho.
„Ne. To mi připomíná, že musím za lordem Hokage,“ plácla se Ant do čela. Oba společně najednou seskočili ze stromu a jeho studenti zastavili trénink a zadívali se na jeho zvláštní společnici.
„Ráda, jsem vás poznala, Kakashi-sensei. Uvidíme se za týden,“ usmála se Ant a rozešla se směrem z mýtiny.
„Nápodobně. Zkus mě vyhledat na zkouškách a domluvíme se. Nashledanou,“ opáčil a sledoval, jak mizí za stromy.
„Na co tak čučíte! Do práce!“ křikl na své studenty a oni se dali opět do tréninku, ale zvláštní dívka jim vrtala hlavou. Nikdy ji tam totiž neviděli. Ale později na ni stejně zapomněli. Tedy Sakura zapomněla. Kdyby ji někde potkal Naruto, tak by ji poznal. Ale Sasukemu vrtala hlavou.
Když Antisha procházela lesem, rozhodnuta, že si cestu vychutná, tak uslyšela výkřiky bolesti z jednoho keře. Skryta pod svým speciálním jutsu (odrážely se od ní všechny negativní vlny, a tím pádem byla naprosto neviditelná) se tam připlížila.
Za keřem byla skrytá menší loučka, na kterou zpříma dopadaly sluneční paprsky.
Na loučce se v krutých bolestech převaloval červenovlasý mladík vedle kterého ležela jakási tykev z písku a kolem něj se ovíjel písek. Písek ale ihned zmizel, jak se mu vpil do těla a on se začal zmítat ještě víc.
Antishu hned přepadl pud zachránit ho, a tak k němu přiskočila a koncentrovala svou chakru do rukou a on se tak nemohl pohybovat, i když jeho dolní část těla se zmítala. Popadla ho za ruce a přirazila mu je pevně nad hlavu, zatímco pravou nohou, do níž poslala také chakru, mu uvěznila jeho nohy. Už jen tím, že se ho někdo dotkl, tak otevřel oči.
Pohlédl do tváře dívky s temně černými vlasy, které jí povlávaly kolem vlasy (byl šílený vítr) a stejně temnýma očima. Na pár sekund se uklidnil šokem, že spatřil někoho tak dokonalého, ale pak se duch, uvězněný v jeho těle opět začínal ozývat a jeho šíleně rozbolela hlava.
Antisha se dívala do nebesky modrých očí červenovlasého mladíka, jež se pyšnil ochrannou čelenkou vesnice ukryté v písku a viděla v nich spoustu různých pocitů, než se ho opět zmocnila neuvěřitelná bolest. Své oči ale stále nezavíral, a proto Antisha udělala něco, co nikdy. Ani o tom nevěděla, ale její oči najednou zrudly a červená barva se dostala do tvaru jakési zvláštní spirály. Ta se začala točit a ninja se v jejích očích úplně topil. Najednou se mu v hlavě ozval andělský hlas, ale on mu nerozuměl. Ale jeho démon ano, a tak se stáhl, jak nejhlouběji mohl.
Antishi konečně zmizely její zvláštní oči, mladík se uklidnil a ona z něj slezla a zvedla se. Oprášila ze sebe prach a nabídla mu ruku, aby se mohl zvednout. Přijal ji a mile se usmál. Až tehdy si Ant všimla, že má nad levým okem rudé tetování.
„Já jsem Gaara. Písečný Gaara,“ představil se chlapec.
„Já jsem Antisha. Neviditelná Antisha. Na tohle setkání si nebudeš pamatovat, takže sbohem,“ prohlásila melodickým hlasem a neuvěřitelně rychle odběhla pryč.
„Tak to si jenom myslíš, kočičko…“ řekl si pro sebe Gaara a vydal se za svými sourozenci. Nelitoval toho, že usnul a jeho démon začal stravovat jeho tělo. Potkání té zvláštní dívky mu za to stálo. Teď si vlastně uvědomil, že mu zachránila život. Zapsal si to do paměti i s její tváří.
Stejným tempem, jako Ant utekla od Gaary, běžela do Konohy. Už trochu pomaleji vletěla do domu svého strýce a ve svém pokoji se oblékla do svého ninja úboru. Hodila se na sebe jednoduché šaty, dlouhé po kolena, které měly také rozparky na obou nohách a ona mohla volně bojovat. V pasu si černé šaty stáhla pruhem bílé látky, který vzbuzoval dojem korzetu, a na nohy, stejně jako na ruce, krk a spodní část obličeje navlékla jasně bílá obinadla, která ji chránila před jemnými sečnými zraněními. Nakonec si na oči hodila černé brýle ala Ebisu-sensei a vlasy si stáhla do drdolu, který nakonec také přetáhla obinadly. Nikdo ji už nepoznal.
„Jdeš ke Třetímu?“ zeptala se jí Sianna, když šla kolem ní do zbrojnice, kde si vzala sadu kunaiů, jednu kratší sai a svůj krásný (i když na boj s jouniny neskutečně malý) meč, jež si hodila na záda. Na levou ruku si připnula šestidílný vystřelovač jehel.
„Jo. Uvidíme se večer,“ odvětila Ant a rychle vyběhla z domu. Ninjím tempem a cestou se k hlavě Konohy dostala během necelých pěti minut, naprosto nezpozorována. Strážci Hokageho si jí všimli, až když se najednou objevila před nimi.
„Jdu si pro úkol ke Třetímu,“ vysvětlila svůj příchod Ant a oni ji pustili dovnitř.
„Dobré poledne, lorde Hokage,“ pozdravila slušně Antisha, když se před ním objevila tak rychle, že sebou cukl.
„Dobrý den, co si přejete?“ opáčil starý muž a pozorně si ji prohlížel. Nepamatoval si ji.
„Zatracené jutsu! Jsem Antisha Kotuzi. Neteř Sanata Morudi. Chuunin ze čtvrté skupiny. Mám speciální jutsu, takže si mne pamatují jen osoby s obrovskou chakrou. Takže vy byste si měl do pár sekund vzpomenout na to, že mě máte poslat na misi s mou skupinou,“ prohlásila Ant. Hokage si ji nevěřícně prohlížel než si vzpomněl. A oči se mu rozšířily poznáním.
„Ach ano. Ale mám pro tebe špatnou zprávu. Tvá skupina včera večer opustila Konohu.“
„Cože?! Ale proč jsem já tady?“ nechápala Ant. Byla si jistá, že její sensei si ji pamatoval.
„Asi na tebe zapomněli. Je mi to líto. Ale už se za nimi nemůžeš vydat. Byli vyslání na průzkumnou misi a bylo by nebezpečné tě tam posílat i s tvými schopnostmi,“ promlouval k ní Hokage, i když si ji měřil pochybovačným pohledem. Ale toto jutsu o tom svědčilo. Bylo totiž dost neobvyklé.
„A co mám jako dělat?! Už týdny jsem nebyla na pořádné misi!“ povzdychla si Ant. Mluvila klidně, ale oči jí zlostně žhnuly, což neušlo Třetímu.
„Odpočiň si. Zkoušky budou obtížné i pro tebe, protože na ně budeš dohlížet. Anko je bude hnát do Lesa smrti a tam si nebezpečí užiješ ažaž,“ usmál se mile Hokage.
„Do Lesa smrti?! To snad není možné… asi budou přísná pravidla, že? A bude se zabíjet…“ konstatovala Antisha.
„Máš pravdu. Vždy jsem obdivoval schopnosti dedukce Uchiha klanu a ty se k nim dost blížíš.“
„Mám to brát jako kompliment?“ zajímalo Antishu.
„Jistěže. Škoda toho klanu. Byl mimořádný. Už zbyli jen poslední dva členové. Škoda, že už nejsou tři…“ zasmušil se Hokage.
„Tři? Jako, že by přežil i někdo dospělý?“
„Ne. Jako, že by přežily všechny tři děti vládce klanu.“
„Oni byli tři? Ten třetí byl taky zabit?“ Ant si staříka pochybně měřila. Ale věřila mu. On byl legenda. A právě se s ní družně bavil, i když měl hodně práce.
„Ne. Dvojče Sasukeho, dívku, unesla Akatsuki, když jí byl jeden rok. Nikdo neví, co se s ní stalo. V paměti všech uvízlo jen její jméno…“ Hokage se zachmuřil, ale jakmile si vzpomněl na předchozí rozhovor s Ant, tak překvapeně vyskočil na nohy.
„Můžeš odejít, až pro tebe budu mít nějaký úkol, tak tě zavolám!“ prohlásil a ona s pokorným rozloučením odešla.
Po jejím odchodu nastal zmatek, ale ona o něm netušila. Jen šla v klidu trénovat.
Netušila, že tento rozhovor jí změnil život. Navždy.