Sen (3. část)

Když se konečně rozkoukala a začala vnímat okolní svět, uviděla asi 30 centimetrů nad sebou malou, osvětlenou chodbu. Doplavala ke zdi, kde se chodba nacházela, vyhoupla se do chodby, sedla si a chvíli jen tak seděla a snažila se popadnout dech. Pak si náhle vzpomněla na papíry ve své tašce. Rychle je vyndala. Byly v hrozném stavu. Naštěstí byly papír i inkoust, kterým to bylo napsáno hodně kvalitní, takže některé věci se daly přečíst, ale u některých asi nikdy nikdo nezjistí, co tam bylo.
To, že se za ní nikdo z těch dvou nevydal, nasvědčovalo tomu, že se za ní hned vstup zavřel a oni nenašli způsob, jak se tam dostat. Ostatně ani ona sama nevěděla, jak se tam dostala. Proto se rozhodla, že tady počká, dokud tyto papíry neuschnou.
Po chvíli sedění jí začala být zima. Rozhodla se, že se půjde projít a prozkoumá to tady trochu. Opatrně prošla kolem rozložených papírů a vydala se hlouběji do chodby.
Chodba byla osvětlená pochodněmi a mírně zatáčela doleva. Momiji pomalu, nejistými kroky, šla a čekala, že na ní něco zpoza rohu „vybafne“. Ale nestalo se tak. Místo toho našla dveře, které se nacházely na pravé zdi chodby. Chvíli se rozmýšlela, jestli má vstoupit nebo jestli má pokračovat v prohledávání chodby. Nakonec se rozhodla pro tu první možnost.
Pomalinku začala otevírat rozvrzané dveře. Ten pronikavý zvuk se rozléhal po celé chodbě a Momiji z něho stávaly vlasy hrůzou na hlavě. Po té, co zjistila, že je v místnosti neproniknutelná tma, vrátila se zpátky do chodby. Vyhlídla si tu nejbližší pochodeň a chystala se ji vzít na osvětlení místnosti. Nejdřív ji zkusila jen lehce vzít, ale to se jí nepovedlo. Ze začátku se pokoušela být tichá, aby ji nikdo neuslyšel. Asi po deseti minutách bezvýsledné práce se už vykašlala na utajení a začala tam s tím pěkně hlasitě lomcovat a do rytmu toho všeho vyvolávat nadávky různého typu. (doufám, že nemusím zacházet do detailů…^^)
Po dalších několika minutách neúspěchu se rozhodla jít do místnosti bez jakéhokoliv světla. Nechala dveře dokořán, aby alespoň pár pruhů světla ozářilo místnost natolik, že nenarážela do různých věcí, které se tam nacházely. I když narazit do nich by přeci jenom bylo velké štěstí. Místnost byla veliká a nábytek tam scházel úplně. Místo toho se tam nacházely hromady knih a papírů. Jen pár z nich zůstaly v původním stavu. Vlhkost nenechala papír nedotčený, proto se místností táhl nepříjemný pach hniloby. Ale papír nebyl jedinou příčinou pachu. Nacházel se tu starý kobereček ve velmi nezachovaném stavu, který měl asi sloužit místo židle. Momiji se mu velmi velkým obloukem vyhnula, když se šla podívat na pár knih nebo papírů, ze kterých by mohla něco vyčíst. S každým, jen aspoň trošku sušším papírem vyběhla na chodbu, aby si ho prohlédla. Avšak, všechno tohle bylo naprosto marné. Když už přeci jenom našla něco, z čeho by se dalo něco vyčíst, byly to většinou jen zprávy o zemědělství z ostatních vesnic. Bezvýznamné číslice, které určovaly počet z oraných polí a s tím i průměr vypěstovaných plodin, které se dostaly do oběhu. Nic, co by mohlo aspoň trošku Momiji zajímat.
Rozhodla se tedy, že se pokusí projít dál chodbu. Třeba narazí na nějakou jinou místnost, ve které by se mohlo nacházet něco více cenného. Ale nic takového na ni nečekalo. Po pár krocích se dostala na konec chodby. Tedy spíš ke kanálům Konohy. Říkala si, že v kanálech toho moc nenajde, a proto se vrátila zpátky k papírům, které tam zanechala schnout.
S velkým nadšením zjistila, že papíry už jsou v takovém stavu, aby se dali přenést z místa A do místa B. Opatrně je poskládala a s nimi i ostatní věci, které si tam nechala uschnout, dala je do víceméně suché tašky a začala přemýšlet o tom, jak se asi dostane ven. První ji napadlo, že by se odsud mohla dostat stejným způsobem, jako se dostala sem. Ale po krátkém hledání zjistila, že tudy cesta nevede. Nikde nebyl žádný tajný východ, kudy by se mohla dostat ven. A vylézt nahoru jen tak bylo velmi riskantní, protože by mohla zase spadnout do vody a to si myslela, že už by papíry nemusely vydržet.
Potom si vzpomněla na kanály. Tudy se přeci dostane ven. Vydala se tedy zase zpátky chodbou. Zastavila se až zase před dveřmi do té ohavné místnosti. Dlouho přemýšlela o tom, jestli se tam nemá ještě jednou podívat. Zvědavost jí nedala a znovu se ponořila do toho odporného pachu, který jí už začal lézt na mozek.
Prošla kolem hromad bezcenných papírů a mířila přímo do rohu místnosti tam, kam už nedopadalo světlo z chodby. Tápala rukama ve vzduchu a pořád ne a ne něco najít. Když tu se konečně něčeho dotkla. Ale byla to tak odporná věc, že úlekem odskočila stranou. Pak sebrala odvahu a přemohla i pocit zvracení, vrátila se k té věci a pomalu ji začala táhnout ke zdroji světla.
Vůbec to nebylo tak hrozné, jak to zprvu vypadalo. Ba naopak. Byla to jen malá, železná skříňka porostlá něčím, co vypadalo jako mech. Začala jí otevírat. Byla přesvědčená, že tam bude něco důležitého. Byla tak nervózní, že jí na čele vyrašily kapičky potu. Něco jako pocit vítězství. Vítězství nad něčím, co nikdy nemohla porazit.
Když však úplně otevřela skříňku, tuto skvělou představu smetla pořádně velká vlna. Nic velkolepého se v této skříňce nenacházelo. Na dně byly jen tři dopisy, které byly adresovány jejímu otci. I když jí to připadalo úplně k ničemu, stejně je vzala a přidala do tašky k ostatním věcem. Pak se vydala zpátky do svého bytu.

Mezitím v kanceláři Tsunade
„Co myslíte, Tsunade-sama. Vrátí se ještě Akatsuki sem?“ zeptala se Shizune.
„Nevím, ale je to víc než pravděpodobné. Přišlo mi hlášení, že se Momiji vydala do svého domu a pak se jim ztratila. Prý se propadla do země. Velmi směšná výmluva. Ale z prohledání domu je jasné, že Akatsuki něco hledali, ale nenašli to. Budeme muset stáhnout co nejvíce ninjů z misí, abychom se dobře připravili na druhou vlnu.“