Podruhé ztratit - Boj začíná! 12

Devětkrát viděli lidé z Konohy slunce vycházet, osmkrát zapadat… Uvidí ho však ještě podeváté, podesáté...? Každý den byl utrpení a očekávání. Bude to již dnes, nebo zítra?

Skupina ninjů mířila hustým listnatým lesem na západ. Větve stromů duněly od odrazu jejich nohou, pospíchající, těšících se těl a v krvi adrenalin. Ozbrojení až po zuby, nesoucí svitky, různé jedy a všemožně vypadající zbraně. Tlustá brnění jim nijak zdálo se nevadila. Pohybovali se rychle s elegancí šelmy ženoucí se při východu slunce na svou kořist. Najednou se zastavili, nikdo nevydal ani hlásku, jen pohyby rukou jim sloužily jako dorozumívání.

Čtyři černí ochránci byli rozmístěni mezi stromy, na hlavách masky a vytetované znamení ANBU na paži. Zachytili jemný pohyb a nyní strnule stáli po stranách kmenů stromů, čekající na nepřítele. Vzápětí vzduchem proletěl kunaj a zabodl se do stromu, za jehož druhou stranou se schovával jeden Černý ochránce. Věděli to tedy, jejich nepřátelé věděli o jejich přítomnosti a dali jim to najevo. V tom však zaslechli nějaký zvuk. Něco jim to připomínalo…
„Pryč!!“ Zakřičel jeden z nich, když poznal pálící se výbušný lístek. Pozdě však. Ptáci se zvedli z korun stromů a snažili se uletět jisté smrti. Výbušný lístek zcela rozmetal krajinu v dosahu deseti metrů. Nebyl to žádný obyčejný výbušný lístek, tenhle Akatsuki vyrobili sami. Zároveň při výbuchu vypustil do okolí otrávený plyn, který paralyzoval, ten se sice za pár okamžiků rozplynul a byl zcela neškodný, první okamžiky jeho vdechnutí však byly osudové.

Madara a ostatní se vydali do středu výbuchu, nezbylo zde nic než rozmetané kusy spáleného dřeva a popela. Byl tu velký kráter. Stáli uprostřed toho všeho, nebo ničeho? Jediné co tu zbylo, byl malý střípek s krví z masky jednoho z ANBU. Orochimaru ho s úsměvem zvedl, a pak s nechutí zahodil. Mezím jim Madara ukazoval další gesto k postupu vpřed. Byl nedočkavý, jeho srdce bilo jako o závod, chvěl se nedočkavostí a v duchu ho uklidňovala představa krvavé pomsty…

„Hokage-sama!!“ Sotva Naruto usedl za svůj stůl a rozložil pár svitků s nějakými návrhy, do jeho dveří vletěla Shizune jak neřízená střela. Opřela se o dveře a rychle vydechovala. Naruto vyskočil ze židle. Sakura byla v tu dobu u Naruta a probírala s ním nějaké záležitosti ohledně lékařských ninjů a jejich úlohy při napadení vesnice.
„Už…?!“ Dokázal ze sebe jen dostat. Hrdlo se mu sevřelo a v ústech měl sucho. Shizune jen znaveně přikývla.
„Na hranici z Mizu nu Kuni…pátá hlídka….neodpovídají….“ Dostala ze sebe mezi nádechy. V tom se ve dveřích objevil Sasuke.
„Naruto,“ a mířil si to spěšně k němu: „jakmile pátá skupina neodpovídala poslal jsem tam skupinu šest, která jim byla nejblíže!“
„Co tam našli?!“
„Nic…“
„Jak to myslíš, nic!!“ Vyštěkl nechápavě Naruto na Sasukeho, který stál přímo před ním a ukazoval na místo, kde měla hlídkovat pátá skupina na rozloženém svitku s mapou.
„Našli tam jen popel a obrovský kráter o velikosti deseti metrů. Ve vzduchu byl paralyzující jed, ale ten již byl v tu dobu neškodný.“
„Takže jsou to oni.“ Vydechla Sakura.
„Bezpochyby.“ Pohledy z očí do očí tří přátel, příval strachu, který se nahrnul do jejich srdcí a nutnost čelit něčemu, čemu nestál ještě nikdo v dějinách tohoto světa. Stála před nimi rozhodující bitva a oni měli své muže a ženy do ní vést bok po boku. Zodpovědnost, že jejich děti budou vyrůstat ve svobodné zemi pod pláštěm ohnivé vůle Listové ležela na jejich bedrech. Na bedrech Hokageho, velitele lékařských ninjů a velitele ANBU, na bedrech přátel, na bedrech týmu sedm, na bedrech Naruta, Sakury a Sasukeho.
„Naruto, ty jsi náš Hokage, vydej příkazy.“ Řekl Sasuke a společně se Sakurou a Shizune očekávali slova Naruta. Ten svůj pohled stočil na kamené obličeje vytesané ve skále.
„Začněte evakuovat vesničany a uvědomte všechny lidy a ninji o útoku na vesnici a průběžně mě informujte o dění. Shizune!“
„Hai!“
Informuj Gaaru o naší situaci. To je prozatím vše!“ A zůstával k nim pořád otočený zády. Sakura a Shizune už hodlaly vyrazit, když je zastavil Narutův hlas:
„A ještě něco. Přiveďte mi sem Shikamara!“

Skupina mužů a jedné ženy stanula na prašné cestě před bránou Konohy v pravé poledne. Nikdo z nich na sobě neměl černé pláště s černými mraky. Nemuseli je mít. Všichni dobře věděli, co jsou zač. Ninjové stojící na strážních věžích už dali vědět Hokagemu o jejich příchodu. Muž uprostřed si prohlédl stěny, za nimiž byla Listová s kovovým leskem v chladných černých očích.
„Nebudeme vás prosit, abyste otevřeli bránu. Otevřeme si sami!!“ Vyštěkl poslední větu a ta se ozývala v prostoru dokud nezanikla. Nic se nedělo, jen pár vran vylétlo z blízkého lesa jímž sem přišli. V tom se ozvalo dunění země pod jejich nohama.
„Do vzduchu!!“ Zavelel Madara a vzápětí se ocitli na obrovských papírových vlaštovkách. Země pukala a vyráželi z ní kořeny a šlahouny, které chytaly po jejich nohách. Obrovské papírové vlaštovky se však vznášeli čím dál výš a zamířily nad vesnici. Čtyři vlaštovky se rozmístily na čtyři světové strany po hranicích vesnice. Když dorazily na svůj cíl shodily podivný náklad.

„Hokage-sama!“ znovu se rozlétly dveře a v nich stál Izuma. Oči vytřeštěné na Naruta. „Jsou nad vesnicí. Lítají na papírových vlaštovkách a shodili na zem něco divného.“
„Co divného?“ Zeptal se Shikamaru.
„To nikdo neví co to je. Ale vypadá to, jako…“
„Jako co?“
„Jako rakve.“
„Rakve?! Nikdo se k nim nepřibližujte! Pošlete tam členy klanu Hyuuga, ať prozkoumají co přesně v nich je. Do té doby je nechte, jak jsou a nepřibližujte se k nim!“ Vydal příkaz Naruto a Izumo zmizel.
„Co myslíš, že v nich je?“ Optal se Shikamaru Naruta.
„To nevím, ale určitě to nebude miso ramen.“

Neji právě prozkoumával jednu z těch podivných rakví, které zde Akatsuki shodili. Nepodnikli žádný jiný krok, jen kroužili nad vesnicí a všechny pokusy sundat je dolů selhávaly. Právě zaměřoval zrak dovnitř té rakve, když mu ztuhla krev v žilách. Nemohl uvěřit svým očím!
„Neji-san…“ Ptal se opatrně Lee, když viděl, že s ním není něco v pořádku. Ten se na něj otočil s hrůzou ve tváři, ale pak opět nabral zdravou barvu.
„Lee, víš co je v těch rakvích?“
„Ne, už mě nenapínej!“ Vyjekl Lee a začal pěstmi protrhávat vzduch.
„Raději to nechtěj vědět..“
„Cože???!!!“ Stačil ještě Lee křiknout za mizejícím Nejim. „Co mám dělat??!!“
„Hlídej to a když odtamtud něco vyleze, tak se raději ukryj! Já jsem za chvíli zpět!!“
„Vyleze?“ Podivil se Lee a se zkřiveným obličejem pohlédl na rakev.

Sešli se u Naruta všichni čtyři. Neji, Hinata, Hanabi, Hiashi. Všichni viděli to samé, ale každý trochu něco jiného. Naruto je pohledem vyzval k odpovědi.
„Naruto, v té rakvi, co jsem měl já byl třetí Hokage.“ Začal jako první Neji.
„U mě druhý..“ řekla Hinata. Naruto pohlédl na Hanabi.
„Čtvrtý.“ Odpověděla.
„První Hokage-sama…“ Doplnil odpovědi Hiashi.
„Co to má sakra být?!“ Vztekal se Naruto a bouchal do stolu. „Nějaká provokace?“ V tom se ozvala obrovská rána a budova Hokage se otřásla. Dovnitř místnosti padal strop. Členové Hyuuga klanu použili Kaiten a tak ochránili sebe, Naruta i Shikamara před padajícími kusy zdiva. Když se rozestoupil kouř ukončili svoje jutsu. Naruto pohlédl k nyní již jen pomyslnému stropu na téměř bezmračnou oblohu po níž se blízko jim přehnalo cosi bílého, vzápětí v kanceláři přistály z duněním nějaké věci. Naruto k nim přistoupil. Byly to dvě dřevěné rakve, víko jedné z nich bylo na zemi a Naruto do ní pohlédl. Byl v ní připevněný papír, utrhl ho a začal číst drobné písmo napsané krví. Shikamaru k němu přistoupil a vzal si od Naruta papír. Když dočetl pohlédl na Naruta a dal papír před sebe.
„Řekl bych, že tohle je provokace.“

„Madaro, budeme muset přistát, déle už ty vlaštovky ve vzduchu neudržím.“ Vykřikla Konan na Madaru, aby překřikla vítr.
„Dobře, tuhle část už jsme splnili. Snes nás na zem.“ Odpověděl jí Madara a Konan udělala pár pečetí. Papírové vlaštovky se začaly snášet pomalu k zemi v kruzích. Sotva se Akatsuki dotkli země, hned se kolem nich utvořil kruh ninjů všech hodností.
„Vy si myslíte, že jsem tam nahoře jen tak nečině lítali?!“ Zasmál se Orochimaru a někteří zděšeně poodstoupili. Někteří se odhodlali vyrazit. V tom se po zemi kolem Akatsuki utvořil kruh, který se ve vrstvách jako pavučina rozlézal k ninjům z Konohy. Někteří to ignorovali a pokračovali v útoku, jiní začali zběsile couvat. Ze země, kde byly políčka pavučin vyrazilo něco zeleného a sklaplo to ninji, kteří šli vpřed do útoku a později i některé ostatní, jen pár šťastlivcům se podařilo uniknout. To co ninji chytilo a nyní stravovalo byly masožravé květiny. Jejich zelené listy sklaply past a tak uvěznili ninji a nyní je likvidovaly.
„Rozchod!!“ Zavelel Madara a Akatsuki se ztratili v obláčku kouře. Jediný Zetsu zůstal mezi svým masožravým královstvím. Slunce se pomalu stahovalo k západu a mizelo v červáncích. Tohle bude krvavá bitva…

„Už vím, proč nemám rád zeleninu!“ Ozvalo se po chvíli za jeho zády. Zetsu se naštvaně otočil.
„Podívej, takový malý zmetek s přiblblým výrazem…“ Ozvala se bílá Zetsuova půlka.
„Zelenina má spousty vitamínů!!“ Odvětila černá půlka.
„Takže tu máme zeleninu schizofrenika…dokonce…“
„Kdo sakra jsi!“ Nervačila už bílá půlka.
„Říkejte mi prostě Sai…i když to už nebude na moc dlouho.“ A Sai vytáhl štětec, rozvinul svitek a nakreslil dva obrovské býky. Složil dlaň do příslušné pečetě : „Chōjū Giga.“ A obrovští inkoustoví býci obživli a hnali se na Zetsua. „Možná že ti nepohrdnou lučními bylinami…“ Zašeptal Sai, vytáhl katanu a hnal se za býky ke svému nepříteli.