Once upon a time II 09

Once upon a time II 09

tak tady je zase po nějaké době nový díl, ale nic moc se v něm neděje, musíme se ale přes něj dostat, abychom se dostali k jádru pudla

Naruto opatrně nahlédl oknem do kanceláře Tsunade, jinak Pátého Hokageho Skryté Listové, a uviděl, že je v ní sama. Pokynul Itachimu, který měl opět na sobě černý plášť zakrývající mu obličej, a vklouznul potichu dovnitř.
„Bábi Tsunade,“ oslovil ji.
Chudák Tsunade skoro vyskočila tři metry do vzduchu, jak se lekla. Pak se otočila a v jejím obličeji převažoval vztek nad radostí z návštěvy: „Sakra, Naruto to nemůžeš přijít dveřmi!“
„Tohle je rychlejší,“ zašklebil se na ní.
„Koho pak to máš sebou,“ zajímala se Pátá, když jí pohled sklouznul na další osobu v místnosti.
„Uvidíš,“ odvětil klidně Naruto. Přešel ke dveřím, vykouknul z nich a pak je zamknul. Tsunade to sledovala všechno s obočím až někde ve vlasech. Ještě nezažila Naruta tak opatrného. A došlo jí, když kontroloval okna, že se jí asi moc nebude líbit, to co se jí chystá sdělit.
„Ježíši, ty jsi ještě horší než Shizune,“ neodpustila si poznámku, když konečně stanul před ní.
„Opatrnosti nikdy dost,“ odtušil Naruto. Poté se otočil na Itachiho a pokynul mu, aby si konečně sundal ten plášť. Když tak udělal, podíval se na Tsunade a ta měla bradu někde na stole.
„Ale.. ale,“ koktala překvapeně. Pak se podívala po Narutovi a zeptala se ironicky: „Míníš vybrakovat celé Podsvětí?“
Naruto se poškrábal na hlavě a odvětil: „No, tak nějak to vypadá, že.“
„No, docela i jo,“ ušklíbla se Pátá. „Ale teď k věci. Co tady dělá?“
„Dostal jsem od boha smrti další úkol,“ začal vysvětlovat Naruto. „A on mi byl přidán jako další pomoc. Smrt si myslela, že já a Hokagové na to nebudeme stačit.“
„Aha,“ zhodnotila to Tsunade. „Takže zase odcházíš?“
„Ne, tentokrát zůstanu,“ uklidňoval ji.
„A co je to za úkol mi neřekneš co,“ zkusila to, i když věděla odpověď.
„Necháme si to pro sebe,“ odpověděl teď Itachi.
„Jak myslíte,“ pokrčila Pátá rameny. „Sasuke už to ví?“
„Ano, před chvíli jsme tu sdělili,“ řekl Naruto. „Horší to bude se Sunako.“
„Nevím, proč,“ nechápal Itachi.
„Teď jí řekneme, že ses vrátil,“ odvětil Naruto trochu smutně. „A za dva roky zase zmizíš.“
„Berte to co přijde,“ řekla Tsunade.
„Pravda,“ usmál se Itachi a v duchu si představoval svou dcerku.
„Takže Itachi,“ zvedla se Pátá ze svého křesla. „Vítej opět v Konoze a ne že vyvedeš nějakou lumpárnu, jako posledně.“
„Nebojte se,“ uklidňoval ji Uchiha. „Madara je mrtvý.“
„Taky dobře,“ ukončil debatu Naruto. „Jdeme na oběd. Mám hlad, že skoro nevidím.“

Naruto šel po ulici Konohy, po boku mu kráčel Itachi Uchiha a nutno podotknout, že tentokráte už bez pláště. Naneštěstí ANBU už byli informování, že se do vesnice Itachi vrátil, ale ostatní lidé či ninjové byli mírně řečeno vyvaleni.
„Naruto můžeš mi to nějak vysvětlit,“ objevil se před nimi najednou Kakashi a po boku mu stál Gai.
„Taky vás zdravím, Kakashi-sensei,“ začal Naruto.
„K věci,“ zavrčel Gai a měřil si naštvaným pohledem Itachiho, který to bral všechno s ledovým klidem sobě vlastním.
„Itachi je pod mou ochranou,“ řekl Uzumaki.
„Pod tvou ochranou,“ divil se Kakashi. „Vždyť zabil vlastní klan.“
„To byl Madara,“ odvětil Naruto klidně. „Milné vysvětlení faktů.“
„Madara,“ zopakoval Hatake.
„Ano, a ten je naštěstí už mrtvý,“ promluvil konečně Itachi.
Než stačil Kakashi nebo Gai něco namítnout, vzal si slovo zase Naruto: „Konec debaty! Nesnídal jsem a mám hlad, takže nám uhněte z cesty.“
Nutno ještě říct, že v tu chvíli měl Naruto z hladu vražedný lesk v očích a nebylo radno ho dál zdržovat. Oba jounini mu uhnuli z cesty, ale provázeli ty dva ještě dlouho pohledem.

„Bylo to nutné,“ zeptal se Itachi, když zahnuli za roh.
„Co,“ nechápal Naruto.
„Říct, že jsem pod tvou ochranou,“ řekl Itachi. „Dokážu se o sebe postarat.“
„To je sice možné,“ zašklebil se Uzumaki. „Ale kdo pak bude vysvětlovat Sasukemu nebo dokonce bohu smrti, co zase tak brzo a nečekaně děláš v Podsvětí.“
Itachiho tohle sdělení rozesmálo, až se za ním otáčela fůra lidí.

Itachi se zastavil před bránou do čtvrti Uchiha klanu a se zvláštním leskem v očích se na ní zadíval. Naruto si všimnul, že už mu po boku nejde, až byl několik kroků za bránou. Překvapeně se otočil a zeptal se: „Děje se něco?“
„Ne,“ sklonil Itachi hlavu a došel k němu. „Přináší to jenom zvláštní vzpomínky.“
„Sakura mi řekla,“ usmál se na něho Naruto. „Že přesně to samý řekl Sasuke, když se sem nastěhovali.“
„Jaká je,“ změnil Itachi najednou téma.
Naruto se zarazil, než mu došlo, že mluví o své dcerce: „Není ti vůbec podobná.“
Itachi se na něho vyjeveně podíval, a když viděl, že se Naruto na něho šklebí, došlo mu, že ho jenom zlobí.
„Ne teď vážně,“ zasmál se Uzumaki a pomalu se zanořovali hlouběji do čtvrti. „Má tvoje oči a některé rysy, ale jinak si myslím, že je podobná na matku. I když jsem jí nikdy neviděl. Teď když tak o tom přemýšlím, tak je stejně tichá a klidná jak ty.“
„To zdědila opravdu to nejlepší,“ utrousil Itachi těžce.
„Ale no tak,“ snažil se mu zvednout náladu. „Je to hodná holka a s mým synem a Sasukeho dítětem jsou nerozlučná trojka. Už jsem od Tsunade slyšel tolik stížností na ty tři, že to snad není ani možný. Tolik lumpáren jsem ani já nikdy nevyvedl.“
„To zní povědomě,“ zasmál se Itachi.
„Celkem jo,“ odvětil se smíchem Naruto. Oddychl si, když viděl, že se Itachimu zvedla nálada. A podivil se, že mu na tom tak záleží, když po něm kdysi šel. V duchu pokrčil rameny a řekl si, že časy se mění.

Naruto vešel do velké místnosti, která sloužila jako jídelna. Samozřejmě, že už tam všichni byli a čekali na ty dva.
„No konečně,“ neodpustil si Chouji, kterému tekly ty sliny snad i po břichu.
„Omlouvám se,“ zašklebil se na něho Naruto. „Klidně začněte. Já musím ještě něco zařídit.“
Sasuke, který tušil, o co půjde, se na něho jenom usmál a ukázal k vedlejšímu stolu, kde seděly děti. Naruto se tím směrem rozešel, sklonil se k Sunace a řekl: „Můžeš jít na chvíli se mnou ven, Sunako?“
Sunako jenom kývla na souhlas, beze slova se zvedla a namířila si to ke dveřím. Naruto se ušklíbl, že mu někoho připomíná, a šel za ní.

Itachi stál venku a nervózně čekal, až se Naruto vrátí s jeho dcerkou. Absolutně netušil, co by jí měl říct. Ještě nikdy nebyl tak nervózní, tohle se mu nepodobalo.
„Itachi,“ oslovil ho Naruto.
Itachi se otočil a uviděl tam stát Naruta a po jeho boku asi sedmiletou holčičku. Srdce se mu prudce rozbušilo. Jeho dcera byla totiž přesnou kopií své matky, až na vlasy a oči, které zdědila do klanu Uchiha.
„Sunako,“ kleknul si k ní Naruto. Ona otočila svoje oči, tolik podobné těm otcovým, na něho a čekala. „Vím, že se ti to možná bude zdát divné, ale tenhle muž, co tu stojí, je tvůj otec.“
Sunace se rozšířili oči překvapením a prudce otočila pohled na Itachiho, který se pod ním krapet zachvěl.
„Stejně jako já se i on vrátil na chvíli na tento svět z Podsvětí,“ pokračoval Naruto ve vysvětlování.
„Na jak dlouho,“ zeptala se tiše.
„Dva roky,“ odpověděl. Pak se podíval po Itachim a řekl: „Nechám vás tady osamotě.“ Jak řekl, tak i udělal a zmizel za dveřmi vedoucími do jídelny.

Itachi se stále díval na svou dcerku a nebyl schopen slova. Tolik se podobala matce, až mu to skoro vehnalo slzy do očí. Sunako si také svého otce prohlížela a nevěděla, co dělat.
„Jsi tolik podobná mamince,“ vypravil nakonec Itachi ze sebe.
„Opravdu,“ usmála se.
„Ano, opravdu hodně,“ usmál se na ní a přešel k ní.
Sunako ucítila povědomou vůni, o které se jí často zdálo, a v tu chvíli věděla, že si Ibikiho otec nevymýšlel. Ten muž před ní byl opravdu její táta.
„Budeš mi o ní vyprávět,“ zeptala se a pohlédla do jeho očí s nadějí.
„Samozřejmě,“ odvětil a klekl si k ní. Sunako na nic nečekala a objala ho. Itachiho to krapet vyvedlo z míry, ale pak jí objetí opětoval. A v tu chvíli nebylo šťastnějšího člověka v Konoze.

„Itachi krucinál, neříkal jsem ti, že tam nemáš lozit,“ vyrušil tohle shledání, až Sasukeho rozzlobený hlas.
Starší Itachi překvapeně zvednul hlavu, kdo že ho to volá. Ale uviděl svého bratra, jak drží nějakého chlapce a nadává mu.
Sunako se tím směrem taky otočila a zasmála se: „Itachi zase něco provedl.“
„Itachi,“ nechápal Sasukeho starší bratr. „Proč se jmenuje stejně jako já?“
„Stejně,“ podívala se na něho překvapeně.
„Ano,“ odvětil. „Jmenuji se Itachi Uchiha.“
„Tak to by ses měl, tati, zeptat strýčka Sasukeho, jeho otce,“ usmála se.
Sasuke jakoby to slyšel, zvedl hlavu a omluvně se na svého bratra podíval: „Promiň Itachi, ale nestihl jsem ho zastavit.“
„To je dobrý,“ odvětil Itachi a prohlédl si svého jmenovce a synovce. V podstatě se díval na Sasukeho mladší verzi. „Ale rád bych věděl, proč se jmenuje jako já, když jsi mě chtěl kdysi zabít?“
„Na mě se nekoukej,“ pokrčil rameny Sasuke. „To spískala Sakura a já chtěl mít doma klid.“
„Aha,“ usmál se Itachi a stiskl ruku dcerce, která se ho chytila.
„Ibiki, to neumíš poslouchat,“ ozval se z místnosti naštvaný hlas. Sasuke s Itachim se jenom překvapeně otočili po hlase a uviděli, jak z jídelny vyběhl blonďatý klučina s byakuganem v očích. Zarazil se a prohlížel si Itachiho. Ze dveří za ním vykoukla další blonďatá hlava, ale ta koukala na svět blankytně modrýma očima. Byl to Naruto a nevypadal moc nadšeně, že ho někdo dostal od jídla.
„Ale já jsem se jenom chtěl podívat na taťku Sunaky,“ řekl Ibiki klidně.
„Naruto, to je tvůj syn,“ zeptal se ho Itachi celkem zbytečně. Jelikož ta jejich podoba byla stejná jako u Sasukeho a jeho syna.
„Ano, je. A moc se ti omlouvám za to vyrušení,“ odvětil Naruto.
„To nic,“ uklidňoval ho Itachi a díval se na další generaci, která stála před ním. Dva z klanu Uchiha a Ibiki Uzumaki. „Myslím, že je načase dojíst ten oběd.“
„Výborný nápad,“ ohodnotil jeho návrh Naruto. „Jdeme!“
A jak řekl, tak i udělal a zmizel ve dveřích. Sasuke ho jenom s úsměvem následoval a za ním šli jejich synové, Itachi a Ibiki.
„Tati, pojď,“ řekla po chvíli Sunako, když se její otec stále nechtěl pohnout.
Itachi se k ní sklonil hlavu, usmál se a vydal se ke dveřím. Když vešel, přivítala ho přátelská atmosféra rodiny. Všichni tam byli a vesele spolu diskutovali nad dobrým jídlem. Sasuke si bratra všimnul jako první, pokynul mu a uvolnil mu místo po svém boku. Než si stihnul sednout, Sakura mu naložila pořádný kopec jídla a jemu nezbylo nic jiného než se do toho pustit, aby neurazil.
„Vítej doma, brácho,“ zašklebil se na Itachiho Sasuke.
Naruto se na to díval s jemným úsměvem na rtech a byl rád, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. Teď jenom vyřešit tu druhou věc.