Once upon a time II 10

Once upon a time II 10

že by se v téhle kapitole konečně začalo něco dít

„Gaaro, opravdu nezůstaneš,“ ptal se asi po sté Naruto.
„Musím zpátky,“ zakroutil Gaara záporně hlavou. „Už teď budu mít problémy.“
„Ježíši, jsi přece Kazekage, tak si dupni,“ nechápal Naruto, ale věděl, že se musí písečný Kazekage vrátit domů.
„Už jsem si dupnul, když jsem si vzal Rin,“ usmál se Gaara a objal svojí manželku.
Ta se na něho taky usmála, lehce ho políbila na tvář a řekla: „Buď opatrný po cestě, a vrať se brzo!“
„Vrátím,“ uklidňoval ji a objal. Poté se sklonil ke své dcerce: „A ty tady buď hodná a nezlob maminku!“
„Ale já nezlobím,“ usmála se na něho Mizuki, když si jí zvednul do náruče a přitisknul k sobě.
„Tak tomu se mi nechce ani věřit,“ zasmál se Gaara.
Naruto, který stál kousek bokem, byl rád, že Gaara má svojí rodinu a konečně má někoho, komu na něm záleží, když si toho musel tolik vytrpět v dětství. Rád ho viděl, takhle šťastného.
Písečný Kazekage položil svojí holčičku zpátky na zem, naposledy se rozloučil s přáteli a zmizel v písku.
„Tak to bychom měli,“ řekl Naruto a otočil se k odchodu.

„Absolutně nevíme, kde začít,“ promluvil Druhý a znuděně položil hlavu na stůl. Kolem něho seděli ostatní Hokagové, Naruto a Itachi a snažili se vymyslet, jak přijít na to, kdo stojí za vražděním lidí.
„To máš výjimečně pravdu,“ přidal se na jeho stranu bratr, První Hokage Skryté Listové.
„Nějaký nápad,“ zajímal se Naruto a s nadějí se rozhlédl kolem.
„Ale víte, co mi nejde na rozum,“ řekl po chvíli ticha, která značila, že nikdo z nich neví o žádném nápadu, Sarutobi.
„Co,“ zvedl hlavu Nidaime.
„To že, ani Smrt neví, kdo za tím může být,“ odvětil Třetí.
„Tak to jsme dva,“ přidal se Minato. „Musí používat nějakou neuvěřitelně silnou techniku, že ho nevidí ani bohové. Teď když nad tím přemýšlím, jde to vůbec?“
„Asi ano, jinak bychom tady teď neseděli,“ odtušil Itachi.
„Jediný, kdo mě napadá, že by něco takového mohl umět, je Madara nebo Orochimaru,“ nadhodil jen tak do vzduchu Naruto.
„Ti jsou ale mrtvý,“ ozval se Druhý. Pak se podíval po ostatních a se slabou obavou v hlase se zeptal: „Že jo?“
„No, vypadali dost mrtvý, když jsme se s nimi loučili,“ odtušil První.
„Copak to je takový problém, přivést někoho zpátky do života,“ zeptal se Druhý bratra.
„No,“ zamyslel se Třetí. „Technicky to zas tak těžký nebude.“
„Ježíši nestraš,“ vyletěl Druhý, jak čertík z krabičky.
„Orochimarovi to šlo dobře,“ přidal se První.
Naruto se jen tiše díval, jak se snaží navzájem přesvědčit o lehkosti vyvolání mrtvého zpátky do života. V duchu doufal, že se o to nikdo nepokusil a že Madara tady zase někde nepochoduje, ale nahlas řekl: „Nechte toho! Madara i Orochimaru jsou mrtvý a pohřbení.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý,“ otočil se na něho Nidaime.
„Jsou přece zapečetění a ne ledajakou pečetí,“ uzavřel Naruto debatu na toto téma.
„Taky pravda,“ usoudil První.
„Ale i tak by se měl někdo jít podívat, jestli tam opravdu ještě jsou,“ řekl Druhý ještě jen tak.
„A dost, přestaň s tím,“ rozčílil se Naruto. „Jsou mrtvý a tečka.“
Druhý se jen uraženě otočil a odešel. Nenechá přece na sebe řvát. Jednou byl Hokage, tak chce taky nějakou úctu a ne, aby ho poučoval nějaký genin.

Blížil se večer a všichni se znovu shromáždili v jídelně k večeři. Někteří byli ovšem na misích, takže jich bylo o pár méně. Ale i tak se všichni pustili do přípravy jídla.
Naruto seděl v rohu místnosti a přemýšlel, jak má chytit někoho, když ani neví koho. Neměli absolutně žádné vodítko, aby věděli, kde začít hledat. Absolutně nic, čeho se chytit.
„Ach jo,“ povzdychl si nahlas.
„Copak je Naruto,“ ozval se nad ním mužský hlas.
Naruto zvednul hlavu a uviděl Sasukeho. Znovu si povzdechl a řekl: „Ale nic. Jenom jsem se krapet rozkmotřil s Druhým.“
„To se spraví,“ uklidňoval ho Uchiha a přisedl si.
„A co ty a Itachi, už jste zakopali válečnou sekeru,“ zajímal se Naruto.
Sasuke se na chvíli zamyslel a pak mu odpověděl: „Myslím, že ano.“
„Myslíš? To mě má jako uklidnit,“ nevěřil Naruto vlastním uším.
Sasuke si povzdychl: „Musíš mě pochopit. Tolik let jsem si myslel, že pomstím svojí rodinu, že to musím udělat. A teď se dozvídám, že jsem celou dobu šel po špatné osobě. Dokonce jsem kvůli tomu opustil svůj domov a přidal se k Orochimarovi.“
„Chybička,“ zašklebil se na něho Naruto.
„A víš, co mě štve nejvíc,“ podíval se mu Sasuke do očí.
„Co,“ zavrtěl sebou Naruto trošku. Přece jenom Sasuke se mu nikdy nesvěřoval a tak byl krapet nesvůj.
„To, že jsem tě tenkrát málem zabil,“ povzdychl si Uchiha. „V tom Údolí konce. Při naší bitvě.“
„Ale nezabil,“ řekl Naruto tiše po chvíli. „Měl jsi možnost. Kakashi mi tenkrát říkal, že mě našel v bezvědomí. Měl jsi šanci a nevyužil.“
„Nemohl jsem,“ přiznal se Sasuke.
Naruto si ho chvíli prohlížel, pak se rozesmál a řekl: „Věř tomu nebo ne, ale druhou takovou šanci nedostaneš.“
„S tím ani nepočítám,“ smál se Sasuke.
„Vidíš, teď když o tom tak mluvíme,“ vzpomněl si najednou Naruto. „Co tvoje pečeť?“
„No,“ ošil se dotyčný. „Nepoužívám ji, ale občas se ozve a já mam pak chuť někomu namlátit.“
„A nezmizela náhodou, když Orochimaru zemřel,“ zeptal se ho Uzumaki.
„Ne, bohužel je tam pořád,“ zakroutil Sasuke smutně hlavou.
„Škoda,“ přidal se smutně Naruto. Oba si toho už kvůli tomu prokletému znamení vytrpěli svoje. „Ale když tě zase příště chytne ta tvoje chuť, tak přijď a já ti ten zadek nakopu.“
Sasuke se začal po tomhle výrazu smát, až skoro smíchy spadl ze židle. Naruto se na něho chvíli díval, pohledem jestli nespadl z Marsu, ale pak se rozesmál taky.
V tu chvíli vešel do místnosti i Itachi. Rozhlédl se kolem, a když uviděl, jak se jeho bratr a Naruto smějí, vydal se k nim.
„Čemu pak se tady smějete,“ zeptal se, se zájmem a přisedl si.
Naruto chtěl odpovědět, ale břicho ho od smíchu tak bolelo, že se nemohl pořádně nadechnout. A bohužel Sasuke na tom nebyl o moc líp.
„No aspoň, že se nemlátíte, jako když jste byli malí,“ odtušil Itachi s úsměvem.
„Cože,“ vyrazil se ze sebe Sasuke ztěžka.
„My jsme se znali, jako děti,“ přidal se Naruto a ztěžka dýchal. Vlastně to vypadalo, jako by uběhli oba maratón a Itachi je teď peskuje, že to měli uběhnout pod čtyři hodiny.
„Vidím, že si nepamatujete, jak jste si spolu hráli,“ odvětil Itachi.
Naruto se Sasuke teď na něho hleděli s překvapením v očích. Po chvíli se přece jenom Uzumaki zeptal: „A kdy?“
„No,“ zamyslel se Itachi. „Mohli jste mít tak tři roky. Hrávali jste si spolu moc rádi.“
„Moment, neříkal jsi před chvíli,“ zarazil ho Sasuke. „Že jsme se mlátili.“
Itachi se zasmál a zavzpomínal: „Nemohl jsem vás dva nechat na chvíli bez dohledu. Okamžitě jste lopatky, které jste měli na stavění hradů na pískovišti, použili jako zbraně. Něco jste na sebe šišlali a mlátili se hlava nehlava.“
V návalu vzpomínek se Itachi začal smát, až mu začali téct slzy od smíchu. Smál se tak, až se musel zlomit v pase, aby si ulevil od bolesti v břiše.
Naruto se Sasukem se na sebe znechuceně podívali a Sasuke řekl: „Nechápu, co je na tom k takovému smíchu.“
„To bys musel vidět,“ smál se dál Itachi. „Zarputilé výrazy, lopatky v rukou a to úžasné šišlání.“
„Ha ha,“ utrousil Naruto suše a díval se na Itachiho se znechuceným výrazem.
Naštěstí je vyrušila Hinata, která je volala k večeři, protože nikdo nemohl zaručit, že se Naruto se Sasukem na Itachiho nevrhnou. Jelikož ten se pořád smál a vykřikoval něco o lopatkách. Sasuke se s Narutem důstojně zvedli a odkráčeli ke stolu. Itachi se po chvíli přidal a už vypadal celkem klidně.
„Strýčku, čemu ses tak smál,“ zajímal se malý Itachi a vedle něho stál o nic méně zvědavý Ibiki. V tu chvíli, kdy je Itachi uviděl, dostal další záchvat smíchu.
Chlapci se na něho chvíli nechápavě dívali, pak pokrčili rameny a šli si sednout ke stolu. No a my můžeme říct, že večeře probíhala ve veselém duchu, jelikož Itachi co chvíli vybuchnul smíchy, nad nějakou vzpomínkou. Za což si vysloužil od Naruta a bratra vražedné pohledy.

Madara, kterému po bocích stála jeho žena a Kizuato, se díval do zapadajícího slunka nad písečnou dunou.
„Tak začneme,“ řekl prostě a dali se do pohybu.

„Pátá,“ přiletěla Shizune splašeně do kanceláře dosavadního Hokageho.
„Co se děje,“ zeptala se hned Tsunade a věděla, že to bude něco hrozného. Jelikož Shizune takhle nevyvádí pořád.
„Zrovna jsme dostali zprávy z Písečné,“ vydechla ztěžka.
„A dál,“ odhodila Tsunade štětec a už stála na nohou. Písečná byla jejich největší spojenec.
„Byli napadeni,“ řekla tiše.