Zrůda část 4. - Prohraná bitva… nebo ne?

Cítila jsem se zvláštně…. No řekněte…. Neviděli byste od začátku a náhle, jako blesk z čistého nebe, by se pod víčky neskvěla jen tma. Třeba nebe, tak nádherné… zní to sentimentálně… ale pro mě to bylo poprvé v životě, co jsem se mohla obdivovat kráse přírody. Fascinovaná, vychutnávajíc si moji nově nabitou zábavu, jsem slastně zavřela oči.
Otázka byla, zda – li ten, který šel po Rikkudouovi, nešel teď po mě…. A já byla nesrovnatelně slabá v porovnání s ním. Takže… zvolil si strážce síly a svého nástupce dobře? Určitě měl i silnější žáky…. Ale je fakt, že já po moci nikdy extra netoužila… nebyla jsem krutá a sobecká…. Celkem rarita, v době, kdy všem šlo o kůži a tak se každý snažil zachránit hlavně sám.
A zase… samota mě dohnala. Co teď? Rozdíl byl v tom, že podoba ustrašené malé holky už byla pasé. Vyrostla jsem do silné shinobi a ve svých skoro sedmnácti… řekněme, že moje schopnosti byly „trochu“ nadstandard…
Bohužel ani ty nestačily, abych stihla zjistit pravdu, kdo byl ten neznámý rádoby vrah. A ano… šel po mě. A když mě napadl… no nešel na to nějak extra vědeckou ninja cestou. Prostě mě majznul přes hlavu. Pak jsem se probudila v okovech s opět zavázanýma očima.
“Takže jsi vzhůru… skoro jsem se obával, že jsem ti rozbil hlavu. Jenže to bohužel jinak nešlo… možná si lámeš hlavu s tím, kdo jsem…. Že ano?“
Ne.. opravdu tento problém mě netrápil. Byl to jeho nejvěrnější… ale také největší lhář a intrikán…. Uchiha Madara. Ten jeho specifický hlas bylo lehké rozpoznat.
“Já vím přesně, kdo jsi…. A hádám, že ode mě něco chceš…. Jinak bych tu koneckonců nebyla…“
“Plná ironie a sarkasmu koukám…“
“A proč ty zavázané oči? Copak se mě bojíte ó všemocný Madaro?“
Tohle asi už nesnesl a uhodil mě.
“Drzá a nevychovaná… přesně jako Rikkudou… to by možná vysvětlovalo… proč Ty a ne já…“
A už jsme u toho předtím zmíněného já a jenom já.
“Ten Rin´negan měl být můj….“
“Stejně by nebyl… Rikkudou si ho pojistil… nebyl idiot… i kdybych ho nedostala já… tak potom nikdo..“
“Tak to je sladké… takhle moc si tě oblíbil… nebo mě prostě chtěl jenom naštvat…. No to je už jedno..“
“Žárlíš? Že po tom všem vlezdop***lkovství ti stejně nikdy nevěřil? Příliš laciný způsob. Jako by jsi přímo chtěl, aby ti nevěřil a podezříval tě….. jenže..znal tě…. A přesně proto ti nikdy nevěřil…. Prohlédl tě ihned!“
Další políček.
“Nauč se ke mně mít úctu a nezabiju tě…tedy možná….“
Uchechtla jsem se. Věřit, že mě ušetří by bylo pošetilé… ne, že bych z něj měla byť jen pramalý strach….
“Jen se směj… dokud můžeš…. Možná víš, kdo jsem…. Ale moje síla je pro tebe tajemstvím… nicméně… nejsem tady… alespoň hlavně, kvůli Rin´neganu….“
Ano… ten samozvaný nejsilnější démon…. Po tom šel… jenže… na co ho chce?
“Znáš legendu o devítiocasých démonech? Hádám, že ne…. Byla to jen legenda, které nikdo nevěřil. Dokonce ani já… Jenže pak… po rádoby mírové smlouvě s klanem Senju, kdy Uchihové byli utlačeni do ústraní…. A tohle bylo nazýváno mírem…. Jsem objevil, že První… jeden z vůdců klanu Senju… má pod kontrolou hned pět z devíti….“
“A co já s tím? Já ani toho Prvního neznám…. Co je mi po tom?“
“Zmlkni ty nevycválaná huso!“
“Prostě kdysi bylo devět lidí… mocných vládců… ti ale zpychli a začali dělat zlé věci na úkor svých vesnic. Tak se změnili do démonů. No a ti démoni teď běhají či běhali po světě. Asi ti nemusím vysvětlovat, že mají ohromnou moc….“
“Moc… všechno je to jen o pitomý moci! ,“ zakřičela jsem na něj.
“Moc je vše… neexistuje dobro a zlo… ale jen moc… a kdo ji má… má všechno! ,“ oči se mu zlostně zaleskly.
Heh. Fajn. Já moc měla. Zabila jsem desítky lidí… jenže to „všechno“ mi pořád unikalo.
“Ale na tom nesejde…. Můžeš být všelijak unikátní či speciální…. stejně jsi slabá….“
“Nepodceňuj mě… už to pár lidí udělalo a pak prosili o milost…“
“Haha… ale notak děvče…. Máš zavázané oči a jsi spoutaná…. To by mě zajímalo, co můžeš teď dělat….“
To mě naštvalo. Soustředila jsem se na něj a uslyšela překvapené a bolestivé syknutí. Nejspíš padl na kolena.
“Ty malá…! Jak jsi to udělala?!“
Ušklíbla jsem se. On byl táááák naivní.
“Aha.. asi chápu… takže mysl je tvá zbraň…. Pěkná… no tak s ní něco uděláme.“
Udělal pár rychlých pohybů a vrazil mi něco na čelo. Ohromná bolest se mi rozlévala až do konečků prstů.
“Tak… zapečetil jsem tu tvojí skrytou sílu…. ,“ jenže se zarazil.
Něco ze mě odcházelo… pomalu, ale jistě…
“Kyuubi…. Takže moje podezření bylo správné…“
“Konečně volný….! Komu vděčím za tuto malou pozornost?“
Ohromná, ohnivá liška vystoupila z mého žaludku, jako když se jenom prochází. Pak pohlédla na Madaru. Ten o krok ustoupil.
“Hádám…. Že mě…“
“Fajn… teď zabiju jí… slíbil jsem to a pak tebe…. Ať to mám rychle z krku…“
“To neuděláš…. ,“ a Madarovy tmavé oči náhle zčervenaly.
“Mangekyou Sharingan… ,“ zašeptal.
A netvor ztuhl. Ani mluvit nemohl.
“Takže ono to na tebe platí…. Výborně….!“
“Cos mi to provedl, ty mizerný člověče?!“
“Teď budeš skákat, jak já ti řeknu…. Potřebuji tvou sílu… abych se pomstil… Konoze… a dal Uchihům postavení, jaké zaslouží! Jestli budeš spolupracovat, nechám ti pak tu holku… “ a mávl neurčitě směrem ke mně.
“Ne, že bych měl moc na výběr…. Že ano?“
Madara se usmál a vyšel spolu s Kyuubim ven. Ta Konoha… ať to bylo cokoliv, byla ve vážném nebezpečí…. Jenže já jim pomoct nemohla