Chránit 5

Část čtvrtá - Tady

Část pátá - Noční vzpomínky

Genjutsu? Kushina se rychle rozhlédla. Z krásné budovy ubytovny zbyly nějaké trosky. Ale nebyly nové … Právě naopak. Vypadalo to, že tu kdysi nějaký dům byl a potom se rozpadl. A tohle z něho zbylo. Otočila se. Rozlámané trámy, prorostlé kusy dřeva … Všude bylo popadané listí z těch krásných stromů, které se jako jediné nezměnily. I obloha zůstala stejná. Jenom kousek dál se válelo jejich oblečení. Když se převlékali do věcí na spaní, jejich šaty musely zůstat tam, kde je nechali.
Ale nemohli tu jenom tak pobíhat v županech.
Kushina se otočila na Minata a začervenala se.
„Ehm … Asi se musíme převlíknout …“
„Jo. To asi jo,“ přiznal potichu. Nejspíš stále přemýšlel.
Kushina otočila oči v sloup. Nepochopil to. Zopakuje to znovu?
„Převlíknout,“ vyslovila zřetelně.
Minato se na ni nechápavě podíval.
„To znamená, že máš jít pryč!“ skoro zakřičela Kushina.
Chlapec se rozpačitě usmál.
„Aha … No jo …Tak já jdu tam … Ehm …“ když se rozhlédl, nebyla tu žádná místnost, kam by se mohl zavřít. Žádné stěny nebyly v celku.
„Za strom!“ zavelela Kushina.

„Hehe,“ usmála se dívka nervózně a dala si ruku za hlavu. Župany zahodili a oba tu stáli ve svých obvyklých věcech.
Kushina nesnášela, když nevěděla, co se děje. Pojem genjutsu jí byl naprosto cizí. Mění to krajinu? Nebo co snad? Netrpělivě se dívala na Minata, který se rozhlížel a hledal cestu. Ne, nebude se ho ptát. Nepřizná, že něco neví.
„Jsem zvědavý, kdo to genjutsu asi vymyslel,“ otočil se na ni. Kushina se odvrátila a pohledem studovala okno prorostlé větvemi.
„Jo, jo … To já taky … Tohle genjutsu …“
Hej! Až teď si to uvědomila. Nejsou tu ani žádní lidé! Jenom oni dva … Ani Jiraiyu nikde neviděla. Copak to žere lidi? To je blbost … Ale vždyť je to nejreálnější! Už to má! Způsobuje to, aby krajina i lidé rychle zestárli, takže ti, co tu byli se už rozpadli v prach. A oni dva přežili … Protože na mladé to neplatí! Tak! To musí být ono. Genjutsu je ale podivné …
„Snad se nerozpadl i Jiraiya,“ zašeptala do ticha a stále nervózně studovala to okno. Nepochybovala o tom, že má pravdu.
„Neroz- Cože?“ Minato se na ni otočil. Nerozpadl? Je to snad nějaký .. Hovorový výraz pro zmizení?
„Ne, ten někde bude,“ pokračoval se zdviženým obočím.
„Ehm … Kushino-chan? Víš ty vůbec něco o genjutsu?“ zeptal se přímo. Jak by přece mohla? Vždyť nechodila do akademie a v jejím domově asi nikdo genjutsu neprováděl. Její odpověď ho ale zaskočila.
„No jasně,“ usmála se sebevědomě.
„Tak jo …“ No dobře. Pro jednou se spletl.
„Ale, hele, víš že je to celkem nechutný?“
Nechutný?
„Cože?“
„Nechutný … Jestli pod náma jsou nějací sto let rozpadlí lidi …“
Rozpadlí lidi?!
„Jak … Jak to myslíš?“ pozvedl Minato obočí.
„No, přece,“ vážně si tím genjutsu byla tak jistá? „No … Jak bys to genjutsu vysvětlil ty?“
„Technika klamu. Iluze.“
Takže iluze … No … Sakra …
„Jo,“ hlesla.
Jak si myslel. O genjutsu neměla ani ponětí. Rozpadlí lidi?
Minato se začal trochu smát. A potom víc a víc. Rozchechtal se na celý les.
Kushina ho probodávala pohledem.
„Co je?“ procedila skrze zuby.
„Hahaha! Rozpadlí lidi? Haha!“
„Blbečku!“
Minato začal znovu rudnout.

„Tady jste!“ zaznělo náhle zevnitř rozpadlého domu. Byly slyšet těžké kroky a nějaký nepříjemný zvuk … Snad táhnutí?
Oba dva se najednou otočili a v jednom prázdném rámu dveří uviděli muže, jak vláčí nějaké tělo. Jeho chuuninská vesta se na chvíli zadrhla o drsné dřevo rámu, ale vytrhl se a pokračoval. Otočil se k nim a ironicky se usmál.
„Hehe. Dobrý genjutsu, co?“ řekl, ale nebyl moc spokojený. Trochu funěl, tělo které vláčel asi nebylo lehké.
„Jiraiyo!“ vykřikl Minato a rozběhl se směrem k němu. Nepochyboval, že je v pořádku. Někdo jako on se přece nenechá porazit bez série velkých výbuchů. A slyšeli jenom jeden.
Jakmile ke svému učiteli dorazil, zastavil se a udělal krok zpátky.
„Co se děje?“ zašeptala potichu Kushina, která právě přeskočila jeden z kmenů, které spadly do sutin.
To … Byl to on? Vždyť … Aha! Už to pochopil. Nic se nedělo jenom tak…
„Tenhle …“ řekl a sklonil se k tělu, „tenhle mi dneska radil cestu sem.“
Kushina udiveně vzhlédla, ale Jiraiya jenom přikývl.
„Chtěl mě zabít,“ zamračil se. Muže položil a vyčerpaně si sedl na nějaký trám. Listí zašumělo, zafoukal vítr. Všechny zastudil do krku a vyvolal jim tím husí kůži. Minato se otřásl.
„Neměli jsme sem chodit. Říkal jsem to.“
„No jo,“ uhnul Jiraiya pohledem a začervenal se. V mysli se mu ukázaly pěkné dívky, které v lázních potkal. Všechny byly nějaké povolné … Mělo mu to být hned jasné.
„Co se stalo?“ Kushina nic nechápala. Právě se dozvěděla co je to genjutsu a hned do ni někdo rval další informace. Už se v tom nevyznala.
Jiraiya se na ni podíval.
„Nejspíš celý tyhle lázně byly past. Někdo nás sem chtěl nalákat a věděl, že mu na to skočíme,“ zasmál se provinile.
Minato po něm vrhl vyčítavý pohled. Jak to asi mohli vědět? Že zrovna on sem půjde?
„Zabil jsem ho. Hned jak po mě chtěl ve svém genjutsu hodit kunai. Nebyl zas tak zkušený. Ale špatné to taky nebylo,“ uznale pokýval hlavou.
„Ale proč?“ podivila se Kushina. Proč na ně někdo chtěl zaútočit?
„Podle mě to mělo souvislost s tím únosem,“ procedil skrz zuby Minato a kopl do stěny, která byla vedle. Jiraiya překvapeně zamrkal. Stěna i přes svůj bídný stav stále držela.
„Víte co? Běžte dál. Stále na sever. Nedaleko je Uzu no sato. Já vás doženu,“ řekl, rozhodně vstal a letmo praštil do té samé stěny, do které předtím kopl Minato. Stěna nejdřív zapraskala a po té se s rachotem zřítila dolů. Všechny zahalil oblak prachu.
„Ehm,“ obrátil se Jiraiya rychle a z dýmu začal kašlat, „běžte.“
„A kam jdete vy, sensei?“
„Já … To vám řeknu až pak.“
Rychle vyběhl do lesa a ztratil se ve tmě.

Už utíkali asi dvě hodiny. Tedy alespoň Minato … Kushina se neustále zastavovala, a tak ji chlapec po chvíli vzal na záda. Nebyla ninja, neprošla tréninkem a tak neměla dost sil. Styděla se za to. Ve rvačkách s kluky vždycky vyhrávala. A teď nestačila na jeden důležitý běh …
Rozhlédla se kolem. V noci už jí nic nepřišlo tak krásné, jako předtím. Možná se měsíc odrážel ve vodní hladině a hvězdy krásně svítily, ale někdo je asi chtěl zabít. A to teď bylo rozhodně důležitější. Podezřívavě sledovala stíny, které vrhaly větve stromů.
„Je to tady strašidelný ..“ zašeptala, „Aby už byl den …“
„Kushino-chan?“ ozval se najednou Minato a stále hleděl na cestu před nimi.
„Hm?“ pozvedla obočí Kushina. Za celou cestu se nejspíš začínal první rozhovor.
„To jsou u vás všechny vesnice tak divný?“
Kushina se ušklíbla. Příroda byla krásná, lidi si ale většinou všímají toho horšího.
„No … Většina je,“ musela přiznat. Bylo to hrozné. A taky jeden z důvodů, proč bydleli na statku. Ještě že tak ...
„Jakto?“
„Táta říkal, že máme špatnýho feudálního pána. Prý dbá jenom na Uzu no sato a ostatní vesnice jsou u něj vedlejší. Všichni v zemi jsou nespokojení. Ale on pořád vládne … Je to divný,“ zamračila se. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlela. Až teď, když nebyla v jejich izolovaném domě, jí došlo jaké to doopravdy je. A proč? To nevěděla. O politiku se nikdy moc nezajímala.
„Aha… Hele, já si myslim, že s tím budete mít ještě hodně problémů …“
„Hmm, díky,“ zašklebila se. Ještě že ji nemohl vidět, protože seděla na jeho zádech.
„Tak proto ... Proto byli všichni tak nepřátelští ….“
„Jo jo, musej snášet bídu …“ povzdechla si.
„Je … Je to … Hrozný. Já bych … Já bych to nedopustil.“
Kushina se překvapivě podívala pod sebe.
„Hm?“ pomyslela si, „Zdá se mi to … Nebo vážně jede z posledních sil?“ Minato čím dál víc zpomaloval a zdál se udýchanější.
„No … Běží za dva. Ehm…“ trochu se začervenala, „A taky, vůbec jsme nespali. Ale určitě to nechce přiznat. Tvrdohlavec jeden!“
Rozhodla se, že ho nechá běžet. Kdyby alespoň naznačil … Ale on ne. Chce si hrát na hrdinu. Tak ať si hraje.
„Kushino-chan?“
Že by?
„Můžeš ještě?“ zeptal se Minato.
Vždyť neběží! On ji nese! Jak se může tak blbě ptát … Tak jo. Navrhne pauzu.
„Hele, tam je dobrý místo! Přestávku?“ zeptala se s úsměvem.
Minato na ni otočil hlavu.
„Nemůžeš, já to tušil … Tak jo, dáme … Dáme pauzu, ať si odpočineš..“
Pitomec!

Seskočili na zem a následujících pár minut hledali nějaké dřevo. Když se jim podařil zapálit oheň, Kushina si unaveně lehla o trávy.
Minato stál a rozhlížel se. Je to tady bezpečné? Snad ano …
„Vyspi se, jestli chceš,“ kývnul na Kushinu hlavou, „já budu hlídat …“
Dívka byla trochu zaražená.
„Tak jo …“
Bylo jí ho líto. Vždyť taky nespal …
Chlapec se posadil na velký pařez, který rostl opodál. Protřel si oči, aby náhodou neusnul, a díval se do praskajícího ohně. Ten zářil všemi odstíny oranžové, a když tam na chvíli přivítala i rudá, celé to oživila.
„Vypadá to pěkně,“ přiznal si v duchu. Jeho zrak se otočil na ležící dívku. Všiml si, že ho stále pozoruje. Nespí?
Kushina se usmála.
„Víš, něco mě napadlo,“ řekla potichu a také se zadívala do ohně, „věříš na anděly?“
Anděly? Proč zrovna tohle …
„Na anděly?“
„Jo jo … Na strážný anděly. Ty, kteří jsou pořád s tebou a když něco potřebuješ, pomůžou ti.“
Věří? Ani sám neví … Ale pomohli mu někdy? Třeba když mu umírala matka, nebo když unesli malou Aki? Ne. Nepomohli …
Aki …
„Nevěřím,“ usmál se na ni smutným úsměvem a dál pozoroval plamínky, jak se honí navzájem. Plápolají, štěbetají praskotem …
„Ne?“ udivila se Kushina a také se zadívala do ohniště, „já jo … Taťka mi o nich vyprávěl. Že jsou pořád u nás. Nevidíme je, ale oni nás jo … Mají nádherný křídla. Bílý, třpytivý … A když s nima mávnou, prý vyletí miliony krásných jiskřiček a ty tě rozveselí, i když jsi smutný.“
„Blbost,“ zašeptal se zvedl se. Nechal tam Kushinu samotnou a šel trochu dál do lesa.
„Nikdy mi nepomohli ….“
Sedl si na chladný kámen mezi stromy a znovu se díval na hvězdy. Myslel na ten den, kdy ji unesli. Ti ninjové s krátkou spirálou na čelenkách. Ninjové z Uzu no sato …
Věřil si. Tehdy myslel, že je porazí. Utekl z Konohy. Vydal se do Vírové na vlastní pěst. Ale za chvíli ho dostihl jeho učitel.
„Kam jdeš?“ zazněl mu ve vzpomínkách Jiraiyův hlas.
„Musím ji přivíst zpátky,“ vzpíral se tehdy Minato.
„Sám to nezvládneš. Nechej mě jít s tebou …“
Minato mlčel.
„Stejně ani nevíš, kde Uzu no kuni je … A já ti můžu pomoct. Dva jsou vždycky lepší než jeden, ne?“ usmál se Jiraiya:
Minato se na něj podíval.
„Děkuju …“ hlesl a hnal se lesem dál.

Z přemýšlení ho vytrhlo zapraskání větvičky. Rychle se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Zvuk se ozval blízko ohně.
Sakra! Kushina …

***
Chtěla bych vám moc poděkovat za komentáře u týhle povídky Protože tady těhle si strašně vážím ... Ne, že bych si těch ostatních nevážila, ale když vám někdo napíše něco pěknýho k povídce, kterou máte sami rádi, hned vás to nabudí psát dál
Pokračování Legenda