Once upon a time 38

Once upon a time 38

Takový krapte kratší :D

Naruto seděl na kraji útesu a vzpomínal. Vzpomínal na Hinatu a na celou Listovou.
„Naruto,“ ozvalo se za ním.
Naruto se otočil a uviděl tam stát svého otce.
„Děje se něco,“ zajímal se Čtvrtý a přisedl si k němu.
„Nic,“ odvětil Naruto a znovu upřel svůj pohled do dálky.
„Nelži mi, znám tě už moc dobře za ty dva roky, co se známe,“ řekl přísně Minato. „Stýská se ti, co?“
„Jo,“ řekl smutným hlasem. „Chtěl bych znovu vidět Hinatu a ostatní. A taky by mě zajímalo, jestli už na mě náhodou nezapomněli.“
„Naruto,“ poplácal ho po zádech. „Jsou to tví přátelé, ti na tebe nikdy nezapomenou.“
„Jsou to přece už jenom dva roky, a pro ně jsem mrtvý,“ namítal Naruto.
„Tak to vezmi z té lepší stránky,“ nadhodil Minato. „Ještě nám zbývá pět lidí a pak se konečně vrátíme domů.“
„Ale ani o jednom nevíme, kde je,“ přerušil ho vztekle Naruto. Byl smutný, jeho srdce ho táhlo domů, ale věděl, že musí prvně splatit svůj dluh.
„Neboj, najdeme je,“ prohlásil pevným hlasem Čtvrtý.

„Chouji, jestli bude tvůj syn stejný jako ty, tak budete dávat větší peníze na jídlo,“ smála se Sakura, když v náručí chovala nejnovější přírůstek, Kiru, syna Choujiho a jeho ženy Kazu. Se kterou se seznámil při jednom jeho pobytu v nemocnici, a hned si padli do oka. A teď stáli všichni v jídelně a gratulovali jim k dítěti.
Starší děti seděly v rohu a hráli si se štěňaty. Mizuki, Sano a teď i Kira si hověli v náručích svých maminek. Na to aby je přidaly k těm rošťákům, byly ještě moc malí.
„Tak to máš pravdu,“ zasmál se Shikamaru a dloubl loktem do Choujiho.
„To není moc vtipný, abys věděl,“ namítl Chouji, ale věděl, že si dělají jenom srandu.
V místnosti zavířil vítr a najednou tam stál Kakashi.
„Zdravím, jak se všichni máte,“ zašklebil se na všechny.
„Ka,“ zažvatlal Ibiki a rozběhl se na svých vratkých nohou ke Kakashimu.
„Ale copak, Ibiki,“ vyhodil ho do vzduchu.
„Ka,“ opakoval se smíchem.
„Sensei, potřebujete něco,“ ptala se ho Sakura.
„Jenom jsem se přišel podívat, jak se mají moji maličcí,“ ukázal prstem na šest dětí, kteří se k němu se smíchem tiskli a taky chtěli vyhodit do vzduchu jako Ibiki.
„Sasuke, můžu se tebou na chvíli mluvit,“ zeptal se ho tiše, až uspokojil dětskou touhu.

„Co se děje,“ zeptal se ho Sasuke, když vyšli ven z jídelny.
„Mám zajímavé zprávy,“ odvětil Kakashi a vyrazil směrem k Narutovu pomníku.
„Jaké,“ zajímal se Sasuke, když k němu došli.
„Další člen skupiny Akatsuki je mrtví,“ řekl mu Kakashi.
„Který,“ zeptal se Sasuke.
„Kakuza,“ odpověděl Kakashi a zadíval se na pomník. „Někdo si nebere vůbec žádné servítky a zabíjí je jako na běžícím pásu. Za poslední dva roky zemřelo pět členů, když nepočítám Kisameho a Itachiho.“
„To znamená, že se tady objevil někdo silnější, než jsou oni,“ zamyslel se Sasuke a posadil se na lavičku u bratrova hrobu.
„Ano, a toho se bojím,“ posadil se vedle něho Kakashi.
„Máte aspoň představu, kdo by to mohl být,“ zeptal se znepokojeně Sasuke.
„To je to, nemáme,“ zakroutil hlavou jounin. „Nikdo neví, kdo by to mohl být.“
„Orochimaru,“ navrhl Sasuke.
„Ne, ten by na to neměl, i když je jedním ze sanninů,“ zamítl to Kakashi.
„Takže, kolik zbývá členů,“ zeptal se Sasuke a zadíval se na Narutův pomník, který ležel vedle bratrova náhrobku.
„Tři,“ odpověděl Kakashi.
„To už jich moc nezůstalo,“ zakroutil hlavou Sasuke. „A to chtěli posbírat všechny bijou. Moc daleko to nedotáhli.“
„Prostě se na scéně objevil někdo silnější, než jsou oni,“ stoupnul si Kakashi a protáhnul si záda.

Uběhl další rok. Všichni se těšili ze života a z dětí. Všechny o rok povyrostli. Ibiki se Sunako měli dva a půl roku. Itachi, Rika, Shuuchi, Yuki dosáhli dvou let. A Mizuki, Sano, a Kira dospěli do jednoho roku života. Všichni byli jako z divokých vajec a dávali svým rodičům pěkně zabrat.
„Ibiki, okamžitě slez,“ vztekala se Hinata, když ho uviděla na stromě. Ibiki neochotně slez a nasadil vzteklý výraz.
„Teď vypadáš jako tvůj otec,“ zasmála se Hinata. „A teď utíkej za strýčkem Neji, už na tebe s Rikou čekají. A nezlob.“
Ibiki ji zamával a vyrazil k domu svého strýce Neji, trénovat byakugan.
„No, konečně,“ přivítal ho Neji. „Tak začneme. Pozorně se dívejte.“
Neji se postavil a zaujal bojový postoj stylu Hyuuga. Předvedl jim pár hmatů, a pak se je je snažil naučit. Původně nechtěli začít s výukou u Riky a Ibikiho tak brzy, ale skrz klan Hyuuga neměli na výběr. Mohli kdykoliv zaútočit.
O pár domů dál se konal trénink klanu Uchiha.
„I když ještě ani jeden nemáte Sharingan,“ začal vysvětlovat Sasuke, poslední z původního klanu. „Můžete se naučit některé hmaty, které se vám v budoucnu budou hodit.“
A o dalších pár domů dál probíhal další tvrdý trénink. Zbývající dvě děti – Shuuichi a Yuki podstupovali základní výcvik.
Zkrátka všichni si byli vědomi hrozby ze strany Hyuuga klanu a nechtěli nic ponechat náhodě. I když byli ještě děti dost malé, chtěli, aby se uměli aspoň trochu bránit.

„Naruto, počkej,“ krotil ho Minato.
„Nemůžu, jsem tak blízko,“ zavrčel zpátky Uzumaki.
Všichni čtyři Hokagové Skryté Listové a Naruto Uzumaki spolu s démonem Kyuubim se pohybovali velkou rychlostí lesem a bylo vidět, že někoho stíhají.
„Neboj, neutečou nám,“ odvětil První.
„Jsou pohromadě,“ přemýšlel nahlas Třetí. „Dost nám ušetří práci. Nemusím je po jednom hledat.“
„Taky pravda,“ souhlasil Druhý.
„Pátrali jsme po nich rok, teď už nám neutečou,“ přidal se na stranu Sarutobiho Yondaime.
„Nemůžu si pomoct,“ snažil se krotit Naruto. „Nemám z toho dobrý pocit.“
„Já taky ne,“ souhlasil Kyuubi.
„Je tady snad něco, o čem bychom nevěděli,“ zajímal se Druhý a zvědavě se na něho podíval. Už jim jejich tušení nejednou pomohla.
„Ne, nic,“ mávl rukou Naruto a pokračoval v běhu.
„Opravdu,“ naléhal Minato.
„Jo,“ ujistil ho Kyuubi.

„Konan,“ otočil svůj pohled na společnici. Byli tři a stáli na malé mýtině uprostřed lesa. Byli to poslední členové organizace Akatsuki. Poslední přeživší.
„Sledují nás,“ odvětila.
„Kolik,“ zajímal se další muž, tentokrát s maskou na obličeji, která měla jenom jeden průzor na oko.
„Pět,“ spočítala osoby.
„To je dost,“ odtušil Pain a podíval se kolem.
„Zabili všechny ostatní, když pomineme Kisameho a Itachiho,“ souhlasil maskovaný se jménem Tobi.
„To znamená, že to budou silní protivníci,“ přidala se na jeho stranu Konan.
„A my nic o nich nevíme,“ zakroutil hlavou Pain.
„Zametají dobře stopy,“ řekl Tobi.
„Ale co víme určitě, že to není nikdo od Orochimara,“ nadhodila Konan.
„To je pravda, ten nikoho tak silného nemá,“ souhlasil Tobi.
„No brzy budou tady, takže konečně uvidíme,“ nadhodil s klidným hlasem Pain.
„To ano,“ odvětil tichým hlasem Tobi a zadíval se do hlubin lesa. „Bude to zábava.“

Naruto a ostatní doskočili na okraj mýtiny a upřeli své pohledy na trojici lidí, kteří tam stáli v naprostém klidu. Opět měli na sobě své černé pláště s kápěmi, díky kterým jim nebylo vidět do obličeje.
„A, konečně jste dorazili,“ otočil se na ně Pain.
„Už jsme na vás čekali,“ přidal se na přivítanou Tobi.
Naši přátelé pomalu zaujali vějířovou formaci a čekali útok.
„Ale to je nezdvořilé,“ urazil se Pain. „Ani se nám nepředstavíte.“
„Jsme tu na rozkaz, nemáme důvod vám nic vysvětlovat,“ odvětil První.
„Čí rozkaz,“ zdržoval hru Tobi.
„To vás nemusí zajímat,“ odsekl Druhý.
„Zkusím hádat,“ nadhodil Pain, ale nevěřil tomu, že by se trefil. „Orochimaru?“
„Pche,“ zavrčel Naruto. „Ten je taky na seznamu.“
„Aspoň, že jsme ve slavné společnosti,“ zasmál se tiše Tobi.
A pak se stalo několik věcí naráz. Ozval se výbuch a kolem Hokagů začali vířit kousky papírků. Druhý natáhl rukou, aby jeden chytnul, ale ten mu rozřízl ruku.
„Ale, ale,“ zašklebil se na ránu na ruce.
„Konana, zabij je všechny,“ rozkázal Pain.
Konan si stoupla před Hokagy a Naruta a zaútočila.

další díl ve středu