Nevyřčené vyznání

Vracely se z mise. Byly jen tři na místo obvyklých čtyřech. Kráčeli mlčky lesem, každý zabraný do svých myšlenek.
Bylo něco málo po odpoledni, když mistr Gai vydal pokyn k tomu, že se utáboří. Lee a Tenten se sesunuly na zem jak byli unavení a zmožení cestou z Oblačné vesnice.
Lee začal pomalu vyndávat jídlo z batohu a chystat malé ohniště. Po očku se díval na Tenten.
Seděla stranou, oči měla zavřené jako by spala, ale Lee věděl, že to jen předstírá. Otevřela je a podívala se na něj. Mile se na ni usmál, ale ona jen otočila hlavu a ignorovala ho.
„Půjdu nasbírat nějaké dříví,“ řekla odměřeně, vstala vydávaje se do lesa.
„Počkej Tenten, pomůžu ti.“
„Nemusíš se obtěžovat. Zvládnu nasbírat dříví sama,“ odvětila mu chladně a zmizela za nejbližším stromem.
Lee se za ní díval ruce zatnuté v pěst, nechápaje proč se pořád tak chová. Vstal a vydal se za ní.
„Kam si myslíš, že jdeš Lee,“ promluvil hlas mistra Gaie.
„Za ní, co když ji náhodou někdo přepadne.“
„Je to už velká holka dokáže se o sebe postarat.“
„Ale mistře Gaii, já mám o ni strach, také jste si musel všimnout jak se chová a že je to s ní čím dál tím víc horší.
„Tím, že se budeš šťourat v jejím soukromý a věčně ji otravovat to nezlepších.“
otevřené ráně, to nezlepšíš.“
„Já ji chci jen pomoct a vy mi v tom nemůžete bránit.“
„Nebráním ti Lee, jen ti říkám, že to není dobrý nápad. Tenten je jiná. Změnila se od toho okamžiku. Musíš to pochopit a smířit se s tím. Ne každý dokáže překonat smutek ze ztráty blízké osoby.“
„Jsem tu pro ni já i ostatní z vesnice. Musí si to uvědomit a nebýt pořád sama,“ řekl rozhodně a vydal se za Tenten do lesa.
„Tohle nedopadne dobře,“ řekl si mistr Gai pod vousy a začal rozdělávat oheň.

„Tenten počkej musím si s tebou promluvit.“
„Nech mě být, Lee. Dej mi už konečně pokoj a přestaň mě pořád otravovat.“
„Já vím jak je to pro tebe těžké. Cítím se úplně stejně. Vždyť Neji byl i můj přítel.“
„Zmlkni! Ty vůbec nevíš jak se cítím. Jak je mi mizerně. Nikdo z vás to neví a laskavě o něm přestaň mluvit v minulém čase.“
„Tenten nemůžeš být pořád tak sama. Ubližuješ tím jen sama sobě. Všichni si o tebe dělají starosti. Poslední dobou se chováš strašně divně, už to nejsi ty.“
„Řekni jim, že si o mě nemusí dělat žádné starosti, protože jsou mi všichni naprosto ukradení. Nestojím o žádnou jejich lítost ani starost. Ať si ji nechají pro sebe to oni můžou za to, že Neji je…“
Bála se to vyslovit. Byl to už rok a ona nebyla schopná to vyslovit.
„Přestaň takhle mluvit, Tenten. Přestaň takhle urážet své přátele, kteří se ti snaží pomoct a dostat tě z tvého stavu. Pochop, že nejsi sama, která ve válce přišla o někoho blízkého. Všichni někoho ztratili. Tak se konečně vzmuž a přestaň se chovat jako rozmazlené děcko. Pochop už konečně, že Neji se nevrátí, že je mr…“
Ozvala se rána. Hlasitá mlaskavá rána.
Lee si dal ruku na pomalu rudnoucí tvář a s neskrývaným údivem v očích se díval na Tenten.
Celá se třásla, ruce měla zatnuté v pěst a její pronikavé oči ho doslova probodávali pohledem.
„Sám si za to můžeš, ty blbče a bude to ještě horší pokud nezavřeš tu svoji klapačku.“
„Ano můžu si za to sám, to nepopírám. Ranil jsem tvé city, Tenten a za to se ti omlouvám, ale už by jsi si měla konečně připustit pravdu jako všichni ostatní, že Neji je mrt...“
Ozvala se další rána, ještě silnější než ta první.
„Mlč už! Sklapni! Drž tu svoji nevymáchanou hubu! Křičela na něj vzteky.
Lee se na ní se smutným pohledem díval a nechal ji ať ze sebe dostane všechen ten vztek. On to vydrží. Snese její rány. Je jeho přítelkyně. Týmový parťák a ještě mnohem víc, ale o tom nemá ani tušení. Bolí ho když ji takhle vidí, ale to co se s ní poslední dobou děje je strašné. Dokonce i Neji by s ní už dávno ztratil trpělivost a něco jí řekl nebo udělal. Ano udělal.
Pevně sevřel její ruce, které neúnavně bušili do jeho hrudi. V jejích očích viděl vztek. Divoký nespoutaný vztek z toho co si to k ní vůbec dovoluje. Cítil jak roste a dává Tenten sílu, ale viděl ještě něco. Zoufalství, skrývající se hluboko za tím vším vztekem, které ji požíralo zevnitř a připomínalo ji pořád dokola všechny její výčitky, které z ní dělají trosku. Musela se probudit a to rychle. Věděl, že ho za to bude nenávidět a ještě víc se za to bude nenávidět on sám, ale nebylo zbytí.
Udeřil ji. Tak silně jak jen dokázal, ale přitom, aby ji moc neublížil.
Rána ji srazila na zem. Z natrženého rtu ji tekla krev. Její oči byly plné nenávisti a hněvu. Chtěla ho zabít. Chtěla se mu pomstít. Chtěla, chtěla chtěla…. ona sama vlastně nevěděla co by chtěla udělat. Ta rána jí otřásla. Nechápala jak jí to mohl udělat. Nikdy by to do něj neřekla. On přeci nebyl takový. Vždy k ní byl milý. Proč ji tedy teď uhodil?
„Už jsi se uklidnila? Ve tvém nejlepším zájmu doufám, že ano, nerad bych to co se teď stalo opakoval znovu.“
Zírala na něj. Rty se mlčky pohybovali. Nevěděla co by mu měla říct. Najednou byl jako vyměněný. Tak chladný, nepřístupný. Jako on. Připomínal jí jeho, ale to není možné, on byl přeci …
„Ukaž, pomůžu ti vstát a za tu ránu se ti omlouvám. Doufám, že nebyla moc silná, snažil jsem se krotit.“
Dotkla se jeho ruky. Byla tak hřejivá, tak teplá. Kdy jen naposledy cítila takový dotek.
Ne! Nesmí být slabá. Nenechá, aby jí lomcovali pocity lítosti druhých. Ona je silná. Silnější než si její rádoby přátelé myslí. Vyrovná se s tím. Možná jednou. Možná, že taky nikdy.
Zatnula zuby. Nenáviděla se. Nenáviděla jeho. Nenáviděla všechny.
Pevně mu stiskla ruku a aniž by to čekal vší silou ho udeřila do břicha.
Uslyšela ten slastný zvuk, když zaúpěl bolestí, viděla jak se mu v očích zračí překvapení. Tohle nečekal. S tím nepočítal ten jeden dobrák.
Vyšvihla se na nohy a dokud byl ještě zaskočený jejím prvním úderem uštědřila mu další. Vší svojí silou poháněnou hněvem a nenávistí k němu mu uštědřila tvrdý pravý hák.
Lee zaúpěl bolestí a Tentenina rána ho odmrštila na nejbližší strom, do kterého tvrdě narazil zády.
Před očima mu tančil mistr Gai a zpíval mu ukolébavku. Odehnal ho zatřepáním hlavy a tvrdým pohledem se podíval na Tenten.
„Jestli chceš se mnou bojovat, tak ti předem říkám, že na to nemám náladu.“
„Ty možná ne, ale já ano.“
„Nechci ti ublížit, Tenten. Už tak moc mě mrzí ta rána co jsem ti uštědřil.“
„Kdy ti už konečně dojde, že ty mi ubližuješ celou tu dobu! Vykřikla na něj a ruka se pomalu pohnula k pouzdru se zbraněmi.
Nechápavě se na ni díval neb nevěděl o čem to tady mluví a přitom si všimnul pohybu jejích rukou.
„Nedělej, že nevíš co mám na mysli.“
„Abych se přiznal, tak opravdu nevím. Čím ti asi tak můžu ubližovat?“
„Tím jak mě pořád lituješ a staráš se o mě. Už mi to leze krkem. To si myslíš, že jsem snad nesvéprávná, že se se svým žalem nedokážu vyrovnat sama.“
„To si nemyslím. Vím, že jsi silná a že to zvládneš, jen se mi hnusí ten způsob jakým to děláš. Straníš se ostatních, bereš prášky, piješ a to ne zrovna v rozumné míře.“
„Do toho ti nic není! To je moje věc, jak se snažím zahnat smutek.“
„Je mi do toho hodně, protože jsem stále tvůj přítel, i když ty to tak už asi nevidíš, když jsi věcně v lihu nebo zfetovaná.“
„Cos to řekl, ty jeden parchante! Vykřikla rudá vzteky.
Ruce se bleskově pohnuly a objevili se v nich kunaie. Bez zaváhání je po něm hodila.
Lee stačil jen tak tak uhnout těm co mu mířili na nohy a na obličej, ale přesto ucítil jak se mu jeden otřel o tvář a teplá krev mu v kapičce po ní stékala.
Zašlo to až příliš daleko. Tohle už nebyla Tenten, to byl úplně někdo jiný. Díval se na ní jak vytahuje další kunaie a shurikeny k tomu. I když se jí ruka třásla zlostí, stále dokázala dobře mířit. Musel ji zastavit, jinak udělá něco čeho bude později litovat.
Musel otevřít brány. Neměl čas na to, aby sundal závaží. Pohyby sice měla pomalejší než dřív, ale i tak byla nebezpečná. Začal je pomalu otevírat. Budou stačit tři na to, aby ji zastavil? Prudce vyrazil proti ní vyhýbaje se cestou dešti kunaiů a shurikenů.
Nestíhala jeho pohyby, byl až moc rychlí. Musel otevřít brány, když se dokázal tak dobře vyhýbat jejím zbraním. V mžiku byl u ní a udeřil ji nohou do brady. Síla úderu ji vymrštila do vzduchu. Viděla modré nebe, letící ptáky, koruny stromů, slunce a pak zemi, která se rychle přibližovala.
Dopadla tvrdě. Naštěstí neuslyšela žádné prasknutí, takže kosti museli být v pořádku. Jen se jí motala hlava a před očima měla temno. Po tom všem se stále držel zpátky. Jaký to džentlmen, až na to, že se přes všechnu tu svoji zdvořilost nebojí uhodit dámu. Jeho galantnost se mu stane osudnou.
Snažila se postavit, ale šlo to ztěžka. Po tom jeho úderu ji bolelo celé tělo. Zvláště pak čelist. Dotkla se jí rukou, aby zjistila jestli není vyhozená. Naštěstí nebyla. Jen se jí viklalo pár zubů. Vyplivla chuchvalec krve a pomalu si klekla na všechny čtyři snažíce se nabrat síly na to, aby se mohla postavit. Vedle ní se objevil stín. Zvedla hlavu a uviděla ho stát nad sebou.
„Dohnala jsi mě k tomu, doufám, že jsi se sebou spokojená.“
„Jo to jsem, ale ještě toho nemám dost. Teprve se začínám rozehřívat, ty padavko.“
„Tenten já s tebou nechci bojovat. Ne ve tvém stavu, který už je tak dost mizerný.“
„Nezajímá mě jestli chceš nebo nechceš. Já mám síly ještě dost a jsem připravená z tebe vymlátit duši za to co jsi o mě řekl.“
„Řekl jsem pouze pravdu, kterou všichni znají, ale jsou tak slušní, že to nedávají před tebou najevo. Snaží se ti pomoct, abys už toho nechala a vrátila se do normálu. Copak to do p***le nevidíš. To už jsi tak mimo ze všech těch prášků, které do sebe cpeš jako lentilky a z toho chlastu, kterej do sebe den co den leješ a kvůli kterýmu máš přezdívku: Největší ožrala v Konoze.“
„Já jsem úplně normální!“ Vykřikla na něj chvějící zlostí a vzteky zatínajíce ruce do země, ve které zůstávali stopy jejích nehtů.
Bylo mu jí líto. těch pár úderů, které ji uštědřil ji naprosto odrovnali. Její stav byl čím dál tím horší. Prášky a alkohol se na ni tolik podepsali. Kam se jen podělal ta hrdá silná dívka, která neváhala jít si za svým snem. Zavřel oči, zahnal slzy a polkl všechnu tu hořkost. Nedokázal se na ní už déle dívat.
„Co je, proč zavírám oči a odvracíš se ode mě! Neříkej, že mě zase lit…“
„To už by stačilo vy dva!“ Okřikl je hlas mistra Gaie.“
Pomalu k nim přišel a oba dva si měřil přísným pohledem. Nedokázal nebo spíš nechtěl uvěřit tomu co se tady stalo. Slyšel jen kousek jejich rozhovoru a zbytek si už raději nechtěl ani domýšlet.
„Řekly jste si toho dost a nebyli to zrovna lichotky, že Lee.“
„Víte mistře já…“
Rána pěstí do brady Leeho spolehlivě umlčela a poslala k zemi.
„Mlč, neřekl jsem ti, že můžeš mluvit.“
„Ano sensei.“
Lee si klekl, mnul si bolavou bradu a jen sledoval co se bude dít dál.
„Zklamala jsi mě Tenten, nečekal jsem, že se zachováš takhle nerozvážně. Zdá se, že…“
„Přestaňte nám do toho laskavě kecat, sensei. Nikdo tady o ty vaše moudrý rady nestojí. Můžete si s nimi akorát tak vytřít p***l, to je totiž to jediný k čemu sou dobrý.
„Tenten tohle už přeháníš,“ řekl užasle Lee a podíval se na mistra Gaie. Tvářil se klidně, ale věděl, že s ním lomcuje vztek a zklamání z jeho žačky.
„Podejte si ruce a usmiřte se. Teprve pak se vrátíme do tábora a společně jako rodina se najíme.“
„Já se usmiřovat nehodlám a vůbec ne s někým kdo mě chce jen litovat a touží po tom abych se smířila s…“
„S čím Tenten. Neboj se to říct. Chápu jak je to pro tebe těžké. Pro mě i pro Leeho to je stejné, ale naučili jsme se s tím žít, protože víme, že to nedokážeme změnit.“
„Vy jste se s tím nesmířili. Vy jste na něj zapomněli, zavrhli jste ho. Proč byste měli vzpomínat na někoho kdo nebyl dost silný na to, aby dokázal přežít válku!
„Tenten,“ pronesl lítostivě Lee její jméno a nedokázal pochopit, kde se v ní bere všechna ta zlost.
Buď už konečně zticha a už nikdy neříkej moje jméno tímhle tónem. Nejsi o nic lepší než tenhle ubožák, který si myslí, že jsme rodina a nedokáže si do své tupé palice vtlouct, že mi nejsme žádná rodina ani jsme nikdy nebyli, protože rodina bojuje za své drahé a nenechá je umřít. Mohli jste zasáhnout, mohli jste ho zachránit, ale vy jste nic neudělali, jen jste tam stáli. Dívali se na to jak…“
Facka dopadla na její tvář jako úder kladiva na kovadlinu. Srazila ji na zem, kde zůstala ležet neschopná se pohnout.
„Nic o tom nevíš mladá dámo. Kdo ti dal právo nás soudit. Zkus pochopit smutek druhých lidí a ne se jen utápět ve svém vlastním. Možná, že pak konečně poznáš jak se cítí tví přátelé a ti, za které Neji položil život. Uvědom si za co zemřel a koho chránil. Pak mě a Leeho suď dřív ne.“
Gaiovi se třásl hlas když říkal tato slova a oči se mu leskly slzami. Díval se na Tenten z patra a nechápal jak se mohla tak změnit. Jak mohla zahodit svoji jiskru. Kdyby ji teď viděl Neji byl by jí zhnusený. Nevěřil by tomu, že tohle se stalo z té rázné dívky, kterou měl rád.
„Táhněte všichni k čertu. Nepotřebuju vás, nikoho z vás nepotřebuju. Vystačím si sama dobře i bez vás, vy sobecký namyšlení parchanti!“ Vykřikla na ně plná vzteku a hněvu, postavila se na třesoucí se nohy, ukázala jim zády a se zatnutými zuby, aby nesténala bolestí se vydala do lesa, aby se nemusela dívat na ty jejich ksichty.
„Mistře zastavte ji v tomhle stavu….“
„Dost Lee! Tenten teď potřebuje být sama. To co prožívá nedokážeš pochopit. Žádný muž by to nedokázal pochopit. Neji byl její první láska a ona mu ani neřekla co k němu cítí, neví co k ní cítil on a co je nejhorší nemohla být u toho když umíral.“
„Ale já chápu jak se cítí. Všichni to chápou, každý ve válce ztratil někoho blízkého.“
„Mlč Lee! Nikdy nesrovnávej své emoce s emocemi druhých. Nikdy je totiž nedokážeš pochopit a ani by jsi do nich neměl vžít neb ta bolest je tak strašlivá a bolestivá, že….“
„Že co, Gai-sensei?“
„Ale nic, Lee. Jen jsem si na něco vzpomněl. Na něco na co jsi ještě příliš mladý, abys to pochopil. Jediné co teď můžeme pro Tenten udělat je dát ji čas. Už žádnou útěchu ani nic podobného. To by ji jenom dovedlo k šílenství.
„Chcete mi říct, že už měla dost naší útěchy a starostí o ní.“
„To nebyla starost, můj žáku, ale lítost a té už měla po krk. Pojď vrátíme se zpátky do tábora a uvidíme kdo se vrátí zpět, jestli Tenten nebo…“

Běžela lesem nechávaje Leeho a mistra Gaie za sebou. Tělo se třáslo vztekem, nohy ji bolely, ale běžela dál. Snažíce se dostat daleko od přítomnosti těch, kteří ji jenom ubližují.
Světlo nahradily stíny, které pomalu přešly do zelené temnoty jak se dostala hluboko do srdce lesa. Přes husté listí stromů stěží prosvítali sluneční paprsky ani nebyla vidět modrá letní obloha.
Zastavila se u jednoho stromu, opřela se o něj čelem a snažila se popadnout dech. Lačně hltala vzduch, aby jí naplnil plíce a přitom se snažila nemyslet na všechno co se před chvílí stalo, ale nešlo to. Nedokázala zapomenout. Chvatně začala v pouzdrech hledat své léky. V jejím stavu bylo blbý zapomínat na léky. Ruce se jí třásly jak vyhazovala kunaie, shurikeny, obvazy, kouřové bomby a jiné harampádí než konečně nahmatala vytouženou plastovou lahvičku. Třesoucíma rukama ji otevřela a obrátila do sebe. Všechno už jí bylo jedno, chtěla jen aby přestal ten třas a zmizeli ty vzpomínky. Drtila prášky mezi zuby a lačně je polykala. Cítila úlevu, neskutečnou úlevou. Potřebovala se napít, ale měla jen vodu, obyčejnou vodu, která jí nepomůže. Potřebovala absint, svoji zelenou vílu, která jediná ji dokáže uklidnit a přivodit nádherné sny plné klidu.
Sesunula se na zem po vrásčité kůře stromu. Nohy si přitáhla k sobě a položila si hlavu na kolena, snažíce se přestat tolik třást. Nechala léky, ať pomalu zabírají a pomohou jí z toho nejhoršího.
Bylo jí špatně, né z toho všeho co se stalo, ale z ní samotné. Myslela si, že je silná, že se dokáže se svým zármutkem vyrovnat jako ostatní, ale byla na omylu. Je slabá, ubohá, ufňukaná troska, která nedokáže nic jiného než bulet a litovat samu se.
„Už dost! Už s tím musím přestat. Musím získat zpátky svoji sebedůvěru, ale jak bych mohla, když dokážu myslet jen na něho a na nikoho jiného.“
Utřela si uslzený obličej dříve než ji slzy začali štípat na tváři. Zvedla hlavu k zeleným nebesům a dívala se vysoko, výš než dokáže vylétnout jakýkoli pták snažíce se v nich najít odpověď.
„Proč jsi se k nim zachovala tak ošklivě? Chtěli ti jen pomoct.“
Udiveně zamrkala a začala se rozhlížet kolem sebe.
„Neměla by jsi odmítat jejich pomoc. Dělají si o tebe větší starosti než bych si kdy dělal já. Oba mají velké a laskavé srdce, Tenten. Takhle jim ubližovat je strašně bolí. Věř slovům někoho kdo se celý svůj život choval jako kus ledu.“
Prudce vstala, srdce jí zběsile tlouklo a očima divoce prohledávala každou píď lesa jen, aby se přesvědčila jestli ji nešálí smysli a opravdu slyší jeho hlas.
„Samá voda, samá voda, samá voda. Za chvilku se utopíš Tenten. Zkus se trošku víc snažit.“
Dívala se nahoru, dolů, doleva, doprava, ale nikde nikdo. Zklamaně svěsila hlavu. Asi se jí to opravdu jen zdálo. Její smysli si sní pohrávají nebo je to snad vítr, který napodobuje jeho hlas či za tím vězí ty prášky, které konečně začali účinkovat?
„Přihořívá Tenten,“ ozval se znovu hlas.
Zachvěla se a přemýšlela jestli se má k tomu odhodlat či nikoli. V puse měla sucho, naprázdno polkla, ruce se jí třásly nervozitou, ale nakonec se dokázala vzchopit a položila jednu jedinou otázku, která ji celou tu dobu hlodala v hlavě.
„Jsi to ty, Neji?“
Ticho.
Tíživé těžké ticho dopadlo na les. Ani vítr nezafoukal. Vše utichlo jako by se zastavil sám čas.
„Co jsem si to jen já hloupá nána myslela,“ zklamaně pronesla Tenten do ticha lesa.
Opřela se o strom ruce si dala na srdce snažíce se uklidnit jeho divoký tlukot plný očekávání, které bylo marné.
„Hoří!“ ozval se jasný zvučný hlas, který protrhl ticho lesa a zaryl se Tenten do hlavy až překvapením nadskočila a praštila se o nejnižší větev stromu.
Sesula se na zem a začala si hladit bolavou hlavu a měla nepříjemné tušení, že tam bude mít pěkně velkou bouli.
„Chceš abych ti to pofoukal, ty má nešiko.“
„Ne to teda nechci, ty jeden pitomej…“
Otočila hlavu a oči jí div nevypadli z důlků údivem, když před sebou uviděla stát Nejiho.
Usmíval se na ní od ucha k uchu a přitom jí podával ruku, aby jí pomohl vstát.
Nemohla uvěřit tomu co vidí. Myslela si, že je to sen, iluze, fata morgána nebo jiný nevysvětlitelný jev. Začala se štípat do rukou, aby se probrala, ale i přes všechnu tu bolest on tam pořád byl, díval se na ní a usmíval se.
„Copak to děláš, vždyť tě to musí strašně bolet, Tenten. Nech toho nebo tvá alabastrová pleť bude plná nehezkých modřin a štípanců.“
„To je moje věc jestli bude nebo nebude. Snažím se ujistit jestli náhodu nejsi výplod mé fantazie nebo duch. Po všech těch probdělých nocích, antidepresivách, prášků na spaní, proti spaní, lítosti mých přátel a pití bych se nedivila jestli jsem ještě vůbec psychicky v pořádku.
„A myslíš, že by výplod tvé fantazie mohl udělat třeba tohle.“
Pomalu se k ní sklonil. Něžně dvěma prsty ji vzal za bradu a pozvedl ji trošičku výš. Zadíval se do jejích hnědých očí, ve kterých se ztrácel jako v nekončeném bludišti. Druhou rukou ji pomalu hladil po tváři. Všiml si odstínu červánkové stydlivosti. Cítil jak se celá chvěje, ale ne tak jako on. Byla tak krásná, spanilá, tak nepopsatelně půvabná jako lesní nymfa, která se koupe v lesním potůčku dávaje na odiv svoji panenskou krásu, nevinnost a čistotu. Opatrně se naklonil ještě víc. Její horký dech mu rozbušil srdce. V uších slyšel šumět oceány své rozpálené krve a věděl, že ona musí být na tom podobně. Začal ji líbat. Pomaličku vášnivě líbat. Vychutnával si každý milimetr jejích sladkých rtíků. Třásl se nervozitou neb to byl jeho první polibek a doufal, že Tentenin také. Nechtěl nic pokazit. Nechtěl ji ublížit a tak ji líbal, pomalu a dlouze, aby poznala, že tohle není sen, ale skutečnost. Chtěl ji učinit šťastnou a spokojenou. Snad to jeho polibek dokáže.
Chvěla se jako při zemětřesení. Srdce ji bilo tak rychle až se bála, že snad vyskočí z hrudi. Před očima jí vybuchovali novoroční ohňostroje, v hlavě slyšela zpívat slavností chóry Aleluja. To vše a ještě mnohem víc vyvolal jeden jediný jeho polibek, na který čekala celý svůj život.
Po chvilce, která se pro ní stala věčností se jeho rty rozloučili s jejími. Dívali se mlčky na sebe a oba se přitom červenali jako dva puberťáci.
„Tak co, dokázal by tohle výplod tvé fantazie nebo duch, jak říkáš.“
Odpovědí mu byla facka přes levou tvář, která měla takovou sílu, že druhou chytil o strom u kterého stál.
„Máš pravdu, tohle by výplod mé fantazie nesvedl, ale na rozdíl od toho úchylka, který stojí přede mnou by se mě, alespoň zeptal jestli mě smí políbit.“
„Když já chtěl, aby to bylo překvapení,“ řekl a přitom se na ní usmíval. Už to zase byla ona, taková jakou si ji pamatoval.
„Ty nejsi skutečný, viď?“ Pověz mi pravdu a přestaň mě trápit.“
„To ty trápíš sama sebe, Tenten. Nemohu se už déle dívat na to jak si ubližuješ. Bolí mě to, tak moc mě to bolí, že to ani nedokážu popsat.“
„Lžeš! Jak můžeš vědět, jak se cítím.“
„Jsem ve tvém srdci, Tenten. Na místě, kde ještě plane oheň, a které se nepoddalo tvému zoufalství. Tvé srdce a touha mě sem přivedli. Musím si s tebou promluvit o něčem co jsem celé ty roky odkládal.“
„Co když já o tom s tebou nechci mluvit. Co když jsi tu jen proto, abys mi ještě víc ublížil.“
„Pak odejdu, jestli si to přeješ.“
Hleděli si do očí. to ticho bylo ubíjející.
Neji pochopil, že tu není vítaný a tak jen pokynul hlavou na rozloučení, otočil se k ní zády a pomalu odcházel pryč.
Tenten se dívala jak odchází. Nechápala co to vůbec dělá. rozum jí říkal, že to není on, že je to jen iluze, sen, zbožné přání, ale srdce na ní křičelo, ať ho nenechá odejít, ať mu řekne, ne ať mu vyčte všechno to co jí udělal a pro co se tolik trápila.
„Počkej! Neodcházej!“ Vykřikla jak nejhlasitěji dokázala. Prudce vstala a rozeběhla se za ním.
„Jestli si myslíš, panáčku, že utečeš bez toho aniž bych ti oplatila ten rok samoty, lítosti druhých, probdělých nocí a nočních můr, tak to jsi na omylu.“
Pevně ho chytla za rameno a otočila tváří k sobě. Usmíval se na ní. Ten, který vždy nosil vážnou tvář a nedával najevo žádné city se na ni usmíval od ucha k uchu, doslova by se dalo říct, že se na ní křenil.
„Věděl jsem, že mě nenecháš odejít, stýskalo by se ti po mě.“
„Tím si nebuď tak jistý. Měla jsem spoustu nabídek, když jsi byl mrt...“
„Když jsem byl co, Tenten? Neboj se toho slova. Vyslov ho. Bude ti pak líp.“
„Ne! To nemůžu.“
„Proč nemůžeš? Bojíš se snad toho, že by jsi si přiznala pravdu, které se tolik bráníš, a kterou se snažíš ze všech sil zahnat všemi těmi léky, pitím a bolestí, o kterých si myslíš, že ti pomohou zapomenout.“
„Ano to si přesně myslím a jde mi to docela dobře abys věděl.“
„To vidím. Ruce se ti třesou, tak že v nich neudržíš ani kunai. Oči máš zamlžené, že nejsi schopná trefit cíl a mysl máš plnou představ a přeludů, které mohou ohrozit tvé přátele v boji. Takovou tě neznám a abych řekl pravdu, tak ani nechci znát.“
„Táhni k čertu ty sobeckej parchante, stejně si jen výplod mé mysli. Najednou se o mě staráš děláš, že tě zajímám a nejsem ti ukradená. To si jako myslíš, že jsem jen nějaká tvá hračka, se kterou si můžeš dělat co chceš!“ Vykřikla vzteky a udeřila ho do hrudi, ale on se ani nehnul. Stál tam jako útes vzdorující rozbouřenému moři.
Údery dopadaly stále častěji. Stávalo se z nich krupobití, ale jejich síla byla malá. Pohánělo je zoufalství a smutek, dvě síly, které udělají z člověka trosku, když jim to dovolí.
Díval se na ní a nechal ji, ať ze sebe dostane všechen ten vztek, bolest a smutek. Celá se třásla jako malé dítě, kterému se právě ztratila maminka a ono je bez ní úplně bezradné, bezmocné a zoufalé. Nemohl se na to už déle dívat. Obejmul ji a pevně přitiskl k sobě.
Snažila se ho odstrčit, ale on ji nenechal. Objímal a konejšil ji, tak jak si to vždy přál, ale nikdy k tomu nenašel odvahu.
„Miluji tě Tenten,“ zašeptali do ticha noci jeho rty.
„Neříkej to. Jsou to jen lži. Bolí mě to, když mi tohle říkáš. Tak moc mě to bolí.“
„Miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě!“
„Prosím dost, přestaň!“
Třásla se ještě víc a z očí ji tekly slzy.
„Omlouvám se, ale musel jsem ti to říct. Dostat to ze sebe a konečně se přiznat co k tobě doopravdy cítím. Celou tu dobu jsem tě jen slepě přehlížel, ach Bože jaký jsem to byl jen hlupák. Ty roky už nedokážu vrátit zpět, ale kdybych mohl tak to udělám. Když jsme dospívali a z tebe se stávala krásná, silná a sebevědomá žena přestal jsem tě už vnímat jako svoji přítelkyni a týmového parťáka, chtěl jsem, abys pro mě byla něčím víc. Přál jsem si, abys byla mojí dívkou, ale nevěděl jsem jestli ke mně cítíš to samé jako já k tobě. A tak jsem tě jen pozoroval a snažil se umlčet tlukot svého srdce ve tvé blízkosti, které na mě křičelo, ať konečně otevřu tu svoji pusu a vyslovím ona toužebná slova lásky, která mi nedopřávali spánku.“
„A proč jsi to jen neudělal, ty můj blázínku. Copak jsi nikdy nepoznal jak se na tebe dívám. Jak tě obdivuji a snažím se být vždy ve tvé blízkosti.“
„Jak už jsem říkal, byl jsem hlupák, tupý namyšlený sobecký hlupák, který přehlušil hlas svého srdce a nyní toho lituje.“
Díval jak se jí rty chvějí. Cítil tlukoucí srdce bijící jako o závod. Něžně ji pohladil po tváři snažíce se ji tím uklidnit.
Přitiskla se k němu pevněji. Chtěla se ujistit, že je to doopravdy on.
Slyšela jeho srdce, dech a slova. Přišel jí tak skutečný, ale přitom věděla, že to nemůže být on, vždyť on byl přeci…
Ne! Nedokáže to vyslovit. Nedokáže to říct. Pokud to udělá smíří se s tím a zapomene na něj.
„Nechci o tebe přijít. Nechci zapomenout. Když si to všechno přiznám, jak po mě chceš, může se stát tohle všechno.“
„Může i nemusí, ty můj blázínku. Lidé tak snadno nezapomínají. To už by jsi měla vědět a mimoto já s tebou budu navždy, přímo tady ve tvém srdci,“ rukou se dotkl místa, kde tak splašeně bilo. Usmál se dívaje se láskyplně do jejích oříškových očí.
Projela jí vlna vzrušení a poznání z toho co právě řekl a pomalu začala chápat jeho slova i to kdo vlastně je.
„Ty pláčeš?“ zeptal se udiveně a jeho ruce ji konejšivě začali hladit po zádech.
„To je jen déšť,“ odvětila mu s úsměvem.
„Ale vždyť nebe je azurově modré nikde ani mráček. Proč se tedy jen na tvé tváři leskne tolik kapiček deště?“
„Sám moc dobře víš jako ho přitahuji, asi je do mě zamilovaný, stejně jako ty.“
Hřbetem ruky si utřela tvář, snažíce si zachovat ledový klid, která však pod jeho doteky a slovy rychle tál.
„Máš pravdu úplně jsem na to zapomněl. Omluv prosím moji zapomnětlivost.“
„Nic se neděje už je to dávno co jsem ti o tom vyprávěla.“
„Moc ti ty kapičky deště sluší. Vypadáš jako by tvá tvář byla ozdobená perlami.“
„Kdepak jsi se naučil říkat tak krásné lichotky. Netušila jsem, že mrtví jsou tak galantní.“
„Mrtví,“ vykoktala ze sebe udiveně a až nyní jí došlo co právě řekla.“
„Takže jsi si už konečně připustila pravdu. Jsem rád i za tebe, i když vidím jak moc tě to zaskočilo.“
Dívala se na něj a rty mlčky šeptaly stále dokola to jediné slovo.
„Mrtví, mrtví, mrtví, Neji je mrtví.“
„Já bych spíš řekl nesmrtelný. Pokud se na to podíváš z lidského hlediska tak jsem opravdu mrtvý jak říkáš, ale pokud to vezmeme z hlediska víry, tak jsem duše, která je nesmrtelná, nemám-li pravdu.“
„Já-já-já nevím. Teologii jsem na rozdíl od tebe nestudovala, Neji.“
„To jsi ani nemusela, důležité je, že jsi udělala první krůček k tomu, aby sis přiznala pravdu a zbavila se tak pocitu viny, který tě tak dlouho trápil.“
„Tenten je mi to moc líto, ale musím už jít. Nerad tě opouštím, ale již déle tu nemohu zůstat.“
„Ale co si tady bez tebe počnu tak sama.“
Nebudeš sama. Bude tu Lee, Gai-sensei, Hinata, Hanabi, Naruto, Sakura, Ino a ostatní z vesnice, kteří tě mají rádi a se kterými si můžeš užívat života a možná, že jednou potkáš někoho kdo si tvoji lásku zaslouží víc než já.“
„To neříkej. Nikdo tě nedokáže v mém srdci nahradit, to moc dobře víš.“
„Nikdy neříkej nikdy neb nevíš čím tě život může překvapit.“
Tak zatím nashledanou, má lásko, můj poklade, moje poupátko, má válečnice. Třeba se ještě někdy uvidíme.“
Nejiho postava se začala pomalu rozplývat až Tenten viděla skrze něj.
„Prosím počkej, neodcházej ještě!“ Vykřikla zoufale natahujíce k němu ruku.
„Máš pravdu ještě nemohu odejít. Něco jsem ti zapomněl dát. Ber to jako dárek na rozloučenou a symbol mé věčné lásky k tobě, má princezno.“
Přistoupil k ní, sklonil se a dal ji polibek na čelo.
Tenten ucítila zvláštní hřejivý pocit, který ji prostoupil celé tělo. Nevěděla jak by to měla popsat. Bylo to krásné, úžasné naplňující, osvobozující jako by Neji vstoupil do jejího těla a splynul s ní v jednu bytost.
„Co jsi to právě udělal,“ zeptala se ho udiveně stále ještě omámená tím pocitem.
„Dal jsem ti svoji pečeť a sní i mé oči, které jsou v ní zapečetěny. Vždy když budeš v ohrožení nebo ti bude smutno, aktivuj ji a pohlédni na svět mýma očima, abys věděla, že nejsi sama, a že já jsem tu vždy pro tebe a nikdy tě neopustím. Budu tě pomocí nich chránit, i když tu už dávno nebudu. To je můj dárek pro tebe na rozloučenou, Tenten.“
Nevěděla co by měla říct, byla tak dojatá, že se jí z očí opět koulely slzy, ale tentokrát už né v podobě dešťových kapek, ale dravé řeky, která nebrala konce.
„Vidím, že opět začalo pršet. Měla by jsi už raději jít, jinak nastydneš.“
„Děkuji ti, má lásko.“
„Ne to já děkuji tobě, že jsem mohl být opět s tebou.“
Naposledy ji pevně objal, zatímco se jeho tělo rozplývalo a měnilo se v mlžný závoj.
Tenten plakala štěstím a smutkem zároveň, když opět odcházel, ale přitom věděla, že od dnešního dne s ní bude už napořád a tak to bylo i od samého začátku, jenže ona to neviděla a necítila jak zaslepená žalem a bolest z Nejiho smrti.