Procitnutí v Kaze no Kuni IV.

Gaara se nacházel uprostřed davu. Bylo pozdní odpoledne a řady vesničanů se vracely z práce, většinou obtěžkaní igelitkami s ovocem, pro které se stavili cestou. Míjeli ho až na výjimky rychle, zrak upřený striktně před sebe ve vynucené nevšímavosti. Kdyby to nebyl on, třeba by se někdo odvážil zjistit, proč tam tak dlouho stojí a na co se tak upřeně dívá. Ale to nikdo neudělal, protože to byl on: Sabaku no Gaara - jinchuriki jednoocasého a Kazekageho nejmladší syn, s nápadně zrzavými vlasy a černě orámovanýma očima, oblečen do červeného pláště s vestou shinobi a všeobecně známý kvůli nedávnému incidentu v jisté části vesnice, kde se účastnil boje s neznámým záškodníkem.
Tato událost byla před několika týdny projednávána veřejně - Kazekage měl krátký proslov o Gaarově nasazení pro vlast, připojený k omluvě všem poškozeným a štědrému vyrovnání na rekonstrukci postižené ulice. Toho se ale Gaara nezúčastnil. Odevzdaně následoval eskadru jouninů do sídla Kazekage, kde ho speciální tým sbinobi a mediků uzavřel do ochraného kruhu a donutil usnout. Spánek se prodloužil na celých pět dní. Poté se probral v dobře známém pokoji Písečné kliniky, odpočatý a s nádherným pocitem prázdné mysli. Ten ale nebyl na dlouho.
O neznámé blondýně, která náhle zmizela, nikdo nic nevěděl. Tedy, až do dnešního dne.
Stála za davovou čtyřproudovkou a oplácela mu pohled. Na sobě měla černé tříčtvrťáky, ninjovské sandály a cosi jako korzet, který krásně zvýrazňoval její široké boky. Blonďaté vlasy byly stažené dozadu a kdyby měla čelenku, s klidem by uvěřil, že je členem obranné síly vesnice. Jak se na ni celé minuty díval, vracely se mu nejasné vzpomínky. Útržky jejich souboje, zvláštní polibek, dealer a rozhovor s otcem, text neznámé melodie... Jeho vyprázdněná mysl se otřásla a nadula, jako rychle roztoucí pohoří v rovné krajině.
Začalo to jako podivná hra. Udělala pár kroků doleva, napodobil ji. Ustoupila o krok dozadu, on o krok dopředu. Nakonec mu věnovala pobavený úsměv a kývla hlavou do strany. Úsměv po ní nezopakoval, nicméně se vydal naznačeným směrem. Vedla ho mimo hlavní ulice, daleko do nějaké zapadlé čtvrti, kde snad nikdy nebyl. Místo žlutých cihel tu byly domy stavěné z šedého kamene, vysoké a úzké, co během let vyplňovaly mezery mezi sebou ještě užšími domy a spojovaly se tak v dlouhou, kostrbatou řadu. Ta se pak zatáčela do pravého úhlu a jak viděl Gaara na smyšlené mapě, musela vytvářet ostrou spirálu směrem dovnitř. Do jedné takové právě vstoupili. Šla asi dvacet metrů od něj a ani ji nenapadlo se otočit, jestli ji vůbec následuje. Buď jí to bylo jedno, nebo si tím byla naprosto jistá.
Čím víc se spirála domů kroutila dovnitř, tím víc sílilo šero a objevovaly se stromy. Začínalo to malými citrónovníky a končilo největším stromem, jaký Gaara kdy viděl. Rostl v samotném středu spirály a majestátní korunou zastiňoval čtveratý dvůr. Na jednom větším kořeni bylo přitlučené krátké prkno, kde seděl opálený stařík v bílém turbanu a dlouhou holí kreslil divné obrazce do udusané země. Ve větvích nad ním stály dvě černé kozy a pásly se na mladém listí. Ten pohled Gaaru tolik uchvátil, až úplně zapomněl, proč sem přišel a že se mu blondýna ztratila z dohledu. A když si to nakonec uvědomil, nevadilo mu to.
Přilákal ho zvuk kladiva a otočil se. Přízemí jednoho z domů zabírala kovárna a v širokém prostoru bylo vidět mistra s pomocníkem, jak střídavě tlučou do rozžhavené želené obruče. Už věděl kde je. Tohle byla čtvrť kovářů a zlatníků - jedna z těch, které vznikly už před staletími a tento princip se v Písečné nikdy nezměnil.
„Ztratil ses?"
Otočil se po hlase a zjistil, že stojí pár kroků od něj. Bylo to poprvé, kdy slyšel její hlas a připadal mu zvláštní a cizí. Nečekala na jeho odpověď, místo toho odemkla dveře domu naproti a zmizela v šeru uvnitř. Následoval ji do dlouhé úzké chodby s šachovnicovou podlahou, jež lemovaly dvě řady dveří a na konci výtah. Kromě ozvěny jeho vlastních kroků panovalo pochmurné ticho. Pomalu se vydal k výtahu, protože mu nic jiného nezbývalo - jestli si s ním chce neznámá hrát, má jej přesně tam, kde potřebuje.
Míjel čtvrté dveře zprava, když se prudce otevřely. Nemusel nijak reagovat. Shukaku si chránil svůj domov velice pečlivě.
Před očima měl písek, za ním byla pěst blonďaté ženy. Rychle pochopil, že tentokrát jde jen o nevinnou hru. Jakmile se štít rozpadl natolik, aby mu nebránil ve výhledu, najednou byl naproto soustředěný a dobře věděl, co má udělat. Chapadlo písku jako had omotalo její paži a stehna, nakonec sevřelo pas a zabránilo v pohybu druhé ruce. Zdálo se, že se tomu neznámá ani nijak nebrání. Naopak - měla ten samý výraz, jako Mei Terumi na fotce z titulní strany Písečného týdeníku. Klidný a uvolněný. Písek se začal stahovat zpátky za jeho záda, blondýna tedy klouzala směrem k němu, až se její natažená ruka položila Gaarovi na rameno.
„Poslal tě můj otec, abys mě zabila?"
Teprve nyní povolila sevřenou pěst. „Já hraju sama za sebe."
Ten hlas mu k ní prostě neseděl. Měl hloubku, ale ve výškách až moc stoupal.
„Pro koho pracuješ?"
Ani na okamžik z něj nespustila oči. „Tady ne."
Vydal neslyšný příkaz a písek se pomalu stáhl. Uznale pokývla hlavou a přistoupila k výtahu. Vešli docela tiše a ona zmáčkla tlačítko do šestého patra.
Než vystoupili, vzpomněl si na jednu důležitou věc: „Jak se jmenuješ?"
„Nii Yugito," odpověděla bez vytáček.

Nii Yugito bydlela v prostorném 1+1, což byla dřív část vedlejšího bytu, kterou někdo oddělil stěnou a nájem tu byl stejně nízký, jako počet oken. To jediné teď bylo dokořán a pouštělo dovnitř vzdálené údery kladiva. Posadila ho ke stolu v části, kterou nazývala kuchyně. Gaara předpokládal, že jde jen o malý kousek, který někdo rovněž vyřízl z původního bytu - třeba stůl měl jen dvě nohy a druhý konec přitlučený ke stěně, zatímco linku tvořila závěsná skříňka na nádobí, kuchyňský dřez a sporák. Kde Nii skladuje mražené potraviny, netušil. Nejspíš žádné nekupovala.
Vytasila se s nerozbaleným kartonem. „Piješ zelený čaj?"
Zakroutil hlavou, ale stejně vytáhla konvici a dala vařit vodu. U stolu byla jen jedna židle, takže se posadila na stůl přímo před něj. Nastalo ticho.
„Nejsem typ, co začíná vyprávět," pronesla omluvně.
Sledoval její dlouhý, pšeničně zlatý cop, jak klouže po oblouku zad pokaždé, když pohne hlavou. „Nejsem typ, co se ptá," odpověděl.
Pobaveně se zasmála. „Jsem z Oblačné. Ale to už zřejmě víš..."
Přikývl. Raiton je Raiton. „Pro koho pracuješ?" zeptal se znova.
„Poslal mě sem Raikage. Mojí misí bylo sledovat jistého potencionálně nebezpečného muže." Zaklonila se trochu dozadu a pozvedla oči, jakoby viděla skrze strop modrou oblohu. Pak se usmála. „Ale já začala sledovat tebe."
Seděl a mračil se. Nezapadalo to. Nic z toho nezapadalo. „Jsem Sabaku no Gaara. I vlastní vesnice se mě bojí."
Přikývla.
„Tak proč jsi zaútočila? Nemuselo to vyjít."
Natáhla se pro pískající konvici. „Celý život dělám jen to, co mi řeknou. Jsem dokonalý vlastenec, oddaný bojovník za svobodu a jednotu Skryté Oblačné, prototyp ninji, který ovládl svého démona a používá jej ku prospěchu lidstva."
Znova se zasmála. Na nějaký čaj už oba kašlali.
„Pravda ovšem je, Gaaro, že démona nemůžeš plně ovládnout." Slezla ze stolu a začala se procházet sem a tam po místnosti. „Ten můj jen není dost silný, takže mu dokážu zabránit v zabíjení kohokoliv v dosahu. Jenže dřív nebo později se musím nějak vybít. Byls skutečně dokonalým cílem."
Nejprve se skoro urazil, pak mu došlo, že jde z její strany o kompliment.
„Není v tom skutečně nic, nad čím bys měl bádat - prostě jsi mě zaujal. Lidi jako já nepotkávám každý den," pokračovala Nii, dále přecházející po svém malém domově. „Poprvé mě napadlo udělat něco mimo rozkazy. Oblačná je příliš daleko a já si konečně užívám dovolenou."
„Ničením vesnice?" otázal se chladně.
Přerušilo to rytmus jejích kroků. „Naposledy se to trochu vymklo z rukou, přiznávám. Ale byla to zábava."
V duchu to poslední slovo zopakoval. Zábava. Každé z jejich setkání ho donutilo ponořit se hlouběji do své minulosti. To kvůli ní vlastně přestal brát prášky, které mimo jiné způsobovaly ztrátu paměti. Nii si přitom ani neuvědomovala, co způsobila.
„Kde jsi přišla k té melodii?" vypálil náhle.
Věnovala mu zaskočený pohled. „Jaké melodii?"
„Při našem posledním setkání, políbila jsi mě..." Při té vzpomínce nedovedl zabránit červenání.
„Aha, ta. Přece od tebe! Broukal sis ji tehdy ráno, líbila se mi." Všimla si jeho reakce a potutelně se usmála. „Proč? Záleží na tom nějak?"
Ještě než to dořekla, naklonila se přes stůl a pomalu natáhla ruku k jeho tváři. Pokusil se ji zastavit, ale odehnala ho. Dotkla se jeho obličeje a on ze sebe nedokázal dostat ani hlásku. Na zátylku ucítil písek, ale ten se z jeho nádoby dostával pomalu a stejně pomalu obaloval dlaň, která ho hladila po vlasech. Najednou se v něm něco zlomilo a věděl, že si ho úplně podmanila.
Hodnou chvíli setrvali ve stejné pozici. Pak se asi dostatečně vynadívala jeho překvapeného obličeje a přešla do druhé části bytu, k neustlané posteli. Setřásla z prstů písek a začala si rozepínat korzet.
Silou vůle se přinutil pohnout rty: „Ne."
„Ne?" Pod korzetem měla černou košili se stojatým límcem. Její výraz nedokázal přesně definovat, byla to směs smutku, smíření i pobavení. „Takže ty taky...?"
Nechápavě zvedl neexistující obočí. Nadechl se k nějaké kostrbaté omluvě, ale naštěstí ho Nii předběhla.
„Nejsem jen obyčejný jinchuriki," řekla téměř lítostivě. „Znala jsem spoustu dobrých chlapů, ale pokaždé, když mohlo být něco víc... Jsem možná tak hloupá, ale udělám to vždycky zas. Asi se mi líbí introverti, či co!"
S nervózním smíchem přešla místnost, přitom se protáhla. Gaara nehybně seděl.
„Vždycky si myslím, že jenom neumí udělat první krok. Převezmu iniciativu a oni se na mě podívají, jako - jako..." Nenapadlo ji správné slovo, tak konec věty nahradila vážným pohledem na Gaaru. „Jsem jinchuriki. Ale taky žena."
„Tak to není," řekl.
„A jak tedy?" zeptala se.
Byla krásná, tajemná a přitahovala ho. Cítil k ní o to větší sympatie, že je jinchuriki a ninja ve služnách země, která ji nenávidí, protože stejný byl i jeho život. A nakonec, jeho láska k Nii byla naschvál úměrná Shukakově nenávisti, neboť dobře věděl, jak ho tím popouzí. To však mělo i svá rizika.
„Nechci ti ublížit." Překvapil tím sám sebe. Slovo ublížit znal do teď z knížek, často se vyskytovalo v písních a viděl i několik filmů v tom novém biografu vedle lázní, kde si jej oblíbili zejména romantičtí hrdinové. Ale v jeho slovníku nebylo nikdy.
Rychle pochopila: „Jednoocasý mě tedy nemá moc rád."
„Ne," přikývl.
S úsměvem k němu přistoupila a vzala ho za ruku: „Žádný strach. Ten můj tebe taky ne."

Miloval se s Nii Yugito a zároveň ji k smrti nenáviděl. Tedy, byla to Shukakova nenávist, ale zatímco prožívali milostnou předehru, dosáhla monstrózních rozměrů a celého jej pohltila. Od doby, co navštívil Gaara kruh, byl démon samozřejmě v oslabení, jenomže tohle bylo tak silné, až se to podobalo iluzi. Shukaku nenáviděl Nii Yugito a ještě víc jejího vlastního démona. Na počátku to vyřvával z jakési velké dálky. Pak hlas na chvíli utichl a přišlo šeptání a rady. Byl to hnusný pokoj: špinavé stěny, popraskaná omítka, vrzající podlaha, omšelý nábytek, plíseň, možná i štěnice. A ona? Je to mrcha! Využívá tě! Vyždímá z tebe informace a odkopne jako psa!
Gaara se neubránil údivu. Kdyby nevěděl, co v sobě má, snad by i opravdu viděl všechen ten hnus, možná by se ze slunečného dne stala i sychravá noc a Nii v jeho očích zestárla o padesát let. Venku začala bouře. Bílé povlečení zežloutlo a pokrylo se skvrnami.
„Jen pojď," řekl Gaara v duchu a políbil ji na popraskané rty vrásčité tváře. Opuchlé tlusté tělo se mu kroutilo pod rukama jako kus těsta.
Shukaku zavyl a pak se začaly dít věci. Náhle neovládal Gaara své tělo. Byl z něj nějak záhadně vyšoupnut a sledoval druhého Gaaru, jak chytá Nii pod krkem a s neskrývanou rozkoší jí tiskne hrdlo. Odtud nebylo vidět žádnou špínu a ona byla krásná a rozzuřená. Během vteřiny měl Gaara na tváři řadu krvavých škrábanců a bylo by jich určitě víc, kdyby ji nechytil za ruce a nepřitlačil k posteli. Nelidsky zařvala a vymanila se jednou rukou. Pustil ji, rozmáchl se a dal jí facku. Nakonec pozvedl připravenou pěst a uhodil by silou, co by člověku promáčkla obličej, kdyby včas nezachytila ruku do otevřené dlaně a nestiskla.

Pak se stalo něco zvláštního. Gaara věděl, že jde o pouhé vteřiny, v jeho očích se ona událost ovšem značně protáhla. Pokoj se změnil. Byl plný starého nábytku a obrazů, na stěnách byly tapety s ozdobným květinovým vzorem. Místo Nii Yugito ležela pod ním mladá žena ve fialovém svetru. Tvář, ohraničená plavým mikádem, neurčitě rozmazaná, jako ta, kterou tehdy náhodou spatřil na noční obloze. Karura. Matka.
Smála se. I on se smál. Seděl jí obkročmo na břiše, drželi se za ruce a nejspíš hráli nějakou hru. I strýček Yashamaru se smál. Stál nedaleko nich, u okna. Gaarovi bylo pět let.
Náhle se scéna zatáhla poloprůhledným závěsem. Pětiletého chlapce to vyděsilo. Šátral rukama kolem sebe, utíkal a snažil se najít ztracenou chvíli. Konečně se opona protrhla a on se ocitl na stejném místě. Ale místo matky byl už někdo jiný. Na posteli ležela dívka, jménem Mikoshi.

Z bledé pokožky Nii Yugito vyběhlo pár modrých blesků, spojily se v jejím klíně a malinko Gaaru ťukly. Odletěl nahý přes celou místnost, narazil do stěny a dopadl bezvládně na podlahu. Ještě ji viděl, jak trochu polekaně vstává a míří k němu, než ztratil vědomí.

Co se stalo s dívkou, jménem Mikoshi? zeptal se Shukaku, lehce jej objímající kolem ramen.
„Je jen jedna z mnoha," odpověděl Gaara.
Ne, příteli, to tedy ne. Dívka, jménem Mikoshi je výjimečná! odvětil Shukaku důležitě, pozvedajíc tlapu s jedním vzhůru vztyčeným drápem v poučném gestu.
„Čím?" zeptal se Gaara.
Pobaveně se zasmál. Kladeš nesprávné otázky, dono!
Dono? Narážel tím na prodavače? Ne, to nedávalo smysl. „Jak zní správná otázka?"
To ti mám servírovat všechny odpovědi?
Zahleděl se do temnoty před sebou a usilovně přemýšlel. Postel, pokoj, Nii Yugito... Ne, Nii Yugito s tím nesouvisí. Postel, pokoj, matka, Mikoshi... Matka a Mikoshi? „Co má Mikoshi společného s mou matkou?"
Správně, dono. To je ta otázka, dodal Shukaku a jeho hlas zněl velice spokojeně.

***

Probudil se v Niině posteli, přikrytý vlastním pláštěm. Venku se setmělo, z blízkého chrámu vycházel zpěvný hlas muezína a ohlašoval šestou hodinu. Okno bylo dokořán a vpouštělo dovnitř osvěžující večerní vánek. Nii Yugito zmizela. Pomalu vstal a oblékl se. Na stole stál hrnek s pytlíkem čaje a u něho vzkaz: Musela jsem odejít. V konvici je voda. Zůstaň, jak dlouho chceš.
Neměl žízeň. Chvíli nečinně postával, rozhlížel se kolem a přemýšlel, kdy asi odešla. A najednou, poháněn nevysvětlitelným zápalem, se vrhl ke kuchyňské skříňce. Vytáhl všechno nádobí a pootáčel ho, ohmatal každou poličku a vše zase uklidil. Pokračoval sporákem a troubou, kuchyňským dřezem a košem na odpadky, stolem, postelí, úzkou šatní skříní. Vytahané věci rozložil po podlaze a vyslal pět malých písečných očí, aby je prohlédly. Lezl pod nábytek, klepal a ohmatával, postával a přemýšlel. Ninjové s dlouhodobou misí, navíc v cizí zemi, nechodili jen tak. Museli dostávat rozkazy a dělat si poznámky, v případě Yugito musela být někde i čelenka, kterou by se v krajním případě mohla identifikovat jako kunoichi. Rozkazy, schované pečlivě před případnou šťárou a zároveň po ruce.
Prozkoumal okno, lampu na stropě, vchodové dveře a práh. Prolistoval telefonní seznam na nočním stolku, kde objevil foťák s bleskem a permanentku do lázní. Zjistil, že používá mentolovou zubní pastu, opotřebovaný kartáček, tmavě červenou rtěnku a tampóny značky NaiShojo. Napadlo ho, že pro skrýš nemusí využívat byt. Vlastně by to dávalo mnohem větší logiku - tady by hledali nejdřív.
Vše proto řádně uklidil a vyšel na chodbu. Přivolal si výtah a pro jistotu stiskl tlačítko stop, aby mohl nepozorovaně nadzvednout poklop do šachty. Jím pak vyslal jedno z malých oček a rozhlédl se kolem. Nic. Zklamaně šachtu zavřel a rozjel se do přízemí. Byl rozhodnutý odejít, ale zastavil se v přízemní chodbě, u čtvrtých dveří zprava. Odtud na něj vyskočila... Zkusil kliku. Odemčeno.
Vstoupil do malého kumbálu. Většinu místa si vyhradil velký válcový vysavač, zbytek zabíraly smetáky a mopy, plechové kyblíky s hadrami a vzadu vratký regál na nářadí. Zahloubal se mezi jeho police a našel, co hledal. Dned dole se tísnila nezalepená bílá bálka, na ní dvoubarevný papír, který opatrně odložil stranou. Otevřel ji a rozložil obsah na široký kryt vysavače.
Nebylo toho moc. Dominovala čelenka se znakem Oblačné, malý průkaz s fotkou a registračním číslem a pověřovací list s podepisem Raikageho. Teprve po nich vypadl z obálky složený papír. Rozbalil jej a četl:

Subjekt: Orochimaru
Třída: S
Místo: Suna no Kuni
Ninjutsu (známé): Kuchiyose no Jutsu, Kusanagi no Tsurugi, Nan no Kaizou, Hiru Banshou, Kanashibari no Jutsu, Fuuton, Sen'eijashu, Sen'eitajashu
Genjutsu: (...)
Taijutsu: (...)

Orochimaru. Už o něm slyšel. Shinobi a zároveň vědec pod patronátem Fuuma klanu ze Skryté Zvučné. Ale co by dělal v Suně?
Z obálky vypadl štoček malých lístků s prohnutými okraji, spojených kancelářskou sponkou. Známky toho, že byly delší dobu smotané do ruličky a do vesnice je přinesl poštovní pták. Zastaralý, ač nenápadný způsob komunikace.

Rč.: 01
Zn.: Matatabi
Mise: Najít subjekt, potvrdit identifikaci.

Rč.: 02
Zn.: Matatabi
Mise: Sledování subjektu, mapa pohybu, seznam kontaktů; nezasahovat.

Rč.: 03
Zn.: Matatabi
Mise: Sledovat, nezasahovat
Zaměření: Indentifikace N1, N2

Rč.: 04
Zn.: Matatabi
Mise: Vypracovat rozvrh
Zaměření: Mezinárodní společnost Fuinzo

Rč.: 05
Zn.: Matatabi
Mise: Sledovat, nezasahovat
Zaměření: Mezinárodní společnost Fuinzo; osoby Akasuna no Sasori, N2

Dál Gaara nečetl. Přešel několik posledních lístků, aby se dostal k čtveratým fotkám vzadu. Jako první uviděl Orochimara - podlouhlou, bílou tvář s černými vlasy; vzhled do nízkorozpočtového hororu. Další byla vzata jakoby z výšky a podivně rozmazaná. Nejdřív bylo vidět spoustu červených vlasů a úzkou bradu s nevýraznými rty - Sasori. Člověk, jenž kdysi zásadním způsobem obohatil loutkařské umění a oněmž se předpokládalo, že na sklonku života odešel do pouště zemřít. Buď si ta mladistvá brada přivlastnila jeho jméno, nebo legenda nebude úplně pravdivá.
Následovala fotografie ještě horší kvality, braná ze stejného úhlu. Hlava s černými vlasy, obličej krytý bílou maskou. Pod ní fixem napsáno N2.
Doneslo se k němu bouchnutí vchodových dveří. Ani se nehnul. Kdosi prošel kolem kumbálu. Zesílený klapot nízkých podpatků, krátké kroky. Žena určitě; jestli Nii, nevěděl. Následoval zvuk výtahu a po něm ticho. Sbalil papíry zpět do obálky, přiložil barevný papír a schoval ji na původní místo. Než opustil kumbál, vyslal malé oko klíčovou dírkou. Čisto.

***

„Je tu Matsuri?"
Stál přede dveřmi jednopatrového domku, opleteného dráty elektrického vedení, jež vykukovaly z děr v odrolené fasádě. Než přišel, bylo okolí naplněné dětským křikem. Nyní se jeho původci krčili pár metrů od Gaary a napínali uši. Do této čtvrti nechodili žádní jinchuriki, sanninové, jouninové a většinou ani chuuninové. Tady bydlely pradleny, kuchařky, zametači a opilci. Nedivil se, že tu působí dost exoticky.
Otevřela mu hubená žena s prořídlými vlasy v koňském ohonu. Na jeho dotaz se jen otočila a zmizela v domě. Mohl si tedy nerušeně prohlédnout obývací pokoj - stísněnou místost s omšelým nábytkem, plnou roztrhaného prádla. Na malém stolku uprostřed ležela otevřená skříňka s nitěmi a polštářek jehel. Konečně se objevila Matsuri a přivítala jej rozpačitou úklonou: „Gaara-sama."
„Nepřišla jsi na dnešní trénink," uhodil na ni, přestože to nikdy dřív nevyžadoval.
Na Matsurině tváři se objevil vyděšený výraz: „N-ne, Gaara-sama."
Stěží potlačil úsměv. „Něco bych od tebe potřeboval."
„Gaara-sama," brblala ostýchavě, „naposled, když jsme... Temari-san řekla, že si najdete někoho jiného."
Obdařil ji tvrdým výrazem: „Je Temari tvůj sensei?"
„Ne."
„Pak to není její věc."
„Omlouvám, se Gaara-sama."
„Omluva se přijímá. Chci, abys našla dívku jménem Mikoshi."

***

„Haló?" Narův hlas zněl v telefonu tiše a otráveně.
„Už jste našli jinchuriki Nibiho?"
„Kdo volá?" zeptal se Shikamaru stejným tónem.
„Gaara. Mám pro vás několik typů."
Shikamaru si povzdechl. Ze seznamu jeho spolupracovníků byl Gaara vyškrtnut už dávno. „To, že se to částečně týkalo vás neznamená, že musíte -..."
„To je v pořádku. Chci se angažovat."
„Píšu si."
„Mezinárodní společnost Fuinzo."
Na chvíli zavládlo ticho.
„To je všechno?"
„Zdá se být podezřelá sama o sobě."
„V jakém směru?"
„To nevím."
„Jak jste ji objevil?"
„Není důležité. Chci jen to, abyste se podívali na ni a na všechny, kdo s ní mají něco společného. Máte pravomoc k prohlídce ANBU archivu, ne?"
„Vy taky. Určitě ještě větší, než já."
„Omyl. Nemám," odvětil Gaara prostě. Písečná po něm zásadně nechtěla, aby vyhledával cíle - byl tu jen proto, aby je likvidoval.
Právě tohle si musel Nara vzápětí uvědomit, neboť jen řekl: „Udělám, co se dá."