Jílový dům IV.

Druhý den Deidaru probudil plný močový měchýř ještě před svítáním. Okolí stále obestírala tma a Gatsu, rozvalený v přední části vozu, hlasitě chrápal. Deidara zůstal chvíli ležet - rukou si stíral z očí vrstvu kysanců a snažil se dýchat hluboce a pomalu. Dobře věděl, že jakékoliv odbočení z onoho stereotypu jej bude stát další vlnu dráždivého kašle. Přitom uvažoval o svých možnostech. Mohl by vzbudit Gatsua - tento plán však narážel na fakt, že Deidara o žádnou asistenci při močení nestál. Ne, zvládne to sám!
S tímto předsevzetím se opatrně posadil a shodil ze sebe deku. Teprve nyní si plně uvědomil, jaké mu je najednou horko. Plachta, kterou měl stále omotanou kolem těla, byla u krku silně propocená. Oděv pod ní rovněž. Napadlo jej najít nějakou prázdnou láhev nebo větší misku, jenomže to by se musel prohrabovat temnotou a nadělal by při tom hluk. A kdo ví, jestli by z té samé nádoby nemusel později jíst. Po zavržení této možnosti převážil tělo kupředu a zůstal ležet s pažemi pod sebou. Z úst mu vyšlo tlumené kuckání, ale ovládl se. Gatsu přestal chrápat, stále však bylo slyšet jeho pravidelný dech.
Nezbývalo, než se dostat úplně dozadu, slézt z vozu a najít si soukromí venku. První část plánu se Deidarovi uskutečnila docela dobře. Dokonce si předem vyhlédl to pravé místo. Tábor včera rozbili na menší oválné mýtině a Gatsův vůz nebyl tak daleko od lesa. Zato když se dostal dolů na zem a začal se plazit pryč, došlo i na negativní stránky. Předně, přes noc muselo sněžit a on se dral vysokou závějí, která by jinému byla sotva nad kotníky, ale pro Deidaru znamenala bořit do ní obličej. Vprostřed cesty uznal, že musí změnit styl "chůze". Napadlo ho, že se může postavit na zbytek nohou, ale když to vyzkoušel, ucítil bolest - hlavně na levačce, kterou Kakuzu zašil docela nedávno. Napřímil se na pažích, posunul pahýly nohou před sebe a posadil se. Poté se odstrčil rukama a celkem úspěšně se mu povedlo posunout se bokem kupředu. Celou proceduru stačilo jenom opakovat a tak se pomalu přibližoval k cíli, zanechávajíc za sebou podivnou stopu lidských dlaní a krátkých oblouků stehen. Nebylo to o nic rychlejší a mrzly mu prsty, ale alespoň nemusel vláčet obličej ve sněhu.
Než se octl u mírného svahu s prvními stromy, připadalo mu to jako věčnost. Na chvíli zůstal sedět, zakryl si pusu rukama a pořádně se rozkašlal. Vzhůru se musel zase plazit. Konečně byl tak daleko, že si připadal dostatečně krytý. Nevadilo mu, že si cestu zbytečně prodloužil. Počet útrap a mrhání silami pořád nedokázalo vyrovnat ztrátu Deidarovy důstojnosti.
Když se o chvíli později usadil na vyvýšenině u kmene malého smrku a poslal horkou spršku do sněhu pod sebou, zalila jej vlna uspokojení. Za své členství v Akatsuki se honosil skalpy mnoha ninjů, ale žádné z těch vítězství jej v mysli neučinilo tak všemocným, jak si připadal teď. Nic, čím by nahradil toaletní papír tu nebylo, tak se jen oklepal a po vlastní stopě začal klouzat dolů. Zpáteční cesta se tím dost urychlila.
Jakmile se ocitl na kraji tábora, všiml si skupinky odstavených vozů, stranou od ostatních. Poznal je - jeden měl špatně shrnutou plachtu a uvnitř bylo vidět dřevěné bedny. Chvíli seděl na hromadě sněhu a nerozhodně se rozhlížel kolem. Tábor nerušeně spal. Nakonec zvítězila zvědavost. Poměrně rychle se dostal k prvnímu vozu, zachytil se okraje a vytáhl tělo vzhůru. Šlo to pomalu, byl ještě příliš slabý a bál se, že ho bude slyšet.
Uvnitř jej čekalo zklamání. Obyčejné bedny z tmavého dřeva, všechny pečlivě zatlučené. Zamumlal tichou nadávku a už lezl ven, když si všiml několika černých kamenů na podlaze vozu. Pro jeden se natáhl a prohlížel jej zblízka. Kámen byl leskle černý a hladký, podle Deidarových geologických znalostí pravděpodobně čedič. Schoval ho do kapsy a zadumaně vůz opustil. Proč by s sebou Kandachi vozil hromadu šutrů a maskoval to za korýše?
Pár metrů od vozu se znova rozhlédl kolem. Nesedělo tu víc věcí. Proč, když tu včera okounělo tolik lidí, nevidí žádnou hlídku?
Odpověď přišla okamžitě - zaslechl vzdálené dunění koňských kopyt a o pár minut později početná skupina jezdců vjela do tábora. Deidara byl zrovna napůl cesty ke Gatsuově vozu a všechno se to nezadržitelně řítilo přímo na něj. Neuhnul - nebylo kam ani jak. První řada jezdců jej zaregistrovala příliš pozdě, koně se však vyděšeně vzepjali a vráželi do sebe s neklidným ržáním. Pak se vše zastavilo - velký kolos zvířat a lidí proti Deidarovi.
Jeden z jezdců v první řadě se naklonil ze sedla, aby na něho líp viděl. Šlo o celkem pohledného mladíka s černými vlasy, rozdělenými pěšinkou uprostřed. Seděl na dlouhonohé ryzce, která na Deidaru vyděšeně poulila oči a neklidně přešlapovala. On ani většina jeho druhů do tábora určitě nepatřili - na to byli moc ošumtělí a mladí. Brunet svraštil čelo neskrývaným odporem: „Co to sakra je?"
Teprve teď si Deidara uvědomil, jak asi vypadá. Na ježka ostříhané vlasy, tmavé vaky pod očima, napůl propocené, napůl promočené šaty a do toho silný pach nemytého těla. Špinavý mrzák bez nohou, uboze se krčící před hradbou zdravých a silných. Ale to přece nebyla Deidarova úloha! Byl silný! Byl umělec! A jestli si tu někdo opravdu zaslouží ty nohy mít, je to jedině on!
Vztekle zaťal pěsti. „Cos to řekl!?"
Mladík se posměšně zasmál.
„Minoji! Nech toho!" Dopředu se prodral Kandachi na černém hřebci a pokusil se situaci vyřešit, ale na to mu nebyl dán čas.
Deidara se odrazil levou rukou od země, na malou chvíli se mu povedl stoj na pahýlech nohou a pravačkou uhodil ryzku do nozder. Klisna se vzepjala s žalostným zaržáním a shodila Minojiho ze sedla. Kam přesně dopadl Deidara neviděl, ale podle výkřiků a nadávek vzal s sebou k zemi dalšího. Koně se v nastalém chumlu rozestoupili, jezdci se je snažili uklidnit. Tábor byl během chvíle naplněný ržáním a povely.
Mezitím se Minoji nasupeně sebral ze země a rozběhl se k Deidarovi. Na zádech měl přilepený sníh. „To si odskáčeš!"
Na pěsti se Deidara už pral. V Kamenné to byl tradiční způsob vyřizování účtů mládeže a on jej s radostí podstupoval. Miloval uhýbání a to, jak se protivník pokaždé rozzuřil pod Deidarovými škádlivými ranami. Ale tentokrát to bylo jiné. Minoji s sebou shodil ještě další dva jezdce, takže tu teď byly tři páry nohou, které Deidaru obklopily a kopaly do něj. Pokoušel se bránit rukama, ale ty byly vůči tvrdým podrážkám bezmocné a po prvním úderu do obličeje se ocitl na lopatkách. Následovaly rány do břicha, kterým se pokusil vyhnout převalením, ale jen tak hloupě nastavil boky. Kdosi mu silně dupl na stehy a Deidara vykřikl ostrou bolestí. Kromě ní už skoro nic nevnímal - výkřiky, Kandachiho domlouvání, chlad sněhu. Zapřel se jednou rukou do země a snažil se utéct. V té chvíli ucítil pohyb úst v pravé dlani. Bylo to jen pár dní, ale i tak skoro zapomněl, že je má. Úst, která tak dlouho neochutnala jíl. Přestal se bránit a utíkat. Jen pomalu, jako ve snu, uvolnil konec špinavé bandáže.
Uvidí, co je Deidara zač. Pomsta je výbuch...
„Hej!"
Známý hlas přerušil scénu a všichni se po něm otočili. Gatsu se probudil hned po Deidarovi, teprve teď však dostal nápad vylézt z vozu a zachránit ho. Vínově červený kabát měl rozepnutý, u úst držel nakousnuté jablko a volnou rukou se opíral o kyj, zaražený do sněhu.
Ostatní ignoroval, jeho pohled patřil pouze vůdci karavany. „Problem, Kandachi?"
Oslovený postoupil dopředu. „Myslím, že jsme ho právě dořešili."
Obecenstvo se mírně rozestoupilo a Gatsu uviděl Deidaru v celé velikosti. Odhodil jablko a vyhrnul si rukávy, což přimělo půlku přítomných k nevědomému ústupu.
Jenom Minoji se ukázal být tak hloupý, že to neudělal. Naopak - bojovně vystrčil bradu, jakoby neviděl, že je Gatsuúv kyj stvořený pro jeho kosti. „Hej! Co to děláš?"
Gatsu jej ignoroval. Pouze Deidara to mohl pochopit. Tu nenápadnou znakovou řeč, když si lovec promnul dlaně a poté se na jedné poškrábal. Sdělení bylo jasné - ať se ani nepokouší dát tu bandáž dolů. Poslechl ho. Upravil si obvazy a s pažemi pod tělem se začal plazit ke svému zachránci.
Zastavila ho Minojiho noha na jeho zádech. Zřejmě svou odplatu nepovažoval za dokončenou. „Kam si myslíš, že jdeš!?"
„Sklapni, Minoji! Pusť ho!" zařval Kandachi velitelským tónem.
Tomu mladík zřejmě nemohl odporovat. Noha zmizela a Deidara pokračoval ve své trudné cestě. Gatsu se opíral o kyj a smál se pod vousi. Jak jen ho nenáviděl...
„Co si to přived za mlíčňaky, Kandachi?!" zvolal Gatsu do obecného ticha.
Minoji se nadechl k protestům, ale ruka velitele karavany jej lehce stáhla zpátky do davu. „Malá posila! Buď se mi je povede trochu vycvičit, nebo ať si táhnou zpátky! Bez placení!"
Tato věta měla na skupinu nováčků obrovský vliv. Všichni se stáhli do nepravidelného útvaru, někteří se i narovnali.
Gatsu odpověděl svým tichým smíchem. „No jo! Ochrany neni nikdy dost!"

O něco později už seděl Deidara na hnědé kožešině, suk na jedné nohavici rozvázaný a oblížel popraskané stehy. Gatsu byl někde venku a dohlížel, jestli se dav pokojně rozchází. Když se vrátil, Deidara nohavici rychle zavázal a nasadil neutrání výraz. Vůz se přední částí mírně nadzvedl, jak jej lovcova váha převážila na druhé straně.
„Koukam, že ti je už lip." V ruce držel nedojedené jablko a oklepával je od sněhu. Nerozpakoval se Deidarovým mlčením a pokračoval: „Jsi fakt pěkny číslo. Nestači ti, že ti chcou dat lekci, ještě bys jim rad předhodil záminku tě voddělat. Tomu ja říkam idiotismus."
Deidara chvíli sledoval, jak se vousáčova postava otřásá neviditelným smíchem. Pak mu došla trpělivost.
„Tak proč ses do mě zatraceně -ral!" vykřikl v záchvatu spravedlivého hněvu. „Jen celou dobu kecáš o tom, jak mě chceš vidět umírat, tak proč si to -rva neužíváš!?"
Krom toho, že použil nabité zkušenosti z konverzací s Hidanem, dostal ohromnou chuť po Gatsuovi něčím hodit. Ale to jediné, co měl shodou okolností po ruce, byl černý kámen. Ten však nedokázal plně demonstrovat Deidarův vztek - na to byl ještě moc zesláblý, moc zmlácený a moc rozzuřený, aby byl schopen pořádně mířit. Kámen mu ještě před hodem vyklouzl z dlaně a pomalu se skutálel ke svému cíli.
Gatsu se na něj překvapeně zadíval a pak se usmál. „A hele, taky si měl silu prozkoumat Kandachiho poklad..."
Na to Deidara docela zapomněl. Udiveně se rozhlédl kolem, jakoby netušil, čím začít. To už mu ale Gatsu ukázal záda a vrátil se k leštění jablka.
„Kdo je Kandachi?" zeptal se Deidara polohlasně.
„Posledni Deštňáckej vlastenec," odvětil Gatsu suše.
„A to kamení? Proč s sebou zatraceně veze kamení?"
„Magnetovec. Po tom, co to tam šef vaši povedeny organizace ovladl, Kandachi a jeho shinobi našli úkryt na místě, kde je ho jak nadělano. A pač je celkem dobrej v genjutsu, asi mu to nějak pomáha, co já vim..."
„Proč to teda veze do Konohy?" nedocházelo Deidarovi.
„Nikdo nejede do Konohy. Tahle okružni jízda je jen kvůli posbíráni všech neuspěšnejch geninu, co by mu mohli pomoct v znovudobyvani Skryty Deštny. Odtamt se teď vozývaj divny zvěsti - prej se Nagatovejch pět sfer nějak ztratilo, či co." Gatsu se k němu obrátil s triumfálním úšklebkem. „A jak tě tak vidim, aji bych tomu věřil."
Deidara neodpověděl. Vzpomněl si na poslední chvíle s Akatsuki. Sedával u okna v přízemí, zatímco Nagato umíral osaměle ve třetím patře. Jediný vlastník rinneganu, nejlepší shinobi svého času, uchvatitel Mlžné a nenapravitelný snílek o dokonalém světořádu.
„Takže, když teď nemá Deštna svy vůdce, nikdo mu nebude stát v cestě," pokračoval Gatsu. „Což vlastně znamena, že cestujem s budoucim leaderem. Vtipny, ne?"
S chutí se zakousl do svého jablka.
„Mimochodem, Tanishiho skutečnej otec se jmenoval Sukune. Bydlel v ty vesnici s magnetovcema a když ceknul proti obsazeni, Kandachi ho zabil. O kluka se ale stara dobře, to se musi nechat. Asi chce odčinit starej hřích..."
Deidara se zamračil. „Co tvoje spravedlnost? Nezatkneš ho?"
„Proč?" nechápal Gatsu. „Někdo na něj snad vypsal vodměnu?"