Jílový dům III.

Kandachimu mohlo být něco přes čtyřicet a vedl malou obchodní karavanu jedné mlžňácké společnosti, specializující se na dovoz korýšů a jiných mořských potvor do Konohy, kam měli také namířeno. To se Deidarovi nezdálo už z toho důvodu, že je Mlžná na severu, zatímco oni se setkali poblíž jižní hranice Ohnivé a k samotné vesnici se tedy přibližovali mohutným obloukem. Navíc tu byla ta záležitost se špehy a později se Deidara sám přesvědčil, že vozy s nákladem bývají až úzkostlivě hlídané.
Stalo se to krátce po snídani. Jakožto invalidnímu a skoro-umrzlému mu bylo dovoleno připojit se k průvodu a jet zbytek cesty na jednom z krytých vozů. Teprve když se na něm Deidara usadil a sledoval balení tábora, napadlo ho, co se asi stalo s koněm? K tomu zvířeti si ještě nevypěstoval láskyplný vztah, ale zato začínal mít horečku a v takových případech člověk nemyslí stejně, jako v bdělém stavu.
Prolezl vozem na opačný konec a odhrnul plachtu. Moc toho neviděl - nedaleko stál jiný vůz, jen pár metrů od prvního. Deidara se po krátkém váhání spustil dolů na zem,
doplazil se k němu a rukama se chytil dřevěného rámoví. Teprve teď si uvědomil vlastní slabost. Posilovat nikdy nemusel, takže nezbývalo, než vytáhnout zbytek těla vzhůru pomocí rukou, tenkých jako špejle. Napjal svaly a napoprvé se mu povedlo dosáhnout okraje vozu hrudí. Pak svaly povolily a on se ocitl zpátky ve sněhu. Jenomže to by nebyl Deidara, aby své snažení vzdal. S tichou nadávkou sevřel prkna a proces zopakoval. Konečně byl vzhůru a zbývalo jenom vymyslet, jak donutit tělo pohnout stehny. Když to zkusil pahýlem pravé nohy, levá ruka se zlomila v lokti a kdyby se včas nezachytil zadních příček vozu, sletěl by dolů. Teď se sice nacházel obličejem na podlaze, ale byl tam. To malé vítězství jej povzbudilo a za chvíli už lezl skrze vůz na druhou stranu.
Před ním se nacházelo vyšplapané prostranství s vyjetými kolejemi a otisky kopyt, kousek dál parkovalo asi pět vozů. Kolem každého stál hlouček podobně oblečených chlápků, kteří neumně předstírali, že si kontrolují vlastní koně, ale přitom nápadně pokukovali kolem.
„Seš si jistej, že si na správnym mistě?"
Obrátil se. Vedle něj stál ramenatý vousáč s velkým nosem a divnýma, mandlovýma očima pod obočím tak tenkým, jakoby šlo o dvě namalované linie.
„Tohle je muj vuz," upřesnil svou otázku, s rukama překříženýma na objemné hrudi.
Deidarovi připadalo zvláštní, že se neznámý kouká jen na jeho obličej a nohou si vůbec nevšímá. Zavrtěl hlavou: „Já ti ho neberu..."
Vousáč se neusmál - v jeho tváři se jen něco nepatrně pohlo, jako neslyšné uchechtnutí. Obrátil se po směru Deidarova pohledu. „Tohle nech raděj bejt. Kandachi si hlída svoje obchodni záležitosti."
„Děláš mu ochranku, nebo co?" vyštěkl Deidara v odpověd.
Ta slova s mužem otřásla, tentokrát v neslyšném smíchu. „Ja byl vždycky sam za sebe. Sem jen náhodnej cestujíci."
„Tak co je ti po mně?" utrousil Deidara podrážděným tónem.
Muž si zamyšleně pohladil vous. „Zdaš se mi povědomej... Mit tak delší vlasy, jedno voko zakryty a nějakej fajnovej plašť, možna bych si vzpomněl."
Deidarovy se mírně rozklepaly ruce. Sklopil hlavu, v pokusu ukrýt svou pravou identitu a přitom si neuvědomoval, jak moc se tím vlastně prozrazuje.
Ale to už měl vousáč namířeno pryč a s tichým: „Tak přiště!" zanechal Deidaru jeho osudu.

Když se dala karavana na pochod, seděl už zpátky na svém místě a vnímal táhlou bolest v pažních svalech. Vůz měl sdílet společně s Tanichim a nějakými ženami. Ty tvořily nezvykle tichou skupinku na opačném konci vozu a jen zřídka se od nich ozvalo šeptání, které Deidara oplácel zamračeným pohledem. Cestou v něm narůstal pocit, že se baví o jeho osobě. Zato Kandachiho syn nebyl klidný ani náhodou - každou chvíli zmizel a za chvíli přiběhl zpátky, posadil se na okraj vozu a vykláněl se ven.
„Hej," oslovil jej Deidara pološeptem. Chlapec se otočil. „Kde mám koně?"
„Nakrmil jsem ho a dal mu napít! Ají jsem ho vykartáčoval," chlubil se Tanishi místo požadované odpovědi.
„Ptal jsem se, kde je," zachraptěl Deidara.
„Kandachi se na něm zkusil projet. Prý je to moc dobrej kůň," pokračoval Tanishi, jakoby neslyšel.
Deidara se na něj už chystal spustit, ale místo slov vyšel z jeho hrdla jen hlasitý kašel. Tolik ho podráždil, až se musel předklonit kupředu a zachytit sliny do dlaně. Když kašel ustal, otřel Deidara ruku do kalhot a poslal nažloutlý plivanec ven z vozu. Ve tvářích mu pulzovala horkost.
„Uvázal jsem ho na konec. Toho koně," dodal Tanishi.
Deidara se vyčerpaně opřel o vozovou kostru. Začínala mu být hrozná zima. „Víš, co je zač ten vousáč?"
„Kdo?"
„Velkej, vousatej chlap bez obočí, co neumí pořádně mluvit," upřesnil. „Asi bude v tom voze před náma."
„Tak to musí být Gatsu," odpověděl Tanishi se smíchem. „Mluví hrozně legračně..."
„Jak dlouho s váma jede?"
„Asi od před -... před -... předpředevčíra," vypočítal Tanishi na prstech. „Neřekl kam. Ale má ve voze kyj!"
Deidara se ze všech sil pokoušel předejít dalšímu kašli. Měl pocit, že mu krkem leze stonožka a schovává se pokaždé, když se ji pokusí dostat ven. „Kyj?"
Hoch zasvěceně přikývl. „Já ho viděl! Musí být ninja, ne?"
Deidara zavrtěl hlavou a jeho odpověď zanikla v záchvatu dalšího kašle. „Je i im..."
„Co?" nechápal Tanishi.
„Je mi zima..."
Chlapec odpověděl pokrčením ramen a vzápětí už byl zase pryč. Deidara a skupina žen osaměli.

Uběhla další mučivá hodina, kdy se marně pokoušel dusit kýchání a zimničný třas. Ženy seděly na svém místě a sledovaly jej prázdnýma očima. Uvědomil si, že u všech vidí jenom obličeje, jak byly zahalené do zimních čepic, kabátů a šátků. Tváře žen ve středních letech, zvrásněné prací a těžkým životem. V duchu je porovnal s démony z čítankové kresby. Ne - jejich žlutá, natažená kůže musela být z opilosti a kouření.
Začal se aktivně zajímat o náklad vozu, přestože na to teoriticky neměl právo. Nikdo jej však nezadržel - ženy se pouze mírně pohnuly tam a zpět, když se k nim přiblížil. V několika dřevěných bednách objevil sušené ovoce, vzadu byly nějaké pytle, nejspíš seno pro koně. Pak narazil na náhradní plachtu, složenou do tlustého čtverce. Byla neuvěřitelně studená a vhlká, když ji rozdělal a překonávaje odpor se do ní zabalil.
Připomělo mu to dům ve skále, starý futon a hlas Tobiho. Kami, jak ten mu teď chyběl! Rozřeseně se zasmál. Nejgrotesknější a nejotravnější existence v celém vesmíru a on na něj vzpomíná s takovou nostalgií! Opět se rozkašlal. Čert vem celé Akatsuki! Jediný opravdový ninja tam byl jedině Sasori a co ho potkalo? Leda -ovno, shrnul tragický skon svého mistra neeticky. Ulehl na bok, skrčil nohy a snažil se plachtu vyhřát.
Příběh prince Genjiho, připomněl si a povolil uzdu své fantazie. Před očima se mu načrtla rovná krajina ve světlých barvách, žluté a tyrkysové. Východ slunce, mořské pobřeží. Záběr se oddálí, nalevo jsou nějaká ostrá, šedá skaliska. U pláže stojí molo, u něj osamělý rybářský člun. Vzduch je teplý a slaný, všude panuje klid.
Teplý a slaný... Na kamenech sedí princ Genji a sleduje obzor. Je oblečený v takových těch širokých samurajských kalhotách. Jsou tmavě modré, s šedým opaskem, kde má strčené dvě katany. Halena a kabát jsou taky šedé, jen mírně, mírně do modra, s nenápadným vzorem. Má krátké červené vlasy a jak se Deidara přibližuje k jeho tváři, otáčí hlavu. Pak se na něj přímo podívá a mírně se usměje. Je to Sasori.

Deidara se probudil, ale jen tak tak, že dokázal vůbec pootevřít oči. Byla tma, přerušená jen zlatým světlem lampy, co mu ležela u hlavy. Někdo se dotýkal jeho ramene a říkal komusi dalšímu: „Ma dost. Vemu ho k sobě."
Chvíli na to byl Deidara položen na podlahu Gatsuova vozu, kde měl skvělou příležitost přesvědčit se, že Tanishi nelhal a velký dřevěný kyj tu skutečně je. Ležel teď na široké hnědé kožešině, která sice podivně páchla, i tak ji ale bral jako luxus. Plachtu mu nechali, jak křečovitě svíral její okraje. Gatsu přes něj nicméně hodil ještě další deku a když nastala doba večeře, přinesl mu čaj.
Deidara ještě nebyl pořádně schopen zůstat sedět, tak mu musel nadzdvyhnout hlavu a vylít do něj obsah misky. Po prvním doušku nemocný prskal a snažil se odvrátit, ale Gatsua jeho protesty nezajímaly: „Jen pij. To je na běhavku..."
Deidarovi nevadilo, že je čaj hrozně hořký a plný lístků. Gatsu ho ale nenechal vychladnout, takže si pěkně opařil jazyk. Když násilné napájení skončilo, neměl ani sílu nadávat. Znova si lehl a hlasitě nasával vzduch. Vzpomněl si na Kakuza, ve chvíli, kdy mu uřízl zbívající nohu kuchyňským nožem: Je to pro tvoje dobro... Od té chvíle bylo jasné, že Gatsua nesnáší.

Deidara usnul lehkým, neklidným spánkem. Když se probudil, Gatsu byl opět vedle něj, držel jednu Deidarovu ruku a odmotával z ní poslední kusy bandáží. Deidara nepromluvil. V krku jej nepříjemně škrábalo a jakmile se prudčeji nadechl, jeho tělo se vzápětí zmítalo v dráždivém kašli. Gatsu si toho nevšímal - držel Deidarovu ochablou paži v zápěstí a napůl nevěřícně, napůl fascinovaně na ni hleděl.
Vypadalo to jako krátká, hluboká jizva, táhnoucí se vodorovně přes širokou dlaň. Gatsu si pohladil vousy a pak to, co se zdálo být jizvou, zkusmo roztáhl. Kůže se lehce oddělila a pod ní vynikly bílé zuby v úhledné řadě. Otřásl jím neviditelný smích.
„Nikdy sem uplně nevěřil, že je to pravda, ale teď..." řekl, když se rozhostilo ticho.
Deidara neodpověděl. S každým zakašláním se cosi na jeho plicích trhalo a pálilo a díky tomu nedokázal pořádně vnímat.
„Ty jsi skutečně pěkna kreatura, to ti povim," pokračoval Gatsu a začal si s rukou hrát. Tahal ji za prsty, prohýbal je na všechny strany a za krátko se mu povedlo ústa trochu otevřít a zahlédnout jazyk. Nad tímto objevem potěšeně mlaskl.
Deidara otočil hlavu do boku a vyplivl tlustý chrchel kamsi do tmy. Doufal, že zasáhl vousáčovu zbraň. „Kdo sakra jsi...?"
„Cestovatel," usmál se Gatsu a konečně ruku pustil. „Takovej, co projíždi krajem a chyta hledany zlosyny."
Pokusil se napřímit, ale moc mu to nešlo. „Lo-lovec..."
„Lovec vodměn, tak tomu říkaj," přisvědčil Gatsu, natáhl se a poklepal na svůj kyj. Deidara smutně vypozoroval, že leží na druhé straně, než myslel. „Asi tě teď zajíma, proč ti nedam jednu po hlavě timhletim krámem. To je tak - nesnášim lidi jako ty. Svět ma svoji spravedlnost a i když neni kdo vi jak férova, všichni sou v tom šťastni. A pak přijdete vy a myslite si, že tu nastolite mnohem lepši řad a nezaleži vam, koho při tom zabijete."
Tohle filozofování nebyla otázka pro Deidaru. To spíš Nagato, dokud byl ještě ve formě, by byl ochoten o svém plánu dlouze debatovat a někdo jako Gatsu by před ním určitě neobstál. Zato pro Deidaru byl nějaký lepší svět jen druhořadým cílem. K Akatsuki se přidal, protože mohl konečně dělat, co ho bavilo a někdo to i ocenil. A pak byla jeho poslední životní role zničena; ve chvíli, kdy přišel o nohy. Neboť jak řekla už Konan, byl zbytečný. Najednou si přál, aby ho Gatsu skutečně zabil.
K Deidarově překvapení to vousáč poznal - nejspíš z jeho výrazu. Souhlasně pokýval hlavou: „Jo, ty si to přeješ."
Gatsu vstal a přešel na opačný konec vozu, kde se uložil ke spánku: „Neudělam to, pač zima teprv začala. A mě bavi pozorovat, jak v ni pomalu tuhneš."