Podivné věci - 9. Drtivý dopad

Zaku se probudil na neznámém místě. Kolem se stále povalovaly přečtené svitky, ale nepamatoval si, že by tu kdy byla kožená klubovka, orientálně zdobené stěny nebo medvědí kůže na podlaze. A už vůbec ne prosklené dveře, za kterými chodili ninjové v zelených, maskáčových uniformách. A jeden z nich se díval přímo na něj. V duchu zanadával sám sobě - má provést přímo loupež století v sídle Hokage a on usne!
Ninja za dveřmi se dotkl stěny. Dveře se odsunuly stranou. „Hej! Co tu chcete? Tohle je zabezpečený sektor!"
Sice neznal polovinu slov, která ninja právě vyslovil, ale na nevědomost teď nebyl čas. „Ehm, já jsem uklízeč!" vydrmolil Zaku.
Uklízeč bylo dobré povolání. Ošumtěle na to vypadal dost a uklízet se dalo i na těch nejhlídanějších místech. Jestli kdy existoval žebříček nejnebezpečnějších povolání, uklízeč byl mezi nimi. Ninja se na něj podezíravě podíval. Zaku popadl svitky a začal je překotně balit. Dveřmi se uniknout nedá, ale napravo od něj byla tři velká okna...
„Ukažte mi průkaz!" zaburácel ninja.
Zaku upustil svitky, rozběhl se a před nárazem do skla si pažemi zakryl obličej.

***

Kakuzu nebyl zásadně zvyklý klepat. Byl Akatsuki - stačilo rozrazit dveře a nikdo se ničemu nedivil. Ale i Kakuzu si záhy uvědomil, že v tomto divném světě se na nějaké klaďasy a záporáky nehraje, a že by měl při nejlepším zachovávat pravidla slušného chování. Zabušil do masivních dřevěných dveří s ozdobnými panty a klepadlem ve tvaru vlčí hlavy. S vrzotem se pootevřely.
„Haló?"
Na první pohled to byla malá, obdélníková budova šedivé barvy, ale zevnitř vytvářela dojem, že jde o mnohem větší prostor - z něhož většinu zaujímala hustá spleť pavučin. Kakuzu váhavě vstoupil a dveře se samovolně zavřely. „Je tu někdo?"
Na obou stěnách se rozhořely pochodně a v jejich světle Kakuzu spatřil velkou dřevěnou rakev.
„Kdo se to odvážil vstoupil do domu mého a budit mě v mém spočinutí?" Víko rakve se odsunulo stranou a mladík s černými, ublízlými vlasy, bledou pletí a černým, dobře padnoucím oblekem z ní vylezl ven.
Kakuzu hlasitě polkl a snažil se za zády nahmatat kliku. „Pardon, splet jsem si dveře! Nebudu rušit!"
„Och, počkejte, cizinče," pronesl mladík a v jeho černých očích to zajiskřilo. „Sai, jméno mé! Co tu chvíli zůstat a probrat nejnovější události ze světa? A pak můžeme něco vypít!"
Když Sai odhalil dva mohutné špičáky v přátelském úsměvu, Kakuzovi to stačilo. „Ááááá!!" zařval, rozrazil dveře a vyběhl ven.
Sai se smutně posadil na víko rakve. Pořád nechápal, co ostatní mají proti jeho úsměvu? Že by si špatně vyčistil zuby? Jim se to mluví, ale on tu nenašel ani jedno dobře fungující zrcadlo! Se smutným povzdechem popadl černý brk a šel onu nešťastnou událost shrnout do nějaké další smutné básně. Jeho osudem je jistě život v osamění!

„Hidane!" Kakuzu se zastavil na místě, kde si dali s jahinistou sbohem. Sice od svého rozhodnutí neustoupil, ale tohle byla zoufalá situace.
„Hidane?" Zůstal zhrozeně stát před Hidanovým stanovištěm.
„Vítej, Kakuzu," pronesl oslovený.
Jak si Kakuzu nemohl nevšimnout, už to nebyl ten samý Hidan. Kromě toho, že změnil styl oblékání z Akatsuki pláště na oranžovou bederní roušku, zaujímal meditační posed asi půl metru nad zemí. Před ním ležely pečlivě vyrovnané rybí ploutve, ptačí peří, hromádka hlíny a několik vonných tyčinek.
Kakuzovi chvíli trvalo, než se zpamatoval. „Co se ti do -ele stalo!?"
Hidan mu věnoval trpělivý pohled. „Po dlouhé době temnot a krvavých bojů je zde konečně můj čas! Čas věčnosti, kdy..."
„O čem to tu kruci meleš!?" přerušil jej Kakuzu zoufale.
Hidan si povzdechl a začal všechny ingredience míchat (vonné tyčinky samozřejmě vynechal). „Podívej, Kakuzu. Celý můj život byla jen zbytečná hromada provinčních bojů a drobných šarvátek, které mému zvrhlému já přinášely částečné uspokojení. Ale teď nadchází změna!"
Hlína, peří a ploutve utvořily pravidelnou kouli a vznesly se před Hidanův obličej.
Kakuzu omráčeně sledoval, jak se na ni oddělily miniaturní kontinenty. „Jak moc velkou změnu máš na mysli?"
Jashinista se usmál. „Země, voda, vítr a oheň." Jen to dořekl, koule vzplála modrým plamenem. „Čtyři elementy země! Teď potřebuju už jen lidskou krev!"
A pak to Kakuzovi docvaklo - Hidan se chystal zabít svět.
Jashinista se usmál. „Hmm, kdo by si to kdy pomyslel, že svět nějakou krev vůbec má, že ano!"
„Malej moment!" Kakuzu se zarazil. „Když zabiješ svět, nezabiješ tím náhodou i sebe?"
Hidan se nad tím zamyslel. „To je dobrá otázka, ještě jsem nad tím neuvažoval... ale teoreticky je to vyvrcholení mé vlastní existence, tudíž bych měl přeřadit na vyšší úroveň bytí, což znamená, že... Kakuzu! Kam jdeš!?" zavolal za svým zdrhajícím druhem.

Shikamaru se s úsměvem zadíval na své dílo. Shino, alias několik tun pláství a hmyzu, byl úspěšně přenesen do hrudního koše nehybného Choujinátora, za pomoci cca padesáti tisíc mravenců. Dokonce i Ino odložila pomůcky ke své umělecké činnosti a šla zjistit, na co tak civí.
„Ty jíst červ?" zeptala se.
„Ne, tomu se říká věda!" odpověděl Shikamaru a znova se ji pokusil vzdělat. „Prostě vezmeš jednu věc, strčíš ji do jiný věci a zjistíš, co to udělá!"
Leč marně: „Já vzít červ do tebe a čekat, co dělat on?" otázala se Ino po chvíli těžkého soustředění.
„Ach jo..."
„Pomoc!" Vedle Shikamarua se objevil zahalený chlap v Akatsuki hábitu. „Prosím, musíte mi pomoc!"
Shikamaru usoudil, že ten týpek, co ho zrovna drží pod krkem, bude zřejmě dost zoufalý a proto bude lepší zachovat klid: „Dobře, dobře! Peněženku mám v kapse!"
„Já nepotřebuju peníze!" zařval Kakuzu. Tak to už byla druhá věc, o které si nikdy nedokázal představit, že ji udělá... „Můj parťák zešílel!"
„Neříkejte!" odpověděl Shikamaru, jakoby jediné, co každý Akatsuki může mít, bylo právě šílenství.
„Zbláznil se a chce zabít svět!"
„Zkuste antidepresiva."
„To mu pomůže?"
„To nevím, ale vám by mohlo..."
Kakuzu chvíli nakvašeně stál. Pak si přitáhla nechápavého vědce blíž a z kapsy mu vytáhl peněženku: „Tohle si beru!" Pustil Shikamara a vydal se pryč.
Shikamaru si spravil pomačkaný límec svého bílého pláště. „Lidi jsou dneska divní..." dodal a otočil se zpět k Choujinátorovi. „Ino!"
Ino stála nad úlem a dlouhým stéblem z něj vytahovala řetězy mravenců. „To věda," odpověděla, když jí stéblo vytrhl.
„To není věda, Ino! To je masakr!" Shikamaru zuřil. „Kolik si jich snědla?"
Odpověděla mu výrazem člověka, který ani netuší, co slovo "kolik" znamená.
Obrátil se k úlu a kloubem ukazováčku zaklepal na plástve. „Shino? Shino, jsi v pořádku!?"
Ino si ze zubů vydolovala jednoho většího mravence - nebo alespoň to, co z něj zůstalo. „To velká červ."
Shikamarovi poklesla ramena. „Ty jsi snědla královnu!"

***

„Shizune? Jsi si jistá, že právě tady je můj kancl?" zeptal se plyšový medvídek, tedy Tsunade.
Výskok.
Hokage ještě jednou zvedla hlavu. Před ní se tyčil obrovský mrakodrap, jehož konec opravdu končil až kdesi v mracích.
„Tak jo - já a Shizune jdeme dovnitř!" Otočila se k Izumovi a jeho termosce. „Vy počkejte tady!"
„Rozkaz!" odpověděl Izumo.
Za dveřmi mrakodrapu se nacházela rozlehlá vstupní hala s dlouhou recepcí a proskleným výtahem.
Před výtahem je ale zastavil muž, vypadající skoro jako Izumo - vygumovaně a byl v zeleným. „Stát! Bez povolení dovnitř nemůžete!"
Tsunade k němu zvedla své korálkové oči. „Povolení? Tohle jsem tu nikdy nezavedla..."
„Jsem nucen požádat vás o odchod!" pokračoval.
„Mě!?" vyjekla Tsunade. „Tak hele mladej, víš vůbec, s kým tu teď mluvíš!?"
„S plyšovým medvídkem?" hádal voják.
„Špatně!" zaburácela. „Já jsem Pátá, chápeš!? Pátá Hokage! Říká ti to něco?"
„Velmi vtipné," pronesl bez náznaku úsměvu. „Ale pokud vím, Hokage je zcela organická a rozhodně nenosí na hlavě věnec."
„Cože!?"
„Vyzívám vás, abyste odešla!"
Shizune se naštěstí řídila starým heslem, že moudřejší ustoupí, a rychle se vydala ke dveřím.
„Já ho zabiju! Shizune, vrať se okamžitě zpátky!" křičela naštvaná Hokage a mlátila do opěrek plyšovými packami.
„Co se stalo?" otázal se Kotetsu, vznášející se nad Izumovou termoskou.
Kdyby to byla schopnost plyšových hraček, Tsunade by si odplivla. „Zjistila jsem, že zaměstnávám hromadu idiotů! A už jsem celej den neměla saké!"
„Záložní plán?" zeptal se Izumo.
„Žádnej!" odsekla Tsunade. „Zdá se ti snad, že padají shůry?"
Nad hlavami se jim ozvalo tříštění skla a opodál na chodník kdosi dopadl.
„Dobře, odvolávám to!"