(Ne)Obyčajní poslovia

„B mise?“ vydechl Itachi Uchiha při pohledu na svitek, který svíral v ruce.
Starý kus pergamenu byl ovázán červenou stužkou, Hokage obtiskl svůj prsten do karmínově červeného vosku, aby jej zapečetil.
Vysoký, hubený muž s dlouhými černými vlasy, dost dlouhými, aby si je mohl svázat do uzlu, se zahleděl k nebi. Jeho chrániče, které měl na hrudi, loktech a nohách, odrážely sluneční paprsky. Pod brněním měl obnošené černé ošacení, které o to více přitahovalo teplo.
„Jedna z našich spojeneckých vesnic se ocitá pod neustálými útoky. Musíme zabezpečit společný postup při likvidaci těchto žoldáků,“ Itachi si v hlavě přehrával důvody mise. „Jsou odkázáni na naši pomoc. Běžné způsoby komunikace nejsou možné a už jsme ztratili jednoho posla, proto vysílám vás,“ přemítal nad úkolem a hledal motivaci do dalšího boje za vesnici. Mezitím došel na dohled brány z vesnice, kde už čekal Sasuke.
Jedného dňa sa človek prebudí po dlhej túžbe po spánku a hneď na to ho naháňajú. Akoby nemali dostatok iných ninjov dosť chytrých na splnenie tejto úlohy. Hold, čo prikázal Hokage, je najvyššia priorita. S pravidlami sa on nechce veľmi zaplietať.
Niekto, ani nevie kto to vlastne bol, mu len povedal, aby sa dostavil pred bránu Konhy. Itachi sa vraj o chvíľu k nemu dostaví a vyrozpráva mu podrobnosti misie. Čomu opäť nechápe. Pretože, akoby... ale vážne! Prečo nemôže stáť so svojim bratom pred Hokagem? A deň čo deň je to rovnaké. Buď je tam jeden alebo druhý, ale nikdy tam nestoja spolu. Čo je takpovediac depresívne.
Dvaja Uchihovia na jedného Hokageho. To by možno aj fungovalo a... Itachi! Príchod jeho brata mu zmazal všetky Hokage-vražedné myšlienky.
„Tak počúvam, čo je to dnes?“ Pohliadol na svojho brata, „vyzeráš zamyslene nii-san.“
Itachi pohlédl na svitek, poté se zahleděl do dálky, na cestu, která se táhla z vesnice. Ze zamyšlení jej dostalo hlasité oddechnutí bratra. Věnoval mu letmý pohled bez úsměvu, načež ukázal na svitek a podal jej bratrovi: „Schovej jej,“ a vyrazil svižným krokem z vesnice. „Zbytek ti povím cestou,“ pokynul Sasukemu, aby jej následoval.
„Ale vážne, prečo ten tvoj vážny výraz? Niekoho ideme uniesť za pomoci zvitku?“ vložil si zvitok na bezpečné miesto. Do puzdra na opasku. Maska Anbu mu odkrývala tvár, mal ju zachytenú len na boku. Zatiaľ nebolo potreba si ju nasadiť úplne.
„Takže, ako ťa tak počúvam,“ dával si jednotlivé veci dokopy, kým jeho brat mu rozprával plán misie, „musíme doviesť zvitok do Dediny ukrytej vo Vá...penci. Viem, že by som sa nemal pýtať, ale niečo také vážne existuje?“ nasadil si masku Anbu ako náhle vošli do lesa.
„Majú domy vo vápencových skalách. To je divné.“ Vážne. Kto by tam šiel bývať? Ani sa nediví, že tomu útoku nedokážu odolávať. Vápenec sa rozpadne len tak. Stačí ho obliať a majú tam div nie vápno na tri murované domy.
Znova pohliadol na svojho brata. Kráčal stále bez slova, „no tak prosím ťa. To budeš mlčať úplne celú cestu?“
Itachi zpomalil krok, otočil se na patě a lehce cvrnknul svého bratra do čela: „Jsme na misi,“ připomněl. „Nechceš to začít brát trochu vážně?“ obrátil se zpátky čelem k cestě a bez čekání na reakci opět přidal do kroku.
„Jsem zamyšlený,“ připustil po chvíli Itachi. „Na mise tohoto typu by měl být vyslán celý tým a ne jenom dva ninjové,“ začal si pohrávat s maskou, „chybí nám lékařský ninja, co, když bude někdo z nás zraněn?“ konečně si Anbu maskou zakryl tvář. „
Všimnul sis jich?“ zašeptal Itachi z pod masky a prsty začal naznačovat kolik na které straně vycítil nepřátel. „Rozdělíme se,“ zašeptal.
Ah toto jeho prekliate gesto. Odhryzol by mu ten prst najradšej niekedy. Vždy tam to štuchnutie cíti ešte hodinu potom.
„Prečo si myslíš, že toľko klábosím? Aby sme nevzbudili pozornosť. Aby si nemysleli, že vieme, že o nich vieme.“ Eh to bolo príšerne podané. Ale potreboval to rýchlo a potichu povedať a toto bolo to prvé, čo mu napadlo.
„Tak sa maj.“ Vystrel ruku k Itachimu, aby si len ľahko, povzbudivo tlesli na rozlúčku. Zmiasť priateľa. Rozdeliť sa. Otočil sa od svojho brata.
Ich cesta sa rozdelila.

Ani nevyšli poriadne z Konohy a to množstvo, ktoré tu na nich číha. Absurdné niečo.
Vyskočil hore do koruny stromu, skôr než nepriateľský ninja stihol zložiť pečať. Kunai si pretočil na prste a bodol ho ním do ramena. Rukou mu zakryl oči a jeho hlavu pritisol lícom ku kôre stromu.
„Tak odkiaľ si?“ chytil do prstov tmavé vlasy nepriateľa a buchol mu hlavu o strom.
„Zdochni bastard!“ Zavil muž s pokusom ho trafiť kunaiom do stehna. Sasuke sa útoku vyhol. Následne sa len o kúsoček pohol, aby všetky nepriateľove kunaie a shurikeny, ktoré leteli spoza neho od druhého nepriateľa, vrazili do kmeňa.
„Katon: Ryuuka no Jutsu.“ Ohnivý plameň vyšľahol skrz korunu stromu až o pár metrov ďalej. Spálil všetko, čo mu stálo v ceste a našiel svoj cieľ v ninjovi, ktorý sa na poslednú chvíľu stihol uhnúť. Vzduch však zbĺkol plameňom a tvár nepriateľa na krátky okamih bola zahalená plameňmi. Díval sa cez masku na Sasukeho, kým ho samotné plamene nepohltili.
Horiace lístky pomaly zleteli z korún stromov. Dym stúpal hore k oblohe a po divokých výbuchoch a rinčaní ocele, opäť zavládlo ticho, ktoré naplnil štebot vtákov.
„Nepoužiteľný.“ Povzdychol si Sasuke a pustil mŕtve, doráňané telo ninju k zemi.

Itachi vyrazil na opačnou stranu, než Sasuke. Měl sto chutí na něj zařvat něco o respektu ke starším, ale hodil to za hlavu. Bude mít dost času při návratu z mise.
Utíkal mezi stromy a lákal k sobě co největší počet útočníků. V tom se ozval výbuch, v dálce uviděl oheň: „Sasuke,“ pomyslel si. Jakmile pohlédl před sebe, zjistil, že mu cestu zahradila dvojice ninjů. Další mu vstoupili do zad a boků. Itachi začínal počítat svoje šance. Strčil ruku do jedné z kapes a vytáhl svitek, který vypadal přesně jako ten, který dal Sasukemu. Zvedl jej nad hlavu a řekl: „Vzdávám se!“ oči všech útočníků se upřely na svitek.
„Zabijte ho!“ zařval jeden z nich. Desítky kunaí a šurikenů vyletěly proti Itachimu a začaly mu probodávat tělo. Z ran tryskala krev, ostří řezala a probodávala. I přes všechna zranění stále držel svitek nad hlavou.
„První dole,“ usmál se jeden z útočníků a vyrazil kupředu, když v tom se Itachiho tělo začalo trhat na malé černé kousky, které nabíraly podoby vran. Útočník, který vyrazil jako první začal zmateně hýbat hlavou ze strany na stranu. Všichni jeho spolubojovníci leželi v trávě mrtví: „Genjutsu?“ řekl rozrušeně.
„Jak slabé schránky,“ pronesl Itachi jenom pro sebe, když měnil svitek v kouř dýmu a pozoroval mrtvé útočníky, kteří se nechali tak snadno lapit do jeho genjutsu.

Prečo ich mal tak málo? Len troch? Prekročil telo jedného z padlých a rozišiel sa pomedzi stromy hlbšie do lesa. Opatrnosť bola v tento okamih na prvom mieste. Prstami prešiel po drsnej kôre stromu. Zastavil na mieste, keď začul z diaľky výkriky.
Už by bolo jednoduché, nájsť Itachiho. No bol tu jeden problém; v lese sa ich túlalo rozhodne viac než jeho trojica a Itachiho náklad, ktorý zaiste zvládol.
„Tak to budeme hrať natvrdo.“ Priložil ruku na puzdro, v ktorom sa schovával zvitok. Nestratí ho! Nesmie a ani ho nestratí. To by sa nesmel volať Uchiha Sasuke.
Les plný príšer, ktoré čakali za každým kmeňom. Možno už Itachi ani nežije. Eh, to by nemal mať také myšlienky. Sú rovnaké ako tie Hokage-vraždy. Tých už bola celá kopa.
„Yare...“ povzdychol si, keď sa okolo neho zjavila ďalšia trojica ninjov. Chodiť po trojiciach. Čo to majú za zvyk? Jeden škaredší ako druhý.
„Výmenná technika! Sakra!“ zaklial jeden z nepriateľov. Všetci traja spozorneli a prikrčili sa k zemi.
„Dávajte si dobrý pozor, Koga mal rozbitú hlavu na kašu. Zjavne je to nejaký magor.“ Šepol jeden z maskovaných hrubým, chrapľavým hlasom.
„Za mnou!“ Pokynul rukou a vydali sa všetci prikrčení za sebou. Otáčali hlavy na všetky strany, aby dovideli, kam sa len dovidieť dalo.
Zo Sasukeho vtáčej perspektívy vyzerali ako tri starké korytnačky. Úplne príšerný pohľad pre niekoho, kto pozoruje nepriateľa z koruny stromu. Možno by ich mal nechať ísť, aby sa priplietli Itachimu do cesty. Ten sa stále vychvaľuje, aký je úžasný a on, že musí dôjsť ešte dlhú cestu, kým bude tak silný.
„Ja som tak zlý.“ Uškrnul sa pre seba. Rukami sa zachytil konára, ktorý bol pod ním. Zakolísal sa a nechal svoje telo pritiahnuť gravitáciou k zemi. Trojica sa otočila a všetci naraz začali smoliť pečate.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ tri korytnačky pohliadli pred seba niekde v polovici omieľania svojich pečatí na zopnuté ruky, ktoré to už mali dávno za sebou. Oheň obrovského plameňa ktorý sa zdvihol ich začal opaľovať a nakoniec chytil jeden z nepriateľov, ktorý sa začal váľať na zemi v snahe oheň uhasiť.
„Kamže?!“ objavil sa pred utekajúcim maskovaným mužom. Spod divnej čiapky mu vytŕčali blond vlasy, „toto musí byť nejaký počiatočný žart.“ Ostrie katany sa jemne dotýkalo nepriateľovho ohryzku.
Avšak skôr, než začal klásť otázky, vyrútila sa na neho obrovská veterná špirála ktorá v sebe krútila zelené lístky. Stihol uskočiť len o vlások, inak by už bol vrazený niekde do stromu.
„Tak predsa sa objavil vhodný protivník.“ Uistil sa znova, či je zvitok na svojom mieste. Lenže! „Čo to sakra?!“ Zvitok je preč?! Ktorý smrad, ktorý opovážlivec sa opovážil mu siahnuť na tak intímne miesto, kde uchovával zvitok? Ktorý z tých núl, čo sa váľajú po zemi?!
Ten vietor!
Itachi ho zabije! Už len tá myšlienka na jeho kamenný výraz tváre mu prinášala bolehlav. Čím to ale bolo, že si zaslúžil takú poctu, niesť zvitok? Niečo mu hovorilo, že rozhodne jeho brat nenosí tak obrovskú dôveru v jeho schopnosti.
Tiež príliš depresívne.

„Doufám, že má Sasuke stejnou porci jako já,“ Itachi právě kroužil mezi šesticí mužů. Nechtěl si špinit ruce technikami. Oheň by akorát přilákal pozornost dalších útočníků. Ty si zaslouží Sasuke, beztak potřebuje trénovat.
Doslova tančil mezi útočníky a lehce odrážel jejich chabé útoky. Ti na něj doráželi ze všech stran, jednotlivě, všichni na ráz, ale bez úspěchu. Uchiha vždy unikl jejich ostří, bavil se. Ale všechna zábava má svůj konec: „Sharingan,“ řekl Itachi dostatečně nahlas, aby jej uslyšeli i protivníci. Byli bez šance, viděl všechny jejich pohyby ještě předtím, než je udělají. Začal na plno využívat svoji rychlost, svoje tělo, geny Uchihů.
„První,“ zašeptal. Katana zazpívala a prořízla muži hrdlo. Ten upustil meč a ihned se snažil rukama zakrýt rudý gejzír. Marně.
„Druhý,“ usmál se Itachi. Prohnul záda v záklonu, aby unikl ostří. Vymrštil se do vzduchu a proklál dalšímu hrudník.
„Třetí,“ stále počítal. Chytl útočníka za zápěstí. Podkopl mu nohy a nechal jej padnout na útočníka, který chtěl padnout Itachimu do zad. Čtvrtý útočník tak probodl svému kolegovi břicho, ten v setrvačnosti padl na svého vraha a zabránil mu tak v úniku před Itachiho čepelí.
„Čtvrtý a teď pátý,“ notoval si Uchiha. S pátým lehce srazil katany. Ostří vydalo jiskry. Pátý chtěl odskočit, ale tento tah Itachi prohlédl a zabil dalšího soka.
„Šestý,“ řekl už znuděně. Kapičky krve vystříkly vysoko k větvím stromů. Otřel krev stékající z katany a zasunul ji zpátky do pochvy na zádech: „Doufám, že ten svitek neztratil.“
To chce len chytrý plán! Chce to len niečo absolútne dokonalé a perfektné. Tak dokonalé ako je ostrie katany. Hebké, ostré a vražedné. Na jeden jediný pokus zabiť toho drzého bastarda, ktorý mal tú odvahu...!
Otočil katanu k sebe a vytiahol kúsok z pochvy. Nepriateľ sa zdal byť rýchli viac než dosť. Okolo neho sa prehnal drobný vánok, ktorý osviežil jeho horúcu hlavu.
Len nájsť ten správny moment.
Len ten jediný jeden.
Vybehol zo svojho úkrytu. Rútiac sa okolo nízkych krovín, preskakoval korene. Mečom odbíjal nepriateľské útoky bodných, letiacich zbraní. Pár ich spadlo na zem, iné sa z odrazu od čepele katany zabodli do kmeňov stromov.
„Fuuton: sa...“ ďalšie slová nepočul, pretože mu zaľahlo naproste v ušiach. Ten prudký vietor mu svišťal okolo hlavy. Do očí mu navieval prach a lístky trávi či inej zelene ktorú vietor prerezal.
„Čo-“ maska bola to jediné čo chránilo jeho tvár. Ten chlap sa musel znova premiestniť. Akákoľvek ohnivá technika by bol naproste šialený nápad, pretože proti vetru by to všetko skončilo v ňom.
„Slabý!“ ozval sa chichot. A tento chichot rozhodne nepatril mužovi.
Žena!
Ešte lepšie. Najlepší dôvod na to, aby si vzal jej skalp z hlavy!
„Chidorigatana.“ Šepol si pre seba, keď sa ostrie jeho meča predĺžilo a vzduch zaškrípal vo zvláštnom zvuku. Predĺžené ostrie preťalo kmeň stromu z boku. Strom sa s praskaním začal rútiť na svojho suseda. Konáre sa polámali o konáre susedného stromu. Pár triesok vyletelo zo spodnej časti lámajúceho sa kmeňa.
„Tam je vtáčik.“ Zahliadol ženu, ktorá vyskočila z koruny stromu.
Vybehol po zemi za ňou. Stačilo už len pár rýchlych krokov po kmeni a vrhnutie kunaiov s výbušnými lístkami. Rukou sa zachytil konáru a zoskočil dole.
Boľavé, ženské vyjuknutie mu stačilo, aby vedel, že nepriateľ je na zemi.
To prvé, čo ho napadlo, keď prichádzal k svojmu nepriateľovi bolo, či je jeho brat tiež v poriadku. Všetky zábavné bratovraždy a Kage vraždy boli v úzadí. Na bojovom poli nie sú prípustné žiadne kiksy! Žiadne žarty!
Nikdy neprial svojmu bratovi smrť!
V živote si ju neželal!
A dúfa, že na to ani nikdy nebude dôvod!

Míhal jeden strom za druhým. Cíl byl nedaleko, každou chvílí musel dorazit k cestě, která vedla do vesnice. Konečný jeho mise, místo setkání se Sasukem. Věděl, že tohle je poslední šance, kdy může být ohrožen. Nechyboval. Na rozcestí už čekal muž v černé zbroji. U boku měl dvě katany. Kolem sebe další šestici mužů.
„Jste otravní,“ zvolal Itachi. „Jako můj bratr,“ dodal pološeptem.
„Tenhle, že zabil moje muže?“ muž ve zbroji vytasil katany.
Itachi odhodil masku Anbu na zem.
„Uchiha,“ vydechl jeden ze stoupenců, poté co uviděl Sharingan a udělal krok zpět.
„Dezerce,“ zařval velitel. „Se trestá!“ a usekl svému společníkovi hlavu. Ostatní útočníci rázem ztuhli. Očima těkaly jeden na druhého, nikdo si nedovolil ustoupit o krok, ale ani nechtěli jít kupředu. Začali být nervózní. Pot jim stékal po tvářích. Ruce se klepaly.
„Chci vás vyřídit dřív, než přijde Sasuke,“ vmísil se do paniky Itachi.
„Zabijte ho!“ zařval velitel a všichni vyrazili na jeho povel vyrazili.
„Amaterasu!“ Mangekyou Sharingan začalo na všechny vrhat černé plameny. Oheň postupně lapil všechny a začal pálit jejich zbroje a maso. Nelidský řev vyplašil všechny zvířata v okolí.
„Kde je ten Sasuke?“ Itachi si sedl na cestu proti větru, aby nemusel čichat zápach z těl spálených nepřátel.
Neveril svojim červeným očiam, keď to videl! Most, ktorý bol súčasťou cesty, bol zbúraný. Rieka divoko burácala pod jeho nohami. Musela most strhnúť počas tej prudkej búrky ktorá bola pred dvoma dňami.
Nakoniec, čo iné mu ostávalo, než vydať sa okľukou. Alebo...! zmeral si šírku celej rieky a chcel ju preskočiť, keď sa v behu zastavil. Ak tam už Itachi je, a čaká na neho, tak by ho mohol potrápiť. Aby mal strach o svojho mladšieho brata.
„To sú teda detinské nápady.“ Pokrútil hlavou sám nad sebou. Lenže na druhú stranu, až ten zistí, že stratil zvitok, tak ho rozreže na dve polovice.
No to sa ešte uvidí!
Však on mal podozrenie už na začiatku.
Keby to nebola vážne situácia ochrany Dediny skrytej vo Vápenci, tak si to vezme ešte dlhšou cestou. Nakoniec to ani nebola taká okľuka. Prešil okolo veľkej skaly a dostal sa na cestu.
Pohliadol na tie ohorené čierne mŕtvolky a jednu z nich prekročil. Masku si stiahol dole a sklonil sa dole pred svojho brata „Nii-san neublížili ti veľmi?“ opýtal sa starostlivo.
„Máš svitek?“ přešel starost svého bratra. Ani ho nezajímalo jestli vyvázl bez zranění on. Chodil, to stačilo.
„Aký zvitok?“ opýtal sa a uhol pohľadom, „jaj... ja som myslel, že som ti ho dal. Že ho máš ty.“ Pohliadol mu späť do očí.
„Sasuke?!“ vstal ze země a pomalu kráčel ke svému bráškovi.
Pohliadol hore na svojho brata. Stále tam drepel. Až sa Itachi dostal k nemu, tak sa napriamil aj on.
„Svitek,“ nastavil ruku.
Pohliadol mu do dlane a potom do očí, „ty ho máš nie?“
Itachi pomalu vytáhl katanu a podal ji Sasukemu: „To máš na seppuku.“
„Nii-san, ak si ten zvitok stratil a mieniš to hodiť na mňa, tak to vôbec nie je vtipné. Nechcem tvoju katanu, je na nej krv!“ odvrátil od neho urazene hlavu Sasuke.
„Pravda,“ vzal ostří zpět k sobě. „Nedostál jsem svým povinnostem jako tvůj starší bratr. Měl bych nést následky za tvoje činy,“ začal si tupou stranou katany přejíždět po prstech, zabíjet se nechtěl.
Čo zase má o povinnostiach a starších bratoch? Prečo ho stále pokladá za malé dieťa, ktoré si nevie zodpovedať za svoje skutky? Neustále mu to robí a potom sa rozčuľuje, že ho nerešpektuje. Akoby mohol byť chladný, keď sa k nemu tak jeho brat chová?
Nikdy mu nepovedal pol škaredého slova. Ale teraz, čím je starší, tým viac mu to vadí.
„Si stále rovnaký, Nii-san,“ založil ruky na hrudi Sasuke, „nedôveruješ mi vôbec. Myslíš si, že som tak naivný, aby som veril, že si mi dal originálny zvitok? Absolútne si ma zranil.“ Pohliadol na neho po očku a potom kamsi mimo.
„Ako sa podľa teba mám cítiť?“
Všetko videl. Keď tá žena vyskočila z koruny stromu, vial za ňou zvitok s červenou pečaťou. Bol otvorený a žena bola stále na žive. To nieže nebolo možné, ale jej výraz bol úplne vydesený. Celá bola rozrušená, preto na konci reagovala spomalene.
„Je mi to ľúto, nii-san. I Keby si mi dal originálny zvitok, zrejme by už bol otvorený. Do čerta, neviem, ako to urobila, že mi ho vzala!“ pohoršil sa sám nad sebou.
„Můj malý naivní bratříčku,“ Itachi vykouzlil na tváři úsměv. Zasunul katanu zpět do pochvy a vytáhl svitek. Porušil pečeť a rozložil jej. Nic na něm nebylo. Byl to prázdný pergamen, vyhodil ho do vzduchu. Složil prsty do několika pečetí a vypustil z úst menší proud ohně, který svitek spálil. Bavil se. Ten pohled, zmatený pohled Sasukeho, mu za to stál.
„Svitek nikdy nebyl důležitý,“ cvrnknul svého bratra do čela, aby jej probral. „Nepřátelé si pouze měli myslet, že neseme něco důležité,“ vysvětloval skutečnou podstatu mise. „Měli jsme většinu útočníků vylákat a zlikvidovat. To byl skutečný plán, který nám vyšel. Vylezli ze svých děr a chytli se přímo do pasti.“ pohladil jej po vlasech.
„Mrzí mne tvůj smutek. Musel jsem ti pravý důvod zamlčet, abys svým chováním nic neprozradil. Sám víš jak se chováš a tvoje chování muselo být opravdové,“ letmo mu rukou přejel po tváři. „Promiň,“ dodal s upřímným úsměvem.
Každé slovo, ktoré Itachi povedal, sa do neho zarývalo hlbšie a hlbšie až pokiaľ sa nevpálilo dovnútra jeho mozgu.
On to myslel úplne vážne! Celý čas nevedel pravý zmysel tejto misie. Rútil sa na slepo a všetko vkladal do hlúpeho zvitku. Takže všetko čo robil bolo len preto aby ich pobil? To nemohol proste tam skočiť s tým, že ich vymláti všetkých na kopu?
Stále sa nemohol dostať k nejakým slovám, ktoré by Itachiho neurazili ako jeho staršieho brata i skvelého bojovníka.
„Ako ti len podať to, čo si myslím, aby to neznelo drzo...“ poškrabkal sa vzadu vo vlasoch. Toto vážne už prekročilo všetky medze.
Tak on má neprimerané chovanie?
„Dobre, keď mám neprimerané chovanie.“ Štuchol ho pod rebrá rukou a potom do hrude. Prehliadol si dôležito dlane svojich rúk.
„To bolo bratské štuchnutie mimo všetky pravidlá. Aby si vedel, že až prídeme domov a zhodíme tieto uniformy, vymlátim ťa a dostaneš debakel od svojho nii-chana!“ zamračil sa ako zloba samotná, „Onii-chan!“ zdôraznil priamo do Itachiho očí. Zase len kamenná tvár.
A mlčí! To je tak detinské toto! Ako keby boli malí chlapci, že sa hrajú na mlčanie. Otočil sa a pomaly sa rozišiel do dediny ukrytej vo Vápenci. Ale je to vtipné meno. Domy v skalách.
Pohliadol na svojho brata, ktorý kráčal vedľa neho, „Nii-san ak budeš mlčať celú cestu tak...!“
A dosť! Zase ten prst na jeho čele!
Ten prekliaty prst a mlčanie jeho brata!