Obchodníci 38 - Bratři a sourozenci

„Ts, ts, ts,“ kroutil Hidan hlavou. Stál před schody, jejichž zábradlí bylo tvořeno lidskými končetinami, schody samotné byly z lidských torz. Na konci schodů viděl světlo, ale nedokázal určit co se skrývá dole v temnotách. Na protější stěně však s jistotou poznával znak Jashina. Sevřel svůj medailonek a zavřel oči.
„Hidane!“ uslyšel za sebou řev. Sai po něm právě skočil. Začali padat po bizardních schodech dokud se neocitli na pevné zemi.
„Moje hlava,“ otevřel Hidan oči po bolestivém pádu. Vedle něj ležel Sai a snažil se taktéž zvednou, svoji kosu nikde neviděl.
„Vítejte,“ uslyšely nad sebou hlasy. Obestoupilo je několik lidí zahalených v kápích.
„Kámoši?“ vydechl Hidan. Jakmile jej jeden ze zahalených kopl do hlavy, až ztratil vědomí, poznal, že to žádní přátelé nebudou.

Danzou seděl na pohovce v jednom ze svých mnoha úkrytů. V ruce držel skleničku, která byla plná ledu. Tekutinu dávno vypil. Kolem něj se válelo několik tuctů prázdných flašek. Přišel o všechno. Všechno čeho se snažil dosáhnout vzalo za své během jednoho večera. Jediné co mu dělalo radost, že přežil a dokázal zabít Sarutobiho.
„K čertu s tím,“ mrskl skleničku naproti zdi, která se roztříštila na několik desítek střepů.
Ztěžka vstal, rány se mu ještě nezahojily, podpíral se hůlkou a belhal se k vchodu. Jakmile sáhnul po klice dveře se rozletěly a srazili jej na zem.
„Tak tady ses zašil,“ Shikamaru vešel do místnosti. Místo trička měl celou hruď v obvazech z kterých na několika místech prosakovala krev: „Tu noc jsi zabil hodně dobrých lidí,“ zvedl ze země hůlku staříka. „Dokonce jsi zaútočil i na mne a to nepromíjím,“ vytáhl z hůlky krátký meč a přistoupil k Danzouovi.
„Už nemám nic. Klidně mě zabij. Přišel jsem o všechno,“ řekl Danzou odevzdaně.
„Proto jsem tady,“ zabodl ostří starcovi do krku, který začal chroptět krev. Netrvalo to dlouho a z jeho těla vyprchal veškerý život.
„Nepřátelé nám mizí nějak rychle,“ usmál se Shikamaru a začal mrtvole odřezávat hlavu z krku.

Haku seděl na posteli a držel v rukou svoji starou masku Anbu jednotek. Na stole leželo několik jehel, které dříve používal. Nemohl si zvyknout na tohle zacházení. Nemusel se o nic starat, nikdo po něm nic nechtěl, tedy, skoro nikdo.
„Pojď zpátky,“ blondýnka mu položila nohu na rameno a snažila se jej přitáhnout k sobě.
„Temari,“ pohladil ji po stehně a vstal. „M-musím, ne, chci zjistit co se děje venku,“ vzal ji za nohu a položil na postel. Vzápětí za sebou zavřel dveře, kde jej čekal Kankurou. Jeho ruka jej sevřela na hrdle a vynesla několik stop od země. Nechápal jak někdo takový mohl Gaarovi sloužit.
„Moje sestra tohle nikdy moc nechápala, ale jeden špatný pohyb, myšlenka, pohled a zabiju tě!“ Kankurou přirazil pro zdůraznění této věty Hakua ke zdi. Ten zakýval hlavou na srozumění.
Haku padl na kolena a ztěžka dýchal. Rukou si mnul krk, aby do něj dostal opět cit. Divil se, že mu nerozdrtil ohryzek. Kankurou vypadal jinak, než jak si ho pamatoval. Přišlo mu, že je teď vyšší, silnější a temnější.
„Pojď za mnou,“ to nebyla výzva, to byl rozkaz, pochopil Haku a vyrazil.
„Kakashi dal vše do pohybu. Yondaime se s tím taky přestal s**t a všichni házej na stůl svoje trumfy. Skupina kolem Naruta se spojila s Kakashim a právě teď bojují proti Namikazemu. Uchihové dobili zpátky Písečnou, která je moje!“ udeřil vztekle pěstí do zdi. Z míst nárazu začala opadávat omítka. „Raikage je spojený s Mizukage a sbírají armádu, která má zaútočit na Písečnou a Konohu. My se místo příprav na obranu masakrujeme mezi sebou! Bývalí členové Akatsuki mlčí. Nemám ani nejmenší ponětí co chystají. Zabuza a já jsme zatím pod ochranou Kakashiho v jeho domě a nemáme žádné rozkazy. Jen čekat! Slíbil nám zpět naše země, ale pochybuju, že něco takového nakonec dodrží. Ty jsi Zabuzovo pravá ruka,“ ukázal na mladíka, který jej následoval. „Promluv s ním a zjisti jaký má pohled na věc,“ Kankurou zmizel za nejbližšími dveřmi a Haku uslyšel další rány a křupání nábytku.

Vlak uháněl nejvyšší možnou rychlostí. Z komína utíkal černý kouř a zastiňoval tak ostatní vagóny. Na střechách vagónů stálo několik mužů jako stráže. Celý vlak byl pečlivě hlídaný.
„Zase jsi změnila barvu účesu?“ řekl Raikage a v ruce si pohrával se skleničkou na whisky.
Mizukage si na prst namotávala dlouhé, temně rudé vlasy: „Vadí?“
„Připomínají krev,“ Raikage odložil skleničku na stůl a pokynul ženě, aby k němu přišla. „a já rád prolévám krev,“ pohladil ženu po vlasech jen co si na něj sedla.
„Zabijeme je všechny,“ políbila jej Mizukage. „Bůh už si je přebere,“ vlak zapískal, aby upustil další páru. Vagónů bylo několik desítek a vezl ty nejlepší bojovníky z Oblačné a Mlžné vesnice.

Dva muži, kteří postavami připomínali zápasníky wrestlingu stáli před branami Písečné.
„Kinkaku, vážně jsou tady?“ zajímalo mladšího bratra.
„Jistě, že jsou, Ginkaku,“ potvrdil starší bratr.
„Vážně jsou to bratři?“ vyptával se dál mladší a o něco menší bratr.
„Bratři jako my,“ kývl hlavou Kinkaku. „No není to výzva? Sourozenci, proti sourozencům. Ukáže se, kteří bratři mají větší lásku k svým sourozencům! Kteří jsou lepší, než ti ostatní!“ Kinkaku zatínal svaly celý nedočkavostí na souboj.
„Brácho, úplně celý hořím. Chvěju se vzrušením, jak je zabijeme. Chci vidět jak na sebe budou koukat plni zoufalstvím, když je budeme mordovat!“ mladší z dvojice vběhl s řevem do vesnice.

Itachi stál na jedné z budov a pozoroval západ slunce. Nechal si zahřívat tvář a vychutnával si pocit klidu. Sasuke stále trénoval s katanou a snažil se zesílit.
„Mám je!“ uslyšel Itachi ze schodů řev. Na střechu přímo vletěly dvě postavy a ihned zaútočily na jeho bratra.
Sasuke byl velmi překvapeným, když na něj znenadání někdo zaútočil. Vůbec nevycítil jejich přítomnost. Byl naštvaný sám na sebe. Zapomněl se soustředit a dostal pravým hákem přímo do břicha. Rána jej vynesla do vzduchu snad tři metry.
„Teď,“ zařval Ginkaku a udělal svému bratrovi stoličku. Ten díky tomu vyskočil do vzduchu za Sasukem a kopem jej odhodil deset metrů do zad.
Itachi sledoval jak jeho právě letí vzduchem. Věděl, že pád z této víšky by znamenal jasnou smrt, proto si oddechl, když jeho bráška dopadl na střechu jedné z menších budov, která stála naproti.
„Teď ty!“ ukázal Kinkaku prstem na Itachiho.
Ginkaku utrhl holýma rukama hromosvod zapuštěný v betonu a bodl proti staršímu Uchihovi. Tyč proťala Itachiho plášť a Ginkaku se již začal radovat z dalšího zabitého.
„Pomalý,“ uslyšel za sebou. Kop do hlavy jej srazil na zem. „Teď ty,“ změnil Itachi svoji pozornost na staršího Kinkakua. Než se však zmohl k nějakému útoku musel odrážet jeho ránu pěstí oběma rukama. Síla útoku jej donutila couvnout několik kroků na zpět. Mezitím mu za zády opět stál Ginkaku s kovovou tyčí.
Ginkaku nevydržel napětí a s řevem vyrazil proti Uchihovi. Tyč držel jako kopí připraven zabíjet. Kinkaku zareagoval na svého bratra později, ale i přesto vyrazil skoro v tentýž čas s napřaženou pěstí do útoku.
Itachi lehce vyskočil, chytl Ginkakovu tyč a vznesl se do vzduchu, jako, když dělá stojku. V půlce přestal a švihl nohama proti Kinkakovu obličeji. Ten odletěl na znak a zastavil se až při okraji střechy. Ginkaku byl z toho tak v šoku, že stále běžel a úplně zapomněl, že se jeho provizorního kopí stále drží Uchiha. Ten konečně položil nohy na zem a zapřel se. Vynesl Ginkaka do vzduchu a odhodil jej ze střechy.
Ginkaku dopadl vedle Sasukeho, který stále ležel na protější střeše.
„Bratříčku,“ Itachi se díval na Sasukeho arogantním pohledem. „jestli dnes zemřeš, tak jsi mi nikdy nebyl hoden říkat bratře!“
„Ha-ha-ha,“ Sasuke vyskočil na nohy. Vlasy mu zakrývaly tvář zkřivenou v úšklebku. „Konečně boj!“
Ginkaku, který nikdy předtím nepoznal strach, začínal při pohledu do Uchihových očí cítit lehké mrazení.

„Takže tohle má být naše konečné představení?“ Minato zvedl povýšenecky hlavu, aby ukázal, kdo z nich má právě navrch.
„Předveď se,“ oplatil mu Kakashi arogantní pohled.