Princezna můr

Bylo chladno a setmělo se, když osamělý jezdec pomalu stoupal na vrchol strmé skály. Nebyl vysoký a jakoby spal, shrbený jen několik palců od koňského hřbetu, ukrytý pod pláštěm s širokou kápí, co jej ještě v poledne chránila od slunečního žáru. Schvácený kůň po celodenním putování ržál a líně se ploužil vpřed, příkrým místům se vyhýbal jak chtěl a jen sem tam ho jezdec popohnal, jinak by se snad nikdy vzhůru nedostali.

Na vrcholu toho trávou porostlého pahorku stál malý srub, spíše krčma než hospoda. Přesto z komínu stoupal dým a v oknech se brzy rozsvítí, dokonce zde byla i malá stáj, ačkoliv se to trpasličí stavení nacházelo na samém okraji skály, jako hrací karta na konci desky stolu. A právě takovou zachránil před pádem Nara Shikamaru, v koutě spoře osvětlené světnice. Zvedl ji k očím a jen co řádně prozkoumal líc, zastrčil ji k ostatním do vějíře, co mu polovinu obličeje kryl a na očích tvořil stín.
Jeho společník, zavalitý muž, nad svými hlasitě polknul a pokusil se zamaskovat výraz, leč marně. V tváři jeho protihráče se nehnul ani sval, když Shikamaru vhodil před sebe první kartu. Započali hru. U jejich stolu byla ještě jedna osoba, žena s vlasy jako zlato v snad tisíckrát všelijak propleteném copu, tváříc se trochu znuděná, když nad stolem si podpírala hlavu.
Hostinský sledoval je všechny, jen o něco víc tu vnadnou zlatovlásku, a při myšlenkách nad ženami pocítil zas tu sžíravou touhu. U velkých sudů vzadu seděla děvečka, holka mladá a jako proutek, a jak si stihl povšimnout, nebyla ani z poloviny tak kyprá jako místní dívky, co hlavně po dlouhých zimách bývají tlusté a měkké. Ne, nelíbila se mu, ta strašidelná bledost a oči slepce, černé vlasy a křehké ruce, avšak nemohl si pomoct. Nejdřív vypískla jako lapený ptáček, když ji popadl rukou za košili a zvedl k sobě, těsně k tomu proutku přitiskl se a vnořil dlaň pod vrstvy hrubých látek sukně. To už pištěla jako myš, ale na to nebral ohled. Voněla nijak, jako jarní pláň po oblevě, když kamení omyje voda.
Hosté v krčmě slyšeli ten nářek, zlatovlasá dáma otočila hlavu, břicháč na chvíli pozvedl oči. Jen Shikamaru, ta nenápadná záda ve tmě, svou pozornost od hry neodtrhl. To děvče křičelo jak raněné zvíře, bytost odsouzená k zabíjení, až mráz po zádech přejížděl. Nechal tomu ještě chvíli, pak náhle v dlani sevřel prázdný korbel a vysoko nad hlavu ho pozvedajíc, promluvil: „Hospodo!"
Pláč ustal, bílé oči chvíli těkaly sem tam po prostoru. Hostinský zůstal zaraženě stát, ruce pokleslé, však jít ji nenechaly.
„Hospodo!" zopakoval host se značným znepokojením, ač hlasem, co nenechá si svůj požadavek vymluvit.
Sevření zmizelo a dívka vylétla ven jak zajatý drozd, co mu otevřeli klícku. Zastavila na půl cesty a vrátila se k výčepu pro džbán s pivem. Když konečně dorazila k jejich stolu, omlouvala se: „Promiňte, promiňte..." opakovala neustále, co slovo to hluboká úklona.
Dva ze tří hleděli na ni překvapeně - muž, že slouží jim jak králům; žena, že odprošuje ji jak kněžnu. Jen Shikamaru, neobměkčen, přistrčil jí pohár. „Míň mluv a obsluhuj rychleji."
Potupně sklonila hlavu, když mu dolévala pití. Muži se znova ke kartám obrátili, jen zlatovláska s nelibostí zvedla nos a pak usmála se na ni. „Co tak smutně, moje milá? Copak nevíš, jak páni bývají neoblomní? Vzlykej jak je libo, spíš kámen ti splní přání! A posaď se také, vždyť člověk by pošel v tak mdlé společnosti."
Dívka stála chvíli polekaně, nerozhodná, zda-li přijmout místo od těch, co ji zachránili. Hostinský vyběhl od sudů, jen to uslyšel; vztek vykouzlil mu tlusté žilky na čele. „Hinato!"
Děvče strachem poskočilo, ze džbánu unikl pramínek zlatého moku a smáčel jí prsty.
Proto ta dáma vstala tedy, rukou ukazuje ku prázdným stolům. „Snad nebude ni vám její nepřítomnost vadit, při tak nevalné klientele. Však přijměte dar tento, může tržbu spravit!" A s úsměvem v tváři pohrdavé, hodila mu k nohám zlatou minci.
Sebral ji pohotově - počká si do večera a holka beztak nemá, kam se schovat. Hinata usedla na lavici, po zlatovlásčině boku - i věděla to, ale nic na sobě znát nenechala.
Dáma obrátila její tvář k sobě a hleděla v ni, dlouze a zadumaně. „Máš v očích prázdno, jak zimní pole, kůži skoro samet a vlasy... hle, temno zhmotnilo se! Pověz nejsi přízrak noci?" zasmála se náhle a její společníci sebou svorně trhli.
„Mlč, Ino," okřikl ji Shikamaru a hned na to přibral další kartu.
Jen tiše prskla jeho směrem, a vzápětí už svírala Hinatiny ruce. „Tak úzké paže. Takové žádná dívčina z hor nemá, ani prsty takhle dlouhé. Ty nejsi služebná, spíš princezna ze vzdálené země..."
„Mlč, Ino," promluvil znova Shikamaru, aniž by sledoval, jak Hinata vyděšeně kloní hlavu.
„Pravda," podpořil jej muž jako hora, co se nechával oslovovat Chouji. „Raději nám zazpívej - vždyť hudba ti šla vždycky lépe, než-li prázdná slova."
Ohrnula nos, přesto - trochu povýšeně - za pravdu mu dala: „Nu, s vámi aby se člověk naučil na housle hrát!"
A jak byla, spustila první píseň. Melodie to byla nesourodá, a i hlas její občas neudržel správnou výšku, nicméně všichni poslouchali, jako ztuhlí hleděli na ten výstup.

Pod skálou tu klisna vstala,
v trávě hluboké, v trávě hluboké,
jezdce ržáním probouzela
na poli širokém, v poli bojovém,
v tom poli bojovém...
Pod skálou ta klisna vstala,
pána nese na hřbetě,
meč i štít má, rytíř to je,
na poli bojovém, v tom poli bojovém!
Pod skálou, hle teče řeka,
kůň se brodí korytem,
za ním - pohleď! - rudá stopa,
po poli bojovém, po tom poli bojovém!
Tam jenom nářek probouzí ho,
ranní rosa smyje žal,
a vidíš umírat, ó umírati pána toho,
zač jen klisna běží dál, zač běží dál?

Jen její hlas utichl, rozhostilo se ticho, to srdcervoucí a tísnivé, když si i hostinský zamyšleně mačkal lem zástěry a pak nazlobeně na tu píseň odvětil: „Dáma by neměla zpívat tyhle balady."
„Oh, proč myslíte, dobrý muži?" zasmála se Ino, když donesl jim ke stolu nový džbán vína.
„Člověka nutí přemýšlet o tom, nač by raději neměl ani pomyslet! Co je mi po mrtvém rytíři, když hrdinou je snad sám pro sebe? To o pivu a ženách - jo, o tom by se mělo zpívat," uvážil své rozhodnutí a sám potěšen vlastní chytrou úvahou, vzdechl spokojeností.
„Nu, něco pravdy na tom je, však lituji pane, písně o ženách jsou pouze pro muže!"
„A co o lásce?" zašeptala Hinata, stále pohledem u země.
„To není vhodné téma, na to je láska příliš drahé zboží," odvětil Shikamaru, stále s kartami v dlani, přestože už dávno na hru zapomněli.
Však Ino na to, v rozhořčení, že jí všechnu radost kazí, odpověděla: „Mýlíš se, můj drahý! Ten cit je jako hra v karty, co tu právě tropíš - můžeš jí dost získat a můžeš spoustu ztratit! Ta věc na každého jednou volá, jen on však musí zjistit, zda-li je ta pravá!"
A zase, tak jak byla, do zpěvu se dala:

Byla jedna princezna, co chtěli princi dát,
v tom byli věru neoblomni, přec prosila na stokrát,
ať ušetří ji žalu, jenž ženich pro ni má,
avšak nedali na ni, leč druhý den, chýlilo se k bálu...
Ale tam pak potkala ho,
toho, v něhož cele propadla!

A tomu, jemuž svěřila své srdce,
tomu byla zcela oddaná
a věrná učiniti všechno,
oč ji požádá.

Ta láska byla velká,
však přání jeho krvavá.
On prosil ať - až soumrak padne -
nechá jemu dveře dokořán,
že přijde si pro ni,
že králi splatí za ni daň!

Tak tehdy, po svatebním plesu,
už pojala ji čistá nenávist.
Stále pohlížela k lesu,
poslouchala každý noci hvizd.

Už tenkrát byla pevně rozhodnutá,
rodinu zradit a být mu zcela k mání.
Jen co vstoupil, polibek mu na rty věnovala,
avšak její milý měl už jiná přání.

Tak tomu, jemuž svěřila své srdce,
tomu byla zcela oddaná
a věrná učiniti všechno,
- skutečně všechno -
oč ji požádá.

Ale co naše dáma nevěděla,
to, že je jejich nepřítele syn,
a pro pomstu svou vlastní
ji jen využil!
Oh, ano, byla to vskutku jatka krvavá,
když od brány šel a mečem sekal
zleva doprava!

„Přestaň, Ino!" zaburácel Shikamaru náhle a během mrknutí oka svíral její paži. To jako přetrhlo by nit vyprávění, neboť se krčma znova ponořila v ticho.
V tom však bylo slyšet tlumený hlas nového posluchače, co nikým nepozorován, vplížil se snad dovnitř během písně: „Nepřestávej. Pověz, jak to bylo dál?"
Chvíli na něj všichni pohlíželi, pána menší postavy a v tmavém plášti, než ohlédla se Ino na svou společnost. Tak ji Shikamaru s nevolí pustil, jak vyžádal si cizí host. K tomu hned Hinata přispěchala a zpěv začal dřív, než stihla mu přinést vlastní číši.

Přesto nehybně seděla tam,
zastavit se jeho ruku nepokusila,
sama sobě vštípila si klam,
že je to spravedlivá náprava.

Tak tomu, jemuž svěřila své srdce,
tomu byla zcela oddaná
a věrná učiniti všechno,
- opravdu všechno -
oč ji požádá.

Oh ubohá princezno, zde odměna tvá leží,
v slzách, v krvi, srdce tvé, a čas rychle běží.
Vysmál se a odešel, prosbám nedal sluch,
kletbám smíchem děl, uprostřed tvých muk.

Však něco k srdci vzala si,
se zradou jeho poslední dar,
dýku s ostřím tenounkým,
to vše byl její zmar.

Tak proto tomu, jemuž svěřila svou duši,
a jemuž byla zcela oddaná,
darem věnuje i svůj život,
dívka nešťastná, dívka nešťastná...

Když píseň skončila, nalévala Hinata víno z džbánu a ten rudý pramen se tolik třásl, podle rukou, v nichž ležel. Nově příchozí sledoval ji tajně - pod širokou kápí všichni jen seschlé rty mohli spatřiti, snad že měl dlouhou cestu bez vody. „Smutná píseň - jen prosím, řekněte mi, kdo je ta ubohá princezna?"
Ino se nahnula nad desku stolu, prstem přejela po vlastních rtech. „Počkejte pane, jak se to jen jmenovala? Je to jméno celkem krátké a je v něm jasně znát, že pochází z urozených kruhů - zdrtíte s ním horu a přitom je měkké jako dech... Ano, je to Hinata!"
To slovo rozlehlo se kolem, coby ostří rozkrájelo vzduch a na závěr ozvala se rána, když poloprázdný džbán dopadl na zem a roztříštil se v hromadu střepů. Dívka rukama zakryla si oči a s pláčem vyběhla z domu.
Ostatní seděli tiše, dokud se Ino rozpačitě nezasmála. „Oh, snad neuhodila jsem na citlivou strunu?" Ze stolu vzala pohár, pomalu nadzvedla jej k ústům. „Ačkoliv, jak princeznička vypadala už od pohledu..."
„O tom velice pochybuji!" přerušil ji hostinský, když se sám sklonil nad rozlité víno. „To nemehlo jsem našel pár dnů zpátky, sama v horách by nepřežila dlouho. Svou prací mi tu vděčí za záchranu, ale člověk aby se díků dočkal!"
„Chudinka malá, těžký ji život čeká," dodala zlatovlasá dáma, spíš sama k sobě, a rozhlédla se kolem. „Kam vlastně utíkala?"
„Nejspíš do stodoly," pronesl hostinský, co právě sbíral střepy. „Spává u koní raději, než v komoře."
„A nedivím se jí," šeptla Ino do svého poháru.
„Na děvče zapomeň. Spíše mi nedá, kam se náš neznámý vytratil?" Shikamaru zamíchal karty a znova rozdal. Místo nového hosta bylo prázdné, číše naplněná. „Jedna hra a odejdeme."

***

„Hinato!"
Zaslechla jeho hlas a ten zastavil ji na půl cestě v stáji. Vlastní kůň k němu obrátil hlavu, pak do ticha zaržál a jednou se na místě otočil. Počkal, až se na něj obrátí, ačkoliv s hlavou skloněnou, že díky stínům neviděl jí do očí. Přistoupil blíž a ještě blíž, tak pomalu, že se pod nohou jeho ani stéblo slámy nepohnulo.
„Nevěřil bych, že se vám to stalo, dokud to jméno nevyslovili, má paní..."
Jemně se dotkl její ruky, ale ucukla mu, jako před uštknutím. „Už nejsem víc tvou paní! Vždyť, pohleď, toto jest můj nový osud..."
Náručí obsáhla prázdná stání, vůni steřelého dřeva i pavučiny, a vypadala při tom tam nevýslovně smutně, že připadal si jako s kůlem v hrudi. Ano, to v jejích bílých očích viděl tu bolest, jako by ve stínech černaly či rudly, dar čistoty, o který přišla. Přesto odvážně postoupil k ní, zase o pár kroků. Neříkal nic, to ona sama natáhla se a sundala mu kápy. Z pod látky tmavé vyběhly ty světlé střapce, až měla pocit, že slunce vysvitlo tu dříve.
Něžně přivlastnil si její ruku a na hřbet dlaně políbil ji. „Stále jste mou paní, a jestli ne rodokmenu, jistě vlastníte mou vůli..."
„Nevíš, co říkáš," zavrtěla hlavou. „Neslyšel jsi, co provedla ruka, jíž se právě dotýkají tvé rty? Je to vina, Naruto, a leží na mně od doby, co jsem tady. Je to utrpení, co mě věčně sžírá, břemeno, které jsem odsouzená nosit!" S těmito slovy, zase vytrhla se mu a ustoupila dále, však brzy zastavila ji stěna.
Neodradila ho, spíš pronásledoval ji ještě toužebněji. „Již v útlém věku, byl jsem hostem ve vašem domě. Tenkrát jsem vám slíbil svou věrnost, tak prosím, neodmítejte ji. Ne dnes..."
Nebránila mu, kdy přiblížil se k její tváři a tu jemně, téměř se jí dotkl. Litoval náhle té nedopité číše, že jeho rty jsou tak hrubé, jak ostny na sametu.
„Varuji vás, pane. Neberte za svou moji vinu," šeptala stále, přesto už s očima přivřenýma.
„Rozkažte mi, tuze rád vás jí zbavím," odpověděl tiše. „Jen vyslovte to jméno."
„Ne!" skoro vykřikla a znovu chtěla ustoupit.
Chytil ji pevně za ruku a už nepustil. „Řekněte to jméno, ať můžu splnit slib... Za vás bojovat chtěl bych, jen pro vás se bít!"
Do očí vstoupily jí slzy, ale vděčně nechala se k němu přitisknout. „Nestojím za to..."
„To neříkejte. Teď vy mě máte - a vždy jste měla - v rukou svých."
Tu zvedla tvář, do měsíčního svitu, do široka otevřela oči. „Svou rodinu postihla jsem zradou, jejich duše spát mi nedají. Pro něj, klesla jsem až ke dnu... to jméno, to jméno mne chce mučit!"
Viděl její slzy a cítil její žal, ačkoliv nikdy nebylo mu lépe, když je sám ochutnal. „Svěřte mi ho a přísahám, bude zapsáno na mém meči. To všechno chci pro vás učinit."
A té noci, kdy uvízla v jeho objetí, z úst vypustila ta zakázaná slova: „Uchiha Sasuke."

***

Bylo už k hluboké noci, když se vrátil do krčmy. Hostinský rozdělal v krbu oheň, beze spěchu poklidil mezi stoly, i ten, u kterého hostovala celý večer trojice a jenž byl nyní prázdný.
„Kde máš své zákazníky? Cožpak se déle nezdrželi?" otázal se, stoje blízko plamenů a nasávajíc to utěšitelské teplo k nadcházející noci.
„Radil jsem jim, že v těchto končinách není moudré pozdní cestování..." odvětil muž a hlasitě přitom funěl, skláněje se k zaprášeným lavicím. „Ale rozmluva s nimi není žádná, to tedy přiznávám. I když, byli velmi štědří," dodal, s uspokojením poklepávaje na měšec na opasku.
„Ale co vy, pane? Snad nehodláte naši hospodu opustit? Hory jsou chladné a šelmy nikdy nespí."
Cizí jezdec jen chvíli beze slova hleděl ke dveřím, než odpověděl: „Je jen jedna šelma a jen jedno místo, jenž pro mne může znamenati nebezpečí. Však než odejdu, tu máš za své služby!" A podávaje mu hromádku mincí, počkal až muž vstane a natáhne k nim ruku. Tu uchopil ho za ni a za zády ji zkroutil, že hostinský praštil bradou o kraj stolu. „Jak říkají ti, pane?"
Muž nejprve bolestí zaskučel, než k němu o kousek hlavu obrátil. „Ji-Jiraya... Proč?"
„A tu je poučení, ať se tato ruka neopovažuje byť jen dotknout tvé služebné, sic to jméno bude další vyryté v mém meči!" S tím pustil ho a odkráčel ke dveřím. Tam rozhodil mince všude kolem, dodávaje: „Vem si svou odměnu a učiň, jak jsem řekl."

Přestože v hluboko údolí byly vesničky a osady zahalené neproniknutelným hávem bouřkových mračen, tady, vysoko nad nimi, byla obloha čistá a hvězdy jasné, i srpek měsíce úchvatně svítil mezi nimi. Trojice pohlížela na ten tajemný zázrak světa, ačkoliv, co víc hvězdy dokázaly obsáhnout, než oni sami? Věděli dobře o všem, co bylo i co má přijít a jen zaslechli kroky jeho, současně se k němu obrátili.
„Já vím, kým jste," oslovil je.
„I my zas, kdo jsi ty, rytíři Naruto," pousmál se Shikamaru v odpověď. „I to, jak se po svém bratru sháníš a říci ti můžeme, že viděli jsme jej v nejbližším údolí, tak dva dny cesty odtud, a že mířil na sever."
Zastavil se od nich trochu stranou - raději hodlal zachovat si odstup. „Všiml jsem si vašich čistých šatů a prázdné stáje, i příběhů, co nikde slyšeti nejsou..."
„Ty příběhy si tvoří lidstvo samo," ozvala se náhle zlatovlasá dáma. „Však jen někdo větší, má zpívat dovoleno."
Víc už nepromluvil, pouze sledoval je trochu ostražitě, jak když lovec číhá na svou kořist. Ale on jen obavu měl vyslovit, s kým to vlastně mluví.
Shikamaru vrátil zas svůj pohled nebi. „Nás tři nyní čeká dlouhá cesta. A až setkáme se s čtvrtým, to teprve budem moci začít..."
„Začít s čím?" zeptal se jich nedočkavě.
Shikamaru umlčel jej zvednutím ruky, s varovně vztyčeným prstem. „Slyšíš? Zde jsou naši koně!"
Zjevili se vskutku znenadání, tři úchvatní hřebci, tak praví až neskuteční, že kol nich i stromy prosvítaly. A ti tři náhle seděli na nich a někdo z dálky pravil, možná přímo v Narutově mysli: „Pojď!"
I šli, pomalu blížili se k němu, ačkoliv koně jen míhali se v trysku. Napravo bílý, jenž nesl Ino, avšak trochu jinou. V rukou odznaky moci, na hlavě královskou korunu a vlasy rozpuštěné kolem hlavy, na zádech luk a ve tváři děsivé zaujetí, skoro jak když chystá se ho pozřít. Nalevo burácel kůň černý, a na něm muž, co si říká Chouji, ačkoliv nyní spíše se kostře podobajíc a v ruce své měl váhy. A v jejich středu, hnal se kůň ohnivě rudý přímo proti Narutovi, Shikamaru jako jezdec v sedle, co v rukou pevně svírá tasený meč.
Naruto vykřikl kvůli té podívané a ve strachu, že jej zbraň protne, rychle uskočil jim z cesty. Dopadl na bok, do hustých houštin, co na chvíli mu znemožnily výhled. Když překonal vlastní strach a odvážil se vyjít zpět, všude nastalo ticho a nikoho již nespatřil. Jezdci byli pryč.

Vysvitlo slunce, přehouplo se nad obzorem a po celodenním putování se chystalo znova uložit k spánku. Naruto jej sledoval tiše, v očekávání dokázal myslet jen na druhého jezdce, co přijíždí právě k němu. Toho, na nějž by chtěl tolik pohlédnout a najít v jeho očích zbytek pochopení, ale toho již schopný nebyl.
Rytíř vystoupal na kopec, pomalu k němu dorazil a nechal koně, ať se zastaví po Narutově boku. Chvíli jen tak seděli, než se Sasuke rozhodl mluvit první: „Jaké to náhodné setkání v tak krásné denní hodině! Jen doufám, že se mi nechcete dvořit, rytíři Naruto."
Ten mu ale nevěnoval jediného pohledu. „Den se nachýlil, Sasuke. Je čas ukončit všechny spory, všechno, co jsme způsobili vyložit na světlo denní, dokud máme jej tady."
Sasuke několikrát pokýval hlavou a uchechtl se k tomu. „A pak?"
„Pak tě vyzívám, vstoupit do noci. Zde je má rukavice."
Druhý rytíř přijal ten nabízený dárek a ústa se mu zkřivila, jako by právě ochutnal hořkost. „Dobrá tedy! Ať je po tvém, přijímám ji. Bude se mi hodit, jako památka na ztraceného bratra. Ale napřed mi řekni, Naruto, i ty jsi začal nenávidět?"
Poprvé tehdy na něj Naruto obrátil svůj zrak. „Ne, začal jsem milovat!"

***

Slunce zapadlo a Hinata spala již, přec ve snu bloudila svou temnotou, zakopávala o kořeny zoufalství a tápala pod příkrovem hrůz. Utíkala nehlučně tou krajinou půlnoční, s vědomím, co čeká ji na konci stezky. Ano, stál tam dům, větší a hrozivější než kdy byl, i vešla tam, ačkoliv věděla, co čeká ji, krví zbrocená podlaha a členové její rodiny. Vešla a dívala se po nich, avšak otáčeli se k ní zády, bílí jako sochy. Pokračovala dál, ale tady cesta nikdy nekončí, a proto ocitla se v tmách, ve stínu zajetí.
Klekla si a naříkala, jak tomu bylo každý sen a před sebou zas viděla tu věc, neposkvrněnou čepel pro sebe.
„Otče, matko! Proč nedáte mi spát? Proč neodpustíte, co jsem učinila?"
„Svou cenu už znáš!" Přicházel ze tmy, v ní svítil bíle a jako duch ladně usedl po její bok, dýku jí přitom podávaje.
Přijala ji, však znova odhodila, v slzách pokusila se jej polapit. „Bratře, alespoň ty nech mě žít!"
Tu náhle rozplynul se a obejmul ji chladem mrazivým, co přimělo ji k procitnutí.

***

Do noci ozval se náhle hlasitý třesk a odrazil se od úpatí hory, tam vítr ho vzal a přenes přes strže, jak malý blesk jej svrhl do údolí. Nad tím dva rytíři v soumraku bojovali, první s vlasy jako zlato a očima letního nebe, druhý s hlavou jako noc a očích snad krev měl, že mu toliko zrudly. Už kvůli tomu přešli celou pláň, na sebe oni téměř neviděli a tak každý z nich napjatě poslouchal, kam chystá se protivník udeřit.
Trvalo to dlouho a únava šla na ně, když konečně jeden zakolísal a čepel meče zasáhla ho do ramene. Padl na zem, avšak nebyla tu rána k doražení, neboť se tmavovlasý soupeř nad ním zastavil a pak ptal se: „Tuhle noc zemřeš, rytíři Naruto. Jen ještě jedno mi řekni - skutečně stojí ti to za to, snad pro její krásné oči?"
Tu zlatovlasý protivník opět chopil se své zbraně a vstávaje odpověděl: „Ne, pro její lítost."
A znova v boj se dali, vědíc však, že půlnoc se kvapem blíží a vítězství jen jednomu může patřit, ale ani jeden druhého nezdolával snadno. Však s únavou a bolestí mnoha ran, tmavovlasý rytíř rychlejší byl a mečel svým Naruta proklál tak, že špice trčela z něj ven na druhé straně. To stáli na okraji strže a Sasuke chystal se zbraň vzít zpět, s úsměvem na rtech, řka: „Tak kdo nejlepší je teď? Už kdysi dávno, byli jsme služebníky v jejím domě, jako otroci dělali, co po vůli jim bylo. Ale nyní vím, že ten prokletý rod ochudil mě o vlastní klan, proto smrt byla cenou jejich!"
Naruto krátce zasténal a jedním okem dolů pohlédl, pak za ruku svého bratra vzal a lítostně odvětil: „Tvá pomsta je jak prach, co ulpěl na nás všech. Ale teď je čas smýt jej napořád, s krví tvou, v níž vypustíš dech!"
A tak prudce trhl jím a po hlavě dolů padali, vzdálené zemi vstříc.

***

Tou dobou vzhůru byla a bála se znova spát, tak prázdnou stájí procházela stále sem a tam. Když zjevil se jí, její tělo náhle bylo ztuhlé jako kámen, ni prstem nedokázala pohnout a sledovala ten přízrak uchváceně, mysleje, že nachází se stále ještě ve snu. Blížil se k ní pomalu však jistě, bílé tělo, dlouhé černé vlasy a oči slepce, stejné jako její.
„Bratře..." zašeptala rozechvěle a v tichu zněl jí vlastní hlas jak hřmění.
Vzápětí natáhl k ní paži, náhle mnohem skutečnější, než myslela si předtím. V hrůze zavřela oči, v domnění, že přišel čas její smrti, však cítila jen krátké pohlazení. Když poté rozhlédla se kolem, zjistila, že nikdo tu s ní není, jen něco teplého ulpívá na její tváři. Když hřbetem dlaně setřela to, v šeru pochopila, že to páchnoucí po železu, není nepodobno krvi.

***

Svítalo.
Na kamenitém úbočí, co svažovalo se prudce dolů a nad ním, na travnaté plošině, pásli se bez vyrušení dva hřebci. Tam, v krvi, odpočíval rytíř Naruto po posledním boji. Umíral, avšak žil ještě chvíli, kdy opona mračen roztrhla se na nebi ranním, aby ukázala pohasínající hvězdy. I viděl je, a že s chladem dokonají jeho zkázu, přesto nelitoval svého rozhodnutí. Tehdá naposledy podíval se po svém mrtvém bratru, jemuž pád na kameny rozpoltil lebku, a s nečekaným pochopením dospěl, že krev viníka nikdá oběť neočistí. To jeho, co pomalu mizela mu z těla - jen ta je jí navždy věnována.
Konečně hlavu svou zvrátil nazad a spokojeně vzechl.
Pak náhle ztratila se skála po jeho boku a z té prázdnoty plné tajemna vyšel čtvrtý jezdec, s tělem jako sen, očima slepce a dlouhé černé vlasy za ní vlály, procesí duchů následovalo ho. A přímo u něj zastavil sinavého koně a ruku svoji, s dlaní nachově rudou, podával mu.
Rytíř upřel na něj oči. Bolest zmizela v nenávratnu, nebe zavřelo se jako kniha a z té velké skutečnosti točila se hlava.
„Ty jsi Smrt?"