Naděje umírá poslední...

Rozhlédl se a dlaně ještě silněji přitiskl k jejím očím, lehce se s ní kolébal, aby utišil jak ji, tak sebe.
„Bráško,“ vyjekla tiše a on ucítil, jak se nu prsty zvlhčily dalšími slzami.
„To nic. Nic se neděje, neboj se,“ zašeptal, políbil její hnědé krátké pramínky vlasů a ještě pevněji ji sevřel, oči stále upínaje na okolí.
Pak se z domu ozvaly kroky a po chvíli se v temné chodbě objevila osoba, neviděli její tvář, ani šaty, jen obrys. Zůstala stát hned, jak si jich všimla.
Chlapec ji sledoval a cítil až v kostech, že ona sleduje jeho. Pak neznámý vyšel ze stínu a tvář mu osvětlil poslední sluneční paprsek.
„Ty…?!“ zašeptal vyděšeně hoch...

O pár dní dříve
„Bráško!“ zvolala veselým hláskem, silně propleteným radostní. V dětské dlani svírala veliký list; měl hnědozelený, tenký stonek a z něj rostlo na třicet malých, tmavě zelených listů. Rozběhla se za ním.
Klečel nedaleko za kopcem, který- ačkoli byl malý- chlapce šikovně schoval díky mnoha keřům. Sledoval mraveniště veliké asi jako balón, jehož mravenčí systém jej tak uchvátil, že nevnímal okolí, neslyšel ji.
Avšak ona věděla, kde se nachází; daleko nebyl, takových dvacet kroků dospělého.
„Už zase si mě neslyšel!“ zabručela svým dětským hláskem, který byl spíše hluboký než upištěný. Zapomněl na mravence a své černé oči upřel na malou dívenku: „Neměj strach, věděl jsem, kde si,“ a ústa se mu skrčila do úsměvu, „děje se něco?“
„Dívej!“ a list, předtím skrývající za zády, mu strčila rovnou před nos, načež on lehce poskočil, ale rovnováhu neztratil; jednou rukou se podepřel o zem a do druhé ho sebral: „No, tyto listy tu rostou hodně.“
„A jaké mají jméno?“
„To za mnou chceš chodit s každou květinou?“ vytkl ji, ale zdobil jej úsměv, nezlobil se; znal svou sestru, byla vždy zvědavé dítě. Za to ona se uraženě zamračila a ruce opřela o hruď: „Zajímá mě to!“
Chvíli pátral v paměti a stále si pro sebe povídal: „No, to je…To je…“ a pak radostně zvolal: „Už vím, orizurushida, kapradina, nijak moc zajímavá.“
Holčička sebrala list zpět a pohlédla na něj, pak se usmála, až se jí krásně vyznačily růžové líčka: „Ale je pěkná…“
„To je. Ty lístky mají barvu jako tvoje oči,“ přičemž pohlédl do jejích kukadel, zelených jako louka, jako listy, jako orizurushida; byla snad jedinou ze svého klanu s tak zářivýma očima.
Pak vstali a povídali si, dívka totiž neustále trhala různé kytky a další listy a vyzvídala o nich vše možné; v tu chvíli mladík děkoval, že mu matka před pěti roky koupila herbář, díky kterému si oblíbil rostliny.
Slunce se pomalu ztrácelo za šedými mračny, temný stín zaplavoval louky, potoky a lesy, stromy a keře, a vítr neustále sílil a svými tahy ohýbal větve stromů, jako by se snad pohupovaly v rytmu nekonečného tance.
Pohlédl na nebe: „Měli bychom se vrátit, bude pršet,“ řekl příjemným tónem, avšak dívce se čelem protáhla zlostná vráska: „Nemám ráda déšť!“
„Já vím, právě proto musíme jít domů.“ Letmým pohybem svých hrubých prstů ji pohladil po tváři a usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila.
„Půjdem,“ řekl a vydali se domů.
Dívka v dlani svírala celou kytici nejrůznějších listů, trávy a květin, měla krátké nožky a svými malými krůčky šla pomalu, ačkoli se snažila jít co nejrychleji.
Zprvu ji držel za ruku a hřálo ho u srdce, když si vesele pobrukovala, ale pak postřehl, že mu nestíhá, tak ji zdvihnul a položil si ji za krk; držel ji za ruce, aby nespadla a stále foukal před tvář, aby se mu stonky rostlin nehoupaly rovnou před očima. Vždy, když se jim v cestě vyskytla větev, jež byla ve výši dívky, pomalu si podřepl, aby se jí vyhnuli, ale nikdy ne přespříliš moc, snažil se totiž, aby listy větve holčice lehce pohladily pramínky vlasů; pokaždé se tomu zasmála.
„Bráško?“
„Hmmm“
„Chci být jako ty…“ řekla a usmála se nad takovou představou.
„Jako já…Myslíš ninja?“ zamyslel se a ona souhlasila.
„Ninja? Né, ty nesmíš být ninja, ten stále jenom bojuje, víš,“ a lehce zaklonil hlavu, aby ji viděl; když to udělal a ona si toho všimnula, chytla mu nos. Oba se zasmáli.
„Vždy budu tu a budu tě chránit, takže ninjou nepotřebuješ být,“ řekl, když se zase podíval vpřed, a myslel to smrtelně vážně. V tu chvíli si opět přísahal, že svou malou sestřičku ochrání, ať se děje, co se děje.
„Hmmm“ zamyslela se tentokrát ona, „tak chci být herečkou!“ Její tón a její hlas ho opět rozesmály: „Ano, věřím, že jednou budeš skvělá herečka.“
Sotva ze sebe svlékli oblečení a položili ho na židli, spustil se za okny liják. Kapky spadávaly k zemi v šikmém závoji, neboť do nich narážel vítr.
Takový obraz holčička nenáviděla a její tvář toho byla svědkem: Mračila se, malá ústa měla zamračené a tiše si brblala nějaká slůvka. Klečela na židli a hlavu měla položenou na dlaních, lokty měla na malém místu před oknem- její babička tam, když ještě žila, ráda dávala květináče; tento zvyk se udržel.
Došel do pokoje a pohlédl na shrbená záda a nebezpečně vyhlížející paty. Věděl, jak se tváří, co cítí. Došel k ní a ruku položil na její rameno: „Ale no ták,“ konejšil ji, „zase pršet přestane.“ Jako odpověď se ozvalo její známé zabručení, ale to ho neodradilo, naopak.
„Víš, nedávno jsem našel tu starou lokomotivu, ještě stále jezdí jako rychlík, můžeme si jít hrát.“ Tvář se jí vyjasnila radostí: „Anó!“

Bylo mu čtrnáct, nedávno slavil narozeniny, a jí čtyři. Měli pouze svoji matku, otec zemřel dřív, než se holčička narodila. Chlapec slíbil sobě, matce i všem, kteří byli zvědaví, že pro ni bude jako otec. Vždy si pro ni našel čas, vždy ji chránil, měl ji nesmírně rád.
Jeho snem bylo cestovat, ale rodinná tradice mu vnutila cestu ninji; později pochopil, že právě ninja dokáže lépe ochránit rodinu a začal co nejvíce cvičit. Přesto byl vždy mezi nejhoršími v akademii, protože zbytek času nevěnoval učení, ale sestře.

„Mám hřib, mám hřib!“ zvolala šťastně, když si konečně všimnula jednoho z těch mnoha tajně podstrčených. Bylo jí jedno, že jej vlastně jen zvednula, že jej nemusela trhat.
Chlapec stál nad ní a spokojeně se usmíval: „Si šikovná.“
Slunce již zapadalo za horizont a oni byli poměrně daleko od vesnice, vydali se proto domů.
Než se vrátili, černá plachta již pomalu potáhla oblohu, stíny takřka zmizeli a slabé šero se rozlehlo po okolí.
Lidé zmizeli z ulic, ohřívali se v teple domova, a čím více se přibližovali ke čtvrti svého klanu, tím více se rozléhalo hrobové ticho.
Pak prošli branou, jež nesla název jejich klanu. Šli po chodníku a vesele si povídali, pak ale cesta zabočila vpravo po úbočí domu a za ní spatřili na zemi ležet osobu.
Zůstali stát a hleděli na ni, každý s jinými myšlenkami.
„Bráško, nenachladí se, když tam bude tak ležet?“ vyzvídala starostlivě dívka, avšak on její slova neslyšel, byl vyděšený; oblečení onoho člověka bylo nasáklé krví a nedýchal. Přišel k ní, k ženě s dlouhými vlasy, a zkusil tep: Byla mrtvá a už i studená jako led.
„O můj bože!“ dlaní si přikryl ústa a své zděšené oči upřel do její tváře; začal plakat, ovládl ho strach a hrůza.
Byla až příliš malá, než aby věděla, co to znamená smrt- když se ptala na svého otce, řekli jen, že odjel pryč a že se nevrátí- ale když uviděla svého uplakaného bratra, rozplakala se též.
„Nic se jí nestane. Musíme domů!“ A ještě pevněji chytl její dlaň a rozběhl se ulicí.
„Co se to tu děje?!“ dával sám sobě otázky, na které neznal odpověď.
Zabočili ulicí vlevo, když v tom holčička vykřikla: Na zemi tam ležel snad tucet mrtvých lidí a jejich tváře, byly zděšené, krvavé. Dívku naprosto vyděsily, začala hlasitěji a vystrašeně plakat.
Sebral ji do náruče a dlaní jí zakryl tvář, sám na ně vyjeveně hleděl; ruce se mu třepaly, nohy taktéž a oči zely strachem a slabostí.
„Co se to stalo? Co mám dělat? Co mamka?!“
Rozběhl se domů, již viděl jeho dveře. Ale zastavil se před schody do verandy, zvláštní pocit jej ovládl; chloupky na rukách stály a svědily ho. Rozhlédl se a dlaně ještě silněji přitiskl k jejím očím, lehce se s ní kolébal, aby utišil jak ji, tak sebe.
„Bráško,“ vyjekla tiše a on ucítil, jak se nu prsty zvlhčily dalšími slzami.
„To nic. Nic se neděje, neboj se,“ zašeptal, políbil její hnědé krátké pramínky vlasů a ještě pevněji ji sevřel, oči stále upínaje na okolí.
Pak se z domu ozvaly kroky a po chvíli se v temné chodbě objevila osoba, neviděli její tvář, ani šaty, jen obrys. Zůstala stát hned, jak si jich všimnula.
Chlapec ji sledoval a cítil až v kostech, že ona sleduje jeho. Pak neznámý vyšel ze stínu a tvář mu osvětlil poslední sluneční paprsek.
„Ty…?!“ zašeptal vyděšeně hoch, „Itachi?!“
Neřekl nic, neodpověděl, jen je sledoval.
Chlapce ovládla zoufalost: „Pr-Proč? Co se stalo? Proč jsou mrtví?!“ ptal se na otázky a nyní již dostal odpověď: „Je to můj úkol,“ zněla a byla vyřčená naprosto klidný, ba i nenávistným hlasem. Takového Itachiho neznal, vždy věděl, že je tichý, ale nikdy by si ani nepomyslel, že by dokázal něco takového…
„A teď musím zabít i vás,“ konstatoval naprosto klidně, jako kdyby oznamoval, že se nedostaví na večeři. Začal se přibližovat malými, ale rychlými kroky.
Chlapec rychle položil dívku za sebe a vytáhl kunai, který měl vždy u sebe, ale pak se ozval Itachiho hlas: „Je to zbytečné a ty to víš,“ a měl pravdu, věděl to. Nikdy by nedokázal porazit někoho, jako je Itachi, i v ten moment, kdy se jeho odvaha, síla a hbitost násobily strachem o život svůj a své sestry. Ale zbraň neodhodil: „Ochráním svou sestru!“ A slabost, kterou měl až doposud v očích, zmizela.
„Proč to děláš?“ zeptal se zoufale chlapec, ale jako odpověď se znovu ozvalo: „Je to úkol.“
„A to zabiješ i Sasukeho? Nebo už si ho zabil?!“
A v tom se Itachi zastavil a bylo poznat, jakou bolest cítí. Po chvilce sklonil hlavu a zničeným tónem, který u něj kluk nikdy neslyšel, řekl: „Ne.“
Jediný, kdo se ho na tuto otázku zeptal, byl Madara a jemu odpověděl klidně a jistě, že ne, ale když se ho ptal onen chlapec s malou, vyděšenou sestřičkou za zády v ten tmavě šedý večer, bylo to jiné.
„Ti dva jsou jako já a Sasuke,“ pomyslel si Itachi a byla to pravda, často se potkávali někde venku. Tak jako on miloval svého malého bratříčka, tak kluk před ním miloval svou malinkatou sestřičku.
Chlapci spadl kunai na zem, sklonil hlavu a plakal, ten zvuk se mísil s nářky jeho sestry, stojící za ním. Pohlédl Itachimu do očí, zoufalé oči do zoufalých, nejistých očí, a jako umírajícím hlasem se optal: „Tak proč to chceš udělat nám?“
Dlouho trvalo, než dokázal odpovědět: „Je to můj úkol,“ ale jeho hlas již nebyl klidný, byl zničený.
„Itachi, žádám tě, nech nás jít, nikomu nic neřekneme, budeme to držet v tajnosti. Utečeme někam pryč, postarám se o ni,“ přičemž pohlédl na svou maličkou sestru, na její rudé, uplakané tváře, jak moc tu drobounkou osůbku miloval,, „budu ji chránit.“
„Jděte,“ řekl po dlouhé, strastiplné chvíli, „jděte a nikomu nic neříkejte,“ a byl rád, když se jich takhle zbavil, protože takovou malou holčičku by zabít asi nedokázal.
Radost jej ovládla, popadl sestru za sebou a dal se k útěku…Avšak štěstí je vrtkavé a život krutý; udělal sotva pět kroků a ucítil nesnesitelnou bolest v boku. Kunai v něm hořel, jako by byl z ohně, viděl jeho rukojeť.
Pak se ozval křik, nejhrůznější a nejbolestivější z křiků, jeho sestra byla tak jako on napadena; kunai trčel z jejího dětského, krásného tělíčka, jako velký trn. Svíral ji tak pevně, že ji málem rozmačkal.
V ten moment věřil, že spí a že je vše pouhým snem, odporným snem, krutým. Ani se nepodíval na svou sestřičku, ani neslyšel ten pláč, který by vzbudil všechny v okolí, kdyby ještě žili. Neuvědomoval si, že je vše pravda…
Nechápavě pohlédl na Itachiho, ale ten se nedíval na něj, díval se k vzhůru, vpřed.
„Řeklo se, že umřou přeci všichni, Itachi!“ zvolal muž s dlouhými, černými vlasy a na prstě se mu točily další dva kunaie.
„Nenechám je odejít!“ a hned poté hodil jeden z nich a pak…Křik jeho sestry, jeho milované sestry ustal, byla mrtvá, zabil ji.
Snad to ticho jej vzbudilo z nesplnitelné touhy, snad pohled na její tvář, snad ta bezchybnost, kterou nyní držel v rukách.
„Néééééé!“ křičel, když mu to vše došlo…Hraní s vláčky, dělání letadla, sbírání rostlin, uspávání v posteli a konejšení před strachem z blesků, všechno bylo pryč, ona byla pryč.
Hlava mu hořela, v rukách bodalo a nohy jako by někdo pomalu řezal, avšak to snad ani necítil, jiná bolest sžírala jeho duši. Jeho srdce, cítil, jak se mu zlomilo!
„Ty h*jzlé!“ křičel, pak upustil opatrně holčičku a rozběhl se k němu, nevnímaje bolest vytrhl škubnutím kunai ze svého těla a mířil rovnou k muži na střeše. Ten však hodil ten druhý kunai, který se zabodl do místa, kde chlapci ještě před chvílí tlouklo srdce.
„Nedokázal jsem ji zachránit,“ šeptal, když z něj odcházel život.
Viděl, jak Itachi odvrátil hlavu a jak mu slzy stékaly po tváři. Slyšel, jak se neznámý muž smál. Doplazil se ke své sestře, chytl její mrtvé tělíčko do náruče.
„Nedokázal jsem…Já…Ona…Všecko je…Moje sestřička…Sestřička…“ a s poslední myšlenkou, která patřila jen jí, zavřel oči, jež už nikdy neotevřel...