Akio 04- Ve dne spíš v noci bdíš

Chvíli jsem nevěřícně zíral na tělo před sebou. Nevypadal nijak živě na rozdíl od včerejška. Třeba to jen hraje, měl jsem nutkání mu jednu vrazit, ale to udělám až tu budu sám. Má to totiž úžasný očisťující účinek.
„Je mi líto, že jsme si to neřekli hned,‘‘ řekla tiše Sakura. Vypadalo to, jako by toho litovala ze všech nejvíc. Třeba v tom mám prsty ona.
„Jak se to stalo?‘‘ zeptal jsem se klidně a pohlédl ji do uslzené tváře. Bylo mi celkem jedno, co se mu stalo. Když po Konoze už neběhá další takový imbecil. Komu teď budu nadávat. Ale někdo se přeci jenom najde, odpověděl jsem si sám a mírně jsme se u smál. Dával jsem ovšem velký pozor, aby si toho nevšimla Sakura.Co by si o mě ještě myslela.
„Stalo se to na misi nikdo z nás vlastně neví co se stalo, našli jsme ho už v bezvědomí, ovšem neměl žádné zranění,‘‘ skoro to zašeptala. A jak jsme si myslel to pako beztak zakoplo a praštilo sebou o zem. Třeba ho menší facka probere. Nad touhle myšlenkou jsem se musel pousmál. Určitě sem večer přijdu.
„Myslím, že bychom měli jít,‘‘ řekl jsem klidně, jelikož moje nutkání mu vrazi začalo být velice silné. Sakura kývla a vydala se za mnou. Předtím než jsme opustili pokoj jej zamkla. Tohle mi situaci trochu ztížilo, ale však já ty klíče dnes ještě získám.
Pomalu jsme vyšli z nemocnice, u brány na mě čekala moje princezna v masce. I přes ni jsem jistě věděl, že se zlobí. Začal jsem se obávat o své zdraví, že bych zarezervoval pokoj vedle Naruta?
„Kde jsi byl?‘‘ řekla přísně, připomínala mi mého otce, ještě že jsme ji neviděl do obličeje.
„Byl jsem se podívat na kamaráda mami,‘‘ odpověděl jsem sarkasticky a pokračoval jsem dál. Sakura na nás nevěřícně hleděla, nechtěl jsem ani vědět na co myslí.
Vrátili jsme se zpět na cvičiště, Kakashi už mezitím stihl zmizet. Ještě, že s námi šla i ona, jinak by mě Sakura skočila, stačili mi ty pohledy, když jsme šli z nemocnice. Stále se mi dívala na pozadí.
„Dobře, když tu není Kakashi, tak vás budu trénovat já,‘‘ usmála se radostně. Mě to radostné moc nepřipadalo, ta holka se mi vůbec nelíbila a navíc bylo na ni vidět, že má něco v plánu.
A opravdu měla, musel jsem bojovat jak proti Sakuře tak i proti ní. Nemusím se ovšem stydět za to jak jsem nešikovně spadl na zem, ta potvora v masce mi totiž nastavila nohu a no a já ji jí nechtěl zlomit. Ne musím se stydět, rozplácl jsme se na zemi jako brouk nebo spíš jak Naruto. Nejspíš už nebudu muset hledat dalšího imbecila, právě jsem se za něj mohl korunovat.
„Končím, nenechám se tu zbytečně špinit,‘‘ řekl jsem, když se ta dívka v masce chystala mi dát další ránu. Ze vší hrdostí, co ji ještě zbyla jsem vyrazil domů. Teda tak to mělo vypadat před těma dvěma.
Jakmile jsem zabočil za bok, vydal jsme se opačným směrem, tudíž k nemocnici. Tentokrát se dovnitř i ven dostanu lehce, při souboji se Sakurou jsme ji nenápadně zajel do kapsy a sebral ji klíče. Ještě, že je tak jednoduchá.

Pomalým krokem jsem dorazil k nemocnici, potichu jsem se proplížil až k tomu zvláštnímu oddělení. Klíčem, který jsme sebral Sakuře jsme pomalu odemkl pokoj. V pokoji se nikdo nepochyboval, nejspíš se mi to včera jen zdálo, to ale neznamená, že mu nemůžu jednu vrazit.
Odhrnul sem závěs a zaťal jsme pěst. Skoro jsme se třásl nedočkavostí, tak moc jsem to chtěl udělat. Ovšem Naruto se přetočil na bok, málem m v tu chvilku trefilo.
„Vstávej,‘‘ zatřásl s ním jemně, chvíli chtěl doufat, že se mi ten pohyb jen zdál, když se však ten blonďatý opičák zamračil a zakryl se peřinou má iluze se rozplynula.
„Vsávej Naruto musíme si promluvit,‘‘ zatřásl jsem s ním trochu víc, ale choval se jak dítě. Pomalu mi došla trpělivost, riskoval jsme pořádnou facku od Sakury a on si spokojeně chrápe jako by nic.
Ten opičák se konečně otočil s výraz jako ,vypadni ty zmetku‘ a já myslel, že mu jednu vážně vrazím, možná dvě, ale možná ani to ho nenapadlo, protože se otočil zpět a spal dál.
„Nechceš mi něco vysvětlit, ve dne jsi v komatu a v noci ty klidně spíš, to přece není normální,‘‘ zakřičel jsem a shodil jsme ho z postele i s peřinou. Nevěřil jsem svým čím, on si na té zemi stlal. Zlostí jsem do něj kopnul.
„Co děláš, chci spát,‘‘ řekl unaveně a schloulel se pod peřinou.
„Co se tu děje?‘‘ ptal jsem se sám sebe, tohle bylo jako něco nepochopitelného. Hrát to samozřejmě nemohl, ale aby o tom ani nevěděl. Něco mi tu nehrálo, něco bylo určitě špatně.
„Naruto musíš mi říct, co se děje,‘‘ tentokrát ač to pro mě bylo celkem vyloučené jsem zaprosil. Ani jsem netušil, že by to mohl pomoci, ten opičák se začal pomalu otáčet. Zabralo to, já jsem vážně genius. Prostě teď nemohl odolat a musel jsem se pochválit. Posadil jsem se o čekával jsem, že si ten opičák sedne vedle mě a my si konečně normálně promluvíme, ale se mi začal smát.
„Co je tu k smíchu?!‘‘ optal jsem s, když se pomalu dusil. Měl jsem raději mlčet on se rozesmál ještě víc.
„Nikdy mě nenapadlo, že tě uvidím prosit,‘‘ řekl a setřel si z očí slzy. Já zuřil, vážně mu jednu vrazím když nepřestane. Nakonec se přeci jenom posadil vedle a mě kolena si přitáhl ke svému tělu. Vypadal smutně, to jsem mohl vyčíst i z jeho očí, vypadali stejně smutně.
„Udělala mi to ona,‘‘ řekl tiše a sehnul se pro peřinu, kterou nechal na zemi. Nechápavě jsem na něj hleděl, jako ona? Na to mi už neodpověděl, jen si znovu lehl do postele a přikryl se.
„Ve dne spíš, v nocí bdíš. Měl bys už jít začíná vycházet slunce,‘‘ řekl tiše. Já se ohlédl, měl pravdu slunce už pomalu vycházelo. Měl jsem přijít dřív, teď jsem někdo přijde ho zkontrolovat. Otočil jsem se zpět, protože to co mi řekl mi nedávalo vůbec smyl, ale on spal. Zatřásl jsem s ním, ale tentokrát se ani nepohnul.