Goasatte-Úvod

Den první- Úvod

Lidé nebyli připraveni, ne na takovou pohromu, která se během obyčejného dne plného každodenních útrap, radostí i starostí stala zkázou pro mnoho lidí.
Stalo se to, že se jednomu muži zachtělo zničit Konohu; nedbal na obyvatele, na desítky rodin, na nikoho. Byla to osoba obdařena naprostou bezcitností, o čemž se obyvatelé důležité, ale přesto klidné vesnice přesvědčili.
Neútočil pomocí žádné techniky a o to větší byl strach zasetý mezi lidi, neboť i kdyby ho zabili, nezmizelo by to, co napáchal. Rozšířil mezi lidmi jed, který se změnil v odpornou nemoc, a ta se šířila mezi lidmi a co horší, zabíjela je, rychle a krutě.
Pojmenovali ji ´Zlo´, neboť se umíralo hned druhého dne po zaznamenání první lidské oběti- Byl to muž kolem dvacítky; říkal, že se procházel po lese a uviděl mrtvolu nějakého zvířete; ze zvědavosti, kterou v sobě v takové chvíli nalezne snad každý, se na ni šel podívat. Na mnoha místech neměla kůži a tam, kde se ještě nacházela, vše hnědlo tou nejodpornější barvou. Její maso černalo a hnilo a jen jako bílé holubice, vznášející se v černých oblacích, čněly jí z těla kosti, ničím neporušené.
Mladý a zvídavý muž chtěl zjistit co nejvíce, proto se k zdechlině přiblížil a neuvědomil si, že šlápl do černé kaše, což byl výsledek shnilého masa, a ačkoli měl sandále, neubránil se nákazy. Tehdy to ještě nevěděl.
O několik minut později dorazil do Hokageho kanceláře. Všichni byli vystrašeni, neboť byl velmi rudý a zpocený, přitom běh pro něj nebyla žádná přítěž.
Během tří dnů mu tělo zčernalo a shnilo stejně jako zdechlina v lese; necítil to, jen sledoval, jak z něj opadávají kusy masa. Na počátku čtvrtého dne zemřel.
Mezitím už však bylo mnoho obyvatel nemocných a možnost nákazy dalších byla obrovská. Mnoho žen, které toho osudného dne, kdy nakažený muž putoval vesnicí směrem k Hokageho budově, procházely trhem a naneštěstí se s ním dostaly do styku. Nyní ležely na posteli a sledovaly svoje měnící se těla; manželé odmítali opustit svoje celoživotní lásky a taktéž děti neodešly od jejich lože, ani když se k tomu vydal rozkaz.
Tsunade ihned započala s protijedem, a ačkoli bylo její bylinkářské umění známé po celém kontinentě, nevěděla s čím začít…Nespala od příchodu vražedné nemoci a hlava ji bolela od neustálého křiku a pláče, a když musela vydat rozkaz k izolaci nemocných i s těmi, kteří je nechtěli opustit, nohy se jí podlomily, a kdyby neseděla na křesle, zhroutila by se.
Všichni přihlíželi a na tváři jim hrál smutek, ale nemohli nic udělat. Tak se stalo druhého dne po smrti první oběti.
Jenže ať už byl smutek drásající a strach strhující, ninjové se pustili do hledání nepřítele a netrvalo jim to dlouho.
Snad v něm hrál kus naivity, neboť se nesnažil svou přítomnost nijak tajit; žil v malém dřevěném domku, a když skupina konožských ninjů dorazila, v krbu příjemně praskaly hořící polénka.
Lehce našli několik pastí, které je snad měly zastavit, a pak postupovali dál. Avšak než stačili dřevěnou budovu prohledat, dorazila k nim další jednotka, jež měla za úkol prohled nejbližší okolí, a v zajetí s nimi kráčel muž; tváře měl rudé od krve, která stékala z nosu a taky z čela a přes krk se dostávala k oblečení. A jeho tělo poseté modřinami, se při každém kroku kroutilo na odpor, leč marně.
„Už máme toho haj*la!“ Byla první věta, kterou jeden z příchozích vyřkl, a než stačili ostatní pokračovat, vyhrkl ze sebe svázaný muž: „Klidně mě zabijte! Ale já jsem udělal, co jsem chtěl,“ a když na něm utkvělo mnoho nenávistných ale zároveň nechápavých pohledů, pokračoval: „Řekněte, kolik lidí zemřelo na moji nemoc?“
Během vteřiny mu dlaň jednoho z ninjů sevřená v pěst narazila do tváře a kapky krve jakoby odskočily pryč: „Ty šmejde!“
„Genmo!“ vyjekl kapitán jednoho z týmu a ihned útočníka chytl za ramena.
Nemohli mu nic udělat, jen tiše doufali, že pomsta bude krutá a bolestivá a zdlouhavá. Vraceli se do Konohy s vězněm pevně sevřeným v poutech a silně svázaným těžkým lanem.
Ve vesnici se zvěst o nepříteli, jenž zavinil jejich utrpení, šířila tak rychle, že si skupinka ninjů musela pospíšit, aby je dav nedohnal a s odporem a zlostí nezabil jejich zajatce.
Rozsudek byl rychlý a nemilosrdný; tvář unavené blondýnky se zpevnila a zbrutálněla, když pohlédla na naprostý výsměch přivedeného, který stál před jejím stolem. Mohl mít tak čtyřicet let a jeho tvář nepoznávala, ale jakmile pohlédla to těch bezcitných očí, měla jasno: „Zemře tím, co si vytvořil!“ A jako na povel, který nedostali, se vydala tatáž skupinka ninjů s vězněm do nemocnice.
Nebylo těžké odebrat krev nemocného, aniž by nedošlo k infekci, proto tam měli mnoho ampulek s infikovanou krví, které používali k vytvoření léku.
Stačila jedna injekce a po necelých deseti minutách tváře muže zčervenaly a po další nevelké chvilce jej zalil pot. Ale on přesto neměl v očích strach, ale ani odvahu, seděl přivázán na křesle a tvář měl bez výrazu.
Je pocit úlevy a spokojenosti z cizí smrti znakem zla? Pokud ano, tak všichni jak tam stáli, byli zlí, téměř nejhorší.
Do konečků prstů se jim vléval pocit tepla a na tváři jim hrál úsměv, jen jednomu, který byl hned na první pohled starší než ostatní, ne. Tato osoba po chvilce sebrala další injekční stříkačku a přišla ke skříňce s mnoha ampulkami, malými i velkými.
Nezastavili ho, vlastně ani nevěděli, co přesně chce udělat, jen ho tázavě sledovali.
Starší muž proletěl očima celou poličku různých tekutin s jemu neznámými i známými nápisy, pak jednu sebral a jejím obsahem naplnil stříkačku.
„Kioku, to…“ začal jeden z přítomných, když se starší muž přiblížil k zajatému nepříteli.
„Kvůli tomu bastard*vi je moje dcera mrtvá! Chci, aby trpěl, tak jako jsem trpěl já a moje žena! To je vše! Chci, aby trpěl za všechny!“
Nikdo už víc nenamítal, nechali muže, aby mu obsah stříkačky vpíchl nepříteli do těla. To se ihned začalo kroutit a konečně se i na jeho tváři objevila bolest, krutá známka bolesti, ale nikdo nic nedělal. Spokojenost je nyní zaplavila celé a nemohli si odpustit úsměvy.
V místnosti zůstali pro jistotu dva ze skupiny, zbytek odešel.
Ten, který zavinil nejhorší věc, jež kdy potkala Konohu a její obyvatele, zemřel příštího dne v ohromných bolest, čemuž byly důkazem jasně viditelné žíly po celém těle.
V témže dni se vesnicí roznesla zpráva, že Tsunade našla lék na nemoc, avšak že se musí podat nanejvýše jeden a půl dne nemocnému člověku, se zatajilo, a proto bylo toto zjištění pro mnohé jako nejostřejší kůl do srdce.
Pro růžovovlasou dívku, která musela říct desetileté holčičce, že se již nevyléčí a že bude sledovat své rozpadající tělo, to bylo jako by ji po těle bičoval bičem samotný Ďábel.
„Je…Je mi to líto…Moc líto,“ řekla tiše a koktavě a ruce měla sevřené v pěst; sklonila hlavu a více na matku dívky nepohlédla, „Strašně moc, ale už…“ a tváře jí s mnoha dlouhými a hlubokými vráskami na čele zestárly. Ovládala ji úzkost a ona se tak moc přála být jinde, na louce a trhat květiny, pryč od všech nářků a bolest tak silné, až se jí nohy podlamovaly.
Však tisíckrát hůře se cítila ta žena; nejde popsat, co pociťovala, ale naprostý pocit nenávisti a slabosti bylo to nejmenší.
„A…Je to definitivní?“ optala se tiše, taktéž se skloněnou hlavou, aby ji náhodou dívka neviděla, ačkoli stály daleko. Kapky slz se měnily v pramínky a neutišující bolest v krku zaháněla polykáním slin. Hroutil se jí svět.
„A…Ano,“ zašeptala tiše Sakura.
„Nechci, aby to věděla,“ a v tváři jí hrála zoufalost. Očima prosila Sakuru o pomoc.
„Můžu,“ započala lehce, tentokrát již se zvednutou hlavou, „ji uspat, aby nic necítila, nic neviděla.“
Žena věděla, že ej to jediná možnost, přesto dále prosila všechny o pomoc. Nakonec jen přikývla.
„Jak to se mnou vypadá, maminko?“ optala se dívka, a ačkoli si uvědomovala svou situaci, v hlasu jí zněla ta dětskost, ta naivita.
Žena nenápadně setřela poslední náznaky slz, usmála se na svou jedinou dceru a kleknula si k ní: „Všecko bude v pořádku, zlatíčko. Teď se jen potřebuješ vyspat, ano?“
Dítě zakývalo na souhlas a v téže chvíli zakývala i žena na Sakuru a ta vpíchla dívce uspávadlo; netrvalo ani půl minuty a dívce ztěžkly víčka.
„Dobrou noc zlatíčko, sladce spi,“ zašeptala žena a pohladila dítě po tváři, jejíž barva se měnila na odporně hnědou.
„Dobrou,“ a ovládlo ji snění. Sakura k ženě přistoupila a vpíchla jí jinou stříkačku s podivnou tekutinou: „Abyste s ní mohla být a nenakazila se,“ usmála se na ni a ta ji pohled opětovala, ale tisíckrát vděčnější.
S posledním slovem prominutí odešla Sakura a zanechala za sebou divoce plačící ženu objímající své spící dítě.
Celých pět dní potrvá, než nákaza naprosto zmizí, tak to vypočítala Tsunade a ostatní, takže teď s tím nejbolestivějším pocitem přikázala zůstat doma a nevycházet po celých předpovězených pět dní.
Mrtví se pohřbili, ulice se co nejvíce vyčistily a po třech dnech Konoha ztichla. Všichni se schovali do domů a někteří se slzy, jiní s alkoholem, všichni vzpomínali na zesnulé.

V budově Hokageho, v dolním poschodí, bylo schováno šest osob: Tsunade, Jiraiya, Yamanaka Inoichi, který se měl kdykoliv spojit s Ino, kdyby byla potřeba, Naruto, Kakashi a Ayame, které zemřel otec, a ona nechtěla zůstat v domě samotná.
Mrtvých byly tisíce a vzpomínky tak čerstvé, že kdyby Jiraiya nevyřkl: „Tak, nesmíme se trápit! Nyní je jim lépe, všichni žili čestný život a teď jsou v nebi a určitě by nechtěli, abychom se pro ně takhle trápili!“ žal by je pohltil, hlavně Naruto a Ayame.
„Mám pro vás historku, trochu vás rozveselí,“ usmál se na všechny přítomné sedící v kruhu šedovlasý muž a jeho zářivý a čestný úsměv rozséval klid do jejich srdcí a odvahu do očí.
Narutovy oči jeho mistra potěšily nejvíce, neboť jak říkal: „Pokud Naruto někdy ztratí odvahu, vše bude ztraceno.“
„Jak říkám, rozveselí vás…“

Tímto započíná první den a první příběh, které se stanou pro skupinku lidí denním
chlebem po celých pět dní…