Nic nového... 14

Kiba táhl Nejiho ulicemi Listové, které snad nikdy neviděl.
„Kam to jdeme?“ zajímalo ho.
„Počkej a uvidíš...“ usmíval se stále tajemně Kiba. Nakonec se vynořili na skrytém dvorečku.
Ze všech stran se ozvalo strašné ječení.
„Ííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!“
„Kdo se opovažuje narušit naši tajnou schůzi? Kibo, slíbil jsi, že o nás nikomu neřekneš!“ Neji se rozhlédl kolem. Dvorek byl plný holek.
Obklopila je bojovně vyhlížející skupinka ozbrojená dlouhými kopími. Nikdo neví, kde je vzaly, ale efektní to rozhodně bylo.
„Promiňte mi, ó mocný babinče,“ uklonil se Kiba, hned se zase narovnal a nasadil nejnešťastnější výraz, jaký uměl. „Ale máme opravdu problém...“
„Kiiibo! Ty štěněcí oči vynech...“ vzdychla si Ino, která, spolu s Tenten, celému sněmu předsedala. Neji spoustu těch dívek znal. Žádná nechyběla. Sakura, Hinata, již zmíněná Ino a Tenten... a spousta dalších.
„Co se děje...?“ ptala se Tenten, na kterou, jako na většinu ostatních, měla tato Kibova podlá schopnost neblahý vliv. Akamaru vyskočil ze svého úkrytu pod Kibovou mikinou a ozvalo se velké vzdychání.
„Jéé, ten je roztomilý...“
„Pejsku, pojď sem, ať tě můžu pohladit...“
„Víte, Káťa s Bárou zítra odjíždějí! A nikdo ještě nezačal plánovat rozlučkovou párty!“
Ino zasvítily oči.
„Tak to je opravdu výjimečná situace...“
Na její pokyn všechna kopí zmizela.
„Děvčata, dejme se do práce!“ Na to se ozval souhlasný pokřik.
„Vidíš?“ zašeptal Kiba směrem k vykulenému Nejimu, na tváři vypočítavý škleb. „Takhle se to dělá...“
Neji se zděsil. Párty? To byla vždycky jeho noční můra, nesnášel tyhle strašné puberťácké (podle něj) akce... a vůbec. Radši by poslední noc byl s Barunkou-san někde v klidné přírodě a koukali by se na hvězdy a vedli by hlubokomyslný rozhovor... no, zdá se, že se mu to asi nevyplní. Zhluboka si povzdechl. Kibovi bylo fuk, že se to Nejimu nejspíš nelíbí. To on byl vždy duší veselé společnosti a už se moc těšil. Zrovna moc příležitostí si zatrsat v poslední době nebylo. Vlastně ani v žádné jiné době.
„Tak nazdar, musím vzít Akamaru na trvalou,“ omluvil se a odskočil někam ke střechám. Akamaru zoufale zavyl. „Ale neboj, to já jenom tak plácnul, abysme se toho mrzouta zbavili,“ uklidnil ho Kiba, když už byli v dostatečné vzdálenosti.

„Jupí, bude pařba!“ prozpěvovala si pro sebe Tenten po boku se Sakurou. Byly vyslány domů, aby přinesly nějaké pěkné dekorace. „Bude pařba!“ zavolala na kamaráda týpka s obvazem, který se právě vracel k bráně se zásobou časopisů s křížovkami. „Bude pařbáá!“ zařvaly obě do okna Leeho doja. „Hej, bude pařba!“ zavolaly do Ičiraku rámen, kde zrovna zase Iruka zvedal Narutovi sebevědomí. Nebo opačně? Teď nevim... Za chvíli to věděla pomalu celá Listová, včetně Zvrhlého poustevníka, kterému nic podobného nikdy neuniklo! Ten si teď vypočítavě mnul ruce.
„Chachacha, to je moje příležitost! Vsadím se, že to poleno Hyuuga neumí vůbec tak skvěle tancovat jako já, jesi vůbec přijde, vsadím se že ne, chochocho!“
Ovšem taková velká pařba to samozřejmě nebyla, jenom taková pařbička, na tom se nakonec všechny dívky shodly... Už kvůli tomu, že se to konalo u Ino na zahradě a její maminka by ji asi uškrtila, kdyby její kytky, kterých tam bylo všude požehnaně, přišly k úrazu.
Ino byla i tak ve svém živlu. Nyní mohla dát průchod svým dekoratérským vlohám! Pěkně zahradu vyzdobila barevnými ozdobami a všude pověsila lampiónky, až bude tma. Trošku byl problém, kde seženou nějaké občerstvení... dala tedy na dveře ceduli, že vstup je povolen pouze s něčím na zub a bylo to, nejlepší řešení, jaké znala. A jaké je, že ano.

Bára s Káťou seděly na mostku přes říčku, která protékala Listovou, máchaly si nohy a nevěděly, co dělat. Kiba s Nejim někam odlítli a už je neviděly, Sakuru ani jinou dívku, kterou znaly, nemohly nikde najít... prostě se zdálo, že každý má svoje povinnosti a na ně se úplně zapomnělo. Tak Káťa předčítala Icha Icha, co Bára dostala od svého prokletého ctitele Jiraiyi. Slunce už se chýlilo k západu posledního dne, který stráví v Listové, a házelo jim z vodní hladiny do očí zlatá prasátka. Najednou na ně padl temný stín.
„Jo, tohle je fakt dojemná část!“ ozvalo se od toho stínu. Ohlídly se za sebe a spatřily, že na protějším zábradlí sedí Kakashi.
„Jé, co to máte na hlavě?“ zeptala se ho Káťa na uvítanou. Bára se nezeptala, protože netušila, že by jí něco takového mělo u Kakashiho přijít divné. Kakashi se zakabonil a sáhl si na hlavu. Vytáhl odtamtud zakroucenou červenou girlandu.
„Éééé... to nic není... ehm... takže... kde jsem to byl? Jo, chtěl jsem vám říct, abyste šly za mnou, mám pro vás malé překvapení!“ snažil se to rychle zamluvit.

Hinata vyrazila z domu s balíčkem vlastnoručně vyrobených rýžových koláčků, její specialitka! Ve dveřích se zase jednou málem srazila s Nejim.
„Neji-kun! Co ty tady?“
„Přišel jsem trénovat s tvým otcem, Hinato-sama,“ zamumlal Neji, protože ho zarazilo, že pro tuto příležitost Hinata odložila svou eskymáckou bundu... ne že by na sobě neměla huňatý proužkovaný svetr, ale stejně...
„Copak ty nejdeš na rozlučkový večírek s Káťou-san a Barunkou-san?“
„Hm, ani ne, pro mě to moc není... ale pozdravuj je ode mě a ať se dobře baví...“
„Vyřídím to... Neji-kun...“ koukala Hinata překvapeně za Nejiho mizejícími zády.

Když přišla k Ino, už tam pár lidí bylo, a tudíž utěšeně narůstal počet talířů a misek a kdovíčeho ještě na bambusovém stole, který Ino připravila pod velký třešňový strom. No, připravila... nejdřív donutila Choujiho, aby tam přinesl bambusové součástky, protože ona je prý moc slabá, a pak donutila Shikamaru, aby ho složil, protože ona je na to prý moc hloupá... Cheche, prostě věděla, jak na to.

„Hej, Kakashi-sensei, kam že to jdeme?“ Káťu už to začínalo pěkně štvát. Protáhl je už každým zapadlým místem, co znal, a ještě jich pár přidal.
„Počkejte, počkejte, to je překvápko...“
„No jo, ale to už říkáte dvě hodiny!“
Hm, pravda, to už asi všichni přišli, že? Takže dobře...
„Tak, jsme tu!“
„Ale vždyť to je Inin obchod! Sem bysme trefily i samy!“ naříkala Káťa i za svou sestru.
„To jo, ale nebylo by to takové překvápko, že?“
Hm... Káťa zmlkla, protože ucítila jídlo... Kakashi pronikavě hvízdl.
„Dámy? Prosím, následujte mě...“ a neodolatelně se usmál. Jedním okem. To je opravdu výkon. Káťa a Bára se na něj sice dívaly dost zle, ale poslechly ho. Prošly obchodem. Pak ještě chodbou a potom ještě domem. Najednou byly na zahradě. Sotva před nimi Kakashi otevřel zašupovací dveře, málem je k zemi srazil obrovský řev.
„PAŘBAAAAA!“ ozývalo se ze všech koutů zahrady.
„Áááááááááááááá!“ zařvala strašně Bára.
A už je Kakashi strčil přímo doprostřed dění.
„Zdálo se mi to, nebo jsem před chvílí slyšel tvůj šarmantní hlásek?“ objevili se vedle nich týpek s obvazem a kamarád týpka s obvazem.
„To ona má takový záchvaty...“ vysvětlila Káťa.
„Klid prosím!“ zaječela Ino svým vysoko postaveným hlasem. „Jakožto předseda babince celé této širé vesnice prohlašuji, že čupr pařba na počest zde přítomných,“ ukázala na nejistou Báru a Káťu, „PRÁVĚ ZAČÍNÁ!“
Týpci popadli každý jednu ze sester a hodili je do přilehlého bazénku. Tedy, pokusili se je hodit. Káťa s Bárou celý svůj pobyt tvrdě trénovali, takže nakonec skončili hezky poškrábaní a pokousaní ve vodě sami, ke všeobecnému veselí přihlížejících. Najednou se ze stínů vynořil Kiba, chytil ji zezadu kolem pasu a zvedl do vzduchu. Káťa se strašně lekla a zařvala.
„Hele, ty to taky umíš! A já myslel, že je to jenom Bářina výhrada...“
„Pusť mě dolů!“
„Hehe, jenom když poprosíš...“
„Zapomeň!!!“
Kiba se strašlivě zachechtal a zatočil s ní kolem dokola.
„Oni tě možná do toho bazénku hodit nedokázali, ale já se nevzdám...“
„Íííííí! Vodaaaaaa! Neeee.... Prosím, prosím!“
Bára jen zavrtěla hlavou. Ani ji nezajímalo, že jí ten ošklivý hafan právě unesl sestru. Raději se začala ohlížet po Nejim. Někdo jí položil ruku na rameno.
„Nazdar, krásko!“ Bára vyskočila. Byl to ten hnusnej úchyláckej fujtajblovej a bůhví jakej dědek!
„Barunko-san? Obtěžuje tě ten muž?“ ozvalo se však pohotově. Bára ten hlas poznala, a tak začala strašně moc kývat jako že jo, jo, JO!
„Pane, musím vás požádat, abyste nechal dámu na pokoji...“ upřel Lee významný pohled na Jiraiyu (samozřejmě, že to byl Lee, co jste jako mysleli?). Ten si pro tentokrát nepřál vyvolávat rozruch, i když by toho usmrkance zvládl levou zadní, jak jinak, a tak se pro zatím stáhl nenápadně sledovat odění okolních dívek a žen. Či spíš ty části, kde odění chybělo. Lee si do večerního oblečení nenechal od nikoho mluvit, takže měl na sobě opět svou zelenou kombinézu s oranžovými návleky. Nyní se tvářil nesmírně hrdě a spokojeně sám se sebou, zachraňovat dívky z nesnází byl přece jeden z jeho smyslů života!
„To mi ještě scházelo, aby tenhle tu byl!“ zachraptěla Bára, protože příděl hlasu pro tento večer už si vybrala tím řevem ze začátku, „ale on se jen tak nevzdá, za chvíli ho mám zase za patama...“
„Neboj se, Barunko-san, já tě před ním ochráním!“ slíbil hned Lee ve svém živlu.
„Tak jo,“ souhlasila Bára, a pak se oba vrhli na občerstvení. Pro Báru to byl nakonec hlavní smysl všech společenských událostí – jídlo zadarmo! Ehm, ano, ještě že to nevěděl Neji, ten by to mohl považovat za nedostatek oduševnělosti.

Káťa se zatím hrabala z jezírka. Smůla byla, že nechtěla Kibu moc zranit, tak se nemohla pořádně bránit.
„K-k-k-k-k-kib-b-b-b-blík-k-k-k-ku, já tě asi přerazim...“ drkotala zuby ve večerním chladnu.
„Neboj, já tě vysušim,“ zazubil se Kiba, vzal svou mikinu a začal s ní Kátě drbat vlasy.
„Neeeeeeehhhhhhhhhh!“ Když skončil, byly trochu sušší, ale její účes byl opravdu neopakovatelný. Při pohledu na ni se Kiba začal řehtat, až se za břicho popadal.
„Jo! Konečně to tady někdo pořádně rozbalí!“ představoval si Káťu, jak se svým novým punkovým účesem ukáže své pravé já.
„Kibo! Co to sakra děláš? Nevidíš, že je uplně mokrá? Tys ji fakt hodil do toho rybníčku! Ty jsi pitomej...“ přišla k nim Ino a hned Kibu zpražila.
„Hej, vy holky vůbec nechápete srandu...“ urazil se Kiba. „Neměj péči, dokud jsem tu já, tak nezmrzne,“ otočil se uraženě od Ino. Ta jenom zavrtěla hlavou.
„Kdyžtak si pak přijď půjčit nějaký šaty, až tady pan zahřívač přijde k rozumu...“ řekla Kátě a odkráčela.
„Ts, nic neví,“ ohodnotil to Kiba, „Já tě zahřeju coby dup!“ pochlubil se pak. Vzal si zpět svou mikinu, oblíkl si ji a jelikož byla dost volná, zabalil do ní i Káťu. Že jí čouhaly nohy, to mu jaksi nevadilo, no ale pravda byla, že Káťu rozhodně v tuto chvíli zima netrápila.
„Naučím tě psí ukolíbavku, vrrrr...“ vrkal Kiba Kátě do ouška.

„Hele, Báro, bacha na psího muže, začíná si támle něco s tvou ségrou!“ prohodila Ino, když Leemu pod nosem ukořistila poslední plněný košíček od Sakuřiny maminky.
„Tak zatím to vypadá docela nevinně...“ usoudila Bára, když se podívala k rybníčku a uviděla Kibu, jak v komíhavém světlu lapiónku chová Káťu. Ano, už bylo poměrně šero, a tak Ino pověřila pyromanské ninji, aby pro změnu udělali něco užitečného – zapálili lampióny.
„Já ji kdyžtak taky zachráním!“ nabídl se Lee.
„No, mám dojem, že by ti moc nepoděkovala...“ zachraptěla Bára, která cítila, že možná to jsou poslední slova, která z ní dneska vyjdou. Dala si úkol, že od teď bude už jenom šeptat.
„A kde je vůbec Neji?“ zašeptala.
„To nevím... ale nepřekvapuje mě, že tu není, tohle není jeho šálek čaje,“ pokýval Lee vědoucně hlavou a byl na sebe pyšný, jelikož dokonce použil metaforu! Škoda, že tu nebyl mistr Gai, měl by z něj radost!
„Aha... no ale stejně mohl přijít...“ Jako na zavolanou k nim přišla Hinata.
„Konečně jsem tě našla, Barunko-san!“ to bylo asi poprvé, co mluvila hlasitěji než Bára.
„Neji-kun mi řekl, abych tebe i Káťu-san pozdravovala a máte si to tu užít...“ Bára se zatvářila zklamaně.
„Aha, tak on vážně nepřijde... no, možná je to dobře, sem by stejně moc nezapadl...“ usoudila potom, když se mimoděk rozhlédla po okolí. Genma a Asuma soutěžili, komu se podaří chytit víc vyhozených hroznových zrnek do pusy. Naruto držel Tenten za ruce, týpek s obvazem za nohy a Kakashi ji lechtal, protože chtěla pustit do éteru svoje zamilované CD od Backstreet Boys. Kamarád týpka s obvazem zatím něco kutil u přehrávače. Anko mu koukala přes rameno a tvářila se zděšeně. Bára radši ani nechtěla vědět, co se za chvíli začne linout z reproduktorů...A Iruka si rozpustil vlasy. Ne, sem by Neji vysloveně nepatřil.

Neji se loudal vyprázdněnou Listovou. Všude bylo ticho, jen z míst, kde se zhruba nacházela Inina zahrada, se ozývaly takové podivné zvuky jako hvízdání, pokřikování, ječení a smích. Hm, jak je to možné, že něco takového může někoho bavit? Neměl by tam jít a vytáhnout Barunku-san z toho pekla? Kdo ví, co se jí může stát... Ale co když se naopak dobře baví? Pochyboval o tom, ale stejně. Podle toho, co věděl, se oslavy účastnili i všichni chuuninové a jouninové... Takže by se tam snad nic nepřístojného dít nemělo...
Kdyby tak věděl...

„Tenten, prosímtě, najdi někoho, aby zpacifikoval támhle ty ANBU... Nějak se nám tu rozjeli a nechávají mizet oblečení do jiné dimenze...“
„Týbrďo, to nám tak scházelo...“ Tenten se ustaraně zadívala na Ino, která svírala otěže pařby pevně v rukou. Tohle jí fakt šlo. Věděla o všech a o všem a jakmile zmerčila jakoukoli nepřístojnost, už zjednávala pořádek. A nebo to hodila na Tenten, která si ovšem nemohla stěžovat, protože se dobrovolně přihlásila jako velitelka ostrahy.
Hm... Kdo by jim tak mohl domluvit...? Blbé bylo, že ANBU drželi pospolu, takže nemohla použít jejich vlastní zbraně.
„A nemohla bys jim třeba domluvit? Někdy umíš být dost strašidelná...“
Ani jedna z nich pořádně nevěděla, co dělat, a tak pozorovali veselící se militaristické síly vesnice jen z povzdálí. Ino ale nebyla zdaleka jediná, kdo si jich všiml. Všechno se na chvíli rozmazalo, pak to bliklo, a když se svět konečně vrátil k normálu, po skupince výtržníků nebylo ani památky. Ino zmerčila Kakashiho, jak si urovnává čelenku zase zpátky na místo. Kakashi se na ni vesele zakřenil – okem – a šel si dál užívat zábavy. Ino pokrčila rameny. Kdo s čím zachází, tím také schází...
Kamarádovi týpka s obvazem se konečně podařilo zprovoznit reprobedny a po Listové se začala vinout chytlavá melodie. Rázem se uprostřed zahrady objevil dřevěný parket (tož Yamato, že...). To se také potkalo se všeobecným souhlasem a brzy na něm bylo plno tanečníků. Uprostřed se vytvořil velmi zajímavý kotel. Byli tam Iruka, kterému vlasy teď vlály na všechny strany – k velkému potěšení dam, týpek s obvazem, kamarád týpka s obvazem, Asuma, Kakashi, který nesměl chybět u žádné srandy, Tenten, Shikamaru, kterého ten náhlý zvuk probudil a ani nevěděl, jak se tam ocitl, Sakura, Naruto, Ibiki a Genma. A Ibiki je všechny učil nové taneční kreace.
„A tohle je skrytý mlžňák s vyrážkou... Výborně, Iruko! Ty teda válíš! Sakuro, trochu tu nohu víc protoč... tak! Skvělý! A teď... vidíte, má vyrážku, no a najednou na něj vyskočí ze křoví někdo ze Skryté Písečné, asi... takhle! Ruce nahoru!“
Kotel se každou chvíli rozšiřoval, jak se odhodlávali další a další. Leemu zahořely zorničky.
„Barunko-san! Pojďme se k nim připojit! To je tak krásné, jak se všichni spojí dohromady, aby se naučili něčemu novému! To je síla mládí!“ a už ji táhl směrem k rozjařené skupince.
„Počkej! Já necíííí!“ šeptala na něj Bára, ale v tom hluku to nějak zaniklo. Naštěstí písnička právě skončila. Lee se zatvářil strašně zklamaně, když se kolem rozezněla romantická melodie. Kotel před nimi se začal pomalu rozpadat, jak jednotlivé páry odplouvaly. Týpek s obvazem se strašlivě zachechtal, popadl Iruku, a začal s ním kroužit v rytmu valčíku. Iruka byl tak strašně překvapený, že se nezmohl na žádné protesty. A než ho mohlo něco takového napadnout, poklepal mu kamarád týpka s obvazem na rameno.
„Když dovolíte, madam...?“ a převzal týpka s obvazem pro sebe. Iruka se zmateně odpotácel. Lee se zadíval na Báru.
„Smím prosit?“ a zaujal taneční postavení.
„Páni, ty umíš tancovat?“ zašeptala Bára. Lee ji neslyšel, ale když i oni začali kroužit, bylo jasné, že umí. Gai-sensei totiž nezanedbával svoji výuku ani v jednom ohledu.
„Jéé, Lee, tobě to ale jde...“ pochvalovala si Bára, která tancovala docela ráda, když už ji k tomu někdo dokopal. Jestlipak to takhle pěkně umí i Neji... no, to se asi nedozví... Proč všichni tancovali valčík, když to byla slowrocková hudba, nikdo nevěděl, prostě Iruka udával trendy... Toho teď roztáčel v kole Kakashi.
„Sakra, nechte mě!“ kňoural Iruka a šoupnul mu do drápů místo sebe Kurenai.
„Kdybys aspoň uměl tancovat,“ okomentovala sensei Kakashiho techniku. „Co vás to v tom ANBU učej?“
„Tak promiň, že žiju!“ rozbrečel se Kakashi a byl odkopnut Asumou s rudou růží mezi zuby někam do neznáma.
„Zapomeň na toho lůzra, bejby!“
„Ách!“

„Hele, Kibo, nejdem taky tancovat?“ koukala Káťa závistivě na svou sestru, kterou sošný Lee prováděl sem tam po parketu (ochi ochi!).
„Hmm...“ zamručel Kiba, který jí právě foukal na prsty u nohou, aby se vysušily, „to já nerad... počkáme na nějakou normální písničku...“ Káťa byla trochu zklamaná, ale na druhou stranu věděla, že až ho tam jednou dotáhne, už se jí nevykroutí, cha!
„Tančíte?“ ozval se najednou těsně vedle nich ve stínech vrbiček sexy drsný hlas.
„Uáááá, Shino! Řek sem, abys to už nedělal!“ vyskočil Kiba a leknutím se mu postavily všechny chlupy.
„Ano...“ nevšímala si ho Káťa a odpověděla Shinovi, který k ní natáhl dlaň. Přijala ji a nechala se odvést na parket. Kiba tam zůstal sedět jako opařený, co si to ten starej pavouk dovoluje?

„Sakrá, co to je za cajdák?“ zařval kamarád týpka s obvazem, který to možná trošinku přehnal s morušovou šťávou. „Hoďte tam něco pořádnýho! Ať to má grády!“ Když se nic nestalo, začal se šourat k magneťáku, nespokojený, že ho všichni ignorujou. „Notak já tam teda něco dám sám, no...“ mrmlal. Chvíli tam něco kutil a pak všechny náhle ohlušil zvuk sladkého hardrocku.
„Juhůůůůůůůůů!“ zavýskl kamarád týpka s obvazem a vrhl se do víru osobitého tance, který zahrnoval hlavně házení vlasama a napodobování kytarového sóla. Bára se zaradovala, že konečně hrajou tu její, a připojila se k němu. Shino právě prováděl s Káťou otočku, když ho vyrušil ten kravál. Netrvalo to ani deset sekund a už přilítl Kiba, ukradl mu tanečnici a ještě na něj udělal dlouhý nos.
„Jo, tohle je něco pořádnýho!“ liboval si Kiba a začal provádět svůj psí tanec. Shino zůstal jako opařený. Přikřepčila k němu Bára.
„Jou, brácho, poď na to!“ povzbudila ho sípavě. Shino tedy zapomněl na nějakého Kibu a Káťu a dal průchod svému groovy já. Bára spokojeně pokračovala dál rozšiřovat rockového ducha ke skupince holek, ve které byla Hinata a Sakura, a kterým se tento styl na první pohled nezamlouval. Najednou jí do cesty skočilo něco velkého a bílého a taky trochu červeného.
„Jsi tak plná života!“ zaskřehotal Jiraiya nadšeně.
„Ááááááááááá!“ chtěla udělat Bára, bohužel nemohla. Naštěstí se zrovna vedle ozvalo:
„Ha! Ó, velký Jiraiyo! Nauč nás umění trsu!“ To byl kamarád týpka s obvazem, který na chvíli přestal házet vlasama a spatřil svého tanečního idola.
„Ech...“ zarazil se Jiraiya. Právě si chtěl Báru přehodit přes rameno a odtáhnout ji na nějaké odlehlé místo a teď se tu objeví tenhle žabař a všechno mu zkazí!
„Prosím prosím prosím prosííííím, ó velký Jirayo!“ škemral kamarád týpka s obvazem.
„Ano, pane Jiraiyo, ukažte, co ve vás je!“ připojil se i týpek s obvazem.
„No... tak tedy... dobře...“ ošíval se Jiraya a snažil se co nejrychleji z toho vykroutit, ale Bára už mu dávno zmizela v kotli pařících lidí. Úplně jí ten zážitek vzal nadšení z hudby.
„Jupíííííííí, Barunko-saaaan! Nestůj jako kůl v plotě!“ zavýskalo to vedle ní a než se nadála, roztočila ji zelená šmouha ve víru tance. „Tornádo z Listové! Juuuuuuuuch!“ Bára byla skoro ráda, když písnička skončila a tornádo z Listové odtornádovalo. Vypotácela se z chumlu lidí a hrozně se jí motala hlava. Všimla si, že hlouček dívek, který se před tím snažila nadchnout pro tento žánr, se konečně rozpohyboval – očividně je inspiroval Iruka, který se nakrucoval v jejich středu. Další písnička v ničem nezaostávala za tou první. Kamarád týpka s obvazem je očividně obdařil svým výběrem do deštivých dnů.
Bára se na chvíli zastavila, aby našla někde v davu Káťu, jelikož dole u vrbiček už nebyla. Uviděla ji prosvítat někde uprostřed parketu vedle poskakujícího Kiby, na kterého právě volala něco jako „Já řekla tancovat!“ Bára se hlavně snažila zůstat co nejdál od toho zvrhlého dědka, na kterého se teď pověsili jeho obdivovatelé a s údivem přihlíželi tanečním kreacím, které jim ukazoval. Vypadal, že už se mu to docela začalo líbit. Podívala se ke stolu, nechtěla být nepřipravená, až se Lee bude vracet. Hlavně aby si tam nelokl nějakého alkoholu... snad tu žádnej nebyl... Najednou si všimla, že u jednoho rohu stolu u lampiónku s modrými kolečky stojí zcela osamocen Neji a nedůvěřivě šťouchá prstem do okurčičky na jednohubce. Jééé, Tak on přece jen přišel! zaradovala se Bára a rozběhla se k němu, aby ho pozdravila. Na půli cesty ji málem porazil Lee, kterého spustila jen na okamžik z očí.
„Lotos z Listové kvete dvakrát!“ připomněl jí.
„Nojo, však já vím,“ umně se mu vyhnula a pokračovala k Nejimu.
„Nejiiii...“ zasípala, ale radostné zvolání z toho nevzešlo. Jak byla rozjetá, tak se zastavila doslova o něj. Chudák Neji se tak lekl, že tu okurčičku odšťouchl někam na druhou stranu stolu, kde přistála do mísy s jahodovým krémem. „Jé, promiň...“ zašeptala. A omluvně si dala prsty na ústa, jako že se fakt stydí.
„Ale... vždyť se nic nestalo,“ uculil se Neji, který už se vzpamatoval. Stejně mu ta okurčička připadala podezřelá.
„To jsem ráda, že jsi přišel!“ Neji se zaradoval. Tak on Barunce-san chyběl?
„No, nevím ale, jak dlouho tady vydržím...“ poznamenal Neji s výmluvným pohledem na parket, kde se utvořilo kolečko a každý v něm musel předvádět svou nejlepší kreaci.

Výběr od kamaráda týpka s obvazem konečně vzal za své. Ino totiž našla ovládání. Z bedýnek se začala linout sladká popová hudba. No, rytmus to pořádný nemělo, takže se na to dalo tancovat prakticky cokoli. Kiba nespokojeně zabučel a kecl si vedle Káti, která se rozhodla odpočinout si mezi rozvětvenými kořeny obrovského stromu, který rostl u zdi vyznačující konec zahrady.

O kousek dál se procházeli Neji s Bárou. Bohužel jen co udělali pár kroků, zjevil se zničehonic před nimi Jiraiya.
„Šmarjá, co ten tady chce?“ pokusila se říct Bára, ale nic z ní nevyšlo.
„Slečno, směl bych vás pozvat na skleničku saké?“ zaculil se, takže to vypadalo, že sebe už na pár pozval taky.
„Em... ne...“ vypravila ze sebe s námahou Bára.
„A pročpak ne? Vždyť co lepšího dělat za této letní noci?“ zasnil se Jiraya.
„Ale... já mám práci...“ vymlouvala se Bára. Neji na Zvrhlého poustevníka upřel chladný levandulový pohled. Konečně si to s ním bude moct vyřídit!
„Jakoupak práci, já tu vidím jenom tohohle chudáčka, ale prosím vás, ten je hluboko pod vaší úrovní!“ rozohnil se Jiraiya. Neji se chtěl užuž ohradit, ale nedostal příležitost – Bára mu v ten okamžik vtiskla dlouhý a intenzivní polibek. Těžko říct, kdo byl v tu chvíli více na prášky – Jiraiya nebo Neji? Bára doufala, že tohle toho dědka konečně odradí. Nechce jí přece úchylák jeho formátu tvrdit, že za horké letní noci je sklenka saké lepší než vroucí polibek?! Dolíbala Nejiho, ale stále ho pevně objímala kolem pasu. Pohlédla sugestivně na Jirayu, jako jestli by je laskavě nechal o samotě.
„To... to už jsem fakt... do starýho železa??!“ zařičel zoufale Jiraiya. Bára jen rázně kývla. Jiraiya se rozbrečel a odšoural se někam do temné noci.
„Uffffff!“ pustila Bára Nejiho. „Doufám, že teď už mi dá pokoj... dík za spolupráci!“ Neji se červenal a téměř nevěřícně se dotkl svých rtů.
„Neni....zač...“ vypravil ze sebe nakonec, ale stejně byl trochu mimo.
„Tak jdem teda tancovat?“ zeptala se Bára a samolibě se usmívala, když viděla, co s ním provedla jediná pusa.

Lidé se pomalu začali trousit do svých domovů. Kakashi znovu sebral svoji sebeúctu a teď se vesele bavil spolu s houfem Irukových nezletilých fanynek a samozřejmě Irukou, který byl od nich teď jenom těžko odlišitelný. Asuma dělal oči na Kurenai, která stydlivě seděla vedle něho, ruměnec skrytý mezi plátky růže, kterou jí po tanci daroval. Pod jejich stolem spokojeně chrupkal Shikamaru, kterého tam zavál vír událostí. Skupina neslušných ANBU už se jakýmsi záhadným způsobem dostala z meziprostoru a teď vesele trsala na sérii těch nejprofláklejších hitů z Listové. Vlastně už byli téměř jediní, kdo trsali. Vedle nich se ještě držel Ibiki s Anko, ale to bylo tak všechno. Ino se spokojeně rozhlédla po prázdných talířích. Jo. Zkrátka povedená pařba.

Ze tmy se vynořila Sakura.
„Káťo, jestli budeš spát u nás, počkej ještě chvíli, já to tu Ino pomůžu trochu vyklidit... a nebo máš dneska jiný nocleh?“ zmerčila Kibu kousek za ní.
„Né, to né, tak já počkám,“ ujistila ji Káťa. Ona, Kiba, její sestra a Neji se zasekli venku na ulici, kde se vytvořil klub přátel ponocování, kterým se ještě nechtělo na kutě.
„Takže zítra už fakt půjdem domů?“ zašeptala Bára nevěřícně.
„No už je to tak... doufám, že tentokrát už tam dorazíme!“
„My bysme vás kdyžtak zas zachránili,“ ujistil je Kiba.
„Né, dík, já bych přece jen byla radši, kdyby se mi už nic dalšího nestalo,“ ujistila ho Bára, „jako nic proti, záchranná akce se vyvedla, ale to před tím bylo pěkně na pytel,“ vzpomněla si na svůj pobyt u strejčka Oročáčka. Při pomyšlení na Kabuta se jí mimoděk sevřely pěsti, jestli ho ještě někdy potká, ať se ten bídák těší na její pomstu!
„Taky doufám, že tentokrát se nic nepřihodí,“ řekl Neji, který si sice přál, aby tu s ním Barunka-san ještě zůstala, ale taky chápal, že už se určitě těší na svůj domov a rodinu a taky na svůj kombajn, o kterém mu vyprávěla.
„Takže ty mě tu fakt necháš, jo? Úplně opuštěného?“ začal Kiba napůl žertem.
„Haf!“
„Oba nás tu necháš, úplně opuštěné?“ opravil se. Akamaru byl zklamaný. Copak on svému páníčkovi ke štěstí nestačí? To si za ty roky věrnosti teda nezasloužil.
„Nojo, však vy to nějak vydržíte... A můžete přece kdykoli zajít na návštěvu! Není to tak, že bysme bydlely na nějakém odlehlém ostrově obehnaném neproniknutelnými vodami...“ uklidňovala ho Káťa, která teď na nějaké depresivní řeči neměla náladu. Snažila se co nejmíň myslet na to, jak moc si zvykla mít Kibu vedle sebe, ale on jí v tom teda vůbec nepomáhal.
„Jo, ale radši nechoď, z takovýho burana by naše maminka určitě radost neměla...“ cvrnkla ho Bára do nosu, za což si vysloužila zlé zavrčení. „Navíc! Nezapomínej, že máme taky bráchu! Ten by tě k nám beztak nepustil...“
„No ale on není ninja, to bych ho přece přepral!“ nafoukl se Kiba.
„Teď možná jo, ale až mu o tomhle všem řekneme a on se dozví pravdu, určitě za námi nezůstane pozadu a potom... no, to už budeš mít horší, nevím nevím, Kiblíčku...“ měřila si ho Bára. Káťa se nad tou představou zahihňala.
„No a co Neji?“ mračil se Kiba. „Toho by tvůj brácha k vám pustil?“ Bára pohlédla úkosem na Nejiho.
„No jasně, určitě jo, protože Neji je totiž inteligentní, abys věděl, takže by si rozuměli,“ odpověděla. Neji byl hrdý, že si u Barunky-san stojí tak vysoko.
„Cooo, já jsem přece taky inteligentní!“ bránil se Kiba.
„Stejně bys ale asi u Matěje neobstál,“ zavrtěla hlavou Káťa, která marně přemýšlela, o čem by si tak Kiba mohl povídat s jejich bratrem, aby se to dalo nazvat inteligentní debata na úrovni.
„Nééé, jsem troska! Ale vždyť já se naučil všechno, sedni, lehni, pac, dokonce i nosit klacík a noviny!“ začal na oko brečet Kiba, ale ve skutečnosti se spíš chechtal.
„Ale notak, Kiblíčku, inteligence není vůbec všechno,“ začala ho utěšovat Káťa hladíc ho po hlavě.
„Já jsem inteligent vám povídám! Žejo, že jsem inteligent, Hinato?“ vrhl se na Hinatu, jen co se Sakurou vyšla ze dveří.
„Ehm... no já nevím, Kibo-kun...“ pípla Hinata, která tak úplně nechápala, proč se jí na něco takového ptá. Kiba radši dělal, že se vlastně vůbec nezeptal.
„Mazejte všichni chrápat! Tady bude klid!“ přerušil všechen hovor Inin ječivý hlas z okna v prvním patře.
„No takže abysme šli...“ poznamenala Sakura a radši odtáhla Káťu kousek dál, kdyby Ino začala něco házet či lít. Klub přátel ponocování se začal zvolna a neochotně rozcházet.
Na nejbližší křižovatce šli Sakura a Káťa doleva doprovázeny Kibou a Narutem, kteří trvali na tom, že je dopraví až domů, a Hinata, Neji a Bára šli rovně k sídlu klanu Hyuuga. Nic neříkali, protože Bára nemohla a ti dva další nebyli zrovna štěbetavé povahy.
„Tak, Barunko-san, přeji dobrou noc...“ rozloučila se Hinata u dveří sídla Hyuuga klanu a vydala se po stopě večerních lamp, které osvětlovaly cestu ke všem dveřím. Byla totiž velmi bystrého rozumu a došlo jí, že když Bára bydlela tak dlouho u Nejiho, bylo by zbytečné ji na poslední noc stěhovat. No, můžete tomu říkat jeden z důvodů...
Neji nějak neměl sílu myslet na cokoli. Dnes dostal svůj první polibek! To bylo historické datum. Dnešek si ve svém tajném deníčku hezky růžově zakroužkuje. Bude to úplně první růžová značka na těch posvátných stranách... Měl tam spoustu modrých – to jako úspěšných dnů, pár zelených – fujtajbly spojené s jeho příslušností k vedlejší rodině. Třeba jak neměli na batoh a proto mu maminka spíchla ten pytlíček... No a pak ještě pár černých. Těch asi teď dost přibude, když bude Barunka-san pryč...
Vydali se na opačnou stranu než Hinata a brzy dorazili na místo. Neji Báře tiše odšoupl dveře, aby mohla projít. Už bylo dost pozdě, takže jeho maminka tiše chrněla v zadní části obydlí.
„Dobrou noc, Barunko-san. Zítra ráno tě probudím, abys nezaspala...“ bylo všechno, na co se Neji zmohl. Tajně doufal, že ho třeba chytí za tričko a vlepí mu ještě nějaký ten polibek na dobrou noc. To Báru ale ani nenapadlo. Otráveně se na něj usmála a vydala se směrem ke koupelnám, aby se před spaním trochu opláchla. Věru, opláchnutí to bylo jen velmi sporadické a ani ne za deset minut už Neji slyšel, jak sebou plácla na svou rohož. To je ta výhoda papírových stěn, pomyslel si, když se o něco později sám ukládal ke spánku. Dlouho jenom tak ležel a poslouchal její klidný dech o několik místností dál.
„Hééj! Co nám lezete po střeše?“ ozvalo se někde z dálky. Pak bylo ještě slyšet třeskot, jak hozený květináč dopad na zem. „Zatracený ANBU...“