Nic nového... 15

„Kibo, dej pac!“
„Sakra, dejte mi pokoj, to bylo jen ze srandy!“
„Ale notak! Dej pac!“
„Naruto, tobě by ruku nepodal nikdo!“
Sakura jenom protočila panenky. Ten blbec Naruto. Ještě všechny vzbudí a pak to bude na ni.
Káťa se jenom culila do noci. Teda když zrovna nezívala...
„Jé, hele, u Ino doma jsem viděla nějaký fotky... Nemohli bysme se spolu nějak vyfotit? Na památku?“ vzpomněla si najednou.
„No vidíš, to je dobrý nápad!“ pochválila ji Sakura. „Kdy zítra vyrážíte?“
„No... prý brzy ráno, tak nevím...“
„Jestli s vámi jde Gai-sensei, tak to bude tak dvě hodiny před úsvitem!“ zachechtal se Kiba.
„Cožé?“ vyděsila se Káťa.
„Ne, neboj... To tam možná přijdou Lee s Gaiem. Vám to stačí za úsvitu... No, mohla bych si doma půjčit starý foťák, když slíbím, že ho nerozbiju... Fotograf otvírá tak kolem deváté hodiny a to už bude pozdě...“
Káťa tomu nemohla uvěřit. Věděla, že někteří méně příčetní lidé vstávají s kuropěním, ale vždycky doufala, že jí se to vyhne...
„To by bylo skvělý! Jinak nám doma nikdo neuvěří...“
„No, jestli tam v váma napochoduje Gai, tak tomu budou muset začít věřit docela rychle.“

Když stanuli u dveří, obrátila se Sakura k Narutovi.
„Tak dobrou noc!“
„Ale Sakura-chan! Ty mě vyháníš? Vždyť Kiba taky ještě nejde pryč...“ Sakura na něj vrhla významný pohled a hlavou nápadně pokynula směrem ke Kátě, aby to pochopil. Naruto na ni jen nechápavě koukal.
„Haf!“ dožadoval se pozornosti Akamaru. Káťa se sehnula, aby ho podrbala na bříšku. Kiba trpělivě čekal, dokud se zase nenarovnala, a pak ji chytil do své psí náruče. Káťa překvapeně vyjekla. Kiba ji chvíli kolébal ze strany na stranu.
„A mně bys pac dal?“ zašeptala mu rozverně do ucha. Kiba na oko zavrčel.
„Budu dělat, že jsem to neslyšel...“
Pak rozesmátou dívku zase postavil na nohy.
„Tak dobrou noc...“ popřála mu.
„Dobrou noc. Dobrou noc, Sakuro.“
„Dobrou noc!“ zamávala na něj dojatá přihlížející. Naruto otráveně zazíval něco v podobném smyslu. Sakura před nimi zabouchla dveře. Káťa zazívala a vydala se do koupelny, kde se hezky polila studenou vodou, aby měla sílu zůstat vzhůru ještě aspoň tak dlouho, aby si stihla vyčistit zuby.
Ještě chvíli potom, co zapadla do zavěšené sítě, kterou si navykla za tu dobu nazývat domovem, přemýšlela, jaké to asi bude po tom všem přijít domů. Na farmu, kde bylo všechno takové hezky normální. Hledají je ještě, nebo už to vzdali? Jak se asi budou tvářit, až je uvidí vracet se z lesa... Její úvahy byly náhle přerušeny návalem spánku.

Bára nemohla usnout. Pořád se jenom převalovala, ale spánek ne a ne přijít. A čím víc se převalovala, tím méně pohodlné její lože bylo... prostě klasika... a když už konečně usnula, tak ji hned zase Neji probudil. Aspoň tak jí to připadalo. Neji vypadal, že už je na nohou pěknou chvíli. Taky to byla pravda. Nejdřív běhal kolečka a potom hledal růžovou pastelku. Bohužel zjistil, že žádnou nemá. Měl jenom černou a modrou, protože zelená se mu zlomila. No nevadí, snad se mu podaří nějak nenápadně si ji vypůjčit od Tenten. Nejiho maminka se ráno v kuchyni ukázala jenom na tak dlouho, aby se s Bárou rozloučila a popřála jí šťastnou cestu, pak zas odešla pospat si. Neji tvrdil, že se musí Bára pořádně nasnídat, takže jí něco uvaří! Protože uměl vařit jenom v drsných podmínkách na misích, prostě vzal nějaké věci ze špajzu, naházel je do hrnce a povařil. Ale vypadal u toho zkušeně a že ví, co dělá, takže Bára vůbec nezkoumala, co to jí, natolik mu důvěřovala. Neji ji během snídaně informoval o tom, že podle všeho budou mít na cestě pěkné počasí. Bylo na něm vidět, že je mu proti srsti zůstat ve vesnici, když celý jeho tým Káťu a Báru vyprovází. Byl se už na to zeptat Páté.
„Ale Neji, ty se na to vůbec nedíváš z té správné perspektivy,“ řekla mu. „Jen si to představ, konečně se zbavíš těch dvou maňasů v zeleném a dívenky s železářstvím... Tohle je tvoje příležitost ukázat svůj pravý talent a schopnosti!“ Nejiho to zcela neuspokojilo, ale přece jen si doma ořezal modrou pastelku.
„Neji, můžu ti něco říct? Dokud ještě můžu...“ vytrhla Nejiho Bára z úvah, jestli přece jen nebude pršet, protože ptáci létali nízko.
„No jo, jistě, samozřejmě...“ nechápal Neji, proč se ho na něco takového ptá.
„Takže, jenom jsem ti chtěla říct, že ti moc děkuju, že jsi mě šel zachránit od strejčka Oročáka... teda já vím, že tam šli i další, tak těm třeba taky ještě poděkuju... Aby sis prostě nemyslel, že jsem nevděčná nebo tak...“ Neji se zatvářil, že jako to je přece samozřejmost. Bára se mu podívala do očí. Velmi zkoumavě. A dlouze. Nejimu se zrychlil tep. A pak Bára řekla:
„Tyjo co to máš za divnou barvu očí? To jsem neviděla...“ čímž úplně zničila atmosféru, takže se radši vypakovali na sraz u brány.

Kiba, který vstával každý den v pět, byl na srazu dávno před tím, než se tam dohrabala Káťa. Dorazil skoro nastejno s Leem a Gaiem. Když konečně došly i sestry, kvůli kterým se vůbec nějaký sraz konal, právě dělali s Leem turnaj v zírání. Kdyby je nic nevyrušilo, asi by tam zírali ještě dneska.
„Dobrá, dáme remízu,“ potřásl Lee Kibovi rukou, jako že mu bylo ctí s ním soupeřit.
„Nazdar lidi,“ pozdravila Káťa.
„Výborně! Takže můžeme vyrazit!“ nechtěl nic zdržovat Gai.
„No počkát! Dyť jste mi ještě slíbili fotku!“ připomněla Káťa, která se zděsila, že se snad nebude mít příležitost znova objímat s Kibou nebo co!
„A jo! Já ten foťák zapomněla! Ale počkejte, já tam doběhnu! Za chvíli jsem zpátky!“ vyhrkla Sakura a zaprášilo se po ní. Tentokrát nedorazilo tolik lidí, jako poprvé – málokomu se po noci, jako byla tato, chtělo vstávat. Byla tam Tenten, Lee, Gai, Neji, Kiba, Bára s Káťou a chvíli poté, co Sakura odběhla, dorazili i Iruka a Ino, oba dosti rozespalí a rozcuchaní.

Nic nového... speciál číslo třííííííí (to jste nečekali, že?! Vznikl pravděpodobně někdy hluboko v noci a je velmi... ehm... moderní.)
Takže, konohá sénpú!
Šlo kuře na nákup a potkalo Gaaru. Gaara si šel koupit novou botu. Jeho stará bota byla už stará a začínala zapomínat, do koho hryzat a do koho ne. Celou minulou noc trávil Gaara tím, že ji páčil Kankurou ze zadku, do kterého se s chutí zakousla. Kuře ho pozdravilo. „Dobrý písek!“
„Až navěky...“ odtušil Gaara a smetl si několik zrnek písku z ramene.
„Nechť tě síla provází, bratře...“
„Můžete políbit nevěstu.“
Chrochrochro.
Kuře se vyděsilo, co jim to vládne za tuřín, a šlo kolem koše. Vyskočilo na něj shnilé avokádo.
„Bááááf!“
„Sabak kjó!“ zařval Gaara, který neměl kuře rád.
Kabuto se vyděsil.
„Jakto, že nemáte nutelu?“

Za malou chvíli přiběhla Sakura s foťákem.
„Tak lidí, honem seřadit!“
Všichni se shlukli před bránou.
„Helé, fotky! Já chci taky být na fotce!“ všiml si týpek s obvazem, který tam jako vždy se svým kamarádem hlídal.
Po několika pokusech zjistili, že musejí vykázat Gaie mimo záběr, protože jiskry odletující od jeho zářivého úsměvu oslňují foťák natolik, že tam pak nic není vidět. Sakura mu tedy vrazila do ruky foťák. Aspoň může na té fotce taky být! Všestranný muž jako mistr Gai si samozřejmě poradil bez problémů s jakoukoli vymožeností techniky.
„Takže, řekněte sýýýýýýýýýr!“ ukázal na ně jednou rukou zdvižený palec a druhou stiskl spoušť. Za chvíli vyjel ven vyfocený obrázek. Gai se na něj koukl a začal se hrozně chechtat, ale on se chechtal pořád, tak si to nikdo moc nebral.
„Ještě jednou, Gai-sensei, já chci taky jednu!“ křičel Lee, když už se všichni chtěli rozprchnout.
Když konečně skončili, podal Gai první fotku Báře a Káťe. Sestry si ji prohlédly a zahihňaly se. Uprostřed stál Lee a oslnivě se usmíval, jednou rukou objímal kolem ramen Tenten, která vypadala vykuleně, a druhou Báru, která měla zdvižené ruce, jelikož než ji Lee tak popadl, vázala Nejimu přezky z jeho čelenky na hlavě na mašličku. Neji měl ruce založené na prsou a usmíval se dost křivě. Pod nimi ležel na zemi vysmátý Kiba a nad ním klečela Káťa, která držela v náručí Akamaru. Nad nimi mlátila Ino kamaráda týpka s obvazem, kterému seděla zřejmě proti své vůli na ramenou. Bohužel se zrovna netrefila a praštila do Iruky, který stál hned vedle. Týpek s obvazem se tvářil potměšile a úplně na kraji fotky dělal zaječí uši Sakuře, která se tam ještě rychle namáčkla a sladce se usmála do objektivu. Káťa uložila fotku do svého bloku na kreslení. Tak s tímhle se bude pěkně vzpomínat...

„Tak, mí mladiství studenti, dámy, vyrážíme!“ zavelel mistr Gai.
Lee vzrušeně zaryčel, že vyráží na cestu plnou mladistvého dobrodružství, popadl Báru a rozběhl se pryč.
Ino ještě vrazila Kátě do rukou malý květináček s její růží, Iruka zamával a byli v prachu. Kamarád týpka s obvazem a týpek s obvazem se dojatě objímali, ronili proudy slz a mávali jim bílým kapesníčkem.
„Mně se bude stýýýskát...“
„Buheeee, mně taký...“

Neji se zaraženě díval na obláček zvířeného prachu. Bylo to všechno, co mu po jeho snové dívce zbylo. Dlouho se díval, i když už nebylo na co. Kiba vedle něj smutně zavyl a šel si shánět něco k snědku. Stíny se pomalu začaly krátit, začínal krásný nový den. Jelikož zbytek jeho týmu mu právě odváděl Barunku-san pryč, nevěděl, co bude po zbytek dne dělat.
„Hej, Neji!“ zavolal na něj Naruto. „Hokage tě chce vidět! Prej pro nás má nějakou misi!“
Hmm, aha. No, alespoň si cestou bude moci zajít koupit růžovou pastelku...

Bylo už skoro poledne. Kiba si právě dopřával zasloužený odpočinek po vyčerpávajícím tréninku. Hezky si hověl pod stromem a ukusoval ze své monstrózní svačiny, kterou mu maminka připravila z něčeho, co chytila v lese. Hmm... ten les mu ji vždycky bude připomínat. Akamaru na něj zaňafal a vyskočil mu na klín. Kiba utrhl půlku ze své sváči a strčil mu ji pod čumák.
„Aspoň, že pořád máme jeden druhého, že jo?“ usmál se na pejska.
„Haf!“

„Hohó, Lee! Nikdy mě nedostihneš!“
„Jen počkejte, Gai-sensei!“ Lesem se míhaly rozmazané šmouhy. Dvě. Pak hodně, hódně dlouho nic. A pak bylo vidět Tenten s Káťou a Bárou po boku, jak vycházkově skákají z větve na větev. Nespěchaly, protože Bára se to teprve učila, že ano. Bohužel ani nemohli jít po zemi, protože tam žádné jiné cesty nebyly.
„Neboj, Báro, za chvíli už zase cesta začne. Teda, pochybuju, že po ní Gai-sensei s Leem půjdou, ale to nevadí. Vím zhruba, kam máme jít, a oni si nás určitě po čase najdou...“
„Stejně od nich bylo hezké, že nám vzali všechna zavazadla...“ prohodila Káťa.
„Jo, oni už jsou takoví...“

Takhle jim hezky utekl celý den. Rázovaly po cestě, která se opravdu za chvíli objevila, přesně jak Tenten slíbila, a vyprávěly si. Když Bára dokončila svůj hororový příběh o tom, jaké to bylo v zajetí strýčka Oročáčka, zajímalo jí, co se dělo celou tu dobu při přípravě na její záchranu. Tak vyprávěla zase Káťa. No, a když došlo i toho téma, začala Tenten odkrývat některá tajemství z tréninku s mistrem Gaiem.
„Cože, fakt?!“ chechtala se Bára, právě když Tenten líčila, jak Gai učil Nejiho plavat.
„Přísahám! Je to pravda... A příští den mu přinesl takové hezké nafukovací rukávky. Byly na nich obrázky chobotnice...“
„Ha!“ Vyskočil na ně náhle z křoví Gai. „Ale jak se to pak hezky rychle naučil. Byl jsem tím úplně dojat...“ Sestry se ho strašně lekly. Tenten už byla na takové příchody zvyklá, a tak nehnula ani brvou.
„Rozložíme tábor, že ano, Gai-sensei?“ spustil se najednou Lee z koruny blízkého stromu. Teda, spustil jenom svojí horní polovinu, jako že visel hlavou dolů.
„Jistě, Lee. Musíme se o naše slečny dobře starat. Jako praví muži!“ CINK.
CINK
CINK
CINK
„Tímhle nic nezaložíte, leda požár,“ zpražila je Tenten a začala vybalovat stan.
Večer se u ohně sklonili nad kopií mapy, kterou jim laskavě poskytl pan Hyuuga.
„Takže, tady je Listová, my jsme teď tady...“ ukazoval si prstem Gai.
„A to jste celou dobu šly lesem?“ divila se Tenten.
„No... jo,“ přiznala se Bára,
„Tři dny a tři noci,“ přizvukovala Káťa. „I když je pravda, že nám dalo strašně zabrat to ostružiní...“
„No, jestliže to tady vezmeme divokou stepí plnou obřích šelem, měli bychom tam dorazit za týden!“ rozradostnil se Gai.
„Ale sensei. Jestliže se té stepi hezky vyhneme tak, abychom nepotkali ani jednu obří šelmu, a půjdem tady podél řeky, tak tam dorazíme asi za den. Možná trochu déle...“ usměrňovala ho Tenten.
„Hmm, jsi si jistá, že se chceš vyhnout úplně všem obrovským masožravým šelmám?“ ujišťoval se Gai.
„Budeme hlasovat, Gai-sensei!“
„To je dobrý nápad, Lee! Kdo je pro týden v nebezpečné stepi, kde budeme usínat za zvuku strašlivého vrčení a budit se s představou obřích zubů?“ Dvě zelené ruce okamžitě vystřelily k nebi.
„Ale notak, děvčata. Nestyďte se!“ nabádal je Lee.
Všechny na něj vrhly velmi znechucený pohled.
„Já souhlasím s Tenten!“ ozvala se Tenten.
„Já taky, sorry, Lee.“ Báře se opravdu nelíbily ty řeči o velkých zubech. Už asi věděla, kde všichni přicházeli k těm svým historkám obsahujícím slovo TAKOVÝHLE. Káťa horečně přikyvovala.

Další den uběhl více méně stejně.
„Jé hele,“ začala Káťa k večeru nadšeně poskakovat. „Tady to poznávám! Báro! Už tam skoro budeme!“
I Bára podlehla nadšení. Ať říkala nebo si myslela cokoliv, doma jí opravdu chybělo. No, možná že se netěšila zrovna na svůj kombajn, ale rodiče a bratra uvidí znovu moc ráda.
„Hele, jak je vůbec možný, že bydlíme takhle blízko skryté ninja vesnice a stejně u nás nikdo nic neslyšel...?“ napadlo Báru.
„To je záhada, Barunko-san...“ vykoukl z podrostu Lee a strčil jí pod nos zajíce, kterého ulovil. Bára se ho strašně lekla a zařvala jak na lesy.
„Takhle úplně zkazíš překvapení!“ smála se Káťa.
„Hééé! Lee! Tohle mi nedělej!“
„Zvykneš si...“ komentovala Tenten, zatímco zapalovala oheň.
Báru napadlo, že jí na to asi moc času nezbude, ale raději nic neříkala, protože viděla, že se Tenten na loučení s nimi moc netěší.

Příští ráno se jí to potvrdilo. Tenten měla v očích slzy, když je Gai všechny přivedl na cestu, která vedla až k vratům jejich farmy.
„Tak, mladí přátelé, je čas se rozloučit...“
„Barunko-sáán! Mně se bude ták stýýskát!“ zakvílel Lee, kterému se z kulatých očí valily potoky slz. Skočil Báře kolem krku a tím úplně zkazil dojemnou atmosféru. Bára ho zaraženě poplácávala po zádech.
„Ano, Lee! Pravý muž se za své city nikdy nestydí! Hromadné objetí!“ následoval jeho příkladu Gai a všechny je objal svými pažemi. Tenten to dost vyděsilo, ale vyprostit se nedokázala. No, chvíli to trvalo, než se oba zelenáči vyplakali a nakonec si s nimi nějakou tu slzičku prolily i dívky. Když se Gai konečně uklidnil a zase je pustil, na tváři mu hrál zářivý úsměv.
„Sbohem, mladí přátelé! Trénujte tvrdě! Nechť vás síla mládí navěky provází!“ Spolu s Leem synchronizovaně zvedni palce, ozvalo se mohutné CINK, CINK a zmizeli, jako by tam nikdy nestáli. Tenten ještě chvíli zůstala, aby se s nimi rozloučila v soukromí, a pak zmizela i ona.
„Tak, a jsme doma...“ povzdychla si Káťa, utřela si slzy, když si vzpomněla, že Kiblíčka ještě pěknou chvíli neuvidí, a vydala se směrem k bráně farmy.
„Hááf! Haf haf!“
„Ahoj Same, pejsku, poťsem... No jo, to je hodnej pejsek... Ty mě nepoznáváš? To jsem přece já...“
„Káťo! Báro!“ vyběhla na dvorek maminka. Obličej měla celý strhaný starostmi.
„Ahój, mamí!“ vykřikly obě sestry najednou a vrhly se jí do náruče.