Akatsuki na houbách 02

„Sbíráme všechny!“ přidal se k němu Kakuzu. „Je úplně jedno, jestli najdete nějakou houbu, kterou neznáte, prostě berte všechny!“
Řečeno už bylo dost, tudíž všichni vyrazili do lesa.
„Pomalu se rozptylujte, abyste pokryli větší prostor, ale neztrácejte se z dohledu!“ připomínal Pein.
Taková zločinecká organizace, to si pište, že se do přírody hned tak nedostanou. Každá podobná akce je nadšeně vítaná. Navíc je zajímavé sledovat, jak každý z nich má jiné, ehm, způsoby, jak dělat věci po svém.
„Mám houbu! Houba, jé!“ vyskočil Tobi půl metru do vzduchu, jakmile spatřil něco v trávě. „A takovou hezkou, červenou!“ prohlížel si ji s radostí.
„Výborně!“ povzbudil ho vůdce.
„Ale ta je jedo...“ poprvé se do hovoru vmísil Itachi se svojí věcnou připomínkou.
„Sbíráme všechny!“ ozval se odněkud Kakuzu.
Tobi si položil jeho houbu do košíčku a nadšeně pokračoval dál.
„Motýlek, jé,“ zaradoval se znovu, když uviděl nějakého motýla a poskakoval za ním.
„Motýlky nesbíráme!“ rozezněl se lesem Kakuzův hlas, ačkoliv on sám nebyl zrovna vidět.
Jak zacházeli hlouběji do lesa, jednotliví členové se od sebe čím dál tím víc vzdalovali.
„To je matroš, to je matroš,“ mumlal si pro sebe pořád Sasori a hladil stromy kolem sebe. Už si představoval, jaké krásné loutky by z nich byly.
Červenovlasý byl nelibě pozorován Zetsuem, kterému se jeho počínání ani trochu nelíbilo. Miloval lesy a přírodu, takže si dnešní výlet nadmíru užíval.
To Hidan měl poněkud svérázný způsob hledání hub – vzal svou kosu a posekl s ní všechno, co měl před sebou. Ale bylo to efektní – pokud před ním byla nějaká houba, našel ji, ačkoliv ji potom házel do košíku rozsekanou na větší množství kousků.
Deidara si našel trochu jinou zábavu. Ve svých rukách modeloval jíl do tvaru hub a dával ho do trávy pro nějaké jiné sběrače.
Ani Kisame se příliš nezabýval zadaným úkolem. Tolik se bál hmyzu, a hlavně klíšťat, že v jedné ruce držel na rameně opřenou Samehadu s košíkem na konci a ve druhé křečovitě svíral obří láhev repelentu (sehnal mu ji Kakuzu – maxi láhev, dobrá cena). Kdykoliv kolem něj něco proletělo a zabzučelo, okamžitě kolem sebe zuřivě rozprašoval hmyz hubící roztok.
Itachi zachovával klid, jako vždy. Prostě jen chodil po lese a kdykoliv uviděl houbu, zvedl ji.
Nakonec – Kakuzu s Peinem. Oba chodili s nosem skoro nalepeným u země, aby nepřehlédli ani tu sebemenší houbičku. Kakuzu už viděl peníze, které mu přijdou na ruku až všechno prodá a Peina to zcela nečekaně začalo bavit.

„Děti, pojďte sem, ať se neztratíte!“ uslyšeli všichni přibližující se hlasy.
„Kdo to je? Kdo se opovažuje houbařit tam, kde my?“ rozrušeně mumlal Pein. Konečně všichni vylezli na mírný kopeček, takže viděli, komu patřily ty hlasy.
Nalevo sbírala houby rodina se dvěma dětmi, napravo zase nějací důchodci. Informace o hojném růstu hub se zjevně po okolí rychle roznesla. Každopádně všichni tito lidé měli košíky nejméně z poloviny plné, což Peinově zraku také neuniklo.
Šlehl rozezleným pohledem po Deidarovi, kterého to ovšem ani trochu neznepokojovalo. V hlavě se mu okamžitě začal rodit plán, jak ostatní sběrače odklidit. Rozhlížel se kolem sebe po členech své organizace, až konečně uviděl toho, koho chtěl. Itachiho.
„Itachi-san,“ zašeptal, jakmile přišel k němu. Černovlasý muž se na něj podíval svým typickým pohledem.
„Potřeboval bych, abys...na ně použil nějaké genjutsu, rozumíš? Aby šli někam, kde nic neroste a nesbírali nám tady přímo před nosem,“ žádal polohlasem svého kolegu.
Itachi si položil košíček na zem a na chvíli zavřel oči. Až je zase otevřel, najednou se všichni hromadně přesouvali na pravou stranu.
„Houby, podívejte, kolik jich tam je! Támhle, uhni mi z cesty!“ křičeli a tlačili se jeden přes druhého, aby se dostali tam, kam je poslala Itachiho precizní oční technika. A fakt, že na místě, kam všichni ti normální lidé mířili, nerostla ani houbička, nikoho z Akatsuki neznepokojoval.
„Skvělá práce, Itachi-san,“ pochválil hrdě člena své organizace pan vůdce a pokračoval ve sběru.
Každý si vyrazil svojí cestičkou, stále však pamatovali na pokyny nevzdalovat se od sebe dál, než kam dohlédnou. Tedy až na jednu výjimku...