Vyletí ptáček!

Vyletí ptáček!
Pomalu se ručička na hodinách blížila ke třetí hodině, když se dveře Akademie v Kumogakure no Sato otevřely. Sice to tentokrát už nevešel žádný student, za to to byl dlouho očekávaný místní fotograf. Tedy, ne přímo místní. Přesto však jediný, kdo ochotně přijal nabídku fotit děti, jež tento rok čeká maturita. Zkouška, při které se rozhodne, zda se stanou ninjové, nebo naopak. Mohly to už zkoušet po několikáté, tentokrát to vypadalo nadějně. Minimálně to řekli jemu, onen muž už měl nejlepší léta dávno za sebou. Kdysi krásné blonďaté vlasy doslova zmizely z hlavy a také už dlouho trpěl nadváhou.
Dříve než se stačil rozhlédnout, přihnal se k němu jeden z nejmladších členů učitelského sboru. Mohlo mu být něco málo přes dvacet, právě proto i považoval za ohromnou poctu, vyučovat. Jeho žáci si šli za svým cílem, s jakousi naivitou, ale dělali přesně to, co on před několika lety. Věřili tomu. Jeho oříškové oči, schované za sklíčky drobných hranatých brejliček, přelétly toho, před ním, s čímž se zářivě usmál.
„Vítejte, Suchiki-san.“
Stařec se kysele ušklíbl nad oním formální postojem. Takhle on jednal velmi nerad, přesněji byl takříkajíc protiklad takového vystupování. Rozhodl se tedy, bez jakýkoliv servítek přejít k hlavnímu tématu.
„Ukažte mi tu třídu.“ Broukl.
„Ah … Samozřejmě. Chcete fotit ve třídě?“
„Chtěli ste tam fotit, ne?“ zamračil se.
„Ano … Ano, přesně tak -... Omlouvám se.“
„Si nevymýšlejte kraviny.“
„Dobře, jsou to jenom dvě třídy, protože - …“
„Máte někoho jinýho? Tak todle sme si nedomluvili, hošánku.“
„Ne, tohle ne. Spíše … Ostatní už fotografie mají, jenom na poslední ročníky to nevyšlo.“
„Žádná úcta.“ Zabručel si pod nos fotograf nespokojeně, „Jak se jmenuješ?“
„Eikishi Naoki, pane.“
„Tak, Naoki, zavedeš mně do tý vaší světoborný třídy, nebo budeš dál mrhat mým cenným časem?“

„Ano … Jistě, hned to bude.“
Naoki zamířil rychlými kroky ke své vlastní třídě. Na poradě se právě o ní mluvilo jako o nejvhodnějším místě na focení uvnitř budovy. Unikl mu tichounký povzdech, proč se o to musel starat zrovna on? Kdokoliv jiný mohl mluvit s touhle tuze nepříjemnou osobou. Proběhlo by to určitě i rychleji.
„Mysleli jsme, že by se to mohlo vyfotit jenom v jedné třídě - …“
„To je jasný, přece kvůli nějakým spratkům nepolezu do dvou místností. Ste se pomát, ne?!“
„Omlouvám se.“ odvětil už lehce nuceně učitel.
Jakmile oba zavítali do třídy, o níž před chvíli vedli řeč, Suchiki se pořádně rozhlédl. Takovým orlím pohledem u kterého se zdálo, že mu vůbec neunikne. Obyčejná školní místnost, pomyslel si, bez zbytečných barev či jakýkoliv jiných ozvláštnění. Nikde nenašel nic, co by se jen trošku vymykalo normálům. Po celou dobu nepromluvil. S přechodem ke katedře, pozvedl fotoaparát do úrovně s svých očí, nahlédl skrz něj. Jednal s tou hračkou s něžností, až se zdálo, že to byla živá bytost. Ušklíbl se. Dosud si nevšiml drobné dívenky u jedné z lavic, přerovnávající cosi ve svých věcech. Její už tak krátké černé vlásky byly spjaty bělounkou stužkou, ladící s bílými šatičkami.
„Todle asi nepůjde.“
„Cože? … prosím?“ zamrkal zmateně učitel.
„Špatný světlo, špatnej flek.“
„Ach … Vážně to nepůjde?“
Následovalo pár dalších chvil ticha, kdy nejstarší osoba v místnosti opět nakoukla objektivem svého drahocenného předmětu. Následně ji však položil na stůl za ním. Naznačujíc tím, že tady v téhle místnosti zkrátka ani on fotit nebude.
„Nepude to.“
„Tak … A co ta druhá třída?“
„Ukažte ji.“
Naoki mírně přikývl na pokyn, možná spíše strohý rozkaz. Přišlo mu absurdní, že si ten chlap neuměl poradit s problémem jako bylo špatné osvětlení. On takovým věcem nerozuměl, ale i tak …

„Miyako-chan, zamkni až budeš odcházet.“ Pronesl pouze ke své žačce.
Dveře se s tichým vrznutím opět zavřely, dívka s lehkým povzdechem sklouzla na židli vedle svého stolu. Úplně to samé dělala i před tím. Zdálo se to bezpečné. Pátravým pohledem sjela k oknu. Nejspíše byla přece jenom paranoidní. Kdyby nebyli přerušeni vyučujícím, určitě by tu teď nečekala na něco, co ani přijít nemuselo.

„Miyako-chan!“
Zrzavý chlapec, sedící vedle ní, se uprostřed hodiny najednou šibalsky usmál. Černovláska tento úsměv důvěrně znala, bylo to znamení, že jej napadlo něco úžasného. A takové věci vždycky přinášeli v tomto případě jenom problémy.
„Něco mně napadlo!“ zazubil se.
Potvrdil tím zároveň její obavy.
„Co chceš?“ usykla, co nejtišeji.
On se však na rozdíl od ní nestaral o hlučnost během hodiny. Vlastně naopak. Zcela pokazil její snahu neprozradit tento rozhovor.
„Víš, jak mluví o Genjutsu?“
Přikývla.
„Shinobi by se měl naučit hlídat si okolí, aby ho nic nepřekvapilo! Tak víš co? Tentokrát budu já zaporák, a připravím ti nějaký úkoly! Ty je budeš muset vyřešit!“
„J-Jak jako?“ optala se nejistě.
„Udělám něco, o co se budeš muset zajímat a vyřešit to.“ Zazubil se.
„To je nesmy - …“

Den uběhl jako voda. Nic se nestalo. Dívenka zamířila domů. Jak strávila zbytek svého volného času? Po velmi krátkém učení šla na procházku s kamarády. Ráno se s ostatními hrnula do školní budovy. S jistým typem nadšení, ale i se strachem z možného zkoušení na učivo, jež zanedbala. Její starosti z předchozí hodiny už dávno odlétli jako pouhé smítko prachu. Přece jenom i její spolužák mohl zapomenout na to, co řekl. Nebylo by to, konec konců, poprvé. Dříve než došla do třídy, povšimla si muže postávajíc před kabinetem jejího třídního. Ten, když zaznamenal přítomnost dítěte, které spatřil i včera ve třídě, tak k němu rychlými kroky zamířil. Černovláska překvapeně zamžikala. Nestačila však vyslovit jediné slovo a muž už hlasitě začal:
„Kde je můj foťák?!“
„Foťák … ?“ zopakovala nejistě.
„Jo … Nechal jsem ho v tý zas - … třídě a pak už tam nebyl. Kdes ho dala?!“ zamračil se.
Miyako, jak se holčička jmenovala, naklonila hlavu do strany. Zamyšleně, nechápavě a především zmateně. O čem to mluvil?! Odcházela poslední, to byla pravda. Měla by vědět o tom, co se ve třídě nacházelo, když jí opouštěla. Tomuhle však nikdy nevěnovala větší pozornost, včera navíc měla vlastní starosti.
„J-Já nevím … O čem to mluvíte.“ Hlesla tichounce.
Fotograf se zamračil. Protnul dítě před ním skrz naskrz velmi zlým pohledem. V samou chvíli se i nadechoval k dalším, neuváženým slovům. Než je vůbec stačit, oslovil jej jménem mladý učitel:
„Suchiki-san, děje se něco?“
„Jo, ta malá … mi ukradla foťák!“
Naoki se na okamžik pobaveně usmál. Ačkoliv to byl starý muž choval se téměř jako jeho malý žáčci. Nenechal jej však pokračovat, aby předešel zbytečným scénám.
„Ehm … Co kdybychom si o tom promluvili v mém kabinetě?“ nadhodil.
Nevěnoval děvčátku příliš pozornosti, řešil to s absolutním klidem, což bylo pro oba přítomné velmi matoucí. Černovlasé děvče však nečekalo na povolení, nebo cokoliv jiného, co mohl její kantor říci. Učinila věc, kterou považovala za správnou. Dobře věděla, kdo za tohle byl zodpovědný. Vlastně to jenom tušila, ale její tušení muselo být správné. Vždyť, kdo jiný? Odpovědi na tuto otázku jí tolik nezajímaly. Rozběhla se do třídy, nedbajíc následků. Udělal to skutečně on? Přemýšlel nad tím? Mísily se v ní různé pocity, mohla je sice jednotlivě pojmenovávat, ale nakonec vyhrála jediná. Vztek. Do místnosti vpadla tak prudce jak to jenom šlo.

„Teruki-kun!“ křikla naježeně.
Chlapec náhle uslyšel své jméno a právě proto se otočil. Spatřil pouze jednu ze svých kamarádek, zazubil se. S radostí na ní mávl, snad to mělo znamenat pozdrav. Úsměv na jeho tváři zamrzl, když si i on uvědomil, že její výraz rozhodně nevybízí k zábavě.
„Teruki-kun!“
„Miyako-chan? Děje se něco?“
„T-Tohle není vtipné! Vrať ho zpátky!“ špitla plačtivě.
Zrzek zamrkal. To v ní však rozbilo jen další přehradu, uvolňující docela jiný postoj. Nevěděla, jak se v takové situaci chovat, řešila ji tedy jediným způsobem, který znala.
„Ten fotoaparát! Dělej!“
„O čem to mluvíš?“
„Ty víš moc dobře, o čem to mluvím!“ zavrtěla hlavou razantně.
Nenechala se oblafnout ještě mladší osobou než byla ona sama. To, jak se tvářila, musela prostě být jenom dokonalá maska. Jeho nechápavost hra. Přesvědčenost dívky o její znalosti viníka, neznala mezí. Vše tomu odpovídalo …
„Vážně nevím, Miyako-chan, co se stalo?“
„Vrať ten fotoaparát!“
„Vrať ho …“ zopakovala.
„Miyako-chan …“
Přeběhla k němu, místo objetí, po něm však skočila, strhujíc ho tím na zem. Slabě udeřila do jeho hrudi. Neublížila mu, ale rozhodně rozhodila.
„Řekla jsem, ať ho vrátíš …“
Chování té dívenky docházelo do nepochopitelných výšin. Proč se chovala tak hystericky? Nerozuměl tomu. Co provedl? Mezi dětmi tiše zašumělo, každý si vymyslel vlastní teorii, o kterou se chtěl, co nejdříve podělit se spolužáky. Nikdo si nedovolil jakkoliv zasáhnout. Třeba jen zaběhnout pro učitele. To však ani dělat nemuseli, protože právě tato osoba do učebny vešla. Dořešila taky záležitost s oním mužem, postrádajícím svůj majetek.
„Miyako-chan, Teruki-kun. Co se to tu děje?“
Miyako vyplašeně zamžikala, v rychlosti zvedla pohled. O čích se jí objevily slzičky, s čímž se okamžitě vyhoupla na nohy. Provinile zavzlykala.
„Teruki-kun vzal ten fotoaparát!“ vyhrkla.
„Nemám páru o čem to ta husa mluví!“
„Miyako-chan … Teruki-kun ho nevzal. Promluvíme si o tom po škole. Hezky se svému kamarádovi omluv.“

Učitel pro jistotu začal s výukou. Opakoval s nimi, aby měl jistotu, že si vše důležité pamatovali. Po určité době hodinu ukončil. Dívenka se rychle vyhoupla na nohy, vyběhla z učebny. Bez toho, aby se chystala na další hodinu jako obvykle, se rozhodla udělat něco docela jiného. Musela zjistit víc. Odmítala přijmout fakt, že by snad za to mohla ona. Zastavila tedy první osobu na chodbě, která by něco mohla vědět. Starší uklízečku. Tedy, podle ní starší. Její rudé vlasy byly rozcuchané do všech stran, průzračné oči modré barvy se sice příliš často neusmívaly, místo toho probodávaly každého velmi přísným pohledem. Dbala velmi na svou práci, tak moc, že neuznávala ani největší autority vesnice. Proč by to uklízela znovu? Štvala ji neopatrnost jiných, kazící její snahu.
„Miko-san!“ oslovila ji holčička.
Pohled ženy se zastavil u ní.
„Neviděla jste tu včera někoho s fotoaparátem?“
„Ne.“
Strohá odpověď pro ty děti málokdy stačila, nyní znamenala víc než kdy jindy. Miyako se opět rozešla, pár osob zastihla a odpovědi se pokaždé měnily. Jednou z nich byl i věčně usmívající se školník, který na rozdíl od většiny zaměstnanců školy, vždy pomáhal těm drobečkům. Miloval smích, úsměvy i všechno ostatní tohoto typu. Možná by ho mnoho lidí naznalo snílkem, jeho to však nikdy nezměnilo. Na otázku zareagoval zavrtěním hlavy.
„ … ale krátce po tvém odchodu tu pár dětí ještě přišlo.“
„Skutečně? Kdo to byl?“
„Mířili do knihovny, nevím …“ přiznal upřímně.
Více se už černovláska nedozvěděla, knihovnice jí také moc neřekla.

Každá z přestávek vypadala úplně stejně, padly stejné otázky. Jen jiné odpovědi, ale to nebyl hlavní problém. Jediná věc, která na nich spojovala všechny dohromady, byla to, že nikdo nic nevěděl. Škola rychle skončila, nastal i čas, kdy měla dívenka mluvit s jejím učitelem. Právě o záležitosti ztráty fotoaparátu. Upřímně … Bála se toho.
„Miyako-chan.“ Oslovil ji.
„Já n-nevím, co se s tou věcí stalo! Prostě najednou … Najednou řekl, že tam byla!“ vyhrkla v obranném gestě.
„Byla tam.“ Přikývl.
„Ale já ji nevzala! To někdo jiný! Prostě zmizela!“
„Nezmizela -…“
„Ale ano … J-Jinak to není možné! Byla tam a už tam není!“
„Miyako-chan, ten foto - …“
„Já jí vážně nevzala.“ Vzlykla.
„Vážně si myslíš, že by ho někdo ukradl?“
„Co jiného se … Mohlo stát?“
„Jestli ho někdo ukradl, tak bych byl vinen já.“ Uchechtl se.
„C-Cože?“
„Vzal jsem ten fotoaparát, když jsem si ho všiml ráno. Miyako-chan, hned ráno to bylo vyřešeno.“
„P-Proč mi to, ale říkáte až teď?“
„Protože jsem o přestávkách zařizoval ohledně toho focení pár detailů a připravoval pomůcky na hodinu.“ Pokrčil rameny.
„Vážně?!“
„Ano.“

O pár dní později proběhlo přesně tak jak bylo domluveno focení posledních ročníků, jež pár měsíců na to, měly mít maturitu. Poslední obrázek z Akademie si všichni představovali sice jinak, rozhodně ne ve staré třídě, ale nakonec z toho vznikla vzpomínka jako každá jiná. A tato památka vznikla z klišé, které všichni znáte:
„Vyletí ptáček.“

Poznámky: 

Tak ...
Když už to vkládám, tak to bych tu ještě měla připsat pořádnou poznámku. Tato povídka měla být původně vydaná na mé dvouleté výročí zde, přestala jsem ho sledovat, uteklo mi. Nestihla jsem to dopsat. A proč? Nebyla slova. Prostě odešla. Věděla jsem o čem chci psát, o tom, že i malé děti mohou být vynalézavé. Původně to měl řešit Sensei. Jen začátek zůstal stejný ... Neúspěch. Nakonec jsem vytvořila Miyako. Někoho, kdo měl představovat toho, koho každý znáte. Toho v přední lavici, nepřetržitě se hlásícího a toho, kdo zná každou větu v učebnici nazpaměť. Další neúspěch. Povaha Miyako se otočila o 180°. Na toho, kdo se snaží všemožným způsobem zapadnout po vzoru jedné mé spolužačky. Neúspěch. Nakonec vznikla Miyako v této verzi ... Holčička, která do toho skočila po hlavě, snažíc se to za každou cenu vyřešit po svém. Neúspěch ... Nepovedlo se mi ji napsat.
Ano, vím. Nedokázala jsem to. Neměla bych to vydávat, ale ... Dala jsem do toho tolik dní, tolik myšlenek až vzniklo něco, na co raději než pyšná budu koukat jako na cennou zkušenost.
Minutku ticha.