Nic nového... 09

„Tak my taky půjdeme, co?“ usmál se Iruka na Káťu, když za nově utvořeným týmem zapadly dveře. Káťa mu úsměv vrátila a poslušně ho následovala.
„Sorry, Iruko,“ myslela si pro sebe, „mám tě ráda a nevím, co se stalo Kakashimu, ale já prostě na ocet nezůstanu!“
Teda jako ne na ocet, žejo ale ve vesnici, jak jinak.
Iruka jí to uvěřil. Chudák. Měl pocit, že to Hokage s tím sklepem přeháněla. Hmm, ale takové hezké ninjutsu, které by ji uspalo, řekněme na půl dne... to by všechno vyřešilo. Káťa mu ale věci usnadnila, když s ním poslušně došla až do školní budovy, kde měl právě vyučovat, posadila se do lavice a vytáhla školní barvičky.
„Budeš si kreslit?“ oslovil ji Iruka.
„Ehm!“ přitakala Káťa. Bože, on je tak naivní. Hehe, chtěla něco zkusit. Docela by ji zajímalo, jak jí onehdy uspal. To přeci nemůže být tak těžký, vyvolat něco z hloubi člověka, ne? Vždyť o tom je vlastně kreslení...
Do třídy se nahrnuly děti. Když tam uviděli Káťu, znejistěly. Začalo všeobecné šťouchání a šeptání, které ovšem Iruka důsledně potlačil.
„Tady Káťe nedávno unesli sestru, víte? Buďte na ni hodní...“ Ještě nějak to pokračovalo, ale Káťa ho nevnímala. Naštěstí se nikdo neposadil vedle ní... Vzala do ruky barvičky a začala se soustředit... Che, pojmenuje to čakra v obrazech. Tiše tvořila celou vyučovací hodinu. Iruka už poklidil celou třídu, dokonce i vytřel a ona se pořád neměla k tomu přestat. Ani nevnímala jeho otázky.
Iruka si povzdechl. Takhle to přece dál nejde! Nenápadně se přesunul za ní a konejšivě jí oslovil:
„Neboj, jsem si jistý, že všechno bude v pořádku. Ukaž co jsi nám tady namalovala?“
A udělal tu chybu, že se na obrázek podíval. Káťa k tomu už nějakou chvíli neměla odvahu. Nějak se jí to vymklo z rukou a bylo to silnější, než očekávala.
Chvíli byl klid. Pak se odvážila podívat učiteli do tváře. Vypadal, jako že ztuhl uprostřed šoku. Káťa zapochybovala. Byl na ni tak hodný... Neměla by ho přece jen poslechnout a zůstat? Říkal, že všechno bude v pořádku. Nevěděla sice, co mu tím obrázkem provedla, ale určitě si to za svou laskavost nezasloužil. Vzala nový papír a napsala na něj: „Je mi to moc líto, omlouvám se...“
Iruka vypadal naprosto mimo sebe. Takhle ho tady přece nechat nemůžu...
„Tak pojďte,“ oslovila ho něžně a stoupla si za něj. „Ke stolečku je to jenom kousíček... Pravá noha, správně, teď levá... pozor, schod!“ Pomalu se jí povedlo ho odnavigovat až ke katedře. „Tak, tady máte židli, tak se hezky posaďte. Ano, správně. A zítra se probudíte a budete se cítit naprosto odpočatý. Za nic nemůžete, dejte si čokoládu s rumem. A opakujte si, že jste fakt dobrý sebevědomý mladý... učitel!“ No, za pokus to stojí, ne?
Káťa se začala plížit ven z budovy.
„Hej, kde je mistr Iruka?“ vybafl na ni najednou Naruto.
Co ten tady dělá?
„Eeee, poslal mě pryč, že prý potřebuje zařídit nějaké strašně důležité papírování, abych ho nerušila,“ vymyslela rychle. Naruto se zadíval skrz dveře do třídy. Iruka byl opravdu skloněn nad stolem.
„Aha, já u něj mám ale mít doučování!“
Škoda že ten obrázek nevzala s sebou! Hm, ale když ho má Iruka pod nosem, je to jistější...
„No, tak to asi bude muset počkat. Mohl bys mi prosím ukázat, kudy ven?“ zamrkala na něj.
„Tak dobře...“ Za chvíli už Káťa čelila slunečním paprskům. Nakonec z toho máme docela hezké počasí, že? pomyslela si.
Ten kluk vypadal, že se chce vrátit a zase otravovat Iruku... Hrozný! A ona už nemá moc času... No, ale stejně, kdyby se ke skupince přidala hned u brány, někdo by ji určitě zpacifikoval a měla by po žížalkách... Na to místo, kde včera kempovali, snad trefí... Takže má ještě chvilinku čas.
„Hele, nechtěl bys zajít na čaj?“ zamrkala tedy na studentíka.
Naruto vypadal, že je v rozpacích.
„Já to platím!“ dodala ještě rychle Káťa, když si vzpomněla, jak přišel o všechny peníze, když platil hromadný oběd.
„Hmm, čaj je fajn. Ale co takhle něco k jídlu?“ ošíval se Naruto. Pod oranžovou kombinézou mu strašlivě zakručelo v břiše.
„Hele, ani moje finance nejsou bezedné!“
„Nojo, nojo. Tak... jednu mísu ramenu?“ zadíval se na ní Naruto s nadějí v očích.
„Tak jo, počkej, já si zapomněla vevnitř peněženku. Neboj, teď už trefím,“ zastavila ho, když ji chtěl následovat.
Bleskově zmizela v budově a hnala se zpátky do třídy, kde vysedával Iruka. Hlavou už se opíral o stůl. Skvělý. Káťa mu začala prohledávat kapsy... Kolik stál ten ramen, když tam byli posledně? Á, peněženka. Ano, už si vzpomíná... Tak, tohle by mělo stačit...
„Sorry,“ obrátila se ještě na Iruku, když mu vracela peněženku do kapsy. „Slibuju, že vám to vynahradím.“
Pak se zase rozběhla zpátky za Narutem.

Vycházkovým tempem došli k Ichiraku Ramen. Káťa se celou dobu snažila odvést Narutovu pozornost, aby ho nááhodou nenapadlo přemýšlet o tom, proč jako mají všichni pohotovost a tak dále. Začala se ho vyptávat. Bylo dalších pár věcí, co by ji zajímaly.
„Hele, jak vy to děláte, že se dokážete pohybovat tak rychle?“
To už seděli nad kouřícími mísami nudlí v pohostinném rychlém občerstvení.
„No, víš, to takhle přesměruješ čakru do nohou a rukou...“ začal vysvětlovat Naruto. Bylo to dlouhé vysvětlování a hodně zamotané – přece jen, co od Naruta chcete - a navíc přerušované srkáním a hltáním, ale on se opravdu poctivě snažil.
„Hele, tak pojď, zkusíme si to v terénu.“
Káťa nadšeně souhlasila.
Naruto ji zavedl do malého parčíku uprostřed Listové.
„Tak hele, soustředíš se, jo, na všechny ty části těla co jsem popsal, a teď...“ udělal skok, který ho donesl až do koruny stromu.
He... Takže, odrazit se čakrou jo?
Káťa se to po něm pokusila zopakovat. Chvíli nic neviděla, a pak najednou narazila do kmenu stromu. Chytila se jako klíště, a když se pak podívala dolů, byla dva metry nad zemí.
„Jééééé!“ zavýskl Naruto, „to nejni špatný na první pokus!“
Ještě chvíli zkoušeli a pak se Naruto ozval: „Hele, tak já musím letět, ještě bych měl vyplet nějaký babičce zahrádku. Je to hrozný, žejo, že se tady nic neděje.“ A odfičel pryč.
„Uff, ještě že je tak hloupej...“ oddychla si Káťa. Ale už bylo na čase. Dvě hodiny určitě uplynuly. Takže, jak to říkal? Vydala se za ním, protože běžel stejným směrem, jakým potřebovala.
Radši se ani nedívala dolů, když přeskakovala ze střechy na střechu. Jednou dokonce málem spadla, kdyby ji nezachytil ANBU.
Sakra, policajt.
„Ale ale, co ty tady? Neměl na tebe dávat pozor Iruka? Ten by se podivil, kdyby viděl tu tvoji robinsonádu, že?“ začal nepříjemně.
„Ale vůbec ne!“ ohradila se Káťa, „na mě teď chvíli dává pozor Naruto.“ a ukázala na nic netušící postavu vzdalujícího se chlapce. „Máme naspěch, dovolíte?“ a rychle se tomu zamaskovanému strážci zákona vysmekla. Hm, doufám, že jsem ho přesvědčila...
Zdálo se, že ano. Ještě chvíli tedy hopkala za Narutem. Naštěstí pozemek, na který měl namířelo ležel až vně vesnice, takže ji vlastně bezpečně provedl bránou.
„Výborně,“ pomyslela si pro sebe Káťa, nadhodila si batoh, který dostala od Sakury, na zádech a vydala se na místo, kde celá tahle noční můra začala. Vzhůru! Vzhůru za Kibou!
„Hej tak co, řeknem to někomu?“ optal se kamarád týpka s obvazem (pozn.: Izumo, chápete, jo?).
„Ale né, eště by nám vynadali, že jsme ji nechali projít...“

„Hmmmmmmmmmmm! Hohm hym me mahmahme hehamhou heha homimama???“
„Cože? Říkáš něco?“
„Hm!!!“
„Promiň, ale máš roubík, tak ti nerozumím...“
„Hm hem ham houmen, hm hemi momhy, heh hmumen hm mhm hmhmem haneh!!“

Po dvou hodinách:
„Hm mahy hmi mehme hmohnen, hmym mnenem, hm mhamin mh hm nhmhuhmin mamhmiy m hmamhamn!!“
„Mohla bys už zmlkout?“
„Hm!! Hm mhihmi nehmmhnh, hmohome hmi, hmy mhm hmammin!!“
„Už mě z tebe bolí hlava!“
„Hm hm hm, mh mo mehamima!!“
A tak to šlo dál a dál... Bára už pomalu nemohla a taky byla pěkně omlácená, jak ji ten zmetek Kabuto táhl nevybíravě terénem na svém kostnatém rameni. Říkala si, že by měla zanechat nějaké stopy, aby ji mohli najít, jenže jaké? Nic s sebou neměla a navíc jí Kabuto svázal ruce, ts! To když mu začala trhat ty jeho šedivý pačesy. A jelikož mu je trhala i se svázanýma rukama, tak jí ještě ty ruce zamotal do nějaký látky, takže teď už by nic nemohla zahazovat, ani kdyby chtěla. Plivat taky nemohla, jelikož měla roubík, prostě opruz.
„Hmhm, hm mamhamhe, hem mehe hmamhy – mh hmam hmah!“
„Ticho!“
„Hiham he mam hmah hy humhe!!“
„Cože máš?“
„Hmaaaaaaaaaaaaaah!!!! Hy mhi mhahomem mum, ho hmam mhehi mohmy...!“
„Jo že hlad?“
„Hm!“
„No to máš smůlu, teď není čas na nějaký přestávky na svačinu, navíc bych ti musel vyndat ten roubík... ne že by teda k něčemu byl...“
„Hmhmhm!“

Po další hodině.
„Ma hmam hmaaaah ma hmam hmaaaaaah, hehemhu Hmuma, ma hmam hmaaaaah...“
„Sakra notak jo!!“ ruply Kabutovi nervy.
„Hamh? Hamh he muhu hemhah?? Hamimam hi hmemyho!“
„Co?“ vytáhl Kabuto konečně Báře roubík.
„Bleh,“ ulevila si Bára, jaká hnusná pachuť jí zůstala na jazyku, „Řikám, že si zabírám stehýnko, ty pako.“
„Jaký stehýnko zas?“
„No přece tvoje, když tě můžu sežrat!“ Kabuto to nepochopil, a tak jí vrazil jeden ze svých instantních energetických nápojů.
„Hej, to je fakt humus, neměla by se do toho nalejt voda?“
„Mlč a jez, nic lepšího nebude, a jestli zařveš, jseš mrtvá!“ vytáhl Kabuto lesknoucí se skalpel.
„Nojo furt, dyť neřvu... a to si jako myslíš, že je někdo tak blízko, aby mě slyšel, jo? Super!“
„No, pravda, nejspíš ne...“
„Tak vidíš, co vyšiluješ!“
„Hele, nech toho, seš moje zajatkyně, tak si na mě nedovoluj!“
„Šmarjá nojo, se nezblázni...“

Stíhací skupinka dorazila na místo, kde našli stopy velmi nedbale zahlazeného ohniště.
„Takže, tady by to mělo být,“ prohlásil Shikamaru.
„Takže co teď?“ stanul vedle něj Kiba a pozorně se rozhlížel po okolí.
„Hm, asi bysme tu měli zůstat a prozkoumat ty slepé stopy. Dál půjdeme teprve až si budeme jistí, kudy šel ten únosce.“ To je vopruz. Teď ho čekala chvíle strašné nudy. Docela by ho zajímalo, co tady najdou, když i ANBU byli bezradní...
Neji, Shino a Kiba souhlasili a všichni hned vyrazili do okolního lesa. Po chvíli se Shino zastavil a vytáhl mapku. Všichni tři se nad ní sklonili.
„To je divné, to přece nemohl stihnout, udělat tolik falešných stop a ani jednu pravou!“ drbal se na hlavě Kiba.
„Jestli to je jenom genjutsu, moje broučky to nezmate,“ usmál se samolibě pod bundou Shino a už mu z rukávů proudily roje brouků. Neji sundal z ramene svůj cestovní pytlíček a zaujal meditační polohu.
„He... Neji, co to děláš?“ svraštil obočí Kiba a Akamaru do Nejiho začal šťouchat čumákem, jakože teď není čas na odpočinek.
„Pokusím se někde najít známky přítomnosti čakrového krystalu...“
„Hej, co to je vůbec to o tom krystalu? Dík žes to připomněl!“ zajímal se Kiba.
„To je takový... no, to je jedno, prostě jsem ho dal Barunce-san, než odešla, takže bude snadnější ji podle něj najít.“
„Tyjo, Neji! Jsi fakt prozíravý! Takhle se pojistit, kdyby se náhodou něco stalo... i když na druhou stranu jsi zase docela pesimista,“ pokýval hlavou uznale Kiba. Neji na to radši nic neřekl a snažil se soustředit. „Nojo, je čas, abysme i my přiložili ruku k dílu! A nebo čumák, hehe... tak vzhůru, Akamaru!“ a oba vyskočili do větví.

Neji seděl sklesle u ohníčku. Ať se snažil, jak chtěl, vůbec nic se mu nepodařilo zjistit. A on si byl tak jistý, že to půjde!
„Hele, nezoufej, až budeme blíž, tak se nám to ještě bude hodit!“ ujišťoval ho Shikamaru, který ho chtěl trochu povzbudit.
„Jestli se vůbec někam dostaneme... pokud se nám nepodaří odtud najít stopu, můžeme se tak leda vrátit...“ nezapřel se zahořklý pesimista.
„Hele, chceš snad říct, že bys to jen tak vzdal a šel domů?“ rýpl si Shikamaru.
„Ne!“
„No vidíš, my taky ne, takže klídek.“ V tu chvíli vedle nich přistál Shino.
„Tak co, máš něco?“ optal se Shikamaru. Shino jen zakroutil hlavou.
„Jsem z toho trochu zmatený, Brouci se chovají, jako by tu nebylo vůbec nic, ani falešné stopy, ani ty pravé,“ řekl věcně a šel si do lesa pro pařez na sezení.
Jako poslední se až dlouho v noci vrátil Kiba.
„Hééj! Chlapii! Něco mám!“ zahalekal na ně, když k nim cválal od kraje mýtiny, čímž vyrušil Nejiho od mračení se do ohně, Shikamaru z pochrupování a Shina z koukání na hvězdičky a nepřítomného usmívání, což ale samozřejmě nebylo vůbec vidět. Všichni hned vyskočili a s očekáváním na něj hleděli.
„Tady!“ strčil jim Kiba pod nos chomáč nějakých žíní.
„Co to je?“ optal se pochybovačně Shikamaru.
„Nevim, něčí vlasy! Šli jsme strašně daleko a už jsem se chtěl vrátit, ale Akamaru je vyčmuchal mezi bodlákama!“
„Haf!“ přizvukoval hrdý Akamaru, který byl celý obalený lepkavými kuličkami, jak prolézal kdejaké křoví.
„Nojo, ale čí?“ zeptal se zase Shikamaru.
„Já si teda nejsem jistý... ale Akamaru říkal, že ten pach poznává a... no, nevim přesně, ale určitě ho nemá vůbec rád, toho, čí jsou ty vlasy...“
„Vrrrr,“ doplnil temně Akamaru, aby už nikdo neměl pochybnosti.
„Hm, no lepší než nic... ale proč by sakra za sebou nechával vlasy, když byl tak chytrej, že ho nemůžem vystopovat?“ mnul si bradu Shikamaru, kterému se to nějak nepozdávalo.
„Se vsadím, že mu je Bára vytrhla,“ uchechtl se Kiba, „to by jí bylo podobné. Já bych ji nemoch unášet. Takovou dobu s ní sám... bych se zbláznil!“ vrtěl hlavou Kiba. Neji se pro sebe usmál. Jojo, to byla celá Barunka-san!
„Někdo přichází,“ přerušil je hrobovým hlasem Shino.
Všichni se skryli a napjatě čekali, co se bude dít. Za chvíli už slyšeli strašidelné sípání. Ani se nenadáli a doprostřed mýtinky se svalila Káťa. Ležela jak dlouhá tak široká a sípala na všechny strany.
„Zatracenej Naruto,“ nadávala si pro sebe, ani nevěděla proč. Asi ho neměla ráda.
„Haf!“ rozveselil se Akamaru a vyskočil z úkrytu následován Kibou.
„Sakra Káťo, co tady děláš?“ rozčiloval se zhrzený páníček, jelikož Akamaru vrtěl nadšeně ocáskem a skákal na bezdechou Káťu.
„Vždyť jsem říkala, že s vámi půjdu!“ trucovala Káťa. „Ani nepřemejšlejte o tom, že byste mě poslali domů! Já překážet nebudu! Doufám...“ dodala tišeji. „No prostě, i když mě pryč pošlete, já si nějakou cestu zase najdu.“
To už vylezli z úkrytů všichni. Kiba protočil panenky.
„Je ti jasný, že ten hnusák šel po vás po obou a ty mu teď prostě napochoduješ do náruče!“ rozčiloval se , ale Káťa mu jenom trucovitě hleděla do očí.
Shino nic neříkal a jenom koukal. Hm, nečekaný rozvoj událostí...
„Myslím, že bude lepší nechat to na ráno,“ ozval se Neji a všichni s ním souhlasili. Rozestřeli svoje deky kolem ohniště. Kiba hned vedle Káti, protože Akamaru se s ní odmítal rozloučit.
„Hele, Káťo,“ vrtalo Kibovi hlavou.
„Hm?“
„Jakto že tě Iruka pustil?“
Káťa se zatvářila provinile. Naštěstí to v té tmě nebylo vidět. Ale i tak Kiba pochopil, co ticho znamená.
„Cos mu provedla?“ zeptal se znepokojeně.
„Víš, já ani nevím... Doufám, že to nebude mít žádné trvalé následky...“ Káťa už měla zase na krajíčku, ale chlupatá kulička jménem Akamaru ji uklidňovala. Pejsek se stočil u ní pod dekou, zívl a usnul. Káťa se pousmála a následovala jeho příkladu. To pronásledování ji dost vyždímalo.
Skvělý, pomyslel si Kiba, když zůstal sám s jejich klidným oddychováním. Třeba se ráno neprobudí a oni ji tam nechají... Hm, jak teď usne? Už dlouho to nezkoušel bez Akamaru v náruči...
Nejimu bylo všechno jedno. Taky mu bylo jasné, že Káťa myslela všechno, co řekla, smrtelně vážně. Vypadá to, že ji budou muset vzít s sebou. Snad se nezhroutí, i když, jestliže má s Bárou alespoň něco společného, určitě to nehrozí.
Shikamaru celou dobu mlčel. To proto, že neměl co říct. Káťa přišla. Tak trochu s tím počítal. Strávil s ní sice jenom jedno odpoledne, ale bylo mu jasné, že se jen tak nevzdá, nehledě na to, jak neschopně umí vypadat.
A co si myslel Shino? To nikdo neví...

Bára už pomalu začínala klimbat. Co je to za máčo? Touhle dobou už mohli být přeci hezky utáboření, v teplíčku...
No, ono se asi postupuje jinak, pokud zrovna unášíte bezbranné mladé panny.
„Hmam me hmo hmehme hameho?“ optala se.
Kabuto, který ji poslouchal už celý den, odpověděl:
„Hele, je to doupě zločinu. Je za devatero horami a devatero řekami, jinak by nás ti fujtajblíci z Listový už dávno vyčmuchali, takže si musíš ještě chvíli počkat.“
„Hmhm. Hme he hme ha háhm.“
„Už zase? No, to určitě vydržíš. Už jsme skoro tam.“
„Hmom ho hmemoh hihm hmeh?“ rozčilovala se Bára.
Před nimi se začal ve tmě rýsovat obrys pohoří.
„Hele, támhle to je.“ Kabutovi se očividně zvedla nálada, asi jak se těšil na svoje mrtvolky, které musel nechat doma. Vesele přihopkal až k úbočí nejvyšší hory a zaťukal.
Ti záporáci jsou tak profláklý... protočila panenky Bára, ale nestěžovala si. Pokud tam mají záchody...
Kabuto zaťukal složitou frekvenci tří úderů. Zpod hory mu odpověděly dva a on na to poklepal devětkrát. Dál než k mocnění se ve škole ninjové nedostávali, a tak to pro ně byl vrchol vší rafinovanosti.
„Lotos z Listové kvete dvakrát,“ ozval se tichý hlas z hory.
„Cože?“ vyděsil se Kabuto. „Co to meleš?“
„Jo dobrý, je to Kabuto. Otevřete.“
Kus skály se odsunul a odhalil podzemní místnost. Už tam na ně čekal podivný vyčouhlý mladík se zlým úsměvem na tváři.
„To už mi nedělej, Sasuke!“ okřikl ho Kabuto. Nikdy mu nezapomněl, jak pod ním několik týdnů po svém příchodu podpálil postel.
Bára si Sasukeho prohlédla. Tak tohle je ten slavný Hósenko-mástr...
Sasuke zase nezapomněl Kabutovi, jak ho přivolal ze stromu. Ještě teď měl bouli...
„Pojďte za mnou,“ nasadil svůj oblíbený emo výraz a vykročil do temnoty pod horou. Kabuto si Báru nadhodil na rameni.
„Hmmm!“ nadávala Bára, protože dveřní rám byl velice nízký. Kabuto ji ignoroval, ale když pak narazil do několika dalších stěn, ozval se.
„Hele, Sasuke, nějaký světlo by bodlo.“
„Hm?“ otočil se na něj Sasuke. Jeho bělma ve tmě nepřirozeně svítila. Je jako pravda, že normálně jsou ve tmě vidět, ale tato byla prostě bílá. Bez poskvrnky, beze stínu, což je ve tmě dost divný. Bára si ještě všimla, že vůbec jeho oči jako takové nejsou normální. Duhovky měl rudé a panenku rozdělenou na několik částí...
„Nezírej na mě,“ oslovil ji Sasan a jedna stěna vybouchla.
„Hele!“ nadával Kabuto. „Víš jak je těžký sehnat v dnešní době ňákej slušnej podzemní komplex?“
Sasuke neodpověděl, něco zamumlal a najednou všechny pochodně v chodbě vzplály. Ano, jakmile si Bářiny oči přivykly na světlo, mohla říci, že je to chodba, která navíc za chvíli vyústila v sál. Kabuto ji hodil na zem, vyndal jí roubík z pusy a podal lahev vody. Bára se ráda napila, cokoli, jen aby se zbavila pachuti toho hrozného hadru!
„Tak kde je ten morčák?“ vrátil se jí po chvíli její šarm.
„Pšššt!“ panikařil Kabuto, „Jmenuje se Orochimaru, jasný?“
„Ale vždyť jsi říkal...“
„Ne, to se ti jenom zdálo!!“
Bára protočila panenky. Ach jo, kam se to sakra dostala? Rozhlédla se a uviděla trůn na stupínku. Ech, jak beznadějně megalomanské...
„Pozor pozor, váš nejmilovanější pán Orochimaru přichází! Právě... tudu tudutu tu! Teď!!“ ozval se skřehotavý dýchavičný hlas a na trůnu se s pufnutím objevil nějaký chlápek s dlouhými černými vlasy, bílou kůží a orchidejí v zubech. Kabuto a Sasuke začali nadšeně (nebo to aspoň předstírali) tleskat. Bára taky zatleskala, bylo to docela pěkné představení!
„Pane,“ uklonil se potom Kabuto, „zde jsem doručil vaši zásilku, jak jste mi přikázal!“ Bára zamávala osobě na trůnu.
„Ahoj!“ Ovšem Orochimaru nebyl vůbec nadšen, naopak, vyložil si to jako neúctu ke své osobě.
„No! To! Jaký ahoj?? Víš ty vůbec, kdo já jsem??“
„Ehm... mor -“ Bára ucítila dotyk ledového ostří na zádech, „chci říct... Orochimaru?“
„Hm, víš! Tak jaktože se nebojíš??“ podivil se Orochimaru.
„Já se bojím, ale snad můžu pozdravit, né?“
„No na tom něco bude! Takže,“ nasadil konečně svůj temňácký výraz, „teď nám předáš všechna svá tajemství! Sliinnnnnnttttt...“
„Fuuuuuuj, co to máte s jazykem? To je hnus!“ To Orochimaru naštvalo.
„Nedovoluj si na můj jazyk! Jsem přece had! Musím mít takový jazyk! Jinak bych totiž nebyl had!“
„Sakra, vy jste had?“
„Jo!“ potvrdil Orochimaru a na důkaz se vysvlékl z kůže.
„Ech... tak tohle jsem taky nemusela vidět...“ otřásla se Bára hnusem. „A co se mnou teda chcete?“
„Chacha, to ti hned řeknu! A nebo... Kabuto, už mě bolí pusa, řekni to za mě!“
„Zajisté, pane,“ pošoupnul si Kabuto brejličky a vystoupil dopředu. „Takže, kdybys dávala po cestě pozor, věděla bys to, už jsem ti to říkal!“
„Sorry, nějak to přebily ty beďary a strkání hlavy do záchoda...“
„Ehm! No nic! Tak já ti to řeknu ještě jednou. Hodláme z tebe dostat všechny techniky, které umíš, ať dobrovolně či ne, a pak se je mistr Orochimaru naučí a pohltí tak moc Skryté Přeslučné! Ach, jak brilantní plán!“
„Techniky? To jakože... udělám nějaký ty pečetě nebo co a něco se stane, jo?“
„Jo...?“
„Aha, notak to hodně štěstí vám všem.“

Kibovi se kdoví jak podařilo usnout a spal jak špalek až do rána. Teda do svých obvyklých pěti hodin, no fuj. Otevřel jedno oko, pak druhé oko, pak zívl a chtěl se posadit, ale nešlo to... koukl se, co ho to tíží, a zjistil, že to jsou Kátiny nohy... Ech, co teď? Ovšem to by nebyl Kiba, aby se tím moc zabýval. Prostě Káťu shodil a bylo. Tu to ani neprobudilo. Pořád to měl ještě dobré, druhou půlkou těla totiž ležela na Shinovi. Kiba se mu škodolibě uchechtl a šel na rozcvičku. Shino byl samozřejmě celou dobu vzhůru a vychutnával si pocit Kátiny roztomilé hlavinky na své hrudi... ale to nikdo nevěděl, protože měl stále na očích černé brýle. Neji celou noc oka nezamhouřil, pořád se mu honily hlavou děsné scénáře, co se asi teď děje s Barunkou-san ve spárech toho odporného zlosyna! Takže se jako druhý probudil Shikamaru. Zívl na celé kolo, chvíli koukal do nebe a pak si vzpomněl, kde a proč je.
„Tak jo... zvedáme kotvy!“ zamumlal a vyhrabal se ze spacáku. Když se Kiba vrátil na mýtinu, Shikamaru měl zabaleno a právě si nazouval boty, Neji si zádumčivě prohrabával vlasy, protože si zapomněl v tom spěchu vzít hřeben, a Shino se pokoušel nějak něžně ze sebe sešoupnout Káťu. Když se mu to podařilo, všichni čtyři se nad ní shlukli.
„Tak co s ní?“ podrbal se Kiba bezradně na hlavě.
„Já chápu její motivaci, ale bojím se, že by nám akorát překážela... Chjo, to je problematické...“ kňournul Shikamaru.
„Mám řešení,“ ozval se Shino. „Pokud se do šedesáti sekund vzbudí, vezmeme ji s sebou, pokud ne, tak ji tu necháme,“ a vytáhl s kapsy stopky. Všichni napjatě čekali a koukali na spokojeně pochrupující Káťu. Najednou se pod její pokrývkou něco pohnulo, vylezlo to k její hlavě a olízalo jí to celý obličej. Káťa se vzbudila.
„Haf!“
„Nojo, jako Růženka,“ zašklebil se Kiba. Káťa otevřela na štěrbinky oči. Nad sebou viděla usmívajícího se Kibu, otráveného Shikamaru, Nejiho, kterého se docela lekla, jelikož měl kruhy pod očima (ale furt ještě nevypadal jako zombie, to ještě pár nocí...), a Shina, který zmáčkl stopky.
„Stihla to.“
Kátě se ještě vůbec nechtělo vstávat, ale věděla, že pokud bude zdržovat, tak jim jenom dá záminku, aby ji tu nechali. Silou vůle tedy co nejrychleji vylezla na nohy a sbalila.
„Tak jdeme! Kibo, veď,“ zavelel Shikamaru.
„Už se na to jde!“ výskl Kiba a byl pryč. Shikamaru vrhl poslední pochybovačný pohled na Káťu a následoval ho.
„Ježiš, takhle po ránu...“ snažila se Káťa vzpomenout si, jak že se to dělá s tím skákáním po stromech...
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Neji, vzal ji za ruku a vyskočil s ní do větví. Jasně že se musí starat o mladší sestřičku své nejmilejší! Sice si myslel jako Shikamaru, že doma by jí bylo líp, ale po mnoha zkušenostech s Narutem a jemu podobnými pochopil, že některým lidem zdravý rozum nevelí.
A Shino ostrouhal... Smutně si povzdechl a uzavřel formaci.