Nic nového... 08

„Tak kdy bude ten výcvik?“ zajímala se už najedená Bára.
„Třeba hned!“ tleskl Iruka a vstal. „Teda, usoudil jsem, že výcvik v terénu je přece jen moc silné slovo, jelikož by to bylo moc nebezpečné, kdybysme vás teď začali učit uhýbat útokům a tak... no ale řekl jsem si, že vyzkoušíme, jestli dokážete vycítit dobře čakru i jinde než ve třídě!“ Kakashi přikývl.
„Hm,“ usmál se Iruka, „Takže začneme zlehka. Vezmu tady nějaké věci. Vy půjdete pryč a já na jednu z nich budu působit čakrou, a vy potom budete hádat, na kterou!“ Ano, bylo vidět, že učil malá děcka, kdyby to chtěl ozvláštnit pro dívky tohoto věku, zahráli by si s částmi těla... no ale dobře. Bára s Káťou mu tedy dali svoje dárky od kamarádů z Listové (kromě lízátka a čakrového krystalu, ty by mu nesvěřily) a šli šťouchat do Kakashiho (to probíhalo asi tak, že všichni tři seděli se stoickým výrazem v kroužku a šťouchali do sebe navzájem ve chvílích, kdy to nejmíň čekali, a kdo se první začal smát, tak prohrál).
„Tak úúúž!“ zavolal na ně Iruka.
„Nechcete se s námi jít radši šťouchááát?“ zavolaly na něj na oplátku.
„Ne! Teď se máte učit! Nejdřív práce, pak zábava!“ Zatracenej učitel... Bára s Káťou se tedy připloužily k němu.
„A jak to máme vlastně poznat?“ optala se Bára.
„No prostě se soustřeďte a ono už to na vás přijde...“
„Aby na mě nepřišlo něco jinýho...“ strachovala se Bára, ale přece jen to zkusila.
„Až budete obě vědět, tak pak si to teprve řekneme,“ nabádal je Iruka. Káťa si chytře pomáhala rukou, kterou pohybovala nad předměty, Bára si zas pomáhala podivným prozpěvováním, něco jako: Tududůů, kdepak jsi, ty čakrooo...
„Ha, už to možná vím!“ řekla po chvíli.
„Já už dávno!“ popíchla ji Káťa.
„Ts, tak nemachruj a radši řekni, co jsi vyzkoumala,“ nafoukla se Bára.
„Je to Akamaru! Teda... můj plyšáček...“ začervenala se Káťa, že se tak prokecla, jak mu říká.
„Sakra a já myslela, že to je ta flaška!“ zanadávala Bára.
„Je to ten pejsek, správně Káťo! Neboj Barunko, příště už se určitě nespleteš,“ povzbuzoval ji Iruka a nepostřehl, jak zaskřípala zuby při tom oslovení.
„Takže znova!“
Když se setmělo, přerušil je Kakashi.
„No, myslím, že tohle už by stačilo, teď uděláme něco akčnějšího! My se vám schováme v lese a vy nás budete muset vystopovat pomocí čakrových znamení, co vám necháme, a když nás nenajdete, tak tam budete bloudit navždy!!!“
„A není to nebezpečný?“ obával se Iruka.
„Nejdřív to samozřejmě prozkoumám, jestli v okolí někdo není!“ uvolil se Kakashi a odlítl. Iruka na ně vrhl svůj obvyklý úsměv a ony se na něj na oplátku vrhly a začaly ho šťouchat. Teď, když tu není Kakashi, už ho nikdo neochrání, chachachááááá!!!

„No,“ řekl Kakashi, když přilítl, „Tak jsem to prohlídl a pokud nezajdete někam moc daleko, tak jsem nic nenašel.“
„Supéér, tak jdem na to!“ radovaly se dívky, protože se rády bály, když věděly, že na ně někdo dohlíží.
„Fajn, takže to uděláme takhle. Káťa bude stopovat Iruku a Báro, ty budeš stopovat mě.“
„To jakože nebudeme spolu?“ lekla se Bára, „Tak to jsem asi v háji...“
„Neboj, já ty stopy udělám extra silné!“ mrkl na ni Kakashi.
Potom sestry postavili každou k jedné straně mýtinky, na které stanovali, a řekli jim, že až napočítají do dvaceti, mají se vydat za nimi. Když se tak stalo, dívky si naposledy zamávaly a vydaly se do lesního šera...

Káťa zahučela do lesa. Po pár metrech se dala do hledání první stopy. Přivřela oči a napnula smysly... ano! Támhle na tom stromě hned před ní jakoby zářila čakrová spirála!
„Chacha, pane učitýlku, na mě si nepřijdete,“ zasmála se samolibě a vydala se tím směrem.

Bára šla temným lesem. Už se jí z toho soustředění točila hlava. Byla si jistá, že první tři stopy našla určitě správně, ale pak už se jí pomalu začalo zdát, že je vidí úplně všude... asi jí jen lítaly před očima jiskřičky... nemělo by to jít vycítit i jinýma smyslama? Zastavila se, zavřela oči a zhluboka se nadýchla.

Káťa došla na ožehavé místo. Jakoby viděla dvě stopy najednou... ale za kterou se má dát? Hm, přemýšlej, dělal to Iruka, tak v nich určitě nějaký rozdíl bude... Najednou si všimla, že je jedna silnější než ta druhá. Ahá, tak tudy na to!

Bára stále šla temným lesem a ať se snažila, jak chtěla, žádné stopy už prostě neviděla. Chtěla se vrátit a najít tu poslední, ale zdálo se jí, že došla uplně někam, kam neměla, protože před tím tam nebylo po zemi tolik borůvčí nebo co to bylo... Ale byla celkem klidná, na to, že bloudila sama v nočním lese, byla si totiž jistá, že Kakashi ji jistě bedlivě hlídá... a směje se, jak je neschopná! Tak to teda ne, ona ty stopy najde...
Kdyby věděla, že Kakashi sedí na vršku jednoho stromu a čte si, asi by začla panikařit.

Káťa se prodírala mlázím. To musel udělat tu cestu tak náročnou? Grr... A co bylo tohle? No super, potok, fakt lepší nápad už dostat nemohl... Káťa zcela jasně viděla zářivou stopu na kameni na druhém břehu. Tak jo, jenom to tady přeskočí... hm, tady to je asi nejužší, takže hop a.. éé, je to kluzký! Ne já nechci do vodýýý! Káťa začala mávat rukama, aby udržela rovnováhu, ale dopředu jí bylo jasné, že je to marné... Těsně nad vodní hladinou však ucítila, že ji popadly silné ruce a v příštím okamžiku seděla na mechovitém druhém břehu.
„Blahopřeju slečno, obstála jste na jedničku!“ křenil se na ni hrdý Iruka.

Bára stále šla temným lesem. Sakra, přísahala bych, že tamto byla stopa... ale jaktože teda nepokračuje dál? Ech... Najednou Bára uviděla několik metrů od sebe vedle stromu siluetu muže. Nejdřív se strašně lekla, ale pak jí došlo, že to je asi Kakashi – hurá! Přišel ji vysvobodit!
„Teda, dyť jste říkal, že budete dělat extra silné! Buď jsem uplná lama, nebo jste kecal... možná dokonce kombinace!“ zahalekala na něj s úlevou. Kakashi nic neřekl, ani se nepohnul. Hej, není to náhodou jeden z jeho žertíků, že ne, nenarafičil tam kládu, aby ji svedl ze stopy! Báře to nedalo a dorázovala k siluetě. Šťouchla do ní prstem. Hm, byla měkká, žádné dřevo. Bára tak uplně nevěděla, co to má znamenat.
„Hele, konec srandy...“ řekla nejistým hlasem. Najednou si všimla, že se siluetě na nose lesknou brýle. „Hej! Ty nejsi Kakashi!“ ucouvla a srdce se jí rozbušilo.
„No to si kuř, že nejsem!“ ozvala se konečně ta silueta neslušně. Potom udělala krok k Báře... a pak na ni skočila a nevybíravě ji přepadla!

„Pomooooooooooooooooooc! Uáááááááááááááááááááááááááááá!“
„Co to bylo?“ polekal se Iruka, který vedl Káťu zrovna zpátky k tábořišti.
„To... zní jako Bára!“ vypískla Káťa. Iruka se zamračil obavami.
„Radši pohneme,“ popadl Káťu do náručí a odfičel s ní do větví.

Kakashi to na svém stromě slyšel taky.
„A sakra!“ sklapl bleskurychle knížku a vyrazil směrem k Bářině hlasu.

Kabuto tak uplně nečekal, že když bude unášet dívku, tak ta dívka začne ječet. Byl prostě tak hloupý. No ale co se dalo dělat? Teď už tu druhou asi neunese... pro začátek snad jedna stačí. Hlavně aby ho nechytli! Věděl, že v tomhle nemá konkurenci. Jak si jednou usmyslel, že zdrhne, nic ho nezastavilo.

Iruka stanul uprostřed tábořiště a postavil Káťu na zem. Udělal pár kroků k lesu, kde před tím zmizela Bára, ale potom se nerozhodně zastavil.
„Tak co je, musíme zjistit, co se stalo!“ naléhala Káťa. Iruka rychle přemýšlel. Pak nakonec zavrtěl hlavou.
„Ne, zůstaneme tady.“
„No vy možná, já teda ne!“ chtěla se Káťa už už vrhnout mezi stromy, ale Iruka ji včas zastavil.
„Káťo, tam by ses leda tak ztratila, hele, necháme to na Kakashim. Jestli se něco stalo, tak on si s tím určitě poradí, aniž bysme mu my dva překáželi,“ povzbudivě se na Káťu usmál.
„Ale co když ne???“
„Určitě jo, znám Kakashiho, je to nejlepší ninja z naší vesnice!“ ujistil ji Iruka. „Podívej, my tu zatím počkáme a nebudeme nic zbytečně komplikovat, za chvíli se určitě dozvíme, co se to stalo... vsadím se, že Bára jenom sešla ze stopy a zahučela přes nějaký kořen, nebo tak...“
„Nojo, to zní pravděpodobně...“ uklidnila se trochu Káťa. Sedli si tedy k ohni a začali připravovat čaj.
Jenže Kakashi pořád nikde.
„Iruko, nepůjdete se radši podívat, co se tam stalo? Už jsou pryč nějak dlouho...“ znejistěla zase Káťa. Iruka však neměl ani nejmenší úmysl ji tu nechat, co když je tu doopravdy nějaké nebezpečí? Potom by ji rozhodně neměl nechávat samotnou.
„Ne, nemyslím, že by to něčemu pomohlo...“
„Takže se podle vás fakt něco stalo? Přece kdyby jenom někam spadla, tak by tu už dávno byli!“ Teď už se Káťa doopravdy bála. Iruka na ni pohlédl a snažil se nedat najevo, že i on je dosti neklidný.
„Ničeho se neboj, jsem si jistý, že bude všechno v pořádku... co kdyby sis teď šla lehnout? Ráno se to určitě všechno vyřeší,“ navrhl jí.
„No já neusnu, když nevím, co je s Bárou!“ Káťa si ani neuvědomovala, že drží Iruku křečovitě za ruku. Iruka si nepatrně povzdychl. Potřeboval, aby usnula, protože už by ji asi dlouho nevydržel uklidňovat... Navíc by se jenom zbytečně bála a to není zdravé... tak jo, nedělá se to, ale pro tentokrát... Iruka nenápadně udělal gesto jednou rukou a Káťa mu tuhá jako poleno spadla do napřažené náruče,
„Promiň, ale je to lepší pro všechny,“ omluvil se tvrdě spící Kátě za své ninjutsu a šoupl ji do stanu. Sám si dřepl u ohně a nyní už nemusel zakrývat stísněný výraz.

Káťa se pomalu probouzela.
„Je vůbec něco takového možné?“
„Očividně ano... všichni moji psi narazili jenom na slepý konec stopy.“
„Ale jakto? Vždyť ti najdou cokoli a kdekoli!“
„Taky to nechápu, ať to byl kdokoli, nebyl to žádný nováček... takhle dobře zamaskovanou stopu jsem ještě neviděl...“
„Tak co teď budeme dělat?“
„No, jelikož jsem za ním takovou dobu hnal a k ničemu to nevedlo, tak bych řekl, že potřebujeme nějaké posily z Listové...“ Odmlka. „Pátá mě asi zabije...“
„Když byl tak dobrej, tak bys s ním asi stejně nic nezmohl!“
„To si nemyslím... tenhle byl dobrý v utíkání, tak podle mě by v boji za moc nestál... kdybych dával pozor... ale já si čet!“
„Cože??“
„Sakra, nedělej mi to ještě těžší, za tohle už tu knížku nechci nikdy vidět!“
Káťa otevřela oči do kořán. Kakashi! Iruka! Bára!!!
Chvíli nebyla schopná vůbec nic udělat. Pak se pomalu pokusila vstát. Jako v mrákotách se vypotácela ze stanu a přišourala se k ohni, kde si beze slova sedla a zůstala netečně čučet do blba. V náručí svírala plyšáka, kterého Bára dostala od Ino. Iruka na ni vrhl pohled plný soucitu.
Kakashi už stihnul sbalit tábor a čekal, až se vydají zpátky. Oba si ji měřili a nevěděli, co říct. Nakonec se Káťa přece jen sebrala.
„Tak tady budem jen tak stát a nic nedělat? Moje sestra je teď někde venku úplně sama! Nebo ještě hůře s někým!“ zavrčela na ně. Kakashi kývl a Iruka si Káťu zase hodil na záda. Za chvíli už zmizeli v podrostu směrem k Listové.
Cesta byla dlouhá a temná i přes to, že už začínalo svítat. Větve vrhaly dlouhé stíny v ranním slunci. Káťa ještě pořád nemohla uvěřit tomu, co se stalo, a každou chvíli bojovala s pláčem.

Bára se pomalu probírala. Ústa měla ucpaná podivně páchnoucím roubíkem a někam ji vlekl podivně páchnoucí muž. Hrm! To je on, to je ten slizoun z lesa! Najednou se jí všechno vybavilo a začala sebou divoce házet.
„Ahá, už jsme se probrali?“ prohodil se zlým výrazem ve tváři ten had. „Počkej ještě chvíli, už tam budeme. Ale musím tě varovat. Nějaký pokus o útěk nebo o použití toho tvého šarmantního hlásku a seš mrtvá. Nemysli si, sice jsi nám užitečnější živá, ale z mrtvol toho taky umím dost vyvěštit.“ Bára nasadila nejodpudivější výraz jakého byla schopna, ale už neprotestovala. Teda v rámci mezí. Kde to jsou? To už je ráno? A co se stalo s ostatními? To jí nikdo nezachrání? Jak typické...
Chvíli sledovala okolí. Právě prohopkávali krajinu plnou jezer, jejichž hladina pouštěla v jasném úsvitu prasátka na všechny strany. Kabuto jako skoro nikdy nevydržel se zavřeným chlebníkem dlouho.
„Já jsem Kabuto,“ představil se. „Víš, unesl jsem tě na rozkazy svého úžasného pána, velkého Oročáka, tedy, chci říct skvělého Oročimaru.“
Skvělý. Teď se tady ještě začne vylívat. A co to říkal o morčákovi? To ji skutečně nechal unést někdo jménem Morčák?
„Potřebujeme tě, protože se můj pán, velké slunce mého života, pokouší ovládnout všechny techniky na světě. Už jich spoustu umí. Představ si, že vynalezl něco jako nesmrtelnost. Prostě každých několik let přesune svou duši do jiného těla. Proto je u nás teď ten nový učeň. Jmenuje se Sasuke a je z velkého klanu Uchiha. Chce zabít svého bratra Itachiho. Jo a má jednu z nejcoolovějších vrozených schopností na světě! Ale spíš ho znáš jako Hósenko- mástra, žejo? On má být pánovo nové tělo. Ale víš, já bych tě ani neunesl, ale já měl velmi nešťastné dětství. Vyrůstal jsem na bojovém poli, umíš si to představit? Je to něco hrozného. Ale brzy jsem objevil své výjimečné schopnosti lékařského ninji. Proto si mě taky velký Orochimaru všiml. Byl vlastně první na světě, který uznal mou existenci, takže mu teď oddaně sloužím. Jsem jeho zpovědník, pravá ruka a nejlepší přítel v jedné osobě a on mě za to nechává řezat do mrtvol, skvělý, ne? Jednou spolu ovládneme svět...“
Bla bla bla... co to s těmi záporáky je? To musí každej tak moc kecat?
Kabuto mezitím přešel k fázi svého dospívání.
„A víš, měl jsem opravdu moc špatné akné a ve škole mi strkali hlavu do záchoda...“

Celá vesnice byla jako na trní. Něco se děje, bylo to cítit ve vzduchu...
„Héééj, halóóó!“ dobíhala Ino bez dechu na místo, kde trénoval tým Gai.
„Á, slečna Ino, copak nám nesete?“ radoval se Gai, který o ničem nevěděl.
Ino se opřela rukama o kolena a vydýchávala se. Už takhle oběhala všechny, co ve vesnici znala. Tihle byli poslední. Podívala se na Nejiho s Leem, kteří přerušili trénink, když viděli, jak se tváří.
„Barunka-san byla unesena!“ vypravila ze sebe nakonec.

„Sakra, Kakashi! Poslala jsem tě proto, že máš pověst nejlepšího ninji v zemi! Kdybych byla bývala vybrala Naruta, dopadlo by to líp!“ nadávala Tsunade, až se hory otřásaly.
„Za tohle dám stíhat Jiraiyu inkvizicí! Každý výtisk Icha Icha ve vesnici bude spálen! A ty s nima!!!“ téměř chrlila oheň. Iruka už byl nenápadně propuštěn, aby se mohl věnovat plánování příprav na Bářinu záchranu. Káťa seděla v rohu kanceláře, objímala prasátko a pod Shizuniným dohledem se kolébala. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu.
Kakashimu snad poprvé v životě došla slova. Jak se mu mohlo povést všechno zbodat? Měl poslechnout ten horoskop v časopise pro ženy. Psalo se tam, ať se hlavně nepouští do žádných složitějších úkolů, protože hadí muž mu něco překazí. Hadí muž! myslel si tehdy. Kdy naposled byl v Listové cirkus? Vlastně nikdy, to byl ten problém se skrytými vesnicemi. Nikdo pořádně nevěděl, kde jsou. Počkat. Hadí muž?
„Tsunade-sama, mám dojem, že v tom nějak figuruje Orochimaru!“ vyslovil nahlas svou myšlenku.
„Orochimaru?“ zamyslela se pátá. „Myslíš, že to má něco společného s tím jeho nesmyslným plánem na ovládnutí všech technik? Hmm...“ zamnula si bradu. „To vrhá na situaci úplně jiné světlo. Ano. Dává to smysl. Ten bídák! Za to zaplatí!“
Kakashi si oddechl. Jeho smrt je oddálena! A navíc to vypadalo, že budou ušetřeny i knihy...
Do kanceláře najednou vtrhl Neji. Bez klepání. Velmi rozrušený. To nebylo normální.
„Tsunade-sama!“ vykřikl.
„Á, ano, Neji. Měla jsem dojem, že se tu objevíš. Zatím víme jenom tolik, že ji unesl Orochimaru.“ Neji ztuhl.
„Tsunade-sama,“ pokračoval teď už klidnějším hlasem. Vypadalo to, že pátrání pokračuje poměrně dobře... „Doufám, že pomůže fakt, že než Barunka-sama opustila vesnici, daroval jsem jí čakrový krystal, který se dědil v naší rodině.“ Hokage pozvedla obočí. Hm, tak pověstný krystal vedlejší rodiny Hyuuga klanu, ano? To už to mezi nimi došlo tak daleko, nebo ten kluk prostě zblbnul?
„Ano, vím o čem mluvíš. Krystaly tohoto typu se dají vystopovat.“ To by mohlo celou situaci zjednodušit. Tedy, pokud ho ta děva někde nevytrousila. Chudinka. Asi ani nevěděla, jaký poklad jí byl svěřen...
Kývla na Shizune, aby podala zprávu ANBU. Teprve teď si všimla Káti. Aha. Ta druhá. Vypadá pěkně v šoku.
„Neji?“ obrátila se ještě na chlapce, který se jí před očima stával mladým mužem. „Prosímtě, postarej se o to, aby se tady slečna dostala do nemocnice, ano?“
„Haj!“ přikývl Neji a přešel ke Kátě. Ta zvedla hlavu a jako ve snách přijala ruku, kterou jí nabízel. Když za nimi zapadly dveře, rozběhla se kolečka v Hokagině hlavě na plné obrátky. Vyložila si před sebe kartičky s jednotlivými dostupnými jednotkami ninjovské populace. Takže, koho poslat?
No, určitě ne Naruta ani Sakuru, ti by otravovali se zachraňováním Sasukeho a jenom by všechno zhoršili. Problém byl, že tým, který by nejradši poslala, byl právě ve Vlnkové zemi... Někdo zaklepal na dveře.
„Joo...“ zavrčela Tsunade nevrle. Kdo sakra zase otravoval? K jejímu překvapení se dveřmi vbatolili Shino, Kiba a Hinata.
„Sakra, co vy tady děláte??“
„Mistrovství bylo zrušeno kvůli teroristickému nebezpečí,“ vysvětlil Shino.
„Jo, takže jen nahlašujem příchod!“ zazubil se Kiba.
„Haf!“
„Hmmm...“ zamnula si Tsunade bradu a nevšímala si těch řečí o jakémsi mistrovství či co... na to teď fakt neměla čas. Prohlédla si je pozorně od hlavy a k patě. „Shino, co bys řekl, kdybych vás teď hned poslala na velmi důležitou a nebezpečnou misi?“
„Řekl bych: Kdy vyrážíme, bejby?“
„No hned!“
„Tak to pak jo.“
Kiba se celý rozzářil. Dvě mise za sebou? Důležitá? Nebezpečná? Johó, konečně bude moci zapojit své plné schopnosti pro dobro země, lidstva a hlavně mě... no ale to ještě nevěděl, že. Jediná Hinata se tvářila trochu nejistě, nebylo přece správné takhle tým přepínat, tím se snižovala jeho účinnost! Měli by je nejdřív nechat odpočinout... Tsunade si toho všimla.
„Hinato, ty nejspíš nikam nebudeš muset.“
„Cože? Jakto?“ rozčílil se Kiba.
„No, pravda, dva byakugany jsou lepší než jeden, ale zase čím míň lidí, tím líp...“
„Dva... byakugany?“ nechápala Hinata.
„Jo. Tým Gai poslat nechci, ale pochybuju, že by se Neji spokojil s tím, že by zůstal ve vesnici.“ Shino zaleskl brýlema.
„Hokage. Co je to za misi, na kterou nás chcete poslat?“ zeptal se přímo, protože už ho štvalo, že lidi neřeknou nikdy hned, co chtějí.
„Zachránit Barunku-san, někdo ji totiž unesl. Myslíme si, že Orochimaru.“ Hinata se polekala a dala si ruku před ústa.
„Cožžžee?“ valil oči Kiba, „Jak se to sakra mohlo stát??“
„Na to se zeptej Kakashiho...“ zaskřípala zuby Tsunade. Pak se na oko zklidnila. „No, jestli něco potřebujete, tak si to co nejrychleji zařiďte a nejpozdějc za hodinu ať jste tady, vysvětlím vám, co a jak.“ Všichni tři přikývli a vyšli ze dveří. Hinata se tvářila velmi utrápeně.
„Jak se asi teď cítí Káťa-san...“ povzdychla si tiše. V Kibovi hrklo, to ho ani nenapadlo! Nojo, asi nebude zrovna nadšená, když jí unesli sestru... měl by za ní zajít! Jenže kam? Naštěstí potkali Shizune a ta jim řekla, že je Káťa zrovna v nemocnici a že určitě uvítá kohokoli, kdo jí zvedne náladu.
„Super!“ zaradoval se Kiba a hnal se k nemocnici, jak nejrychleji mohl, následován Hinatou i Shinem.
Káťa seděla na posteli a v dlaních svírala hrníček s horkou čokoládou. S rumem. Speciální recept, který jí doporučil Neji, než vyskočil oknem. Mistr Gai byl možná pakůň, ale o povzbuzování ducha něco věděl.
„Hej, čau Káťo! Tak jak je??“ zahalekal Kiba, když vtrhl dovnitř.
„Hádej třikrát...“ Za jakýchkoli okolností by Káťa byla šťastná, že ho konečně zase vidí! Ale teď neměla moc náladu.
„Snad jsem tolik neřek...“ zmizel Kibovi ze rtů úsměv a zamračil se.
„Notak sorry, že ti za takovou lamskou otázku nelíbám boty!“ odsekla Káťa. Kiba svěsil ramena, takhle si to teda nepředstavoval. Akamaru byl moudřejší než jeho odvázaný páníček. Vyskočil ke Kátě na postel bez zbytečných slov, vyšplhal se jí na klín a olízl jí nos. Káťa se poprvé od dnešního rána aspoň trochu usmála, vrazila hrnek Kibovi, který stál nejblíž, a vroucně pejska objala.
„Ahoj, Akamaru, chyběls mi!“ Kiba na to konsternovaně koukal. Tak takhle se to dělá... Usmyslel si, že příště zkusí taky tuhle taktiku.
„Káťo-san, Hokage nám řekla, co se stalo!“ přicupitala ke Kátě Hinata a chápavě na ni hleděla, „neboj se, jsem si jistá, že Barunka-san je v pořádku...“ Nevyznělo to tak jistě, jak zamýšlela, a tak radši dodala: „Hokage chce za ní poslat Kibu-kun, Shina-kun a Nejiho-kun! Určitě to dobře dopadne!“ usmála se povzbudivě. Vtom se mezi ně namáčkl Shino a řekl vážně:
„Přivedeme tvoji sestru zpátky, to ti přísahám, Káťo-sama!“
„Dík, Shino, seš hodnej...“ zamumlala Káťa a ani si nevšimla, jak že ji to oslovil.
„Jo! Přesně tak! Na nás se můžeš spolehnout!“ přidal se Kiba nadšeně.
„No... ale počkejte... to jako že já nepůjdu? No to ne! Já chci! Já taky musím jít!“ začala se vztekat Káťa.
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zarazil ji Shino.
„Jo? No to je možný, ale to mě nezajímá!“ rozčilovala se Káťa a seskočila odhodlaně z postele, stále třímaje Akamaru v náručí.
„Haf!“ přizvukoval jí Akamaru. Kiba na něj pohlédl, jakože to je pěkný zrádce a vůbec nedělá, co by měl.
„Ale Káťo, Shino má pravdu...“ Shino má totiž vždycky pravdu. „Co bys tam tak chtěla dělat? To bude nebezpečný, podívej, ještě by se něco stalo i tobě a co já... co my... co Bára bez tebe?“ vzal ji bratrsky kolem ramen a domlouval jí, jako by mluvil tak na tříleté děcko.
„Hele, jestli mi chceš říct, že jsem neschopná, tak to řekni, ale stejně mě to nezastaví!“ Káťa mu vytrhla z ruky hrníček čokolády a vypila ho na ex.
„Počkej, kam jdeš??“
„Za Hokage, kam jinam!“
„Ech...“ povzdechl si Kiba, když Káťa práskla dveřmi.
„Komplikace,“ konstatoval Shino.

„Cože? Ale Neji, náš tým má teď vlastní práci, nemůžeš si jen tak někam zmizet!“ díval se nechápavě Gai na Nejiho.
„Mistře, to není někam, to je záchranná mise!“
„No dobře, tak ať pošlou celý náš tým, potom taky budeš moct jít!“ CINK
„Ale Hokage nechce poslat tým Gai, jde spíš o sledování a skrývání se než o boj...“
„Ne, Neji, nemůžu tě jen tak pustit, kam se ti zachce, pokud vím, tak v týmu Kurenai už jeden byakugan mají!“
Bylo to marné. Pokoušet se rozumně domluvit s Gai-senseiem bylo prostě nad Nejiho síly. Dobře. Tak jo. Bude to muset udělat jinak. Je to hrozný, ale pro Barunku-san se obětuje.
„Gai-sensei... moje... mladická krev... si to ale žádá!“ procedil Neji mezi zuby.
„Notak to je jiná! Dobře, můžeš jít.“

„Ne! Prostě ne! Jsi hluchá? Řekla jsem, že ne!“ řvala Hokage na Káťu.
„Mně je fuk, co říkáte, stejně s nima půjdu, vy mi nemáte co rozkazovat!“
Do místnosti se opatrně vplížil Kiba. Snažil se klepat, že, ale jaksi ho nikdo neslyšel. Shino a Neji už tam byli, spolu s Irukou a nějakým týpkem v masce ANBU. Všichni skepticky sledovali hádku Káti s Hokage. Akamaru rychle skočil Kibovi za mikinu a vystrašeně zakňučel. Teď jsem ti dobrý, co, ty zrádče, pomyslel si Kiba.
„No. O tomhle si ještě promluvíme, teď, jestli dovolíš, musíme naplánovat záchranu tvojí milovaný sestry,“ zavrčela Hokage. Káťa si založila ruce a usedla na jednu z židlí, které tam týpek s obvazem a kamarád týpka z obvazem před tím donesli (ano, jsou to Kotetsu a Izumo... ale tyhle přezdívky jsou prostě klasika, tak jsem je tu nechala). Hokage ji chtěla vyhodit, ale pak si to rozmyslela. Třeba když uslyší, jak na tom jsou, rozmyslí si to...
„Takže. Uf,“ vydýchla si Hokage zhluboka a začala se soustředit na jiné problémy. „Co zjistili Anbu?“ obrátila se na člověka v masce. Ten jen zakroutil hlavou. „Aha, no nic. Máte pro nás aspoň něco?“ Osoba jí podala narychlo nakreslenou mapku oblasti, kde se Bára ztratila. Byly tam označeny všechny falešné stopy a různé další zajímavé věci, které Anbu prozkoumali – zříceniny, památníky, stánky s pohledama... „Hm, dobře, lepší než nic,“ uznala Tsunade. Pak se obrátila na ostatní. „Takže jak už jsem řekla, je možné, že v tomhle únosu je zapletený Orochimaru. Pokud se vám podaří Barunku-san přece jen najít, tak s nikým hlavně nebojujte, jasný? Snažte se ji odtamtud dostat pokud možno nenápadně! Proto posílám vás tři, dokážete zjistit nepřítele na dálku, takže spoléhám na to, že se všem obloukem vyhnete!“
„Haj,“ přitakali Kiba, Shino a Neji jedním hlasem.
„A co já?“ dožadovala se opět pozornosti neodbytná Káťa.
„Šmarja! Na tohle nemám čas... Iruko! Budeš hlídat tuhle, jasný? Zavři ji do sklepa, uspi ji, je mi to jedno. Jestli ti zdrhne, tak ti garantuju, že skončíš jako Kakashi, jasný?“
„Ech... ano!“ přikývl trochu zděšeně Iruka.
„Hele, to není fér takhle mě vyšoupnout!“ cukala se pořád Káťa. Ale pak si řekla¸ že takhle ničeho nedosáhne, a rozhodla se změnit taktiku. „Nojo, tak teda dobře, asi máte přece jen pravdu...“ Ale v duchu plánovala něco zcela jiného.
Hokage se na ni nedůtklivě podívala. To jako vážně? Bude to tak snadný? Těžko. Ale Iruka si snad s jednou trucovitou holkou poradit umí. Takže dál.
„Je tady ovšem ta možnost, že vás někdo přece jen objeví. Nejsou to žádní začátečníci. Zdá se, že alespoň jeden z nich nás delší dobu sledoval, možná i ve vesnici, a vůbec nikdo si ho nevšiml!“ vyslala další vražedný pohled tentokrát k ANBU. „V tom případě bojovat asi budete muset. Ale jen tak, aby to krylo váš ústup, jasný? Tým povede Shikamaru, protože je jediný chuunin. Všechna ostatní rozhodnutí budou na jeho zodpovědnost.“
„Neji,“ napadlo ji ještě, „umíš vycítit stopu toho čakrového krystalu?“
Kiba se na něj nechápavě podíval, ale Neji to nevnímal.
„Ano. Mělo by to pro mě být snadnější, protože jsem ho u sebe dlouhou dobu nosil.“
„Výborně. Ještě nějaké otázky?“ rozhlédla se po místnosti. Žádné nebyly. „Tak tedy, běžte si sbalit, vyrážíte za dvě hodiny od brány. Tady,“ podala Shinovi mapku. „Jo a zajděte to někdo říct Shikamaru. Měl by být doma.“