Nic nového... 07

Kabuto se zrádně krčil na kraji lesa a sledoval, co to tam sakra ten člověk vyvádí? Očividně řezal polena a nosil chroští na hromádku...
„Tududuu, hmm, hmmm...“ pobrukoval si Asuma, když už měl pěknou hraničku. Konečně si užije toho, co mu tak moc chybělo... koukání do ohně! Byl možná divný, ale jednou za čas to prostě potřeboval... Cigareta byla chabá náhražka. Rozhlédl se, jestli nikde nikdo není, a pak zašeptal: „Hósenko-mástře, vyzývám tě!“
„Ano? Kdo si mě žádá?“ zjevil se ke Kabutově zděšení před Asumou Sasuke. „Sakra!“ řekl, když si všiml, kdo ho povolal, „už jsem ti snad řek, že ti cigarety zapalovat nebudu už nikdy nikdy nikdy nikdy ani kdybys na kolenou prosil, ani kdybys hořce plakal a hlavou o zem bil!!!“ Asuma prosebně ukázal na svou hraničku.
„Hmm... notak dobře... ale už mě nevotravuj, jasný?“ zapálil Sasan neochotně přívětivý ohýnek. „Tak těbůh!“ a zmizel ve večerním oparu.
Asuma si sedl na šutr, který si přinesl za tímto účelem. Konečně!
„Hej, mistře...“
„Hmm?“
„Můžu?“
„Ale že jseš to ty, Shikamaru...“ Shikamaru si tedy přisedl a taky koukal do ohně. Tak sledovali plameny a jiskřičky a občas přihodili polínko...
„Jééé, vy máte ohníčeek!“ přicupitaly od lesa Tenten a Sakura. Nejspíš tam byly na procházce a zas někoho pomlouvaly, zamračil se Shikamaru. Ale co měli dělat? Nechali je, aby si k nim přisedli na kládu, kterou jim ještě dokonce Asuma přinesl gentlemansky z lesa.
„Mistře? Co to tady provádíte? To jen tak posedáváte, místo abyste zjišťoval podrobnosti o naší příští misi??“ Ano, to byla Ino. Důležitě si přisedla. Shikamaru a Asuma se na sebe otráveně podívali. Konec blahého klidu bez ženských...
„Ech... jdu na dříví...“ zamrmlal Asuma.¨
„Já jdu taky!“ připojil se hned Shikamaru a odšourali se zničeně k lesu. Když se vrátili s náručemi větví, naskytl se jim strašný pohled. Za tu dobu, co byli pryč, se skupinka u ohně ještě rozrostla! Shizune, jejíž tým se zřejmě vrátil právě z nějaké mise, si nad ohněm sušila punčocháče, její dva společníci Genma a Raidou se váleli vedle v trávě a šťourali klacíkama do JEJICH ohníčku! To snad ne. Navíc viděli, jak se od vesnice blíží Chouji, který už si určitě chystal buřtíky nebo kdoví co jiného, co si bude moct opíkat. Asuma pokrčil rameny.
„Co naděláš...“ prohodil k Shikamaru.
„Jo...“
Asuma a Shikamaru dotáhli několik dalších klád a polen na sezení, protože bylo jasné, že už si asi soukromého čučení do ohně neužijou. Právě se pokoušeli vysvětlit Choujimu, že opíkat buřty nad takovýmhle ohněm, který zapálil sám hósenko.mástr, je znesvěcení, když se za nimi ozvalo:
„Ale notak, však ona to tak nemyslela! Pojďte si sednout tady k ohníčku, to vám udělá dobře...“ a za chvíli se vedle nich usadily Bára a Káťa každá po jedné straně Iruky, který byl zničený z toho, že je jen „trochu schopný“.
„Chudák, je v přechodu,“ řekla na vysvětlenou Bára.

Za chvíli se zase rozproudilo všeobecné veselí. Iruka splnil svůj slib zjistit, jak jsou na tom s ovládáním čakry, a všichni přítomní mu rádi pomohli.
„Jestli ještě někdy uslyším něco a panu Jezevci, Žížale, Suprninjovi, Obláčku, Medvědovi nebo Králíkovi, tak někoho zabiju!“ vybuchla nakonec Bára.
„Jo jasně, dobrý!“ uklidňoval ji už vzpamatovaný Iruka, „cestou k vám můžem připravit nějaké cvičení v terénu, ne?“
Bára uspokojeně přikývla a zřejmě upustila od svého vražedného úmyslu, čímž se všem ulevilo. Nikdo si nechtěl znepřátelit její mocné hlasivky.

Kabuto seděl v koruně stromu a objímal si kolena. Proč nikdy nemohli ve své zločinecké organizaci provádět něco podobného? Hmm... Něco mu stále vrtalo hlavou.
„To by mě zajímalo... Hósenko-mástře, vyzývám tě!“ zamumlal si pro sebe. Nic se nestalo. „Hmm, aha. Takže i na to musí být smlouva...“
Sasuke o několik metrů dál spadl do roští. „Sakra!“ zanadával tiše. „Kdo to kdy slyšel, vyvolávat na větvi? Takovýho vola svět neviděl.“ A zmizel tiše v podrostu.

„Tak hele,“ začal Raidou, „už se setmělo, takže je ten pravý čas na ....tudududuuu! DUCHAŘSKÉ HISTORKY! Asumo, přilož prosímtě, já začnu.“
Všichni si přisunuli své kusy dřeva o něco blíž k plápolajícímu ohni. Byla už opravdu tma a docela zima. Káťa posmutněla, když si vzpomněla na teploučkou a smradlavoučkou Kibovu bundu. Sakryš, teď by se hodila...
„Takže, pravidla. Naruto nesmí vyprávět. To řikám, i když tady není, jasný?! To je vlastně i jediný pravidlo.... Tak teda. To jsme jednou s týmem dostali misi v Rýžové zemi. ´Bude to snadné!´ tvrdila Hokage a my jí to bláhově věřili. Nejdříve šlo všechno hladce, ale potom... když padla tma... Utábořili jsme se, jak nejlépe to jde uprostřed mokřadů plných komárů. Rozdělili jsme si hlídky. Měl jsem nastoupit hned jako první. Usedl jsem před stan a udržoval ohěň. Věděl jsem, že ZA NIC NA SVĚTĚ NESMÍ VYHASNOUT!!! Jinak by totiž už nic nestálo mezi námi a tvorem z bažin. Najednou... jsem zaslechl... chrčení.“ Kabuto na stromě usnul a zachrápal. Všichni nadskočili. Raidou fakt uměl vyprávět. „Tvor z bažin? Pomyslel jsem si. Ne, to je nemožné, oheň jsem stále udržoval. Cítil jsem jeho teplo v zádech, viděl jsem jeho světlo. Otočil jsem se a...! Ohěň vyhasl.“ Všichni zalapali po dechu. „Neee! To je nemožné! pomyslel jsem si. Vtrhl jsem do stanu a... nalezl jsem své tehdejší spolutýmovníky. ROZTRHANÉ NA KUSY!!! Nééé! Vždyť jsem ten oheň udržoval, jak by mohl vyhasnout? Ledaže... Jistě! Toto bylo pouze genjutsu vyvolané nepřátelskými ninji! Jak jinak! Nic jiného to být nemohlo! Proti mě se najednou objevily dva obrovské světelné body. Hned za nimi následoval smrdutý dech a spousta TAKOVÝCHHLE ZUBŮ!“
„To mi něco připomíná,“ prohodila Káťa směrem s sestře.
„Vybaflo to na mě. Bylo to ohavné. Nic horšího jsem neviděl od útoku Liščího démona. Tohle nepřežiju, napadlo mě. Byl jsem naprosto ochromený. Jako bych v sobě neměl ani kapku čakry. Padnul jsem na kolena mezi krvavé zbytky svých spolubojovníků a snažil se přesměrovat svou poslední životní energii k útoku na to zvíře. Najednou do mě cosi narazilo. Pohybovalo se to rychlostí blesku. Odhodilo mě to na sto metrů daleko a já ztratil vědomí, jen abych se mohl propadnout do nikdy nekončící bolesti.
Najednou jsem se probral. Měl jsem pravdu, bylo to nepřátelské genjutsu. Oheň stále hořel a hřál mě do zad. Ale já najednou čelil bandě ninjů STEJNĚ STRAŠLIVÝCH, JAKO BYLO TO MONSTRUM V MÉM SNU! Byly jich mraky!!! Náhle zaútočili. Moc si toho nepamatuji, ale vím že jakýmsi zázrakem se mi podařilo nalákat jejich vůdce do bažin, kde se ten podlý tvor utopil stejně jako většina jeho skvadry, která se ho odvážila pronásledovat. Ostatní utekli. Když jsem se, vyčerpán k smrti, vrátil, už na mě čekal jeden z mých přátel. I on měl za sebou boj s těmi krvežíznivci. Oheň stále plápolal. Vydali jsme se hledat třetího, posledního z našeho týmu. Ve stanu po něm ale nic nezbylo. Vyběhli jsme do bažin a volali jeho jméno. Jedinou odpovědí nám bylo strašidelné chrchlání v bahně. Už jsme ho nikdy neviděli. Bylo to skutečně jen genjutsu? Nebo jsme byli napadeni něčím horším, než jsou lidé? Věděli jsme jen jediné. Oheň nás neochránil.“ Příběh skončil. Všichni nervózně polkli a zadívali se na oheň ve svém středu.

Kabuto spal na stromě. Chrrrrr, chrrrrrr, ta měkká větévka, jako peřinka, chrrrchrrr...
„Duchařské historky!!!“
Co? Cože? Kde?? Jo to jsou ti u ohně.... Kabuto zase začal klimbat...
„Za nic na světě nesmí vyhasnout!“
Ech? Zase oni... jsou nějací nažhavení, proč by jako neměl oheň vyhasnout? Že by se báli, že se někdo vyplíží ze stínů a něco jim vyvede? Checheche, chrrrr...
„Roztrhané na kusy!!“
Uááááá! Kabuto spadl leknutím ze stromu. Cože? Kde? Kdo? Kdo je roztrhaný?? Šmarja, co se to dělo?
„Takovýchhle zubů!“
Teď už Kabutovi doopravdy naskakovala husí kůže. Z velkých zubů měl vždycky hrůzu... hlavně z takovýchhle!
„Stejně strašlivých, jako bylo to monstrum v mém snu!“
Počkat... ve snu? Takže ty zuby byly jenom ve snu? Aha, tak jo, hlavně nesmí tedy usnout a všechno bude oukej. Ufffffff....

„Ať teď vypráví Neji!“ vyžadoval nadšeně Lee, který se vmáčkl na druhou stranu od Báry.
„Prosímtě mlč, Lee...“ protočil Neji panenky... počkat, on nemá panenky... no... ale nějaký asi musí mít, takže jo, dobrý. A dělal, že kouká do ohně a žádné historky nezná.
„Ale Neji, nikdo neumí tak strašidelně vypravovat jako ty, prosím, udělej to pro všeobecné blaho!“ škemral Lee a udělal na něj loudivé oči.
„Tak se nestyď, Neji-kun,“ šťouchla do něj loktem Bára. Neji se ještě chvíli upejpal, ale nakonec ho vespolek přemluvili. Tenten a Lee se tvářili velmi natěšeně.
„Dobrá, povím vám jeden příběh, při kterém vám bude běhat mráz hrůzou po zádech,“ začal Neji tajemně. Bára pozorně sledovala jeho profil v záři plamenů a zaposlouchala se do jeho fatalistického hlasu. „Stalo se to asi před rokem, kdy jsem dostal od Hokage úkol doručit zprávu do Čajové země. Když jsem vyrážel, byl jsem rád, že konečně jednou proběhne mise bez komplikací,“ podíval se významně na Leeho, ale ten dělal že to nepochopil, „ale to jsem ještě netušil, co mě čeká. Po několika hodinách cesty lesem jsem začal mít podivný pocit, že mě někdo sleduje. Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem chtěl, nikoho jsem nikdy neviděl. Večer jsem se utábořil pod velkým stromem a šel jsem spát. V noci mě však vzbudilo... podivné šelestění, tak tiché, že to nemohlo být nějaké lesní zvíře, ale... moc hlasité, než aby to byl jenom vítr... Otevřel jsem oči. Ten podivný zvuk kroužil kolem mě a pomalu se přibližoval. Najednou se mi zazdálo, jakoby se v křoví asi půl metru ode mě pohyboval... nějaký neurčitý stín! Vzal jsem co nejtišeji kunai a hodil ho přímo na něj! Všechno ztichlo a stín zmizel. Uklidnil jsem se tedy a usnul jsem. Ale ráno, když jsem šel hledat svůj kunai... byl zabodnutý ve stromě... a nic tam jinak nebylo. Řekl jsem si, že se mi asi něco zdálo, a pokračoval jsem v cestě. Ten divný pocit, že mě někdo... nebo něco... sleduje, však nezmizel... naopak. K večeru se mi co chvíli zdálo, že nedaleko ode mě v zelených stínech se něco pohybuje... znepokojivě rychle... a znepokojivě tiše...“ Neji během vyprávění ztišil hlas, takže se všichni napjatě nakláněli blíž k němu, aby jim nic neušlo. „Když jsem toho dne šel spát, už jsem byl mnohem opatrnější. Prošel jsem celé okolí, ale nikde nic podezřelého nebylo, tak jsem se uklidnil a usnul jsem. Jenže v noci... mě zase vzbudilo... to podivné šelestění! Ale tentokrát... jsem slyšel ještě něco dalšího, jakoby takové čichání, sípání... náhle to přestalo. Otevřel jsem oči a... nade mnou! Nade mnou se tyčil stín, vzdáleně lidského tvaru. Jediné, co jsem rozpoznal, byly velké oči, které se mu v chabém světle měsíce nepřirozeně leskly...“ Neji se koukl přímo na Báru a Leeho a Báře se v tom polostínu zazdálo, že má fakt podivné bledé oči, ještě víc než dřív, s vystouplými žílami okolo... „Zastavilo se mi hrůzou srdce, bylo to dávno, a tak to už můžu přiznat. Zavalila mě vlna zlověstného chladu, co z toho stínu vycházela... Ale než jsem stihl cokoli udělat, zavál vítr a ta... silueta, jakoby se v něm rozplynula... a byla pryč. Vyskočil jsem a rozhlížel se všude kolem, ale po tom přízraku jako by se zem slehla... vítr ho odnesl... Další den už jsem měl... no, já to řeknu rovnou... nervy v kýblu. Pořád jsem se rozhlížel a temný stín už jsem viděl úplně všude. Když se začalo smrákat, zařekl jsem se, že tuhle noc prostě neusnu... I kdybych chtěl, stejně bych to asi nedokázal. Seděl jsem na zemi s očima dokořán a sebemenší zvuk mi rozbušil srdce. Asi kolem jedné hodiny ráno jsem to zaslechl. Bylo to tu zas! To šelestění... to tiché sípání... vyskočil jsem na nohy a mohl jsem přísahat, že přímo přede mnou něco je! A pak jsem to ucítil. Závan studeného větru zezadu. Na krku jsem ucítil chladný dotyk... dotyk smrti... ‘Neji...‘ zaskřípalo mi to u ucha... Nemohl jsem se ani pohnout, ale nakonec jsem to už nevydržel a vykřikl jsem: BYAKUGAN!!! A pak jsem to konečně spatřil... konečně jsem pohlédl do tváře toho přízraku, co mě v noci pronásledoval...“
Nikdo ani nedutal, všichni natahovali uši, aby slyšeli, co Neji řekne dál. Ten se významně odmlčel, aby všechny ještě víc napnul. Iruka si dokonce přestal kousat nehty, jak byl napjatý. Neji se po všech pomalu, zlověstně rozhlédl, a pak řekl:
„Byl to Shino.“
„COŽŽEEEE???“
„Jo. Hokage ho poslala za mnou, protože mi omylem dala špatný dopis. Myslel si, jaká to je děsná sranda mě takhle tři noci děsit. Lidi, já myslel, že ho asi uškrtím!“
Po této děsivé historce se všichni rozhodli, že bude nejlepší jejich večerní posezení ukončit.

Kabuto se probudil.
„Hee?? Kde jsou všichni? Ještě před chvílí tady klábosili... Hmm, nevadí. Díky ohníčku bylo na tom místě o něco tepleji a ANBU nebudou dávat na táboráček pozor. Každou chvíli se přece kolem takových ohníčků povalují podivně zakuklené postavy... a Kabuto se za takovou postavu hrdě prohlašoval.

Nic nového – speciál 2 pokračování!
Konečně byl večer. Sice byla pravda, že v tuto pozdní hodinu byli fanoušci ještě divočejší a opilejší než přes den, ale to už nebyl JEJICH problém. Akamaru ležel, packu přes oči, uši schlíplé. Kiba ho s obavami sledoval.
„Copak je s Akamaru-kun?“ ptala se opatrně Hinata.
„Nejsem si jistý, ale z toho řevu by měl dost každej...“ řekl Kiba, který se právě koukal do zrcadla na svůj krásný monokl. Sakra, kdo by si pomyslel, že ta stará babička bude tak zapálená, když jí řekne, že podle něj pohled na chlapy pobíhající za míčem není tak skvělý, že by musela poskakovat po sedadle... Jo, teď už bude vědět, že se k ní nemá přibližovat na délku hole.
Shino seděl bez hnutí a bez škrábnutí.
„Je to naše mise, takže nesmíme polevit v pozornosti za žádných okolností,“ řekl suše, když viděl, že morálka jeho kolegů poněkud poklesla.

Neji by si býval přál, aby ještě někdo vyprávěl strašidelný duchařský příběh, aby se Barunka-san bála a mohla ho strachy obejmout, ale bohužel se mu to nevyplnilo, člověk nemůže mít prostě všechno, co chce... Taky by si přál, aby poslední večer, který s ní pravděpodobně v životě stráví, s ní byl sám, no ale... však to znáte... šel s nimi i Lee, který rozpoznal, že Bára si jako jedna z mála nemyslí, že on a jeho mistr jsou blázni, ba naopak, takže ji chtěl hned získat pro svou filozofii běhání do zapadajícího slunce, tři sta kliků, pět set dřepů, zelená kombinéza... Bára mu samozřejmě všechno naslibovala, i když se omluvila, že tři sta kliků fakt nedá. Když Lee náhle bez varování usnul a odchrněl kamsi do tmy, začal se Neji Báry vyptávat, jaké je to u nich doma a jestli se o ni všichni bojí a co doma bude dělat, až se vrátí... Naštěstí Bára měla schopnost, že dokázala odpovídat automaticky na otázky, aniž by plně vnímala, co vlastně říká. Neji měl dojem, že nedává moc pozor, pořád se totiž koukala na nebe a občas říkala uplné nesmysly. To se mu potvrdilo, když se najednou uprostřed věty zastavila a zírala nadšeně nahoru.
„Podívej!“ ukázala nad sebe, „naše galaxie se nad námi klene!“ Neji se podíval nahoru a nechápal, jak to souvisí s tím, že až přijde domů, vrhne se na opravování kombajnu, protože to jí tady děsně chybí. Uviděl, že je to pravda. Nad nimi se táhl stříbřitý pás Mléčné dráhy. „Ježiš to je tak pěkné!“ rozplývala se Bára. Pak se koukla na Nejiho, jestli sdílí její nadšení, ovšem zjistila, že ani ne, jelikož se dívá na ni místo nahoru. Bára si v duchu posteskla:
„Chjo, to jsou ti chlapi! Vždycky koukají na špatné místo.“ Aby mu zabránila v tom, že by něco hloupého řekl či udělal, na což teď fakt neměla náladu, vytáhla něco z kapsy.
„Neji-kun, abys měl na mě památku, tak si prosím vezmi tohle!“ Neji se podíval, co mu to vtiskla do dlaně. Byl to kámen, víc v této tmě nedokázal říct. „Je to přací kámen!“ dodala na vysvětlenou.
„Ale...“ zdráhal se Neji ze slušnosti přijmout tento dar.
„Ale žádný ale, prostě si ho vem a hotovo,“ ukázala Bára svůj obvyklý takt a bez dalších okolků se opět dala do pohybu a rázovala pryč. Když se nedívala, sevřel Neji kámen v dlani a šťastně se usmál! Potom ji dohonil a šli domů, teda, vlastně k němu domů, ona půjde domů až zítra...

Káťa se ráno proti všemu očekávání vzbudila brzo, dřív než Sakura. Venku bylo pošmourno, Káťa slyšela ojedinělé kapky deště, jak narážejí na střechu. Otočila hlavu na polštáři, aby se podívala ven oknem. Něco ji však zaškrábalo do tváře.
„Ech, co to je...“ zatápala Káťa a zvedla neznámý objekt zpod své hlavy. Bylo to... lízátko! Krásně zabalené v průsvitném staniolu, s obrázkem chlapečka a holčičky, kteří se drželi za ručičku a nad nimi bylo červené srdíčko... a – ano! Byla k němu připevněná cedulka. Káťa se v okamžiku probrala z polospánku. Nadskočila na houpací síti, až se převrátila a spadla na zem. Ale to jí nevadilo, sedla si na zem a rychle otevřela zdobenou cedulku, byla dychtivá, co jí její tajný ctitel píše teď... třeba se tentokrát podepsal! Sakuru ta rána probudila a zvedla rozcuchanou hlavu, aby se koukla, co se to sakra děje. Káťa četla s bušícím srdcem:
„Od té doby, co tě znám,
už necítím se tolik sám!
Když se probdím nocí temnou
Jako bys pořád byla se mnou.
Samota má mě už neleká –
Děláš ze mě lepšího člověka!
A za to ti děkuji, Káťo-sama. Navždy, tvůj tajný ctitel.“
„Ách, to je tak hezký...“ rozplývala se Sakura, která se mezitím přesunula a četla jí přes rameno. „Ale nevidim důvod, proč se kvůli tomu budit...“ zamumlala si ještě pro sebe.
Káťa přejížděla řádky očima pořád dokola a vesele se chichotala.

Bára si málem rvala vlasy. Jako by nestačilo, že je takový divný světlo a musejí odejít z vesnice, Neji se ještě musel celý ráno tvářit jako na pohřbu. Jediné, co jí řekl bylo, že ať se o zavazadla nestará, že prý jí něco přinese Kakashi ze zásobovacího skladu na místo setkání. Skvělý. Snídaně díky tomu chutnala fakt trpce. Jelikož se Neji pořád neměl k odchodu, vyšoupla je nakonec jeho maminka. Báře podala plachtu, aby nepromokla a na svého syna vrhla významný pohled. Neji čučel do prázdna a nic neříkal. Bára mu to ještě chvíli tolerovala, ale nakonec jí praskly nervy. Popadla ho za rukáv a k velkému obveselení všech kolemjdoucích, zatáhla do temného výklenku.
„Hele Neji! Neštvi. Co je?“
Neji se jí neodvážil podívat do očí. „Víš, Barunko-san, já nevím... jak ti to říct.“
Bára protočila panenky. “Ježiš neprotahuj to!“
„Víš já...“ to bylo poprvé, co byl tak nesvůj. Bára ho pozorně sledovala, jak se pokoušel jí něco sdělit. Když poznal, že slovy to nepůjde, začal si pomáhat zoufale obecnými gesty. Bára se musela velmi ovládat, aby ho nepraštila.
Najednou ovšem uviděla něco, při čem jí srdce přece jen zjihlo. Neji celou dobu svíral v ruce její přací kámen. Hmmm, tohle sice nikdy předtím neudělala, ale tohle je výjimka.
„Neji,“ oslovila ho pevně.
Neji na ní upřel pohled, ale zklidnil se.
Bára se zhluboka nadechla a aniž by cokoli řekla, objala ho.
Neji na chvíli úplně ztuhl, ale pak jí objetí opětovat. Někde na střeše pochvalně zapískal ANBU, ale oba ho ignorovali.
„Víš, Barunko-san, já se jenom bojím, že už tě potom neuvidím. Že na mě zapomeneš.“
Bára přerušila objetí, o krok ustoupila a podívala se mu do očí.
„Nezapomenu,“ řekla jenom a vydala se zase na cestu k bráně. Neji ji následoval, tentokrát poznatelně veseleji a očička mu zářily.

Na rozcestí potkali Káťu se Sakurou. Narozdíl od Báry dostala Káťa svoji výbavu rovnou. Byla sice trochu použitá od Sakury („k narozeninám jsem dostala úplně novou, takže si tuhle můžeš nechat“), ale přece. Celou snídani strávila probíráním nově získaných věcí a děkováním na všechny strany. Měla s sebou lano, několik kunaiů – jenom na památku, protože s nima házet neuměla, shuriken žádný, protože by mohla chytit nějakou infekci, kdyby se pořezala, čehož byla schopná, super ninja lahev na vodu s obrázky růžových štěňátek a ještě deku a soupravu na rozdělání ohně.
Když dorazili k bráně, už tam čekal pěkný hlouček lidu. Čekalo se asi už jenom na ně a na Kakashiho, který samozřejmě zase nepřišel včas. Sestry dokoce dostaly i pár dárků na rozloučenou, včetně dvou zelených kombinéz s pozdravem od mistra Gaie. Neji se vyděsil. „Nebudeš to nosit, že ne?“
„Neboj, takovou hrůzu na sebe nevezmu ani já,“ ujistila ho Bára, ale v duchu si říkala: „Ty kokos, jasně že budu!“ On jí za odměnu podstrčil malý modrý kamínek.
„Je to čakrový krystal, hrozně vzácná věc,“ zašeptal.
Pak i Kakashi přišel a nastal čas loučení. Bára si hodila na záda batoh, který jí přinesl, a vykročili spolu s Irukou vstříc lesu.

Nikoho nepřekvapilo, že už od prvního kroku si Kakashi četl Icha Icha Paradajs.
„Hej, Kakashi-sensei, normálně to bylo strašný, to na tý stránce 121 v prvním dílu! Jak to mohl udělat?!“ zařadila se Bára vedle něj. Kakashi při té vzpomínce zbledl.
„Jo, to bylo hrozný! Hlavně když jsem to čet poprvý a nevěděl jsem, že... teda, ale to ti neřeknu vlastně, to bych ti uplně zkazil!“
Bára se pořád ohlížela, i když Listovou už dávno nebylo vidět. Samotnou ji překvapilo, že se jí nechce odejít. Sice byla ráda, že se zbavila Jiraiyi a taky Nejiho, se kterým by teď kór nebylo k vydržení... no ale možná by to kvůli němu přežila...
„Hej, Kakashi,“ přicválal Iruka, „Tak nevymyslíme nějaký to cvičení v terénu?“
„Hm... tak počkáme, než večer zakempíme, ne?“
„Tak jo, já to zatím naplánuju,“ těšil se Iruka, protože nevěděl, že si to nakonec Kakashi stejně udělá podle sebe a vykašle se na jeho skvělé plány.

Kabuto se plížil kousek za nimi a byl děsně proradný a vychytralý, takže si ho ani Kakashi ani Iruka nevšimli.
„Chachacha,“ těšil se, „Počkám, až padne tma, a pak...!!“ syčel si slizácky pod vousy, které neměl, ale to nevadí.

„Dobře, tady uděláme první tábořiště,“ rozhodl Kakashi asi v sedm hodin večer, protože už ho bolela hlava, jak si Bára s Káťou v jednom kuse stěžovaly, že je bolí nohy a kdesi cosi.
„Jupíí!“ řekly svorně sestry a plácly sebou na zem. Iruka aktivně začal vyrábět ohniště a potom i večeři.
„Jé, můžu vám pomoct?“ zeptala se Bára. Iruka souhlasil, i když ten fanatický výraz na její tváři mu byl podezřelý...
„Hele tak to radši nechte něco stranou, ať je ještě co vařit, až tohle vyhodíte...“ nabádala ho Káťa, která už měla s tímhle zkušenosti.
„No dovol, jak to můžeš říct!“ pohoršila se Bára, „Já umim vařit!“
„Jo, akorát se to pak nedá jíst.“
„Ehe...“ zasmál se nervózně Iruka a podrbal se za culíkem, „Tak já to radši zvládnu sám, jó? Zatím jděte postavit stan.“
„Jó! To je lepší než vaření!“ řekla Bára, což Iruku ještě víc znejistělo. Rychle kývl na Kakashiho, aby je šel hlídat. Bára s Káťou chvíli koukaly na rozbalenou plachtu a kolíky a tyče.
„To musíte - “
„Pšt!“
„Ale já jenom chtěl - “
„Ne! Ticho!“
„Aby vám to šlo rychlejc!“
„My na to přijdem samy, jen se nebojte, Kakashi-sensei!“
A taky že jo, Káťa s Bárou oslnily svou inteligencí a zručností a postavily stan – úplně samy!
„Hmm... možná přece jen nejste takový lamy...“ broukl si Kakashi, když svým okem kriticky hodnotil jejich výtvor.
„Večeřé, večeřé!“ zařval najednou Iruka a mlátil klackem do pokličky.
„Dyť jsme tady!!“ uklidnil ho Kakashi a radši mu tu pokličku zabavil.
„Nojo, já vim...“
„Tak co máme?“ zajímala se Káťa a už strkala nos do kotlíku.
„Speciální ninja guláš nazvaný „zkouška přežití“!“ pochlubil se Iruka, „Teda... jako že on v té zkoušce obstojí, jakože když ho máte, tak všechno přežijete!“
„Jo, jen aby... moje jídla jsou taky zkouška přežití!“ zachechtala se Bára. Naštěstí Iruka byl veselý a jen tak něco ho nenaštvalo, takže si to tak nebral a všem dal jejich porce.
„Ale jo... zkouškou to prošlo!“ ohodnotil večeři Kakashi.
„Jojo, přesně tak!“
„Je to strašně moc dobrý!“
„Vy jste tak výborný kuchař!“
„Jste prostě nejlepčí!“ začaly zase Bára s Káťou na Iruku mrkat. Jen tak z hecu. Zasloužil si to za to, jak se nechal ke všemu zneužít. A navíc si přece musely zajistit, aby jim i dál zobal z ruky.
„Ale notak, tak úžasné to zase není...“ červenal se mladý a nezkušený Iruka. Kakashi mu neměl to srdce říct, jaká je tvrdá realita ohledně těchto dvou manipulátorek.

Kabuto se už začínal nudit. Jak je může ukrást, když pořád jenom seděj a nic nedělaj? Hmm, jak je vůbec ukradne? Teda, jak, to není problém, žejo. Ti dva páprdové ho nezastavěj... Ale jak je potom odnese až k Oročákovi? Teda, on slíbil, že mu tak říkat nebude, protože to zní jako „morčákovi“, ale teď tady není, že... Hmm, takže jednu do jednoho podpaží, druhou do druhého podpaží... To vychází. Ale vypadají velmi živě... S živáčky Kabuto moc zkušeností neměl. No co, tak je prostě fikne do nějakýho nervu a bude to. Ale počkat. Holky se nemlátěj... Sakra, jsi záporák, vybodni se na to! Takže je fikne... ale to stejně nejde. Jsou z Přeslučné. Kdoví, jestli nemají nějakou abnormalitu nebo tak něco. Vůbec, jak je pozoroval, tak začínal čím dál tím víc pochybovat, že jsou kunoichi. No, asi se jen pokoušely zachovat svoje super jedinečné schopnosti v tajnosti. Přece jen, ten stan postavily. No prostě, slyšel něco o výcviku v terénu, ne? Tak to znamená, že ještě studují. Fajn, nevadí. Aspoň bude mít čas nějakou šlohnout. Akce započne... prostě až bude vhodná chvíle. Kabuto se pohodlně usadil do chroští, začal chroupat svůj energetický nápoj, který vám dodá potřebné bílkoviny a všechno možné (většina lidí si do něj obyčejně přidávala i vodu, když už to byl nápoj, ale to Kabutovi připadalo naprosto zbytečné), a snažil se nezachytit vůni toho delikátního guláše.