Nic nového... 02

Prosím přečtěte si nejdřív poznámku, děkuji

Ino, Sakura, Hinata a Tenten stály vyrovnané v řadě v kanceláři Hokage.
„Takže, děvčata, než zjistíme, kde přesně je ta vesnice, ze které pocházejí naše návštěvnice, budete je muset u sebe ubytovat. Hlásí se někdo dobrovolně?“
„Já!“ vykřikla hned aktivní Sakura, „Mamce to určitě nebude vadit!“
„Dobře, dáme k tobě tu mladší. Ještě někdo?“
„Ehm... jsem si jistá, že by to nevadilo... u nás je místa dost...“ ozvala se po chvíli nesměle Hinata.
„Fajn, vezmeš si tu starší. Uffff, už jsem se bála, že to budu muset rozhodnout sama! No dobře, můžete jít, nemáme tady celý den,“ vykopla je Hokage ze dveří.

„Halóó...! Ještěrka –chan! Někdo! Kam se všichni poděli?“ Lee pořád ještě procházel lesem.
„Lee? Co tady děláš?“
„Mistře Gaii! Neviděl jste tady Naruta nebo někoho? Hledali tady se mnou mojí ještěrku... Jsou to správní kamarádi, nenechali mě ve štychu.“
„Lee, všichni už jsou dávno ve vesnici. Našli tady prý dvě zatoulané dívky z jiné vesnice.“
„A to mi nikdo nic neřekl? Dámy v nesnázích a já tady hledám?!“

Jen co za Sakurou a Káťou zapadly dveře v domě rodiny Haruno, ozvala se Sakuřina matka.
„Sakuro? Jsi to ty?“
„Jo mami, hele, dneska jsme našli v lese dvě holky. Zabloudily a neměly kam jít. Je v pořádku, že bude jedna spát u nás?“
„Ale jistě, kdepak ji máme?“ vyrazila Sakuřina matka ze dveří kuchyně, kde byla až doposud zaměstnána sporákem.
„Ale ty chudáčku. Odkud že jsi? Jak se vám povedlo zabloudit tak daleko? To musíš mít hlad...“ ujala se hned starostlivě Káti. „A jak to vypadáš? Všechno máš potrhané...“
Káťa nevěděla, na co odpovědět dřív.
„No, ano. Spadla jsem totiž do roští a pak na Shikamaru, ale Kiba mi pučil svoji bundu. Budu mu ji muset vrátit... A hlad prosím mám,“ vypravila ze sebe nakonec.
„Aha. Tak hele, tady máš, zrovna jsem to dopekla. Zatím ti připravíme postel... Ještě že tu manžel nechal tu zavěšovací síť, co si jinak bere na mise... Dáme ji k Sakuře do pokoje... A pak mi prosím dej ty potrhané šaty, Sakura ti na chvíli určitě něco půjčí, do rána bych to měla mít zašité. Musíme přece být na hosty milí. No nevadí, víc nám toho povíš zítra, musíš být strašně unavená...“ a odkvačila připravovat pokoj. Káťa jenom zírala.
„Musíš mámu omluvit, někdy to trochu přehání,“ usmála se omluvně Sakura.
Kátě se tvář roztáhla do výrazu naprosté spokojenosti.
„To vůbec nevadí. Vypadá to, že se mi vaše vesnice velmi zamlouvá.“

Zatím v sídle Hyuuga klanu trénoval Neji se svým strýcem, jako každý večer. Byl v bojovém umění velmi dobrý, to musela hlava klanu uznat, proto ho vzal k sobě do učení. Už mu to tak šlo, že ani pro takového mistra, jako byl Hinatin otec, nebylo snadné překonat jeho obranu. Hbitě se vyhýbal a vykrýval všechny útoky. Jeho strýc se v duchu usmíval, tajně byl na něj velmi hrdý, nestávalo se běžně že by...
„Jááááááááááuuuuuuuuuuuuu!!“ ...píchl Nejiho přímo do oka. Cože? Co se stalo s jeho ultimátní obranou? Hiashi se podivil, a pak se ohlédl, co tak rozptýlilo Nejiho pozornost. Ve vchodu do dvora stála Hinata s nějakou kamarádkou, kterou nikdy dřív neviděl.
„Dobrý večer, tatínku, Neji... hmm... Tohle je Bára-san, zabloudila sem z jiné vesnice a já slíbila Hokage, že ji necháme u nás zatím bydlet...“
„Dobrý den...“ řekla slušně Bára. Tatínek si Báru přísně změřil. Potom krátce přikývl a obrátil se zpět k Nejimu.
„Pokračujeme.“
„Ano, pane!“ řekl trochu otřesený Neji, ale snažil se tvářit jakože se nic nestalo. Hinata se usmála a odvedla Báru dovnitř.
„Teda... jseš si jistá, že mu to nevadí? Tvářil se dost naštvaně...“
„Ale ne, to on jen tak vypadá,“ ujistila ji Hinata.
„No když to říkáš...“ Pak dívky odešli do kuchyně připravit večeři. Bára se snažila pomáhat, ale za prvé neuměla vařit a za druhé se pořád po očku koukala z okna, protože se jí líbilo, jak venku bojovali. Nikdy nic podobného neviděla a byla opravdu uchvácena. Tak jí nakonec Hinata řekla, ať se jde ven koukat, že to zvládne sama. To mírně znervózňovalo Nejiho, který si toho samozřejmě svým 360ti stupňovým (skoro) zrakem všiml.
Nakonec otec Hinaty řekl:
„To pro dnešek stačí,“ a ukončil souboj. „Jestli chceš, zůstaň u nás dnes na večeři, když máme hosta,“ navrhl Nejimu a šel dovnitř.
„Ano!“ odpověděl Neji a následoval ho. Na terase se k nim připojila Bára.
„Teda Neji, jsi fakt skvělej!“ řekla obdivně. Nejimu zrůžověly tváře.
„Dííík...“
U večeře, která byla výborná, se Hinatin tatínek vyptával Báry na místo, odkud je, a jak to u nich chodí. Zdálo se, že zatím jako jediný věděl, že Skrytá Přeslučná doopravdy existuje, a taky něco málo o ní.
„Hm,“ řekl po jídle, „Podíváme se, jak se dostaneš zpátky. Neji, přines ty staré mapy z knihovny.“
„Ano, pane!“ odběhl hned Neji. Bára, která si myslela, že Hinata a Neji jsou sourozenci, nechápala, proč Neji říká svému tatínkovi Pane, ale neodvážila se zeptat. Říkala si, že radši počká na později a zeptá se Hinaty. Za chvíli přicválal s velikým svitkem v náručí. Když ho položil na stůl, vyvalil se oblak prachu. Hiashi ho rozbalil (jako ten svitek) a Bára, Hinata a Neji se kolem něj shlukli. Inkoust už byl téměř vybledlý, ale stále se ještě všechno dalo přečíst. „Hmm, takže tady... a tady je ten les... tudy tudy... hmm... zdá se, že jste opravdu docela bloudily...“
„Kdyby mě neposlouchala, tak se nám to nestalo, já prostě vždycky jdu na opačnou stranu, než mám...“ vysvětlila Bára. Neji si nemohl odpustit dobře míněnou radu:
„To je přece jednoduché, když nevíš, kde jsi, tak vezmeš hodinky, vezmeš úsečku v polovině vzdálenosti mezi velkou a malou ručičkou, namíříš ji na slunce a...“
„Jo, jasně, fakt super, eště tak kdybysme měly hodinky!“ zpražila ho Bára pohledem, který říkal „Moc nemachruj“, načeš Neji zplihl a už nic neřekl.
„Doporučím, aby s vámi tentokrát někoho poslali,“ ujistil Báru Hinatin tatínek, „Ale pořád nechápu jednu věc,“ zamotal svitek a podíval se na Báru. „Proč nemá Skrytá Přeslučná žádné ninji? Ty máš víc než dost čakry na to, aby ses jedním stala, musíš pocházet z ninja klanu...?“ Už zase tohle? To už dneska jednou Bára slyšela. Podívala se na Nejiho, který byl pořád ještě zplihlý, ale teď se trochu sebral, protože ho to taky zajímalo.
„No já nevím... ani jeden z našich rodičů teda není ninja... a ostatní předci nevím, nikdy jsem nic takového o nich neslyšela... náš tatínek nemá ninji rád, určitě by to nedovolil, ani kdyby to o nás věděl... to s tou čakrou...“
„Hmm... a z jakého klanu jsou tvoji rodiče?“ Bára mu vše ochotně řekla, i když netušila, proč to chce vědět. Všechny tyhle řeči o čakře ji docela mátly.
„No dobře,“ zakončil celou debatu Hinatin otec, „už je pozdě, Neji, měl bys jít domů. Hinato, ty jdi ukázat Barboře-san, kde bude spát.“
„Dobrou noc, pane, Hinato-sama... dobrou noc, slečno Barboro-san!“ uklonil se Neji a odcupital ven. Takže neviděl, že se Bára zachechtala tomu oslovení, od něj to znělo dosti komicky, i když za to asi nemohl.
„Tak pojď,“ pobídla ji vesele Hinata a obě se vydaly do pokoje pro hosty.

Ptáčci v korunách stromů pod památníkem Hokagů se rozezpívali. Už i ti poslední maskovaní ANBU zalezli do postelí. Sluníčko se pomalu začalo objevovat na obzoru.
„Vstávej přece Káťo, chceš zaspat celý den?“ budila cizinku Sakura.
„JO!“ zachrochtala Káťa si přetáhla peřinu přes hlavu. Samozřejmě byla zvyklá vstávat brzo, kvůli farmě, ale stejně se jí nechtělo.
„Hele, co mám říkat já?“ smála se Sakura, „Neřeklas, že tak příšerně chrápeš.“
„Já nechrápu, já roztomile vrním!“ ohradila se už taky se smíchem zcela probuzená Káťa.
„Hele, máma ti už všechno zašila, tak pudem nejdřív nakoupit. No a pak nám začne zase trénink...“
Káťa se mezitím vyhrabala z pohodlné zavěšené sítě a zašla se do koupelny opláchnout a obléct.
„Hele, nevypadáš moc svěže...“ sdělila jí Sakura.
„Děkujuu,“ usmála se na ni Káťa, „Věř mi ale, že se nemůžu cítit svěžeji.“ A už se zase křenila na celé kolo.
„No jasně, ty vtipálku. Neměly jsme včera tak dlouho do noci povídat... Tak pudem, ne?“

Sakura s Káťou pomalu procházely vesnicí a nakupovaly všechno potřebné. V Listové byly samozřejmě i samoobsluhy a supermarkety. Kátě to bůhví proč připadalo vtipné a nepřestávala se hihňat, když viděla všechny ty ninji, kteří se skláněli nad regály. Nejvíc ji pobavilo, když potkaly Asumu, jak si nakupuje železnou zásobu čokoládových křupek na misi.
„Co je?“ ohradil se, když viděl, jak dívka dusí smích, „Tady si to přečti!“ a ukázal na barevný obrázek na krabici, který zobrazoval všechny Hokage vedle sebe se vztyčenými palci a miskou křupek před sebou. „Nejlepší křupky pro nejdrsnější ninji!!“ hlásal nápis pod obrázkem. Káťa se už neudržela, a tak ji Sakura musela z obchodu doslova vyvléct.
Pak si společně sedly na jednu z mnoha laviček a pozorovaly okolní dění. Najednou se z protějších dveří vypotácel vysmátý Naruto. Za ním následovali Chouji a Shikamaru. Všichni byli ověšeni taškami.
„Co to vyvádíte?!“ zeptala se podezřívavě Sakura.
„Hahahaha!!!“ křenil se Naruto, „Víš, touhle dobou vstává mistr Kakashi a jde si koupit rohlíky. No a my jsme je právě vykoupili.
„Hmhmhmhm,“ pochechtával se Chouji s plnou pusou.
„Jééé, můžu si jeden vzít?“ ptala se Káťa.
„Jo, tady máš,“ podal jí Naruto jeden, “A teď sledujte...“
Všichni se nacpali i s taškami na jednu lavičku, žvýkali rohlíky a čekali.
Za chvíli do dveří, ze kterých vyšli kluci, vešel Kakashi. Vypadal celý rozespalý a po ránu nevrlý.
„Promiňte pane, ale rohlíky už došly,“ bylo slyšet otevřeným oknem.
„Cože!!! A co mám jako dělat bez rohlíků?! Bez rohlíku v kafi se celej den neprobudim!“ zařval zoufale Kakashi.
Naruto dusil smích v dlaních.
Prodavač na základě předchozích zkušeností a výrazu na Kakashiho tváři předem varoval: „Pane, můžete na mě dělat tisíc let bolesti jak chcete, my ty rohlíky prostě nemáme! Všechny je vykoupil támhleten chlapec,“ a ukázal oknem na Naruta.
„A sakra,“ ztuhl chlapci úsměv na rtech. „Tak abych zase šel, co?“ a urychleně popadl svoje tašky a odběhl.
„To je vopruz...“ konstatoval Shikamaru. „Ale rohlíky to jsou dobrý.“
„Ten podlý had Naruto!“ zaklel Chouji.
Rozespalý mistr Kakashi se nebezpečně blížil s napřaženýma rukama připravenýma vraždit ve jménu ranních křupavoučkých rohlíčků. Rozcuchané vlasy mu trčely do všech stran, jelikož si nevzal svou ninja čelenku, a rudé zjizvené oko se mu děsivě lesklo. Všichni přítomní jen zírali, neschopni pohybu při tom monstrózním pohledu, který se jim naskýtal.
„Rohlííííčkýýýýý....“ syčel Kakashi a natáhl svírající se ruku k Shikamarovi... a vytáhl z jeho tašky jeden rohlík. „Děkas, hošani!“ zašvitořil a odkráčel v růžovém obláčku představ ranní kávy.
„Tyjo, umí bejt fakt děsivej!“ zalapala po dechu Káťa, když se z té hrůzy vzpamatovala. Ostatní přikývli.
„Hele, vemte si někdo ty rohlíky, co já s nima?“ řekl Shikamaru. Sakura s Káťou si jich tedy několik vzaly a o zbytek se postaral Chouji.

Neji vyběhl volným tempem z domu. Nechtěl se hned po ránu splavit jako kůň, jenom si chtěl trochu rozproudit krev v žilách před snídaní, jako skoro každý den, vždy si dával pár koleček kolem sídla klanu Hyuuga. Když byl asi v polovině třetího, zaslechl za sebou pronikavý (velmi) hlas:
„Neeeeeeeeejiiiiiiiiiiiii-kuuuuuuuuuun! Čekej!!“ Překvapeně se ohlédl a uviděl, že se k němu blíží Hinata a slečna Barbora-san! „Ona mi řekla kun! Kun!“ pomyslel si Neji a na tváři mu téměř zazářil úsměv! Minulý večer totiž Hinata vysvětlila Báře, jak se to má se zdvořilostními příponami, které ve Skryté Přeslučné nepoužívali, jenže ona to přes noc zapomněla a jediné, co si vybavila, bylo, že kun je pro kluky (a i to si beztak pamatovala dost nepřesně). No ale proč mu kazit radost...
„Vidíš?“ řekla Bára, „Takhle musíš! To tvoje šeptání na takovou dálku nemůže nikdo slyšet, Hinato!“ Hinata se jenom začervenala.
„Dobré ráno, slečno Barboro-san, Hinato-sama...“ pozdravil je slušně Neji, když k němu doběhly.
„Aaaaaa už to zase řekl!“ začala se smát Bára. Neji netušil, co že to zas řekl.
„Co jsem řekl?“ podivil se tedy.
„Slečno Barboro-san! Jako nic proti, ale jak to říkáš, tak to zní strašně směšně!“
„Jenom jsem chtěl vyjádřit svou úctu,“ ohradil se Neji.
„Šmarjá, to vždycky takhle mluvíš?“ začala zas rýpat Bára.
„Jak mluvím?“ šla už Nejimu hlava kolem.
„Tak hrozně škrobeně! Snobsky!“
„Snobsky?“ špitla Hinata.
„Jo, přesně tak.“
„Nejspíš... to tak bude...“ odpověděl po pravdě zmatený Neji.
„Hm... no, co se dá dělat, člověk si zvykne na cokoli. No hele, ještě k tomu oslovení, jestli mi chceš opravdu vyjádřit svou neskonalou úctu, tak mi odteď říkej Barunko-san!“ navrhla Bára a upřímně řečeno nečekala, že by na to Neji přistoupil, beztak to myslela napůl ze srandy.
„Dobrá!“ rozzářil se Neji, že se konečně zase chytil, „Tak tedy... dobré ráno, Barunko-san!“ Bára na něj napůl šokovaně pohlédla... jo, byl fakt dost divný, no ale co už.
„Jo, em, super... ale víte, co mě napadlo??“ oslovila i Hinatu.
„Ano?“¨
„Co??“
„Že bych se po tom bloudění tři dny v lese fakt potřebovala vykoupat!“

Poté, co Sakura odešla na trénink a Shikamaru se omluvil, že musí na ranní bárbikjů, bloudila Káťa nějakou dobu, až seznala, že se ztratila. Najednou zaslechla, jak k ní zezadu někdo dusá a volá ji jménem. Ohlédla se a uviděla Kibu, kterak na ni mává, a vedle něj ňafal vesele Akamaru.
„Moje bunda!“ řekl Kiba, když k ní doběhl. Káťa mu ji vrazila do ruky.
„Sorry, nestihla jsem ji vyprat...“
„Cože?? Tys ji chtěla prát? Svatokrádež!“ zhrozil se Kiba a rychle popadl svou mikinu, aby přece jen nedošla nějaké úhony.
„Hele, nepomohl bys mi najít sestru?“ zeptala se ho Káťa. Když už tu byl, tak jí taky mohl pomoct, ne?
„Jasně, bez problémů. Akamaru, čmuchej!“ Akamaru chytil stopu a vyrazil vpřed. Kiba popadl Káťu za ruku a táhl ji tím směrem. „Tak jdeme!“

Kupodivu zanedlouho dospěli na místo, kde měl Kibův tým sraz k tréninku. Zdálo se, že vzala Hinata Báru s sebou. Už tam stál i Shino a Bára na něj fascinovaně zírala.
„Týjo, v tobě fakt žijou brouci?“
„Ano.“
„Hele... a nelechtá tě to??“
„............“
„Bároooo!“ zavolala Káťa na uvítanou, „Čau!“
„Hej, nazdar! Co ty tady? Přitáhl tě stíhací bernardýn?“
„No dovol!“ ohradil se Kiba.
„Haf!“
„Nebraň se tomu, Kiblíčku, jsi zvíře!“
„Vrrrrr!“ řekl Kiba naštvaně. Hinata se zahihňala, ale usoudila, že bylo dost srandy.
„Kibo-kun, Shino-kun, sensei říkala, že má nějakou jinou práci, tak dnes místo dopoledního tréninku půjdu s Bárou a s Káťou do lázní... nechcete se taky připojit?“ navrhla jim nesměle.
„Hmm...“ začmuchal Kiba, „Docela bych si zaplaval!“
Shinovi nenápadně ztekla po skráni kapička vody. Cože... KOUPEL! To jakože... umýt se??
„A co ty, Shino-kun, nechceš...“ ale když se Hinata otočila k místu, kde ještě před chvílí stál Shino, už tam zůstalo jen pár zbloudilých mušek.
„Hu! Fakt strašidelný!“ otřásla se Bára.