Zkáza Zelené lilie 13 - Proč se nesmím podívat?

Každé ráno mě chodil navštěvovat syn feudálního pána. Přišel přesně v devět hodin, pozdravil, optal se, jak se cítím, a pak si sedl do křesla a začal malovat. Nosil si s sebou jen svitky a štětec s tuží, protože jeho barvy zůstaly v lese. Bylo mi sice divné, proč si nevezme jiné, ale u něj už mě toho moc nepřekvapovalo. Tentokrát mi ani nevadilo, že chtěl znovu kreslit mě. Ptala jsem se ho sice, proč se opět pokouší o kresbu člověka, když sám přiznal, že to neumí, ale odpověděl mi, že ho přepadla náhlá inspirace. Dál už jsem se na nic neptala. Ležela jsem tiše v posteli a snažila se na nic nemyslet, jen jsem poslouchala zvuk štětce, otírající se o papír. Z nějakého důvodu mě to uklidňovalo. Vždy přesně ve dvanáct hodin šustění ustalo. Ippondachi vstal, mírně se uklonil, rozloučil se a odešel.
Po zbytek dne jsem zůstávala sama. Kakashi za mnou přišel jen jednou. Oznámil mi, že poslal jestřába do Konohy, aby Hokage informoval o průběhu mise a o tom, že se trochu zdržíme a pak zase rychle odešel. Byla jsem z jeho chování zmatená. Ippondachi říkal, že když jsem byla v bezvědomí, tak u mého lůžka seděl dnem i nocí a teď, když se uzdravuji, tak se mi, zdá se, vyhýbá. Proč to dělá? A proč mi to vadí? Proč mám najednou pocit, že jsem… Osamělá? Takový nesmysl. Měla bych se začít soustředit na něco jiného. Díky spoustě volného času jsem si mohla rozmyslet, jak budu postupovat, až se vrátíme do vesnice. V mysli jsem pořád viděla písmo mého otce. Nedokázala jsem na něj přestat myslet. Muž, kterého jsem v životě nejvíc obdivovala, se během chvilky dokázal změnit v muže, kterého k smrti nenávidím. Dal mi život, ale bez mrknutí oka, ho dokázal zničit nespočtu lidem. A k těmto lidem vlastně patřím i já. Myslela jsem si, že není možné, aby mi mohl ještě více ublížit, ale spletla jsem se. Ostatně jako vždy. Nikdy jsem ho nedokázala správně odhadnout, nikdy jsem nepochopila, co se mnou vlastně zamýšlí. Ale teď vím, že to nikdy nebylo nic dobrého.
Dnes dopoledne mě měli konečně propustit z nemocnice. Ode dne, kdy jsem nabyla vědomí sice uběhly teprve tři dny, ale já už neměla stání. Věděla jsem, že se musím co nejdříve vrátit. Měla jsem v hlavě šílený plán a chtěla jsem ho provézt dřív než ztratím odvahu. V devět hodin se ozvalo klepání na dveře. Zadoufala jsem, že by to mohl být Kakashi, že si mě přišel vyzvednout.
Najednou jsem znervózněla a trochu roztřeseným hlasem jsem pronesla: „Dále.“
Byl to Ippondachi. Vstoupil, uklonil se, pozdravil a pustil se do práce. V duchu jsem si nadala, že mi nedošlo dřív, že je to on. Vždyť to bylo naprosto jasné, ale má touha odsud odejít, byla nezměrná.
„Zřejmě těšíte se na domov svůj již.“
„Cože? Teda, promiňte, říkal jste něco, Ippondachi-sama?“ byla jsem zaskočena, že na mě promluvil. V posledních dnech působil nezvykle zakřiknutě, nejspíš si dával za vinu, co se mi stalo. Ale to byla jeho vina! Opravdu byla? Nebyla to jenom nešťastná souhra náhod? Takové myšlenky mě teď napadaly často a taky mě mrzelo, že jsem ho z toho všeho obviňovala. Docela jsem si toho podivína oblíbila.
„Vy stání nemáte. Netrpělivost zračí se ve tváři vaší. Dnes zajímavý obraz z toho vznikne,“ usmál se a pokračoval v kresbě.
„Zajímavý obraz? Copak vy nepracujete pořád na tom stejném?“
„Jistě že ne. Každá chvíle zaslouží si nového vyobrazení. Každého dne, člověk své nitro ukazuje jinak. Toto zde je můj třetí obraz duše vaší.“
„Mé duše? A smím se podívat?“
„Důvod nevidím, abyste se musela dívat na duši svou. Vy cítíte ji, nač ještě uzřít ji?“
„Takže vy mi neukážete své kresby? Nechcete na ně znát něčí názor?“
„Každý umělec názor na své umění slyšeti by chtěl.“
„Můžu se tedy podívat?“ zaradovala jsem se. Byla jsem opravdu zvědavá, co myslel tím obrazem mé duše.
„Nikoli. Já vybral již kritika sobě. Jen on smí spočinout zrakem svým na duši vaší,“ usmál se a co nejvíc se sklonil k papíru, aby dal jasně najevo, že rozhovor skončil.
Ten chlap mě ale umí vytočit! Je to, sakra, moje duše! Už abych byla z tohohle blázince pryč. Zhruba po hodině, kdy jsem naslouchala zvukům štětce, se ozvalo další zaklepání. Byla jsem ráda, protože dnes mi šlo Ippondachiho kreslení značně na nervy. Než jsem však stačila cokoliv říct, dveře se otevřely.
„Dobré ráno, jak se dnes cítíte?“
„Skvěle, děkuji. Můžu už jít?“ řekla jsem podrážděněji, než bylo vhodné.
Byla jsem docela zklamaná, když jsem viděla vcházet svého lékaře. Ve skrytu duše jsem doufala v někoho jiného.
„Samozřejmě. Ale budete nám tady chybět,“ šibalsky na mě mrkl a odcházel.
Těsně u dveří se ještě zastavil: „Nezapomeňte ale u sestřičky podepsat nějaké dokumenty.“
„Jistě. A…“ zarazila jsem se.
„Ano?“ zeptal se trpělivě.
„Nevíte, kde bych našla…“
„Váš kapitán ještě něco projednává s feudálním pánem. Bude vás čekat u městské brány.“
„Děkuji.“
„Také už jíti bych měl. Soukromí vám dopřáti musím.“
Trochu jsem s sebou trhla. Úplně jsem totiž zapomněla, že v pokoji byl ještě někdo. Ippondachi zrovna převazoval svitek s dnešní kresbou červenou stužkou.
„Ach ano, děkuji.“
„Chtěl bych vylíčiti vám, jak potěšen jsem, že dámu jako vy poznati jsem směl,“ poté přistoupil ke mně a políbil mi ruku. Zase mě dokázal vyvézt z míry. Tohle je opravdu ten nejpodivnější člověk, kterého jsem kdy poznala. A to jsem si myslela, že po Saiovi už to není možné.
„Také jsem vás ráda poznala,“ usmála jsem se, „a opravdu mi neukážete…“
„Nikoliv,“ skočil mi s úsměvem do řeči, pak se uklonil a odešel.

Když jsem přicházela k bráně, Kakashi už na mě čekal. Zrovna si něco přerovnával v batohu a tak si mě zřejmě nevšiml nebo to předstíral.
„Ráda vás vidím, Kakashi-san,“ řekla jsem trochu nejistě. Nějak jsem nevěděla, jak se k němu teď chovat. Znervózňovalo mě to.
„Jsi už v pořádku? Doktor říkal, že ano, ale chci to slyšet od tebe. Čeká nás namáhavá cesta a podle pokynů Hokage se musíme vrátit co nejrychleji to půjde. Zvládneš to?“
„Hai, Kakashi-san,“ pronesla jsem tiše a demonstrativně vyrazila. Vyhovovalo mi, že si musíme pospíšit, bylo to i v mém zájmu, ale jeho chladné chování mě ranilo. Co jsem mu udělala? Já už se v něm vůbec nevyznám. Ale to už mi může být vlastně jedno.
Cesta ubíhala rychle. Nikde jsme se zbytečně nezdržovali a veškerá naše konverzace se omezovala jen na to, jak se nejrychleji dostat do vesnice. Každý nezaujatý pozorovatel, by si mohl myslet, že jsme profesionální tým, který se snaží co nejlépe splnit daný úkol. Ale já nejsem nezaujatá pozorovatel. Když jsem spatřila bránu Konohy, zaradovala jsem se, že naše mise konečně skončila, ale zároveň na mě spadla tíživá tíseň, protože jsem věděla, co mě teď čeká. Byl to zvláštní pocit.
Kousek za branou se Kakashi zastavil: „Jdi k Hokage sama. Já jí už své hlášení poslal z Křišťálové země. Stavím se za ní později, teď mám něco důležitějšího.“
Než jsem mu stačila odpovědět, byl pryč. Pousmála jsem se, hodnou chvíli už jsem totiž přemýšlela, jak se ho zbavit, abych s Tsunade mohla mluvit o samotě. Opět mi to celé usnadnil. Tentokrát už naposledy.
Když jsem se blížila k její kanceláři, vycítila jsem, že je tam sama. Snadnější už to být ani nemůže. Zaklepala jsem a aniž bych čekala na vyzvání, vstoupila jsem. Seděla za svým stolem a prohlížela si nějaké fotky. Naštvaně vzhlédla, když si uvědomila, že někdo vstoupil.
„Kdo… Mirai!“ zatvářila se překvapeně, když si uvědomila, kdo před ní stojí.
Pak se znovu podívala na svůj stůl a zbledla. V rychlosti posbírala všechny fotky a zamkla je v šuplíku svého stolu.
„To schováváš přede mnou?“
„Co? Ne. Proč taky? Vidím, že už jste se vrátili…“
„Nelži mi, Tsunade! Nikdy ti to nešlo. Vždycky jsem poznala, kdy mi lžeš, vzpomínáš?“
„Na to se těžko zapomíná…“ posmutněla.
„Co bylo na těch fotkách?“
Hleděla na mě s těžko potlačovanou hrůzou v očích.
„Buď mi to řekneš nebo se podívám sama,“ nedala jsem jí na výběr.
Zhluboka se nadechla: „Na těch fotkách je…“
„Kdo?“ vybídla jsem ji netrpělivě.
„Uchiha Sasuke…“