Zkáza Zelené lilie 12 - Přestaň si hrát

Desítky kunaiů se na mě řítily obrovskou rychlostí snad ze všech stran. Roztočila jsem se, ale tentokrát nebylo mým cílem rozřezat to, co by mě napadlo, nýbrž udělat kolem sebe větrný vír. Šlo to těžko, nebyla jsem dostatečně soustředěná. Cítila jsem, že moje technika není dostatečně silná, aby zafungovala tak, jak jsem potřebovala. Soustředila jsem více chakry do svých vlasů. Zabralo to. Vír kolem mě byl dost silný na to, aby vychýlil všechny kunaie ze své dráhy a zpomalil je. Modlila jsem se, aby nějaká zbloudilá zbraň nezasáhla Ippondachiho, ale ten naštěstí nejspíš pochopil, o co tady půjde. Krčil se na zemi a rukama si chránil hlavu. Věděla jsem, že tohle není nejlepší způsob, jak ho ochránit, ale na nic lepšího jsem se právě nevzmohla.
Poslední kunai byl zneškodněn a já se zastavila, mé vlasy však nepřestaly divoce vlát. Ale ještě bylo brzy na to, se o to postarat, ještě pořád bylo kolem mnoho nepřátel. Vytáhla jsem své kunaie a vztekle je mrštila tam, kde jsem je cítila. Příliš jsem si od toho neslibovala, ale jeden kunai přece jen našel svůj cíl a ten zmizel. To potvrdilo naši teorii o klonech. Proto se vyhýbají osobnímu kontaktu. Jestli mají dostatek zbraní, tak to po nás můžou házet celý den. To nevydržím. Nemáme šanci. Proč s tím Kakashi už něco neudělá? Řítily se na nás další zbraně.
Když jsem zneškodnila poslední, začalo se mi zatmívat před očima. To bylo špatné znamení. Podívala jsem se na Ippondachiho, jak se schoulený třásl pod stromem. Ten žertík s obrazem vás přišel draho. Možná kvůli němu oba zemřeme. Sakra, ale já tady nemůžu skončit! Potřebuje mě, beze mě je ztracená! Měla jsem šílenou touhu to udělat. Vyřešilo by to celý problém, ale zasáhlo by to i Ippondachiho a účinky by byly trvalé. Ale co, však si to ten chlap zaslouží. Stejně je to celé jeho vina! Kdyby nebylo jeho, tak jsem mohla být schopna boje. Udělám to! Zavřela jsem oči a nechala se unášel svými pocity a pudy. Nechávala jsem je, aby převzaly kontrolu a udělaly to, čeho já jsem nebyla schopna, aby to vyřešily jednou pro vždy. Cítila jsem, že ještě pár vteřin a budu připravená. Zasáhne to i Kakashiho! S šokem jsem otevřela oči a klesla na kolena. Vlasy mi rázem zplihly a zakryly obličej. Stálo mě spoustu energie ten proces zastavit. Ještě nikdy se mi nepodařilo zarazit to v této fázi, ani jsem si nemyslela, že by to bylo možné. Třásla jsem se po celém těle a bojovala s tím, abych neztratila vědomí. Možná jsem to měla udělat. Proč mi muselo záležet na tom, aby to neschytal i on? Teď už nemůžu nic. Je konec. Zemřeme tady.
Jako by chtěli potvrdit mou domněnku, vyslali na nás další spršku kunaiů. Pokoušet se teď o větrný vír, by byla holá sebevražda. Technika by se mi nepovedla a já bych schytala plno zásahů. Z posledních sil jsem se přesunula zpět k Ippondachimu. Budu ho chránit vlastním tělem. I když si to nezaslouží, je to přece jen moje mise. Vytáhla jsem poslední kunai, který mi zbyl a snažila jsem se vykrýt co jen šlo. Naštěstí instinkt a reflexy mi z části zůstaly, ale protivníci měly velkou zásobu zbraní a házeli je na nás bez přestání. Opomenula jsem jeden nůž a ten se mi zabodl do stehna. Sykla jsem bolestí a cítila, jak se muž za mnou zachvěl.
„Ippondachi-sama, snažte se uklidnit a co nejméně vyčuhovat. Kakashi-san už je brzo zneškodní,“ řekla jsem to, jen abych ho zklidnila a on mi neztěžoval práci. Ve skutečnosti jsem netušila, kde můj kapitán vlastně je, ani co ho zdrželo.
Tohle rozptýlení jsem ale draze zaplatila. Nevykryla jsem další kunai a ten se my zaryl do boku. Naštěstí minul životně důležitý orgán, ale silně jsem krvácela. Tohle není dobrý. Sakra, tohle vůbec není dobrý. Mé reflexy ztrácely svou rychlost a já cítila jak mé tělo ztrátou krve ještě více slábne. Bolest v levém rameni mě ujistila o tom, že už dlouho odolávat nebudu. Třetí kunai trčel z mého těla a já klesla na kolena. Z posledních sil, jsem ještě vykryla několik zbraní a pak jsem omdlela.

Otevřela jsem oči a zírala do bílého stropu. Kde to jsem? To je… Nemocnice?
„Mirai-san, vy navrátila vědomí sobě,“ uslyšela jsem radostný hlas.
Otočila jsem lehce hlavou a spatřila muže, který, i když vypadal vyčerpaně, zářil štěstím. Vše se mi začalo vybavovat. On žije? My žijeme… Ale jak jsme se sem dostali?
„Kde je…“ chtěla jsem promluvit, ale měla jsem příliš sucho v ústech. Ippondachi ale, zdá se, pochopil, na co jsem se chtěla zeptat.
„Teď odebral se promluviti s personálem lékařským. Věřím, že trvati dlouho nebude a navrátí se zase k vám.“
Lehce jsem kývla a dál zírala do stropu.
„Celou tu dobu on věrně u lože vašeho bděl,“ ozval se opět.
Celou dobu? Jak dlouho už tu asi jsem?
„Jak…“
„Po tři dny nevěděla jste o sobě,“ opět vytušil mou otázku.
Tři dny? Byla jsem mimo tak dlouho? Zvrácení procesu mě muselo značně vyčerpat, tak dlouho jsem v bezvědomí ještě nikdy nebyla. To sucho v ústech bylo nepříjemné.
„Pít.“
Ippondachi mi podal sklenici vody a já si ji od něj vděčně vzala a lačně začala pít. Najednou jsem zaslechla zvuk otevírání dveří.
„Kakashi-san, ona probudila se již. Ptala se po vás,“ hlásil Ippondachi zvesela.
Kakashi přišel k mé posteli a vzal si ode mě prázdnou sklenici.
„Jak se cítíš?“ zeptal se prostě, ale bylo na něm znát, že se mu ulevilo.
„Unavená,“ řekla jsem popravdě.
„Unavená? Vždyť prospala jste dobu dlouhou,“ žasl syn feudálního pána.
„Ippondachi-sama, váš otec se po vás ptal. Teď, když už je Mirai vzhůru, tak není důvod, abyste se tady nadále zdržoval.“
„Chápu, chcete soukromí dopřáti sobě,“ lehce se uklonil a odcházel.
Počkala jsem než utichly kroky na chodbě a zeptala se: „Co se stalo?“
„Omdlela si.“
„Já vím, ale co se stalo potom? Jak…“
„Jak si se sem dostala?“
Kývla jsem na souhlas, protože mluvení mi ještě stále dělalo trochu problémy. Jakoby to tušil, nalil další sklenici vody a podal mi ji.
„Brzo jsem zjistil, že nemá cenu ničit klony, protože jakmile jsem nějaké zničil, tak se objevili další. Chtěl jsem dostat ty pravé, ale ti byli moc dobře skrytí. Trvalo mi to dlouho,“ posmutněl.
Vybídla jsem ho pohledem, aby pokračoval.
„Když jsem je dostal, tak jejich klony zmizely. Pak jsem šel za vámi ale ty už si byla v bezvědomí. Ippondachi-sama mi vylíčil, že si zneškodnila poslední kunaie, co na vás letěly a pak jsi omdlela. Zřejmě jsem zasáhl právě včas,“ bylo na něm vidět, že přemýšlí, co by se stalo, kdyby to nestihl.
„Děkuji.“
„Ztratila jsi dost krve, ale tvá zranění nejsou příliš vážná. Ippondachi-sama mi ještě řekl, že první náznaky oslabení si projevovala ještě dřív, než tě trefil první kunai.“
Tak tohle mu asi těžko vysvětlím. Sakra, copak se Ippondachi netřásl strachy? To si toho musel všimnout? Sakra…
„Zřejmě na tebe hodili nějaký druh nervového plynu. To vysvětluje i tvé bezvědomí. Bohužel lékaři ještě neidentifikovali jaký to byl druh a jestli nebudeš mít nějaké následky.“
Nervový plyn… Zase mi nabídl dokonalou výmluvu.
„Omlouvám se, Kakashi-san. Zklamala jsem vás…“
„Tím se teď netrap, hlavně se uzdrav,“ usmál se na mě a stiskl mi ruku. Až teď mi došlo, že mám stále rozpuštěné vlasy. Při dotyku jeho ruky se konečky, na kterých jsem neležela, začaly zvedat a různě kroutit. Jeho pohledu to také neuniklo. Odtáhla jsem se od něj.
„Promiňte, ale ráda bych se teď trochu prospala.“
„Chápu, nejspíš bych měl udělat to samé. Pošlu ti sem ale ještě lékaře. Měl by se na tebe podívat. Uvidíme se zítra.“
Ve dveřích se srazil s doktorem. Hm, tak Ippondachi mu to už asi řekl sám.
Pozdravili se a doktor zamířil ke mně.
„Slyšel jsem, že naše spící kráska už se probudila,“ usmíval se na mě prošedivělý muž v bílém plášti, „Jak se cítíte?“
„Dobře,“ trochu jsem zalhala. Ale věděla sem, že on mi stejně nemůže pomoct.
Doktor mě ale stejně vyšetřil a než odešel podával mi malý svitek s podivným ornamentem, který jsem okamžitě poznala. Bodlo mě u srdce.
„Tohle vám před chvílí přišlo. Zřejmě váš kapitán informoval rodinu,“ naposledy se usmál a odešel.
Držela jsem svitek mezi dvěma prsty, jako bych se ho štítila. Dodávala jsem si odvahu, abych jej rozevřela. Měla jsem sto chutí, spálit ho a ani ho nečíst, ale věděla jsem, že by to nebylo moudré. Neochotně a velice pomalu jsem svitek rozmotala a začala číst.

Drahá dcero,
domníval jsem se, že jsi u našich přátel v Konoze. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že ležíš v nemocnici v Křišťálové zemi. Doufám, že to není nic vážného a brzy se uzdravíš. A pak konečně budeš moci pozdravovat naše přátele tak, jak si zaslouží. Nezapomeň, že času není nazbyt a tvá rodina tě potřebuje.
Pospěš, už se tě oba nemůžeme dočkat.

Ještě dvakrát jsem si ten krátký výhružný dopis přečetla a pak jsem ho zlostně rozcupovala na kousky. To, jak zvýraznil slovo oba, mi drásalo duši. V rychlosti jsem si zauzlovala vlasy, protože už zase začaly vlát a já teď potřebovala čistou hlavu. Vstala jsem z postele a namáhavě přistoupila k oknu. Dívala jsem se na ruch na ulici a představovala si, že je to Konoha. Představovala jsem si všechny ty lidi, co kvůli mně brzy zažijí muka. Už nemám čas, už nemám na výběr. Odpusťte…