Zkáza Zelené lilie 14 - Tak už to přiznej

„Uchiha Sasuke…“
Tsunade zatajila dech a sledovala mě s nezměrnou obavou v očích.
„Uchiha Sasuke? To myslíš vážně? Ty přede mnou opravdu schováváš fotografie, na kterých je Sasuke-kun?“
Vydechla úlevou: „Myslela jsem, že by ti mohl připomenout…“
„Ale, tetičko, vždyť já ani vlastně nevím, jak vypadá. Nikdy jsem se s ním nesetkala, jen jsem o něm slyšela. Ale ráda bych se na něj podívala, jestli dovolíš,“ mírně jsem se usmála, abych ji ujistila, že se nemá čeho bát a natáhla k ní ruku.
Chvíli ještě váhala, ale pak odemkla šuplík a vytáhla z něj jednu fotografii.
„Mirai, jak se cítíš?“ zeptala se pomalu.
„Nemusíš se bát mi to ukázat, věř mi. Věř mi aspoň v tomhle.“
Položila fotku na stůl a pomalu ji posouvala směrem ke mně. Trochu se mi klepala ruka, když jsem si ji brala. Pravdou bylo, že sama jsem si nebyla úplně jistá, jak na mě zapůsobí pohled na něj. Ale prostě jsem nemohla odolat. Zdvihla jsem obrázek k očím. Nebyla to nejlepší fotka. Byla focena docela z dálky, ale i tak mě zaujal tvrdý pohled, jímž se černovlasý mladík díval. To je on? Vypadá jinak než jsem si ho představovala. Tak tohle je…
„Sasuke-kun…“
„Mirai…“
„Byl to Narutův týmový partner, že?“
„Narutův?“ vypadala zaskočeně. Očividně nečekala, že se náš rozhovor stočí tímto směrem, „Ano, byli v jednom týmu ještě s Kakashim a Sakurou, předtím než…“
„Vzpomínám si, že se o něm zmínil,“ skočila jsem jí do řeči, „Nahradil ho Sai, že ano?“
„Dá se to tak říct, i když to není tak úplně přesné.“
„A už se vrátili?“
„Naruto a Sai? Ne, ještě ne. Vyskytly se u nich nějaké problémy. Poslala jsem jim posily.“
„Koho?“
„Moc na výběr jsem neměla, když je teď tolik shinobi mimo…“ Vyčítavě na mě pohlédla, ale než jsem stačila cokoliv říct, pokračovala, „Poslala jsem Shizune a TenTen.“
„To je perfektní.“
„Cože? Proč?“
„Tvá asistentka nás nebude rušit. Musíme si promluvit. Už nemáme čas…“
„Co tím chceš říct?“
Na chvíli jsem se odmlčela. To, co jsem se jí chystala říct, ji rozhodně nepotěší. Sama bych byla ráda, kdybych nic takového říkat nemusela. Zhluboka jsem se nadechla a ještě na kratičký okamžik pohlédla na chlapce, který svým způsobem za tohle všechno může.
„Tlačí na mě. Už to nemůžu dál oddalovat…“
„Ale jak na tebe může tlačit?“ povytáhla obočí.
„Poslal mi vzkaz. Nelíbí se mu, jak to tady jde pomalu.“
„Proboha, Mirai, jak by ti mohl poslat vzkaz? Vždyť je, sakra, mrtvý! Mohl tohle třeba ještě naplánovat, nejspíš si zajistil něco, čím tě může držet v šachu, ale nemůže ti jen tak psát. To je prostě absurdní!“ prudce vstala a propalovala mě vzteklým pohledem. Už bude asi na pokraji psychických sil. Možná, že už by mě i s chutí zabila, jen aby to všechno měla za sebou. Jsem zvědavá, jak se vyrovnáš s tímhle, tetičko…
„Zvoral to,“ pronesla jsem klidně.
„Cože?“ vyštěkla rozčíleně.
„Zvoral to,“ zopakovala jsem a hodila jí zpět fotku.
„Jak to myslíš? Vždyť to on ho zabil!“
„Ano, zabil.“
„Pak nechápu…“
„Ale neuklidil po sobě.“
„Že po sobě neuklidil? Nebuď směšná, Mirai,“ odfrkla si a opět se posadila, „to mi chceš naznačit, že ho někdo vzkřísil? Nebo že, i když je mrtvý, tak to nic nemění a klidně tě může kontrolovat? Ale no tak, to už je moc i na tebe.“
„A je to moc i na něj? Myslíš, že je tak snadné ho zcela vymazat ze světa? Přemýšlej.“
„Ne, to je prostě nesmysl.“
„Nezapomínej o kom mluvíme, Tsunade.“
„A ty nezapomínej s kým mluvíš,“ vyjela na mě, „Já jsem Pátá Hokage! A víš co? Už mi to došlo! Dlouho jsem s tebou hrála tuhle šílenou hru, ale teď už je konec. Tohle už si fakt přehnala! Jak hloupá sis myslela, že jsem? To sis vážně myslela, že ti skočím na takovou pohádku? Měla jsem tě zabít hned, jak jsi sem poprvé vstoupila. Měla jsem…“
„Tak do toho. Udělej to, když jsi si tím tak jistá. Já jsem si do téhle prokleté vesnice stejně přišla jen pro smrt. Tak dělej! Zabij mě. Zabij Shinrainu dceru.“
„Shinrai...“ vydechla a na kratičký okamžik se jí zjemnily rysy. Pak obešla stůl a přistoupila ke mně, aby se mi mohla podívat zblízka do očí.
„Přiznej to už konečně, Mirai. Tohle celé je jenom tvůj plán, tvoje akce! Přišla jsi mě mučit, protože jsem nechala tvou matku zemřít. Přiznej to!“ křičela na mě, ale když viděla, že se mnou její obvinění nic neudělala, výhružně zaťala třesoucí se pěsti a pokračovala, „Přišla jsi s tím šíleným výmyslem jen proto, aby sis zajistila, že tomu celému budu jenom přihlížet, že? Těšila ses, jak se budu nenávidět, až mi to dojde. Až mi dojde, že jsem tomu mohla zabránit od samého začátku. Tak co? Vychutnala sis svoji pomstu? Stálo ti to za to? Tak už, sakra, mluv!“
„Dochází nám čas a tímhle ho akorát zbytečně ztrácíme,“ pronesla jsem věcně.
„Tak ty s tím nepřestaneš?“ kousla se vztekle do rtu. „Vypadni.“
„Cože?“
„Vypadni odsud a už se nevracej. A jestli se vrátíš a zkřivíš někomu tady jen jediný vlásek, tak mi bude jedno kdo jsi, ale zabiju tě. Je to jasné?“
„Mám v plánu odejít a už se nikdy nevrátit, ale…“
„Žádné ale není, Mirai, nepokoušej moji trpělivost.“
„Musíš mi něco slíbit…“
Tsunade se krátce a hystericky zasmála: „Baví tě to, dělat si ze mě srandu? Říkám ti, vypadni než si to rozmyslím,“ sykla výhružně.
„Bez tvé pomoci ho ale neporazím.“
„Bez mé pomoci… Co?“ tvářila se zmateně, ale její pěsti byly stále zaťaté a připravené k boji.
„Odejdu odsud, abych to s ním skončila. Už nebudu dál skákat, jak on píská. Ale bez tebe to nemůžu udělat, bez tebe ho nemůžu zabít.“
„Zabít? Ale vždyť on už přece je…“
„Mysli si o tom co chceš, důležité je, že odejdu, ne?“
„To ano,“ povolila ruce a upravila si vlasy, „ale co tak najednou? To už nemáš důvod pokračovat v jeho údajném plánu?“
„A s tím mi právě musíš pomoct.“
Tsunade si mě prohlížela. Na tváři se jí zračil její vnitřní souboj. Nevěděla, čemu má věřit. Jestli tomu, že je nutné zabít již mrtvého muže nebo tomu, že tohle vše je jen zvrácená pomsta za její starý hřích.
„Dobře, poslouchám, vyklop to. Ale chci slyšet jenom pravdu. Tak co proti tobě má? Čím tě k tomu všemu údajně donutil?“
Zaváhala jsem. Část mého já nechtělo riskovat. Bála jsem se, že to nevyjde a já přijdu úplně o všechno. Ale už není čas se znovu rozmýšlet. Nesmím obětovat celou vesnici jen proto, že nemám dost odvahy se mu postavit. Měla jsem si to uvědomit hned. Ale ještě není pozdě, tahle vesnice se ještě dá zachránit, tahle ano…
„On má…“ zarazila jsem se.
„Tak co má?“
„Má to jediné, co mi zbylo po matce. Má moji sestřičku!“
„Varovala jsem tě, aby jsi mi už nelhala. Tvoje sestra je taky mrtvá,“ procedila skrz zuby.
Oči se mi rozšířily poznáním: „Tak ty jsi věděla, že mám sestru? Ty jsi celou tu dobu věděla…“
„Zemřela při porodu. Nemělo smysl ti o ní říkat. Byly ti tři. Nejspíš jsi i zapomněla na to, že Shinrai byla těhotná.“
„Viděla jsi ji? Viděla jsi její mrtvé tělíčko? Přesvědčila jsi se, že opravdu nedýchá?“
„Nebyla jsem tam. Řekl mi to…“ ztuhla.