Maska hrdiny-pátá část

Když jsem vyšel z domu pršelo; ne moc, teprve začínalo, jenže čas mně tlačil na paty, neboť nebe začínalo nabírat sytě černou barvu. Vydal jsem se cestou pryč.
Mezi budovami bylo hodně místa zarostlého zelení plného kvítí různých barev a košatých keřů, taky několik nevelikých stromů. Když jsem šel asi před deseti minutami do domu, nevšiml jsem si toho, jenže teď to upoutalo mou pozornost- jeden ze stromů byl zkrášlený několika vyřezanými ornamenty. Na tom první stálo vytesáno v srdci "Naruto + Hinata" , další říkal "Můj hrdina" a byl s mnoha srdíčky, pak tam bylo napsáno jméno "Cria" (z čehož se dá usuzovat, že naše rudovlasá krasavice neměla, co dělat) a ještě několik malých obrázků různých tvarů. Chtěl jsem to vidět lépe, tak jsem se vydal blíže, jenže v půli kroku jsem uslyšel vrzání brány- pravděpodobnost, že se vracela Cria od Narů, byla veliká, proto jsem se vrátil zpět na cestu vedoucí k brance schované za rohem další budovy.
Když jsme se střetli, oplatila můj úšklebek nejistým úsměvem a zrychlila krok. Než stihla dojít do domu, byl jsem pryč-s deštěm v zádech jsem se vydal k bráně Konohy.
Myslel jsem na Kushinu, trochu mi bylo líto té paní. Stará, milá, důvěřivá, naivní, snad bude v pořádku. Je zajímavé, že ještě vůbec žije, devadesát čtyři let, úctyhodný věk.

Cestou mě doprovázelo až hrobové ticho, ve kterém se jako dunění zvonů ozývaly dopadající kapky deště. Lidé se prostě ztratili. Konoha v porovnání s tou, jenž jsem poznal zhruba před půl hodinou, byla až hororová, navíc něco tkvělo ve vzduchu. Takový ten pocit, který vás obklopí, když se má stát něco nečekaného a zlého a jelikož jsem tento pocit v minulosti již měl, (a vždy byl pravdivý!) zrychlil jsem krok a nastražil uši a zrak.
V domech vrzal nábytek a někdy i zazněl zvuk nádobí, lidé se skryli a vyčkávali na tu pravou chvíli.
Ticho, které vládlo, bylo narušeno mým hrubým naštvaným hlasem: „Já vím, že tam jste! Vím, že na mě čekáte, tak vylezte!"
Nic, ticho přetrvávalo.
„Jmenuji se Hayao Kishite, jsem redaktor bulváru Svět v zákulisí a většina z vás to ví, ne-li všichni. Nenávidíte mě že? Já vás taky," zakřičel jsem, „ vaši spokojenost! Zamyslete se lidi a pořád se nehrajte na úžasně šťastné! Svět vás bude mít za blázny! Já už vás mám za blázny!!" křičel jsem pln hořkosti však s výrazem plným výsměchu.
Někdo mi odpověděl hromový hlas plným vzteku: „Nikdo si na nic nehraje!" Jenže se nikdo neukázal.
„Blázen jste vy!" mluvil další zuřivý hlas z neznáma.
„Ano! Ano!" ozývaly se další a další, „ Jste věčně zachmuřený bastar*, tak nám vyčítáte naše štěstí!!"
Zuřivé hlasy se ozývaly ze všech míst: „Jste hajz*! Jste hajz*!"
Na čele mi naběhla žíla od vzteku, ale zasmál jsem se hořkým hlasem: „Vážně?! A co s tím naděláte vy šťastlivci," křičel jsem s úšklebkem na všechny strany „co s tím naděláte moji milí?" pokračoval jsem, „ Zabijete mě?...Budiž, čekám na vás vy láskyplné a šťastné bytosti!" roztáhl jsem ruce do stran a nahnul se dozadu až mi déšť padal přímo do tváře.
„Pane Kishite, my nejsme barbaři," zvolal hlas našeho známého Hokageho. Byl silný, mohutný, ale nezazněl v něm žádný náznak hněvu.
„Vážně?" otázal jsem se s úsměvem, napřímil jsem se a pohlédl jedním směrem (doufal jsem, že jsem se k němu strefil).
„Pokud si myslíte," vystoupil z po za rohu za mými zády, „ že Konoha ztratila hrdost, jste vedle!" zavelel jeho hlas a jako na rozkaz lidé vyšli z "úkrytů"-z po za rohů, ze dveří, někteří ninjové dokonce skočili z oken.
„Něco mi řekněte," začal lehce, „kolik vesnic vás vyhnalo?"
Všichni přítomní na mě ještě více upřely své nenávistné zraky. Já si stoupnul do pózy alá gentleman- s úsměvem na tváři jsem se lehce předklonil, dal levou ruku za záda a pravou jsme udělal smyčku před tváří, čímž jsem přítomné ještě více rozzuřil: „Navštívil jsem osmnáct vesnic, s Konohou devatenáct, z toho tři vesnice dvakrát; vyhnán jsem byl z osmi, utekl jsem z pěti a dvě vesnice si mě ani nevšimly. Ty tři vesnice, které měly tu čest uvítat mě dvakrát, mně zakázali přístup již napořád pod trestem smrti," odpověděl jsem s úsměvem šířícím jej na všechny okolo.
„V tom případě pane Kishite," mluvil klidným hlasem, „bude Konoha devátá vesnice, která vás vyžene pane Kishite a již jsem nevstoupíte!"
Lehce sem přitakal na souhlas a pronesl: „Svou práci jsem zde vykonal, již tu nemám proč zůstávat...Přeci jen tu špínu jsem našel," nezapomněl jsem přihodit svůj všudypřítomný úšklebek.
„To snad! Zabijme ho, zabijme toho kr*téna!!" zaječel někdo z davu, ale nebyl podpořen, aspoň ne slovy, kdežto jejich pohledy měly úplně stejný návrh.
„Lidé, to by ale....," začal Hokage, ale přerušila jej stará a milá Kushina. Hnala se ke mně jako na koni doprovázena svou rudovlasou vnučkou a během chvilky stály přede mnou: „Ty šm*jde! Ty šm*jde!...Co jsi zač?!...Zasluhoval by sis smrt!" (Ó jak příjemné bylo vidět zase tu milou tvář...)
„Paní Kushino," zpustil jsem zostra, „ je mi líto, že jsem vám pravdu řekl zrovna já, jenže někdo musel!"
„Jak můžeš mluvit o mojí rodině, když ji ani neznáš?!" Celou větu vyřkla ve zlobě na jeden nádech až jsem si myslel, že jí opravdu puknou plíce.
„Můj otec miloval Hinatu, nikdy by se neponížil k tomu, aby miloval někoho jako byla..."
„Byla kdo? Sakura?" přerušila ji Kora, která se z ničeho nic ocitla vedle nás.
Kushina se na ni podívala svým nejvíce podrážděným pohledem, jaký snad můžete u starého člověka (navíc ženy) vidět, pak hořce zpustila: „Ty jsi neznala mého otce! Jak můžeš..." zase ji přerušila Kora a se svým hrubým hlasem skoro zaječela: „Ale znám svůj rod, znám věci a zprávy, které se předávají z generace na generaci! To, že Naruto miloval Sakuru není lež! Je to pravda ze, všech pravd ta největší!"
„Neznala si mého otce, tak nic nemluv!" osočila se Kushina.
"Ty jedna stará svrásčená bábo! Všichni by ti pověděli, jak moc Sakuru miloval, kdyby ses ptala za svého dětství!" mávla rukou Kora, přičemž sjela všechny přítomné odporným pohledem (všechny ne, mě vynechala). Nikdo nic neříkal, nikdo se nezapojoval do jejich diskuze, dokonce ani Cria ne.
„Jak si můžeš být tak jistá?! Všechno to jsou lži, které se předávají ve vašem prohnilém rodě, kvůli tvé domýšlivé a vtíravé pra-prababce Ino, ty nevychovaný smrade!" zaječela Kushina tak, že to vypadalo, jakoby se vrátila do svých mladistvých let.
Jenže to už bylo na Koru moc, vystartovala ke Kushině s kunaiem v ruce a křičela: „Prohnilý? Prohnilý?! Můj praděda zemřel kvůli tomu vašemu hrdinovi a ty říkáš, že to byl prohnilý klan!"
Nebýt Crii, vrhla by se na stářím prohlou stařenu.
Během vteřiny byli obklopeny lidmi a drženy v pevném sevření, všechny tři (samozřejmě Kushina byla pod menším tlakem).
Vzduchem se vznesl těžký Hokageho hlas a působil jako hrom za ticha: „Koro, Crio!" držel je od sebe, „Co to děláte, vzchopte se!"
Nic se nedělo. Kora se zkusila vyškubnout tomu silnému sevření a zaútočit na rudovlásku- zachytil ji samotný Hokage, sevřel její zápěstí ve stisku tak silném, že mnozí ani mezi jejím úpěním nevěděli, co říká (naštěstí, já stál blízko, takže jsem ji slyšel): „Můj praděda neměl zemřít! Prababička byla těhotná, čekala dítě! Není fér, co se stalo!"
„Koro já vím, proč to děláš, a musím říct, že je mi líto tvého pradědečka, byl to mocný muž," pustil její ruce a položil svou pravačku na její rameno, „ale vybral si takovou cestu. Nikdy jsem ti neřekl pravdu, vlastně ani nevím proč," usmál se úsměvem plným studu a žalu, „ale tvůj pradědeček si takovou cestu vybral. Snažil se o mír mezi Uzunakim a klanem Senju."
„Klan Senju?!" optala se nechápavě Kora, přičemž pohlédla Hokagemu rovnou do očí a sundala si jeho ruku z ramene: „Co tím myslíš?"
Hokage si nuceně oddechl a sledován zraky všech přítomných zpustil: „Tvoje pra-prababička Ino se ještě před Znovuzrozením světa zamilovala do jednoho z mála, říká se, že již jediného, z klanu Senju- Kinem. Ten se rozhodl Naruta chránit...I za cenu vlastního života."
„O čem to mluvíš?!"
„Klan Senju byl ochráncem celé Konohy, jenže brzy všichni zemřeli a zůstalo jen pár členů.."
„Kino," zašeptala Kora.
„Ano, ano," přitakal Hokage, „členové Senju byli hrdí na své postavení ochránců, jenže co zmohl jeden muž?...Vize o Narutu a jeho síle k dosažení lepšího světa se protkala mezi lidi a on byl neustále napadán, proto se Kino rozhodl chránit ho, zasvětil tomu svůj život, jeho děti tomu zasvětili život," pohlédl na Koru tázavým pohledem.
„Můj pradědeček," svěsila smutně hlavu, „ale...ale čekali dítě! Proč nemohl nikdo jiný?!"
„Koro, vím, že je to těžké, pro tvou babičku to muselo být hrozné, pro tvou matku to bylo hrozné, jenže ti obě předali jen svou nenávist a bolest, ale ne pochopení."
Neunesla to, spadla na kolena, a ačkoliv neplakala, dlaně měla na tváři a zhluboka dýchala.
Mě ovládl vztek: „To je šílenství!"
....
Pokračování příště