Nositel dědictví – část 5. Vzpomínky se vracejí

Další den měl jeden dotaz na paní domu.
„Je tu nějaká oblast nebo zákoutí, kde se dá nerušeně trénovat?“
„Ale ano, je tu taková. Zavedu tě tam.“ Odpověděla.
„A prosil bych, abyste se o tom nezmiňovala.“ Seiya se cítil poněkud trapně, když si vzpomněl na včerejší večer, kdy nemohl usnout, protože ho uchvátil Kagomein výraz, když ho spatřila.
„Neboj se, tohle zůstane jen mezi námi.“ Ujistila ho Mari. Zavedla ho tam, kam žádal.
„Moc děkuji.“ Počkal, až bude Mari pryč, pak začal s trénováním. Napjal luk a do písku se vnořovaly další a další šípy, které mizely a objevovaly…
Při každém vypuštění šípu si představoval, že písek je Gaara. Ovšem ta představa se změnila velice rychle na tvář Yashamara…

Možná si vzpomínáte na chlapce jménem Ren, který je synem Hidana a Chiaki. Do péče si ho vzala její sestra, Miharu a její manžel Raidou (viz moje povídka MlT). Teď dostal misi v Suně, aby zde zaučil nové jouniny, kteří by měli být zvláštně vycvičeni. Tuhle zvláštnost Ren oplýval…
Měl tady strávit tolik času, dokud nebudou jouniny své schopnosti ovládat dokonale.
Náhoda tomu chtěla, že se tihle dva potkali.
„Zdravím, kde najdu kancelář kazekageho?“ zajímal se Ren.
„Bohužel vás zklamu, ale není tu,“ odpověděl Seiya.
„Ale já myslel, že tady bude. Jsem z Konohy a mám tu vést jistý program.“
„Přeci jen se to k vám asi nedoneslo, ale odešel na vaše zkoušky a pak na zdvořilostní návštěvy.“ Seiya odpovídal zcela automaticky.
„Jé, vítej, Rene,“ kde se vzala, tu se vzala Temari.
„Teto Temari, jsem rád, že tě opět vidím, mám tu…“ oslovoval ji „teto“, i když to jeho pravá teta nebyla.
„Já vím, program povede můj bratr,“ byla pohotová.
„Kde jsou holky a Yashamaru?“ zajímal se.
Další, kdo je do těch holek zamilován, pomyslel si kysele Seiya.
„Spaly u Gaary, tak než začneš svoji misi, tak se běž s nimi pozdravit.“ Temari se jen usmála, když si všimla, že Ren se energeticky rozeběhl.
„Jak otravné.“ Řekl uštěpačně Seiya a odešel znovu trénovat.
„Co se mu asi stalo?“ přemítala Temari.

„Kde jsou moje holky?“ ozval se vesele a hlučně Ren.
„Tadýý!“ Kaname a Kagome se přiřítily k domovním dveřím, kde ho skoro povalily.
„Neumačkejte mě.“ Bránil se Ren.
„Jenže jsme tě neviděly věčnost.“ Kaname ho ráda viděla.
„Koho nám tu Shinigami nesou?“ zahulákal Yashamaru.
„Kdopak to je, že by Yashamaru?“ Ren si s Yashamarem jen přátelsky poplácali záda.
„Neznáte tady nějakého vysokého brýlatého chlapa? Ještě jsem ho tu neviděl.“ Zajímal se Ren.
„Ty myslíš toho otravu Seiyu? Ani nevím, proč je tady, ale chová se jako by mu všechno patřilo.“ Ozval se Yashamaru.
„Potkal jsem ho cestou sem, ale přišlo mi…“
„Dost těch řečí o tom ňoumovi a věnujme se něčemu lepším věcem, jak to, že ses tady tak náhle objevil?“ ptala se Kaname, která chystala společně s Kagome jídlo.
„Ále, náš hokage mi dal misi, abych nové jouniny zaučil v tom, v čem jsem nejlepší. Tak tady budu nějaký čas a…“
„Nic nemluv a budeš bydlet u nás, stejně tam moje sestra věčně není, víš jaká ona je. ANBU ji hodně vyčerpává.“ Pronesl Yashamaru.
„Tak to mě těší, ale nebude to tvým rodičům vadit?“ Renovi přišlo, jako by zmeškal začátek něčeho, protože vycítil, že se tady něco děje.
„Ne, ti jsou taky věčně na misích nebo je někam Gaara vysílá. Co bych si v tak velkém domě sám počal?“ Uklidnil ho Yashamaru.
„Jsi kamarád.“
„Je čas jíst!“ přerušila jejich hovor Kagome.
„Itadakimasu!“ pronesli sborově a dali se jídla, které chutnalo božsky.

Seiya skoro celý den protrénoval, i když cítil, že jeho tělo je unaveno, mysl měl svěží. Sakra, copak se těch myšlenek nezbavím? Křičela jeho mysl. Od toho pobytu v domě se mu postupně začaly všechny vzpomínky vracet. Nechtěl na ně myslet, ale nic nedokázalo tomu toku zabránit…

Byl to krásný srpnový den, kde pomalu odkvétaly pozdní sakury. Seiya trénoval se svým dědou, když za nimi přišel jejich otec, aby si vyzvedl Seiyu na jeden důležitý obřad.
„Chlapče,“ otcovo nejběžnější oslovení. Nikdy mu neřekl jinak, jen „chlapče“. „Je načase, abys jako druhorozený složil přísahu.“ Seiya byl na to po celý svůj život připravován, ale netušil, v čem ta přísaha bude spočívat nebo, co bude muset vykonat.“
„Není na to v šesti letech moc brzo?“ optal se děda.
„Ne, můj mladší bratr ji skládal ve čtyřech.“ Řekl Kosuke a odváděl si ho.
Na ten den Seiya nevzpomínal zrovna s radostí. Přísaha spočívala v tom, že Seiya prolije část své krve, kde ještě mu vlastní bratr způsobí to zranění. Tu pak Kaizen vypije a tím se zpečetí jejich osud. Co Seiya nevěděl, bylo, že má mnohem zvláštnější krev, v krvi má určitou látku, která způsobuje, že rány se hojí dvakrát, tak rychle… Mladší bude navždy chránit staršího, aby přežil…

Vrátil se zpátky do přítomnosti. Zjistil, že má tvář celou od slz, a že klečí. Myslel si, že po těch letech to na něho nebude takhle působit, ale v tomhle se pletl. Bylo to jako tenkrát… Když si myslel, že nikdo není poblíž, tak to musel ze sebe dostat a rozeřval se, jako když poraníte zvíře. Zhroutil se do písku, třásl se po celém, objal se pažemi a šeptal: „Kdy to skončí? Chybíte mi, dědo, bratře, maminko, otče… nevydržím to! Chci za vámi! Proč nemůžu být tam, kde jste?“ třes nepřestával, ale stupňoval se. Neměl sílu plakat, ale řvát a řvát…
Přeci jen měl jednoho diváka. Byla to Mari.
Jeho řev jí doháněl k slzám. Uvažovala, co se mu si tak stalo, že i po těch letech ho to pořád, tak bolí. Ztráta syna se nedá srovnat se ztrátou celé rodiny, napadlo Mari v duchu. Bylo by dobré, kdyby s ním promluvil Sasuke, který zažil naprosto stejnou věc, dále uvažovala. Jenže on si je na tom svým výročí! Zrovna, když ho člověk potřebuje! Její duch se dostával do varu.
Jen kdybys věděl, že tvoji rodinu nevyvraždil Gaara, ale tvůj děda… povzdechla si Mari a odešla, protože měla pocit, že se stala svědkem něčeho, co pro ni mělo být tabu…

Když se Seiya dostatečně uklidnil, sebral svůj luk a odešel do Gaarova domu, nikoho nechtěl potkat, ale nedalo se přeslechnout, co si o něm ta skupinka povídá…
„… takhle je to.“
„Ano, ale je otrava, fakt si myslí, že mu patří svět, prostě si sem napochoduje za mým otcem a řekne mu, že ho zabije! To mu nikdy neodpustím!“ přidala se Kaname.
„Máš pravdu, je to necitelný chladný ničema, který nikoho neměl rád a nemá rád…!“ co ho skutečně ranilo, byly tyto slova, která pronesla Kagome. Chytil se za již, tak rozdrásané srdce a proud slz začal nanovo. Stál tam jako opařený, neschopný jakéhokoli pohybu. V hlavě mu to rezonovalo, když si vzpomněl, jak se k němu chovali po té tragédii. Vůbec nijak, jako by vůbec neexistoval, neměl ani špetku citu, dokonce i děda se k němu choval odtažitě a on nevěděl proč.
Přece, když ztratíte celou rodinu, není pro vás poslední člen to nejdůležitější? Získal pocit, že mu něco důležitého uniká… měl to skoro na dosah, ale… nic nevnímal, možná proto neslyšel, že někdo, jde ke dveřím… kde odposlouchával…