Zkáza Zelené lilie 08 - Buď mi vděčná

Plížila jsem se stíny. Ještě pár metrů a dosáhnu svého cíle, už je na dohled. Okno pokoje bylo pootevřené. Čeká mě. Vklouzla jsem neslyšně dovnitř a sledovala ji, jak klidně spí. Možná, že mě nečekala. Možná jen ráda spí s otevřeným oknem. Pošetilý zvyk. Přistoupila jsem k ní blíž a sledovala, jak pokojně oddechuje. Jak může tak klidně spát? Asi jsem ji přecenila. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla odejít, třeba na tento rozhovor ještě nepřišel čas. Pomalu jsem se otočila k odchodu, ale najednou jsem se zarazila. Vycítila jsem to příliš pozdě.
Tsunade bleskově vyskočila z pod přikrývky a jednou ranou mě poslala ke zdi. Pak mě chytila pod krkem a propalovala výhružným pohledem.
„Jak jsi mohla?! Věřila jsem ti! Jak jsi jenom mohla?!“ když to dořekla, mrštila mnou do protějšího rohu. Dopadla jsem na skříňku, jejíž roh se mi bolestně zaryl do zad. Než jsem se dostala zpět na nohy, už byla u mě.
„To opravdu čekáš, že budu jen tak nečinně pozorovat, jak ničíš moji vesnici? Vážně sis myslela, že mi na tobě bude záležet víc než na nich?“ rozpřáhla se, ale její pěst se zastavila pár centimetrů od mého pravého oka.
„Ty se vůbec nebráníš. Sakra, co je to s tebou! To se necháš klidně zabít?“
„Ty mě nezabiješ. Obě víme, že na to nemáš. Ještě ne,“ odpověděla jsem klidně a pozorovala, jak se její výraz měnil ze vzteku v chlad.
„Proč jsi sem, sakra, přišla? Jestli jsi mi to celé nepřišla vysvětlit, tak můžeš zase vypadnout,“ procedila skrz zuby a poodstoupila ode mě, jako by se mě štítila. Taky dobře. Čím víc si mě zprotiví, tím to pak pro ni bude snazší. Ještě před pár lety, by mě taková myšlenka nemohla napadnout. Tenkrát jsem jí ještě pohrdala, teď s ní soucítím.
„Právě proto jsem tady. Neposadíme se?“
Tsunade si odfrkla, a posadila se. Sedla jsem si naproti ní, ale mlčela jsem.
„Tak mluv! Proto jsi sem přišla, ne?“ vyštěkla po chvíli netrpělivě.
„A co bys chtěla vědět,“ pronesla jsem s úsměvem, který jsem pochytila od Saie. Tsunade to popudilo, což byl přesně můj záměr, chtěla jsem, aby mnou začala pohrdat.
„Myslela jsem, že jsme se dohodly! Říkala si, že nechceš nikomu ublížit. Říkala si, že máš plán! Lhala si! Jsi jako tvůj otec! Jsi…“ nedopověděla a s mírným strachem v očích mě pozorovala. Při jejích posledních slovech mnou projela spalující nenávist a zmocnil se mě obrovský vztek. Mé vlasy se rozpustily a vlály pokojem jako v silném větru, i když všude panovalo bezvětří.
„Já to tak nemyslela, měla jsem vztek. Nemyslela jsem to tak. Prosím, uklidni se. Mirai, slyšíš mě? Mirai!“ její poslední volání mě vrátilo zpět do reality a vlasy mi spadly podél obličeje jako by někdo rázem vypnul velký pomyslný větrák.
„Výborně, tak je to dobře. Zhluboka dýchej. Jen klid. Naliju ti čaj, to ti udělá dobře,“ vstala a přistoupila ke stolku, na kterém stál malý buclatý džbánek. Nalila trochu tekutiny do šálku a podávala mi ho.
„Děkuji,“ vzala jsem si ho od ní a usrkla, „je to veselé.“
„Co je veselé?“ Tsunade byla zmatená.
„Před chvílí sis myslela, že mě dokážeš zabít a teď se mě bojíš,“ znovu jsem se napila, „nebo se bojíš o mě? Jak je to, tetičko?“
„Už je to dlouho, co si mě tak nazvala naposledy. Tenkrát se mi to oslovení hrozně líbilo, dnes mě trochu děsí,“ řekla posmutněle a sedla si opět naproti mně.
„Vždyť říkám, je to veselé,“ poznamenala jsem ironicky a dopila svůj čaj, „Tak se ptej. Odpovím ti na co budeš chtít. Myslím ale, že tě nemusím varovat, abys vážila svá slova. Viděla si sama, že je to se mnou pořád horší.“
„Ano, to jsem skutečně viděla,“ nadechla se, „Vysvětli mi tedy, proč jsi zaútočila tak tvrdě, proč si nezaútočila jemněji, jak si původně…“ nedořekla, protože nechtěla riskovat další můj záchvat.
„Moc dlouho jsi mě držela mimo vesnici, až moc dlouho jsme to odkládaly. Musela jsem udělat něco, čeho si skutečně všimne. Ale na nikoho jsem nepoužila nejvyšší stupeň, to si snad uvědomuješ. Všichni se vrátili do pořádku.“
„To ano,“ povzdechla si, „ale představovala jsem si, že způsobíš pár konfliktů, rozepří nebo… Nepředstavovala jsem si fyzické útoky takového kalibru.“
„Konflikty a rozepře? Těch tu máte dost i beze mě. Já jich pár dokonce využila.“
„Toho jsem si všimla, ale co třeba Hyuuga Hinata? Jak si přiměla tu nebohou dívenku, aby zaútočila na svého bratrance? Kdysi prý spolu měli nějaký spor, ale v posledních letech spolu vycházeli velice dobře.“
„Bála se ho. Ve svém nitru se pořád bála, že jí stále pohrdá a jednou jí bude chtít ukázat jak moc. Tuhle obavu měla hluboko zapomenutou ve svém srdci, ale byla tam.“
„Víš, že si tím ochromila jeden z nejsilnějších klanů vesnice? Díky tomu napadení se otevřely všechny staré rány mezi hlavní a vedlejší rodinou. Nehledě na to, že Hyuuga Neji, nejnadanější z nich, stále leží v nemocnici a nemůžu vyloučit, že nebude mít trvalé následky.“
chvíli hleděla na můj chladný výraz a pak šokovaně dodala: „Ty sis to uvědomovala!“
„Ale no tak, Tsunade, tímhle jediným útokem jsem nadělala víc zmatku než kdyby zapříčinila útoků třeba dvacet. Ty máš míň zraněných a věřím, že Jemu se to bude zamlouvat.“
„Asi máš pravdu,“ řekla neochotně, „ale proč potom ty další útoky? Proč si nezůstala jenom u Hinaty?“ zajímala se.
„Aby to nevypadalo, že se bráním Jeho rozkazům. Takhle se zdá, že jsem útočila v plné síle a teď se můžu na chvíli zase stáhnout, abych nebudila přílišnou pozornost.“
„To dává smysl,“ souhlasila neochotně, „Ale nechápu ještě jednu věc.“
„Toho psa?“
„Jak to víš?“
„Věřím, že ti to vrtá hlavou. Jak jsem ho asi donutila zaútočit na svého milovaného pána?“
„Přesně…“
„Neměla jsem to v plánu, vyplynulo to ze situace. Řítil se na mě s vyceněnýma zubama, tak jsem ho přiměla, aby mě miloval. Netušila jsem, že to Kibu tak rozzuří a bude otevřeně dávat najevo svou nenávist ke mně. Ten pes to vycítil a asi si myslel, že je Kiba pro mě nějakou hrozbou. Jak říkám, prostě to vyplynulo ze situace.“
„A dnešní obvinění klanu Aburame taky jen vyplynulo ze situace?“ řekla trochu podrážděněji, než chtěla, protože honem dodala jemnějším tónem, „Proč jsi vlastně šla na tu poradu?“
„Řekl mi o ni Hatake Kakashi, věřil, že bych mohla přijít s nějakým nápadem,“ opět jsem se musela pousmát té ironii, „a obě víme, že Aburame klan nebyl náhoda.“
„Tušila jsem, že se budeš chtít zbavit brouků. Na ně tvoje jutsu nepůsobí.“
„Ano, nepůsobí. Jenomže já nevěděla, že v Konoze stále žije klan, který ovládá brouky, neměla jsem proti nim žádný plán. Ale když jsem viděla Hinatu v tom roji, hned mě napadlo, jak se jich zbavit. To že ona byla z klanu Hyuuga, byl pak už jen milý bonus.“
„Milý bonus? Bože, Mirai, co se to s tebou stalo? Bývala jsi tak…“
„To už je dávno. A ty bys měla moc dobře vědět, co se se mnou stalo. Ale proč řešit dávnou minulost, když je před námi nejistá budoucnost?“ provokativně jsem na ni pohlédla.
„Neboj se, to si uvědomuji,“ pronesla suše, „ale řekni mi ještě, jak jsi dokázala ovlivnit další útočníky. Důkladně jsme prověřili s kým se stýkali a tvé jméno u nich nefigurovalo.“
„Už nejsem malá holčička, Tsunade, mé jutsu má větší dosah. Je pravda, že čím větší vzdálenost, tím menší účinky, ale stačilo to.“
„Ale pořád nechápu, jak jsi v tak krátké době shromáždila tolik informací o klanu Aburame? Jak jsi věděla, s kým se stýkají, kde je najdeš? Jak?“
„Věděla jsi, že tvoje asistentka je slabá proti genjutsu?“ víc jsem říkat nemusela. Rychle jí došlo, jak jsem si opatřila informace. Bylo na ní vidět, že přemýšlí, kolik dalších informací jsem z Shizune vytáhla.
„Uvědom si ale, že jsem bez prolití jediné kapky krve dosáhla vyřazení celého Aburame klanu a ještě dalších lidí, které jste dali do karantény. V Jeho očích to teď bude vypadat jako masivní útok, ale ve skutečnosti to byl útok s minimálními škodami. Tsunade, kdybych udělala cokoliv menšího, riskovaly bychom, že by přišel osobně.“
„Osobně? To přece není možné! Jak to myslíš osobně?“ vyděsila se.
„Přesně tak, jak to říkám. Věř mi.“
Tsunade na mě hleděla s šokem v očích. S šokem, který mi zaručoval další beztrestné mučení obyvatel Konohy.

Druhý den ráno mě probudilo klepání na dveře. Podívala jsem se na budík a neochotně vstala. Bylo teprve osm a já naspala pouhých pět hodin. Od Tsunade jsem se vrátila dost pozdě, ale byla jsem s výsledkem našeho rozhovoru spokojená. Nakonec to probíhalo lépe, než jsem doufala. Přehodila jsem přes sebe župan a otevřela dveře.
„Dobré ráno, ty jsi ještě spala?“ pozdravil Sai a až příliš zkoumavě si prohlížel mou noční košilku. Upravila jsem si župan a pevně ho zavázala.
„Ano, ještě jsem spala. Dobré ráno, děje se něco?“ řekla jsem rozespale.
„Volá nás Tsunade-sama. Máme u ní být za třicet minut. Já jdu ještě vzbudit Naruta, takže musím jít, nemám času nazbyt. Uvidíme se tam,“ usmál se a odcházel.
Stála jsem ve dveřích svého pokoje a přemýšlela. Nečekala jsem, že Tsunade uvidím znovu tak brzy. Vzpamatovala jsem se a vešla zpět dovnitř, abych se mohla připravit.

Zaklepala jsem a po strohém vyzvání jsem vstoupila. Tsunade seděla za svým stolem a po pravém boku jí stála její asistentka Shizune. Sai už tady byl také, dokonce i Kakashi. Pozdravila jsem všechny a postavila se vedle Saie. Po pěti minutách dorazil udýchaný Naruto s tričkem otočeným naruby a čepičkou na spaní na hlavě. V ruce držel instantní rámen a s plnou pusou pozdravil.
„No výborně, už jste tu všichni.“ ujala se slova Tsunade. „Věc se má tak, že síly naší vesnice jsou teď dočasně oslabeny, ale my máme spoustu misí a nemůžeme si dovolit je odmítnout. Takže vás rozdělím a mise budete plnit ve dvou. Začneme s těmi lehčími, aby to nebylo riskantní. Takže Naruto a Sai půjdou vyčistit vesnici v Zrnkové zemi od banditů a Kakashi s Mirai budou chránit syna feudálního pána ze země Křišťálu. Tady máte podklady. Vyrazíte co nejdřív,“ řekla a podávala nám dva svitky.
Chápala jsem, proč mě dala do páru s Kakashim, chtěla, abych byla pod neustálým dohledem Sharinganu. Zajímalo by mě ale, jak velké zadostiučinění by měla, kdyby věděla, jak je její rozhodnutí vlastně kruté.