Hate, revenge and love – Hrůzné podzemí, část 17.

Obito vešel do podzemí, ze kterého měl strach, ale musel ho překonat. Jinak by se nemohl nazývat shinobi.
Věděl, že až ho příště Minato uvidí, tak ho ubezduší… Musím to překonat a vydržet! Říkal si v duchu jako mantru.
Ze svého Katonu a klacku si udělal pochodeň.
„Mám oheň na klacku a strachy se třesu jak osika, ale kdyby tu byl Kakashi…“ snažil se nějak uklidnit Obito. V tom se zarazil, když uslyšel hluk, myslel si, že slyší opět to monstrum, ale po chvíli si uvědomil, že to nedělá ten pes, ale někdo zcela jiný…
„Je to možné…?“ dříve by se zbrkle vrhl k tomu místu, ale život ho naučil, být opatrný. Dříve než někam vstoupil, pochodní si ověřil, že je tam sám.
Ovšem než našel ono místo, ze kterého vycházel ten hluk ucítil tak strašný puch, že se málem pozvracel. Musel si na ten puch zvyknout. Za deset minut si na něho celkem zvykl. Chtěl zakřičet, ale vzpomněl si, že tady může někdo být a tak byl potichu. Snažil se nenadělat moc rámusu, aby na sebe zbytečně neupozornil a tím pádem by přišel o tu výhodu, moment překvapení.

Harumi se opravdu snažila o co největší hluk, aby ji někdo slyšel. Měla štěstí, o kterém zatím nevěděla.
„Pomoc! Kushino! Kdokoli!“ zachvívala se odporem pokaždé, když si uvědomila, že sedí na kostrách jiných lidí, kteří dříve žili a dýchali. Náhle udělala prudký pohyb, když chtěla vstát, neudržela rovnováhu a spadla na tu kopu koster. Zarachotily a ona si všimla, že jeden má na prstě zlatý prsten se znakem Uzumaki…
„To není možné…! Ty nejsi…! Nemůžeš být!“ tenhle prsten totiž kdysi patřil jejímu manželovi a otci Kushiny. Jednou vyjel na obhlídku města a okolí, jenže se z ní nikdy nevrátil. Harumi ho nepodezřívala z útěku nebo podobné věci. Její manžel byl milující a pozorný otec. Nikdy se nepohádali, ani mezi nimi nevzniklo nedorozumění.
Po roce ho prohlásili za mrtvého. Harumi se s tím nechtěla smířit a pokaždé, když viděla Kushinu měla naději, že někde žije. Pak se objevil Sandaime a její život nabral nový směr. Opět měla pocit, že žije a Sandaime byl jiný než její muž. Všichni ve vesnici ho měli za drsného muže, ale v jádru byl citlivý a snadno zranitelný…

Obito byl skoro na místě, když v tom hluku poznal hlas, nevěděl komu patří, ale domníval se, že je to Harumi matka Kushiny.
Po celou dobu, co tu byl nenarazil ani na jednoho nepřítele a tak zariskoval, když se ozval.
„Je tam někdo? Harumi-sama?“

Harumi myslela, že jí šálí sluch, když slyšela, jak ji někdo volá. Zaposlouchala se a skutečně ji někdo volal.
„Tady jsem!“ zakřičela ještě více, hlasivky začaly vypovídat službu.

Obito byl na místě. Akorát ho dělila kamenná zeď.
„Harumi-sama, jste to vy?“
„Ano jsem, kdo je to?“ zajímala se, už nemusela tolik křičet.
„Uchiha Obito, přišel jsem vás zachránit, mohla byste odstoupit od té zdi?“
„Jistě.“ Souhlasila.
Než se Harumi nadála byla volná. Obito tu zeď překonal Katonem. Po usazení prachu se potkali. Harumi se mu vrhla kolem krku a radostí se rozplakala. Nedoufala, že ji někdo najde. Alespoň ne živou.
„Neplačte, moje máma by nedopustila, aby dítě vidělo ženské slzy.“ Obito se ujal role utěšitele.
„Máš pravdu, ale ty už nejsi dítě, jsi vyspělý muž.“ Polichotila mu Harumi.
„Děkuji, ale teď mi řekněte, jak jste se sem dostala?“ náhle zvážněl.
„Ani nevím, prostě jsem se bavila se Sandaimem a v další jsem byla tady. Našla jsem i kostru svého manžela. Tady je prsten.“ Ukázala mu šperk.
„Tak to zvláštní,“ podotkl, „a něco dalšího víte?“
„Ne, jen tohle, akorát si vzpomínám na tupou bolest po celém těle.“ Upřesnila Harumi. „Jak si ses sem dostal ty?“ Obito byl na řadě vysvětlovat a vzal to pěkně po pořadě. Od nalezní sošky až po její nález.
„… odběhl a já sem vstoupil a našel vás.“ Obito samo sebou nemohl vědět o Orochimarovi.
„Tak to tedy bylo, ale nejsem si vědoma, že by se tady nějaká soška nacházela.“ Dumala Harumi.
„Možná váš manžel vás nechtěl zatěžovat, než jste byla.“ Uvedl teorii Obito.
„Máš pravdu, ale to už se nikdy s jistotou nedozvíme.“ Řekla sklíčeně.
„Nechcete jít? Mě se tady nelíbí.“
„Jistě, jdeme, veď mě ty můj malý zachránce.“ Dala svoji ruku do jeho vlasů a podrbala ho.
„Přestaňte, tohle mi dělávala matka.“ Obito byl červený až za ušima.
„Přesně tohle jsem dělala Kushině a vždycky se čertila. Prý: ,Nejsem malá holka, ale slečna a slečnám se tohle neprovádí. Jednou ze mě bude bojovnice jako ty.‘“ usmála se nad tou představou.
„Nedovedu si představit Kushinu-san, jako malou holčičku.“ To byla pravda.
„Já bych také nemohla.“ Přiznala.
Cestou se bavili o všem možném, hlavně se Harumi vyptávala na jeho rodinu.
„Tak můj otec a matka jsou mrtví, zemřeli společně na nějaké misi, ani nevím, kdo je zabil. Tak se mě ujal Uchiha Fugaku, který je vůdcem našeho klanu. Je to velice schopný policista a ninja, ale jako vychovatel stojí za nic. Ještě, že jeho manželka Mikoto, je tak hodná. Ona se o mě stará. Mají syna Itachiho, kterému jsou tři. Náš klan vlastní Kekei Genkai, Sharingan. Rád bych v sobě probudil, protože jen někteří ho v sobě probudí. Jiní ne… Nenudím vás?“
„Ale vůbec ne, to zní zajímavě a někdy bych chtěla tu Mikoto-san potkat, podle tvého vyprávění se mi zdá jako moje matka.“
„Vážně?“ Obitův obličej náhle povadl.
„Copak se stalo?“ strachovala se Harumi, ohlížela se, protože se domnívala, že nepřátele jsou jim na stopě.
„Vzpomněl jsem si, že jsem opět porušil slib svého senseie a jak ho znám, tak mi zase bude nadávat.“ S touto větou vystoupali z toho podzemí, které bylo zvláštní. Uvnitř máte pocit, že jste pořád sledování, krev vám tuhne, srdce bije, jak splašené a skoro nemůžete dýchat. Proto je překvapilo, když vyšli na čerstvý vzduch, lekce se jim dýchalo, měli po strachu.
„Cítíš to také?“
„Ano, Harumi-sama, to podzemí je divné a už nikdo mě nedonutí tam znova vstoupit!“ pronesl rozhodně Obito.
„Tak to jsme dva.“
Všimli, že začalo svítat, ale co nevěděli bylo, že čas v podzemí plyne jinak. Pro Obita to byl jeden večer, pro Harumi skoro týden a na světě uplynul skoro půl rok.
Zůstali stát jako opaření. Příroda se za toho půl roku pěkně rozrostla a výhony břečťanu se pnuly po východu z podzemí. Kam až oko dohlédlo se to hemžilo rostlinstvem.
„Co se to tady u všech Shinigami stalo?“
„Nevím, ale musíme to zjistit a to rychle!“ Měl pravdu.
„Vydáme se zpátky domů.“ Navrhla Harumi.
„Souhlasím.“