Maska hrdiny-část druhá

Vyšel jsem z budovy Hokageho a vydal se cestou napříč vesnicí. Kohoha se příliš nezměnila. Na skále přibylo několik tváří a taky pár ulic plných nových domů.
Prošel jsem první ulicí, pak zabočil doprava a Hokageho budova se mi za zády ztratila. Lidé mi kývali na pozdrav, pak ale pochopili, že o něj nestojím a ani ho neoplácím, a už na mě skoro nepohlédli.
První musím zajít ke klanu Nara, snad tam na Uzumakiho něco najdu. Vydal jsem se tedy cestou, kterou mi mile rád řekl jeden z místních. Krok jsem měl pomalý a klidný, během kterého jsem si všímal všeho kolem mě. První, co vás překvapí jsou lidé, vypadají šťastně, žádné boje ani strach, chodí spokojeně s úsměvem od ucha k uchu. A pak váš zrak rozhodně zaujme mnoho památníků, jeden patří tomu, druhý tomu, třetí zase tomu prvnímu, atd…Nejvíce jich ale patří, hádejte komu…No přeci Uzumaki Naruto, ten jehož zvou hrdinou…Už brzy nebudou!
Klan Nara má vkus, to se musí nechat. Domy vysoké, celé dřevěné s několika malými příkopy s vodou. Několika menšími údery na dveře jsem vyrušil každodenní chod rodiny. Slyšel jsem tenký a jemný hlas dítěte, typuju kluk,: "Mámi, někdo klepal!" Ženský hlas se ozval snad ani vteřinku po jeho,: "Shaku, máš úkoly, co vůbec děláš dole?!"
"Ale mámi, je toho hodně a stejně to nestihnu!" Bědoval ten tenký hlásek.
"Vrať se do pokoje! Nechci o tobě slyšet, dokud nebudeš mít hotové úkoly!" Zahřměl ten ženský hlas, pak na chvíli nastalo ticho, očividně to s klukem ani nehlo. Najednou se domem ozvaly těžké a schválně silné kroky, a jako na znamení vypukl rychlý běh, slyšel jsem vrzaní schodů, několik menší úderů (pravděpodobně zakopl), pak kroky slábly a slábly, až jsem neslyšel nic.
Dveře mi otevřela pěkně urostená hnědovlasá žena, v ruce jí dřímala vařečka a na tváři jí hrál překrytý úsměv (ač se o něj snažila, nepovedlo se. Byla ještě trochu rudá od zloby a tu vařečku svou dlaní doslova lámala vejpůl).
"Přejete si něco?" Optala se a nahodila svůj zvláštní úsměv, milý a výhružný zároveň.
"Jelikož se nacházíte na území klanu Nara, typuji, že mezi něj i patříte, nemýlím se?" Odpověděl jsem já, ale bez úsměvu.
"Ano proč?" Pohlédla na mě zvědavě.
"Pak tedy alespoň trochu znáte Nara Shikamarua, měl by to být váš dědeček, nebo strýc."
"Dědeček?!" Skoro vyjekla, "Shikamaru byl můj pra-pradědeček, měla jsem ho ráda. Je mi dvaadvacet, Shikamaruovi by bylo asi čtyřicet být můj otec!"
"Ouu," zkřivil jsem tvář do úšklebku, "omlouvám se, chybička se vloudila." Nadhodil jsem menší úsměv a pokračoval, "Mohla by jste mi o něm něco říct, slečno?" Při slově slečno, se mi úsměv zkreslil do výsměchu, ne moc velkého, ale tázaná si toho všimla.
"Paní!" Řekla rozhořčeně, "Co by jste rád věděl?!"
"Uzumaki Naruto, jeho jste znala?" Odpověděl jsem bez okolků.
"Uzumaku Naruto?! Kdo by ho neznal," zasmála se, ale pak zvážněla, "osobně jsem ale Uzumakiho Naruta neznala. Jen něco, co mi vyprávěla babička...Víte, Naruto Uzunaki byl to přítel mého pra-pradědečka." Zlost z ní trochu vyprchala.
"Shikamarua?!" Přerušil jsem si uprostřed začaté věty.
"Ano, ano, Shikamaru," přitakala, chvíli jen tak přemýšlela a pak zase spustila, "Často s ním hrál Shogi, teda když už měl těch padesát," mluvila ke mně milým a veselým tónem.
"Proč zrovna po padesátce?!" Přerušil jsem ji znova, ale toho si nevšímala, očividně toho měla spoustu na srdci a já bych to samozřejmě všechno rád slyšel.
"Uzumaki Naruto a Shogi?!" To jak se smála před chvílí, se nedalo srovnávat s tím, jak se směje teď, "Každý ví, že Uzumakiho Naruta nějak obzvlášť shogi, ani ostatní hry moc nebraly….Teda vlastně vůbec…Až později v té padesátce."
Trošku jsem se smál s ní (rozhodně jsem nechtěl, aby teď skončila!), ale opět jsem ji přerušil,: "Omlouvám se za dotěrnost, ale nemohli bychom dovnitř," posunkem ruky jsem ukázal na dveře, u kterých stála, "víte, rád bych vás vyslechl do posledního puntíku…Chtěl bych toho o Uzumakim slyšel co nejvíce."
Žena znejistila a chvíli byla zticha (pravděpodobně vymýšlela, jak se mě zbavit), pak lehce nadzvedla ruku s vařečkou: "Promiňte, ale mám ještě dodělat oběd, nemám…" Nedořekla, zase jsem ji surově a rychle vletěl do řeči: "Nebudu dlouho zdržovat, jen vás vyslechnu, opravdu moc bych si přál vás poslechnout. Můžete dělat cokoliv jiného, budu jen poslouchat," a pak, ač nerad jsem musel nahodit svůj těžce vytrénovaný milý úsměv, velmi zřídka používaný, ale vždy mě vysekal z nepříjemností. (Teda dokud nepřečetli můj článek, pak by mi nepomohl nikdo!)
Zase chvíli mlčela, "Já, já nevím, víte mám toho ještě hodně…Za chvíli se vrátí manžel a …"
"Krásnou růži pro krásnou ženu," řekl příchozí muž, políbil ženu na rty a do druhé ruky ji jemně vložil rudou růži, až pak si mě všiml.(Vešel jiným vchodem a jelikož já stál ještě pořád přede dveřmi, neviděl mě)
"Kdo jste?" Pohlédl na mě s údivem ve tváři, objal svou ženu (teda aspoň myslím, že to byla jeho žena, kdyby to byl milenec, tak by měla být žena v rozpacích, ale ta byla v sedmém nebi)
"Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Hashikata, jsem cestovatel. Víte, rád poslouchám vyprávění o hrdinovi," ač nerad, použil jsem to slovo.
"Povídala jsem tady pánovi, jak hrával Uzumaki Naruto Shogi se Shikamaruem. Chtěl toho slyšet víc, ale já nemohu, tak nevím…" Zase byla přerušena. Je potěšující, že nejsem jediný nevychovaný, neboť tentokrát to byl její manžel: "Ááá, takže zvědavý dobrodruh, pojďte dál, mile rád si s vámi povykládám," smál se muž, otevřel dveře nadoraz a gestem naznačil, že mám vejít. Já bez rozmyšlení vešel, zul si boty a nechal se vést vilou klanu Nara.
Prošli jsme místností, pravděpodobně halou, bylo zde mnoho věšáků, skříní, bot a několik dalších věcí, pak jsme vešli do obývacího pokoje. Muž si stoupl před jedno křeslo a podal mi ruku: "Jmenuji se Dorou…Nara Dorou," usmál se. Já mu tedy podal svou ruku taky, s menším úsměvem: "Těší mě, jmenuji se Hashikata…A nerad jsem moc zvědavý, ale Nara, vy jste z rodiny vaší ženy?"
Nato se zasmál z plna hrdla, byl vysoké postavy, pěkně rostlý, tak akorát, ale hrdlo měl jako kanár: "Omlouvám se…Nejsem z klanu, jsem prodavač z nedalekého obchodu, ale rád se představuji Nara, přeci jenom, jsem členem jednoho z nejuznávanějšího klanu v celé Konoze."
"Ach ták," s hraným pochopením jsem si oddechl.
Pak jsme se posadili na křesla. Měli velice pěkný dům, obývací pokoj byla zalehlá místnost, kterou dělila od kuchyně jen tenká zídka. V ní nebyly dveře, jen průchod do kuchyně, teda aspoň typuju, že je to kuchyně, když jsem vešli, jeho žena tam zamířila, navíc se ozýval od tud zvuk ohně a práce s hrnci, a linula se k nám krásná vůně vývaru.
Muž si stoupl, přišel k prosklenému sekretáři a vyndal skleněný džbán s vínem, pak přišel zpět ke mně a nalil mi do poháru.
"Takže, co si přejete vědět?" Optal se a podal mi pohár půlplný vína.
"Uzumaki Naruto, znal jste ho taky…osobně?" Otázal jsem se, sebral pohár vína a napil se.
"Ne, já ne," upil svého vína.
Z kuchyně vyšla jeho žena, proto sebral džbán vína a nalil do dalšího poháru, když dorazila až k nám, podal jí ho.
"Uzumaki Naruto byl správný muž," řekla a upila si vína ze své sklenky.
"Jen povídejte všechno co vás napadne," mírně jsem se na ni usmál.
"No," chvíli přemýšlela, a pak zpustila, "Babička vždy vyprávěla, že Shogy hráli průměrně deset minut, nikdy u toho nevydrželi moc dlouho, teda spíše Naruto." Smála se, pak zase zvážněla a v hlase jí zněla lítost, "Byl to skvělý muž. Vždy když přišel, nesl s sebou nějakou milou věc. Jednou babičce přinesl hračku, jindy lízátka nebo hrací skříňku. Často s ním chodila Hinata a jejich děti." Měla zasněný výraz a sledovala strop nade mnou.
"Říkáte tedy, že váš Hokage nikdy netrénoval svou inteligenci?" Optal jsem se trošku pohrdavě, ale ani jeden si toho nevšiml.
"Inteligenci?!" Zasmál se Dorou a jeho žena se k němu taky přidala, ale s mírným smíchem, "Uzumaki Naruto nikdy neoplýval velkou inteligencí. Byl to skvělý velitel, perfektní Hokage, vždy vymyslel něco, co zachránilo situaci, ale místo moudrých knih a přednášek vědců, raději trénoval nebo chodil s přáteli ven."
Tato zpráva mi vyvolala hřejivý pocit a krásně spokojený úsměv.
"Je pravda, že to byl démon?" Skoro jsem to zašeptal, ale mírně, nevyvolal jsem žádné pochybnosti.
Oba se na sebe smutně podívali, pak žena spustila: "Ano, pravda to je, ale na tak docela. Víte, Naruto v sobě démona měl, ale sám jím nebyl."
"Chcete mi tedy říct, že názvy hnusný démon, či zrůdná liška nebo čistě jenom démon, si snad lidé vymysleli?!" Vyhrkl jsem.
"Ne to ne, on byl obávaný démon, ale pak jsem zjistili, že…" Snažil se vše napravit Dorou, ale přerušil jsem ho: "Aha, takže to byl hloupý blázen, který v sobě skrýval démona?" Oba moje věta naprosto vyvedla z míry, nevěřícně se na sebe podívali.
"Říkáte, že inteligencí neoplýval a navíc, to byl démon….Tohle je podle vás hrdina?! Pravý a uznávaný hrdina?!" Pokračoval jsem.
"Co jste zač?!" Vyjel Dorou.
"Jsem jen zvědavý, ale mám oči dokořán...Naruto nebyl hrdina...Byl to Démon!!" Vybafl jsem na ně s úšklebkem na tváři.
"Vypadnětě od tud!!...Táhněte!!" Zaječel Dorou a zamířil ke dvěřím, já ho následoval, když nakonec otevřel dveře na znamení, že mám odejít, šel jsem, sebral jsem si boty a vyšel z území klanu Nara.
Takže...Samotný Hokage si myslí, že Uzumaki byl pako, akademii prošel jen tak, tak, lidé ho nenáviděli a očividně byl terčem pro svou hloupost, a navíc se všechno snažil skrýt s přáteli, typuju alkohol. To se nám to ale zabarvuje.