Měsíční muž

Hřebeny hor široko daleko největší výšky jsou zahaleny tmou. Z nebe k Zemi dopadá pouze slabý svit měsíce a hvězd. Po vyšlapané cestě táhnoucí se podél každé z hor až ke konci jde krokem vyváženým a jistým muž v černém kimonu. Na první pohled by jste určitě nepoznali, kdo a proč tu je. Samozřejmě, nepřijde vám logické, že se tu prochází jen tak v noci. Však on tu také není jen tak.
Co se hor týče, není na nich nic zvláštního. Všude tráva, občas keř, málokdy strom. Akorát ta cesta je tam nejvýraznější. Může se vám to zdát jako naprosto normální noc v naprosto normálních horách, akorát ten muž je tam nějaký podivný. Je to zvláštní, ale právě díky tomuto muži mohu vidět to, co vidím. Svět přestává být všední, neviditelným kouzlem se změní na fascinující noc, kterou vídávám ve svých snech. Měsíční světlo dopadající na muže není tak prázdné a nicotné jako to, o kterém jsem mluvila, ne, bere energii a svit z celého nebe, aby stříbrné vlasy byly ještě víc úchvatné a svojí krásou omračovaly mé oči. Sotva vidím dál na další třpyt lesklých nitek hedvábného kimona a začínám pochybovat, zda-li se mi to náhodou nezdá. Asi musím poděkovat Bohu, za to, že mne obdařil krátkozrakostí, protože jinak bych jasně viděla jeho oči, které mi měly být celou dobu skryty a díky kterým bych se nemohla soustředit na celou scénu. To, že hřebeny hor prochází muž, který na sebe strhl pozornost samotného měsíce, mě zaujalo, a já ho pozoruji dál.
Líbí se mi, něco příjemného z něj vyzařuje. Ale on stále jen jde a jde. Takhle to nejde dál, on nad něčím přemýšlí, něco ví a já jenom koukám a čekám, že se něco stane. Nic se nestane, on jenom půjde dál.
Už vím, kam se uchýlit pro pokračování. Spolu s listy stromů se přehupuji ve větru, abych se dostala byť jen pár metrů před něj, to by mi stačilo, abych pohlédla vzhůru a spatřila nepatrný záblesk jeho očí. Někde v dálce zahouká sova a já si ho zatím prohlížím. Je veliký a pod kimonem skrývá svaly, které dřív dokázaly veliké věci, dnes jsou jen obnošené a nepotřebné oblečení. Ten muž není starý, stříbrné vlasy má již od přírody, ale působí na mě dojmem starce, i když by jste na jeho obličeji těžko našli vrásku. O to víc toužím nahlédnout do jeho očí.
A už je to tady, vítr se po zemi točí dál a dál a já s ním. Už jen vylétnout trochu výš a uvidím jeho oči. Jaké asi budou? Nebesky modré, či černo černé? Co by se k němu asi nejvíc hodilo? Už jsem skoro v úrovni jeho pohledu… Už skoro vidím… Tak proč zavírám oči? Poslední chvilka napětí? Cožpak mi přišlo líto toho, že to nádherné tajemství se přede mnou tak lehce rozplyne? Jak hloupé. Nesmíš váhat, děvče, to ti v ničem nepomůže. Tak je otevři.
Ach… Víte vy vůbec, proč jsem tolik chtěla se podívat do jeho očí? Vidím to tak já, nevím jak vy, ale oči jsou brána do duše. Podívám se do očí člověka a vidím jeho srdce. Je to obdivuhodná schopnost a já nevím, jestli jsem jediná, kdo to dokáže. Ale zpět k tomu muži… On měl prazvláštní oči. V životě jsem viděla hodně očí, ale málokdy se setkáte s tím, co měl on. Jedno oko černé a druhé červené. V jiném úhlu jsem v červeném zahlédla jakési černé vzory. Nebyla jsem vylekaná. Nevnímám oči jako oči, už z dálky vidím všechny city ze srdce. A skrze oči tohoto muže do světa prostupovaly emoce nevídané síly.
Byla to smutná návštěva duše člověka. Od bran mě až k nitru vedl smutek a nenávist. Ať jsem hledala, jak jsem chtěla, nikde jsem nenašla žádný krásný nebo veselý pocit. Postupně jsem poznávala, jaký onen muž je. Až teprve u nitra jsem zaslechla píseň.

Měl dobrého otce… Zemřel… Poznal přítele… Zemřel… Obdivoval učitele… Zemřel… Miloval dívku… Zemřela… Vychoval žáky… Zemřeli…
Kde je jeho osud, kde jenom je?
Kde se větev zachvěje,
když raníme jeho city?
Tiše chodí krajinou,
stromy žalem zahynou,
když slyší jeho příběh.

Ve vteřině jsem prošla jeho srdcem a v další mě zase vítr odnáší pryč. Bez odporu se nechám unášet od muže, který má tak nádherné stříbrné vlasy. Ještě dlouho na něj hledím. Důvod toho, proč tu dnes je, není takový, jaký si mé srdce přálo. Má smutný osud a jde dál a dál, protože nic jiného mu nezbývá. Škoda, že ho už ani já nemohu zachránit, ať toužím jak toužím. Ani měsíční třpyt, který ho stále doprovází, z něj neudělá vševědoucího Boha se všemi odpověďmi, ač tak honosně vypadá.
Je na čase odtrhnout zrak od muže jdoucího po cestě na hřebenech hor. Nechce se mi, vzbouzí ve mně fascinaci a lítost zároveň. Jeden jediný lidský tvor a tolik žalu… Je snad na světě něco špatně? Je vůbec možné, aby něco takového bylo dáno na břímě jednoho člověka? Už jsem potkala tolik lidí jako on a stále se ptám bez odpovědi… Je na čase jít dál. Za chvíli zajde za pahorky a já zůstanu zase sama. A tak už radši teď pohlížím ke hvězdám a na tváři si hřeji úsměv. Přeze vše… Kolik na světě musí být asi dobra, když hvězdy svítí tak mocně?