Myslíš si, že jsem blázen? - 6. díl

„Sakra! Spálili nám všechno jídlo,“ zařval tlouštík, „tohle jim nedaruju! Zaběhni pro Shikamaru, já je zdržím.“

Dívka vylezla z jámy, která je ochránila před jistou smrtí a rozeběhla se na druhý konec vesnice k malé zchátralé chaloupce, zatímco se Chouji vydal za vetřelci. Navzdory jeho nadváze netrvalo dlouho, než je dostihl.
„Jak to, že přežil? Kromě toho, že neumíš mluvit, nehodíš ani výbušnej kunai?“ kritizovala vysoká dívka s modrými vlasy. Pohledem azurových očí propichovala svého podsaditého spolubojovníka s blond vlasy po pas. Ten jí to oplatil pořádnou ranou do zad.<---break--->

„Kdo sakra jste?“ zeptal se Chouji.

„To tě nemusí zajímat, stejně tu zhebneš,“ odpověděl muž s kapucí, aniž by se na něj otočil.

Chouji zuřivě přemýšlel. Je to tři na jednoho a on ani nezná schopnosti jeho protivníků. Za chvíli by měli přiběhnout Ino a Shikamaru, ale jak dlouho je bude moct držet na místě? Alespoň terén byl dobrý – cesta vedla mezi dvěma příkrými srázy, které ji asi sto metrů kopírovaly. Neměli mu kam utéct. Ale co když budou vyhrávat? Nebude moci uniknout smrti. A co na tom? Smrt v boji je přeci čest. Beztak by si nikdy neodpustil, kdyby utekl. Kousl se do rtu, vytáhl kunai a zaujal bojový postoj.

„Hele, on chce bojovat,“ zasmála se dívka, „co si o sobě myslíš? Nemáš šanci ani proti jednomu z nás. Co to děláš, čtyřko? Neříkej, že chceš bojovat s podřadným ninjou jako je on!“

„Nech ho, aspoň se procvičí.“ Odbyl ji muž s kapucí, „navíc si budeme moct udělat obrázek o jejich schopnostech.“

Otylý blonďák se postavil mezi ni a Choujiho. Strčil si do pusy zbytek chleba, který držel v ruce, a olízl si prsty. Na tváři se mu objevil úsměv. Rozeběhl se proti Chojimu a za běhu se mu v ruce vytvořila katana. Choji se prvnímu útoku vyhnul. Druhý výpad zastavil svým kunaiem. Teď byla řada na něm. Rozmáchl se a zamířil na krk. Protivník však na poslední chvíli uhnul a kunai prolétla hustou blonďatou hřívou. K zemi se snesl pramen vlasů.

Modrovláska se usmála. To Chojiho znervóznělo. Blondýn ohromeně stál a svýma zelenýma očima sledoval ty zlaté stužky na zemi. Náhle sevřel ruce v pěst. Jeho pohled se změnil. V jeho očích se zrcadlil neuvěřitelný vztek a zoufalství. Celé jeho tělo se napjalo a jeho ruka se zběsilou rychlostí blížila k Choujiho hlavě. Proletěla centimetr od jeho ucha, když v tom si všiml, jak druhá ruka míří na břicho. Rychle vyskočil.

„Masový tank!“

Chouji se za letu změnil na obří točící se kouli a s ohromným hlukem přistál přímo na blonďákovi. Chvíli to vypadalo, že vyhrál, ale náhle ho muž popadl a hodil na sráz vedle cesty. Zvedl se oblak prachu. Jak se prach usazoval, viděli kráter způsobený masovým tankem. Choji už byl opět normální. Zhluboka oddechoval. Než se však stačil zvednout, blonďák opět zaútočil.

„Technika částečného zvětšení – noha,“ zařval Choji a odkopl protivníka na protější sráz. Ještě než se vzpamatoval, ovinul Chouji kolem sebe šňůru s kunai. Opět vyskočil a zařval: „Ostnatý masový tank!“

Jeho tělo se změnilo na obrovský míč a kunaie se staly ostny. Kolos se opět řítil na blonďáka. Blond vlasy se rychle obtočili kolem muže a vytvořily zlatý štít. Jen jeho pravý loket zůstal nechráněný. Hlína pod ním se pod tlakem začala hroutit, až na oba spadl kus srázu. Rozhostilo se naprosté ticho.

„Tak tohle přehnal, ta čtyrka snad nemá mozek,“ neodpustila si trojka jedovatou poznámku, „Asi už je po něm, co? Aspoň nebude překážet…“
Nestihla však dokončit větu. Z hromady hlíny se vynořila ruka následována zbytkem Choujiho těla. O chvilku déle se vzneslo i zlaté brnění a přeměnilo se zpátky na vlasy. Muž se pomalu chytil za poraněný loket a upřel na Choujiho vražedný pohled připomínající pohled býka při rodeu. Zelené oči ztmavly pod tíhou touhy zabít. Celým mužovým tělem cloumala krvežíznivost a na spáncích mu naběhly žíly. Nechty se začaly měnit na dlouhé zahnuté drápy a vlasy vytvořily zlatou hřívu. Začal připomínat lva. Zvíře si stouplo na všechny čtyři končetiny a v hřívě se zaleskly zlaté bodce. Chouji je zpozoroval a rychle odskočil. Za letu na nepřítele hodil několik kunaí. Lev uhnul, ale několik pramínků vlasů spadlo k zemi.

„Částečné zvětšení – ruka!“ zařval Chouji a udeřil do lva. Ten na poslední chvíli použil štít. Otvor v něm byl tentokrát větší. Chouji dopadl na zem a vyběhl proti nepříteli. Ten se zvedl na zadní a zaryl se dlouhými drápy do Choujiho zad. Chouji zavyl bolestí. Vytáhl další kunai. Chytl zvíře pod krkem a usekl mu hřívu. Potom se odtrhl. Po zádech mu stékala teplá krev. Nemohl se narovnat. Lev zařval. Chtěl znovu zaútočit, zakousnout se do toho otravného hmyzu, ale Chouji byl tentokrát rychlejší. Odrazil se od země, provedl techniku motýlího zvětšení a nepřítele zalehl.

„Koukám, žes to tu pořádně rozjel, Chouji,“ usmála se Ino ještě udýchaná od běhu přes celou vesnici. Chouji se vrátil do obvyklé velikosti a zhluboka dýchal. Po chvíli se usmál.

„Tenhle už je vyřízenej, teď ještě tihle dva.“