Za čest
Sychravý vítr pročechrával seschlé koruny lip. Město se zahalilo do honosného ticha, které přerušovalo jen hejno černých ptáků, kteří nad ním kroužili. Byla doba smutku, pláče a čirého zoufalství.
Inkoustově černé vlajky, které byly připevněny na dřevěných bránách, vykreslovaly všechny pokusy, které vyšly nazmar... Ty cáry černé látky, které poslušně vlály jako na povel, označovaly konečnou prohru a smrt pro stranu dobra..
Jako je dnů v roce, jako je hodin v jednom dni, tolik a více hrobů stanulo na pustém místě blízko řeky. Hučení proudu a pěna, to mělo mrtvým hrát na dobrou cestu, tam nahoru..
Nájezdy černých kočovníků, poslů zla, byly více než nečekané. Celá Konoha do té doby žila v harmonii. Nikdo si s ničím nedělal starosti.. Všechno bylo, tak jak mělo být.. Však všechno se změnilo jednoho rána, kdy se husté zarudlé mračno hnalo směrem k nim,.. Slunce nevisvitlo ani na minutu, nechtělo se dívat na tu zkázu, nechtělo přihlížet marnému boji proti tak početné přesile.
Jeden muž. Poslední naděje.. Díval se na sutiny co zbyly z jeho domova. Tolikrát se vytahoval tím jak všechny ochrání. Tolikrát ze své proděravělé kapsy vytáhl svůj triumfální výrok.. K čemu mu to bylo teď? Když měl strach a cítil neuvěřitelnou úzkost? .. On plakal. Litoval a vevnitř, v hloubi duše se vztekal jako pes před utracením. Musel přeci něco udělat! Musel! Byla to jeho povinnost!
S neuvěřitelným křikem skočil do centra dění. Probíhal mezi padlými muži a zabitými ženami. Řval, řval a řval.. Jeho rychlost byla neuvěřitelná. Jeho přátelé, kteří se snažili zachránit aspoň některé těžce zraněné, se po něm jen otočili a sledovali jeho boj. Poslední boj, který měl rozhodnout vše.
,,Za čest!” křičel, když se k němu přibližoval. Hnal se za zdrojem zla, za mužem, který byl temnější než samo peklo. Otočil se na něj.. V tváři měl vepsán pohrdavý úsměv.. Kam se poděl ten starý kluk s temně onyxovýma očima, který měl cit a srdce, které bilo? Zemřela snad jeho druhá část? Ztratila se ve spletitém bludišti osudu? Co se sakra stalo?
Bylo to jak obraz, který maloval slepý malíř. Dva bývalí nejlepší přátelé stáli proti sobě. Jeden z nich, blonďatý, modrooký muž v rukou svíral modré, uhrančivě syté světlo, svou nekonečnou moc.. Ten druhý naopak, měl mezi prsty propletený pramen růžových vlasů.. Naruto zaostřil na Sasukeho dlaň. Nevěřil tomu, nechtěl tomu uvěřit.
Střetly se dva živly. Sic muž co měl v sobě démona vyhrál, ale měl pocit že je mrtev.. Stejně jako stovky jeho blízkých, přátel, žen, mužů a dětí..
Voňavá kytice se vyjímala na jednom z houfu hrobů. Na hrobu jeho přítelkyně, týmové kolegyně, lásky.. I ten co zklamal měl zvůj hrob, však hanebně umístěn až za pozemky, které náležely onomu zrujnovanému městu. Neměl právo být na půdě, kterou zničil. To právo neměl!..
Obraz zkázy a věčného ticha se po několika letech rozplynul.. Však nikdo nikdy neví, kdy se skrytá síla, síla zla, může opět vydrat z prohnilé země na povrch..
Tak snad,.. snad se líbilo. Děkuji za čas, který jste věnovali přečtení mých řádků. A.
To je zvláštni..
Krátky, to ano, jenže... hezký, pěkný a hlavně zajímavý i tak. Zase jsi nesklamala
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
H.i.n.a.t.a : Jsem moc ráda, že tě zaujala.
Akumakirei: Děkovat mi? To vůbec, to já spíš tobě. Opravdu jsem ráda, že se ti to tak líbilo Snažila jsem se to psát tak jak i to šlo pod ruku, pěkně od srdce a jsem ráda, že to někdo dokáže ocenit
Tall: Díky za názor! Jo teďka jedu serii rozepisuju Čeká na schválení, tak až bude k vidění, mrkni se na ní (jestli chceš)
Tak jo, budování atmosféry ti jde, moc ti to jde. Tahle povídka byla vlastně jen o tom ne? Protože pokud měla mít nějaký příběh, byť jen malinký, tak tam nebyl, nevadí... Jestli někdy rozepíšeš sérii tak jí budu sledovat.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Víš, je hodně málo povídek, které se mi nějak zapíšou do srdce. V mysli jich mám hodně, ale v srdci jen pár. A myslím, že tahle by měla patřit k těm pár. Něco v ní cítím a není to jen tou smutnou písničkou, která je vážně úžasná.
Nic zbytečně nepopisuješ. Byla tam surovost, nebyla potřeba tolik řádků. Je to dobře. Proč to stokrát omílat, když to můžeš vyjádřit dvěma větami. Někde je lepší se rozepisovat, ale tady... tady ne.
Bylo to takový hodně bolestný. Cítila jsem v tom hodně tebe. Duši, srdce, mysl, prostě tebe. Nevím, jestli je to pravda, ale asi jsi to psala a cosi tomu ze sebe dávala. Hodně dávala.
Možná bych sem tam něco vytkla, ale ne, teď se v tom nechci nějak hrabat a šťourat. Nezničím si ten dojem, co jsem si udělala. Tu atmosféru.
Já bych měla děkovat... že jsem si tohle mohla přečíst. A že jsem díky tobě našla novou nádhernou písničku.
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Tak já většinou komentáře nepíšu, ale tady si prostě nemůžu pomoct. Jedním slovem - dokonalé. Fakt se mi to strašně líbilo.
nemam slov... možná, že i jo, ale bylo by to jenom něco jako:dokonalost-sama apodobný, neoroginální bláboly a na ty jsem si nikdy nepotrpěla xD Je to sice kraťoučký, ale je v tom srdce a všehno to je dokonale popsaný a skrytý, ty pocity se hledají těžce a přitom je tak jednoduché je najít nejde mi to moc dobře vysvětlit, ale snad chápeš nevim, co bych dál měla psát, je tu takových věcí, které bych ti chtěla pochválit, ale ty určitě víš jaké sou klady téhle FF ten konec je tak krásně tajemnej, ale přitom je to tak jasný jak už sem řekla a to se nerada opakuju, nemam slov...
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.
J-já, Děkuji Ti moc!