Problém z Listové 3

Více než nečekané

„Snídaně!“ Zachrčel dozorce.
Ve spoře osvětlené místnosti se rozlil obdélník jasného, mihotavého světla. Malými postraními dvířky vsunul muž dva talíře s něčím, čemu se kdysi dalo říkat chleba. Hraničář vzal starý a tvrdý krajíc do ruky a setřásl z něj červy.
„Není to moc,“ posteskl si, „ale musí to stačit.“ Lačně se zakousnul do tvrdého chleba a rozžvykoval každé sousto. Sem tam si loknul omezených zásob vody získaných během dešťů z pukliny ve stropu.
„Děláš si srandu!? Je to nechutný! Hnusí se mi jen pohled na to jídlo, natož to strčit do pusy.“ Stěžovala si Chaoi a sedla si do rohu místnosti. Byla jí zima, tak skrčila kolena a obemknula je rukama, aby si udržela co nejvíce tělesného tepla. Hraničář se na ní koutkem oka podíval, ale neprojevil moc velký zájem. Zakousl se do druhého krajíce a vesele jej ukusoval. Když ale začala Chaoi cvakat zuby, osmělil se a přišel k ní blíž. Sundal si prostý plášť z pytloviny, kterou měli jako závěs mezi lůžky a přehodil jej přes dívku. Mile se na ni usmál a sedl si k ní. Zbyteček chleba zahodil a krysy se do něj hltavě pustili.
„Víš,“ začal, „když člověku cvakají zuby, znamená to, že mu něco je. Ale ty to nepřiznáš. Proč si hraješ na netykavku a neřekneš mi o svém problému? Stejně tu nemáme co dělat a povídání nám to čekání zkrátí.“ Když to dořekl, zamyšleně stáhl obočí a zkoumal malý kousek nebe, který mu jejich okénko umožňovalo vidět.
„Bude pršet.“ Otočil se na Chaoi, ale ta mu neodpověděla. Měla zavřené oči a pravidelně oddychovala, ale něco mu nehrálo. Před chvílí vstali a je nemožné, aby byla unavené. Pořádně se na ni podíval. Byla krásná, jen co je pravda, ale na jejím strnulém výrazu bylo cosi děsivého. Promodralé rty a chladné tváře v něm vyvolali paniku. Musí být velmi nemocná. To proto mohla být tak dlouho zamlklá. Proč mu to ale neřekla? Věděla, že on je jediný, kdo ji může pomoct a nic mu neřekla.
Rychle si svlékl triko a obléknul jí ho. Mnul ji ruce, aby ji zahřál, i když jemu samotnému byla zima. Dělal, co mohl, ale po několika minutách byl už unavený. Špatná strava a zima jeho síly natolik vyčerpali, že si sotva zalezl pod pytlovinu k ní. Utěšoval se představou o tělesném teplu, a že ji tak zahřeje.
"Zase se potkáváme." řekl hluboký hlas. Podívala se mu do tváře, ale ta byla zahalena ve stínu kapuce.
„Ty!?“ vylekal se Hraničář.
„Kdo by si byl pomyslel, že se zase shledáme.“ Řekl cizinec posměšně. Sáhl pod plášť a zašmátral po malém sáčku. Nakonec mu vypadl rukávem a spadl do bláta. Sehnul se pro něj a rozevřel ho. Rukou nabral hrst neznámého prášku a posypal tím dívce a klukovy obličeje. Poslední slova, která Hraničář slyšel, se mu vybavovala jen stěží…
„Spi sladce, příteli…“
Hraničář s hrázou otevřel oči. Byl to zmatený sen. Na vteřinu nebo dvě se v jeho zraku odrážela panika, že neví, kde je, pak se ale uklidnil a podíval se na klidně oddechující Chaoi. Tváře měla krásně rudé a líčka se jí zbarvovala do červena. Potřebovala se jen zahřát a kluk byl rád, že jí pomohl.
Nelibě se převalila a otevřela oči. Pomalu se jí zaostřil zrak a zjistila, že kouká do Hraničářových očí. Odstrčila se a její ruka máchla v širokém oblouku na chlapcovu tvář. Jediné, co bylo slyšet, bylo pevné a hlučné MLASK.
„Co to proboha vyvádíš?“ Urazila se. „Takhle se ke mně přibližovat.“
„Co co… Co blbneš? Já, já jen…“ vyděšeně ze sebe soukal chlapec.
Dveře zavrzali v pantech a v oslnivém světle se rýsovala silueta hlídače.
„Tak pojďte vy hrdličky. Rotný už čeká.“ Vstoupil do spoře vybavené místnosti, nasadil jim pouta a vyhnal je z jejich vězení. „Jděte rovně.“ Vyplivl na ně. Hraničář se podíval na vyděšenou Chaoi… „Tak pohyb.“ Vykřikl strážce a oba se, ač neochotně, vydali na cestu.
„Nevíš, co po nás chtěj?“ špitla Chaoi.
„Nevím…opravdu netuším.“ Odpověděl ji Hraničář. Chodba byla dlouhá a plná bezpečnostních mříží. Téměř na každém půl druhém metru byl pohlcovač chakry a tak to vězňům neumožňovalo použít své techniky. Měli je i ve své místnosti a pokaždé, když se snažili použít chakru je ty pohlcovače téměř vycucali.
„Nelíbí se mi to, mám z toho husí kůži.“Pokračovala Chaoi. „Je to divné. Proč by nás jen tak bez dozoru poslali tou chodbou?“
„Nevím.“ Vydechl mladík. Po několika minutách tíživého ticha se konečně dostali na konec chodby. Byla tam veliké, železem pobyté dveře. S vrzáním se otevřeli a zajatci vešli do tmavé místnosti. Hned se s třesknutím dveře za jejich zády zavřeli. Chaoi se rozvzlykala. Byla na tom velice špatně.
„Jen klid. Všechno bude dobré.“ Konejšil ji její společník. Sám měl vyschlo v krku a jeho slova zněla velmi nepřirozeně. Hrozně se potil. Nevěděl, co má čekat, co se stane. A vůbec si neuvědomoval, že je někdo sleduje. Že je v místnosti ještě někdo o kom by měli vědět. Nebezpečný a přesto laskavý člověk.
Chaoi se po jeho slovech trochu uklidnila, ale stále se jí po tváři kutáleli slzy. Ramena se jí mírně třásla, ale kamarádovo obětí jí dávalo jistý pocit úlevy a, co je nejdůležitější, útěchy. „Jen klid.“ Dodal.
„Ale…“ hlesla dívka. Nemohla mluvit. Byla natolik vyčerpaná, že každé slovo jí podlamovalo kolena. Každá myšlenka jí nesmírně tížila a ona se jí snažila zbavit. Jenže čím víc se o to snažila, tím víc na to myslela. Nakonec podlehla strachu a vyčerpání a svezla se k zemi. Hraničářský kluk neváhal, sehnul se k ní a pomalu jí pomohl na nohy.
Prudké světlo jim bliklo do tváří a oba si rychle zakryli oči. Všimli si, že proti nim stojí stůl a za ním sedí nějaký člověk. Zrak měli ale natolik rozmazaný, že ho nemohli pořádně rozeznat. Po několika vteřinách už rozeznali menší detaily místnosti. Před stolem stáli dvě židle a za stolem nejspíš muž v obvyklé šedé pláštěnce typické pro policisty v zemi železa.
Chaoi jim o nich něco málo pověděla. Je to společnost plná zvláštních lidí, která je velmi uctívaná. Zaměstnává je sám vládce země a teď, v době nepokojů se tito lidé staly specialisty na zabíjení nukeninu a jiných ´nevyhovujících´ osob. A oni byli ti nevyhovující.
Jejich obvyklou zbraní je meč, luk nebo kuše a většinou chodí sami. Sem tam se ovšem stává, že jsou dva – mistr a učeň, když mezi sebe přiberou pár nováčků. Původně pracovali jako bezpečnostní složka na hranicích země právě kvůli hraničářům, aby nepronikly do jejich země a nevynášeli informace. Jen díky tomu byla země železa uznávána za silnou, i když neměla žádnou skrytou vesnici nebo ninjy, kteří by ji založili.
To, co se ale odehrávalo, překvapilo i jindy vážného a tajemného hraničáře. Z poza kapuce se ozval příjemný hlas, který ovšem nepatřil muži.
Žena se podívala na vylekaného mladíka před sebou a stáhla si kapuci z hlavy. „Ahoj, K….“