To, co k tobě cítím! 11

Útrapy

„No vidíte," usmál se Naruto, „kdo by si to kdy pomyslel." Mistr se usmál.
„Jsme tady," řekl prostě a zatlačil do velkých dveří. Ty hlasitě zavrzali a pootevřeli se. První vešel stařec a hned za ním Naruto. Jen co vešli, blonďák si všiml několika malých křesel a lavic. Pomyslel si, že to dobře vymysleli, protože těch dva tisíce schodů bylo vyčerpávajících. S radostí si uvědomil, že Mistr ho nabádá, aby se posadil. S radostí uposlechl a zabral si nejbližší křeslo. Bylo to příjemné a tak byl výjimečně i ticho.
„Počkej tady," pokračoval mistr, „za chvíli se vrátím." Po slovech zamířil do jedné z četných postraních chodeb a rázoval si to pryč. Když Naruto slyšel, jak se jeho kroky vzdalují, zaplavil ho divný pocit, že ho někdo sleduje. A nepletl se.
Když se otočil, aby se ujistil, že je tu sám, pohledem zavadil o dva strážné, kteří na něj upřímněpodezíravě hleděli. Stáli u nějakých dveří, ale byli zavřené a dobře zajištěné. A jak to tak už u Naruta bývá, hned to v něm probudilo nezdolnou zvědavost a rozhodl se, že to musí zjistit. Vstal a šel k jednomu ze strážců.
„Co tam je?" Zeptal se na rovinu vyššího z obou strážných. Alejeho tvář zůstala bez pohybu s vážným výrazem. Naruto to zkusil znovu, ale nepomohlo to. Strážný jen odsekl, že ho to nemusí zajímat.
„Naruto, pojď sem." Ten hlas vycházel zpoza jeho zad. Poznal ho, a tak se tím směrem otočil. „Někdo tě čeká."
„Už běžím staříku," usmál se a přiskočil k němu.
„Prosím, říkej mi Mistře," pronesl trochu vážně dědula a Naruto jen pokýval hlavou.
„Tak kam mě vedete, Mistře?"
„Uvidíš." Teď se musel usmát mistr, protože si představil Narutovu reakci, až toho člověka uvidí.

„Ty!?" Zděsil se Naruto.
„Moc si to neber, taky nejsem nadšená," zarputile odpověděla Ookami.
„A proč na mě čeká?" Ptal se horečně mistra a koukl se mu do očí.
„Kdybys byl zticha, dozvěděl by ses to," pokáral ho Mistr a pak pokračoval: „Ookami, provedeš tady Naruta po našem sídle a pak ho ubytuješ. Máte na to čtyři hodiny, pak se sejdeme tady."
„Ano, Mistře," zdvořile sklonila hlavu a pak se otočila k Narutovi. „Pojď," řekla stroze a vydala se k východu. Naruto ji doběhl. Sledoval ji, jak krásně vypadá v kimonu. Vlasy měla uvázané do prostého culíku upevněného dvěma jehlami.
„Eh… Ookami?" nesměle se ptal Naruto celý v rozpacích.
„Neříkej mi tak, napomenula ho dívka. „Jen zkráceně, Omi." Usmála se na něj a posunkem mu naznačila, že může jít vedle ní. Byla zvyklá, že v tomhle světě ten, kdo nevzbuzuje autoritu, nemá nic, ale pochopila, že tomu tak není. Tohohle kluka měla ráda a navíc ho chtěla poprosit, jestli by jí necvičil.
„Páni, co to je?" Dožadoval se Naruto odpovědi. Omi sledovala jeho pohled a chvíli přemýšlela nad odpovědí.
„Náš dům," řekla zdráhavě.
„Co?" Nechápavě pokyvoval Naruto
„Myslím tím, že tady bydlím já a ty tam budeš mým hostem," dovtípila se Omi a trochu se začervenala. Honosné sídlo byla ve skutečnosti mnišská ubytovna. Když přišli nový jedinci nebo návštěva, ubytovávali se zde. Jednotlivé pokoje byli sice malé, ale pěkně zdobené. V budově tu mohlo být tak sto pokojíků a pokojů všech možných velikostí. Jak se Naruto později dozvěděl, Bydleli tu členové a členky řádů, kteří nemají rodinu. Ostatní mají domky ve velkých zahradách ve zbytku areálu. Omi stihla Narutovy ukázat jídelnu, mnišskou školu a cvičiště.
„Naruto?" zeptala se po chvíli ticha Omi, když došli na cvičiště.
„Hm?" Nepřítomně zareagoval Naruto. Měl plné ruce práce, aby se nerozběhl a taky hned nezkusil nějakou tu tréninkovou techniku, co tu bojovníci nacvičovali.
„Chci se tě zeptat… Mohl bys mě naučit nějaká jutsu?" Nesměle pokračovala dívka.
„Heh," odfrkl si Naruto, „no jasně, velmi rád." Nahodil svůj běžný úsměv a pokračoval vedle své průvodkyně dál. Ta se také usmívala, protože konečně se může něco naučit a navíc bude mít svého vlastního ‚trenéra‘ – a k tomu všemu moc pěkného trenéra
.
Bylo už dávno po večeři. Jen venku foukal jemný vítr, který zlehka pohupoval listy stromů.
„Už je to několik týdnů a ty ses ještě nevrátil, Naruto.“ Sakura seděla v okně a sledovala pomalu tmavnoucí oblohu. Ještě nikdy se necítila tak sama jako teď. Vždycky mněla po boku Naruta nebo Sasukeho nebo kohokoli jiného z jejich přátel. Vzduch byl studený a po celém těle ji naskákala husina. Promnula si ruce a sáhla po dece na posteli. Měla pocit, jako by ji při tom někdo sledoval. Snažila se zjistit, kdo to je nebo odkud ji sledují, ale neměla na to tolik sil. Zabalila se do deky a přemýšlela o svém životě.
„Proč já musela zůstat tady? Já ho chci také hledat. Sasuke, Ino… všichni se ho snaží najít. Je to tak dlouho.“ Posmutněla si. „I mistr Kakashi se nudí míň než já a to je Hokage. Když si představím všechny ty papíry, musím ho litovat. Proč sem nemohla jít.“ Výčitky a pochybnosti ji provázeli i o mnoho hodin později, kdy konečně usínala.
„Jsem tak sama.“