Problém z Listové 2

Seznámení

"Zase ty." posteskl si. Na malém trhu, jen s pár stánky probíhal souboj. Samozřejmě, že mezi bojujícími byla i ta dívka a, jak k dovršení své smůly zjistil, lučištník. Ten stejný, tajemný lučištník, který po ní šel i posledně. Lukostřelec se teď na něj otočil. Nějak musel vycítit jeho přítomnost. Kdo by si byl pomyslel, že ho pozná, když maskuje svou chakru, vzhled a pach. Za tím musí být rozhodně něco víc, než vytříbené schopnosti a talent. Než se nadál, letěl jeho směrem šíp a on měl co dělat, aby mu na poslední chvíli uhnul. Rozhodl se, že teď už nemá cenu se schovávat. zrušil veškeré maskování a získanou chakru použil na likvidaci druhého šípu, který lučištník vystřelil hned po tom prvním. Pomocí země zastavil šíp a po zapojený vzduchu ho poslal zpět na střelce. ten jen prostě ustoupil stranou a založil další šíp. Cizinec se v získaném čase rozhlédl po okolí, aby našel Chaoi, ale nikde ji neviděl. pak jen koutkem oka zahlédl, jak se pohnula ležící postava vzadu za studnou. Nohy i ruce měla ježaté šípy. "Rozhodně ji chce živou." řekl sám k sobě. Ve zlomku vteřiny vytvořil klon a poslal ho, aby ji odvedl. Pak měl co dělat s další salvou šípů. Takhle to probíhalo už deset minut. Jeden šíp tady, dva tam. Tajemný lučištník vystřílel při nejmenším třicet šípů a pořád měl toulec plný téměř z poloviny. Dívky na zemi si už nevšímal a plně se soustředil na toho otravu co ovládal Doton a Futon. Nikdy by si nepomyslel, že takovej usmrkanec vydrží nápor jeho střelby, ale proti ninja schopnostem neměl lučištník moc velké naděje.
Když přestal dávat pozor, klon, který muž vytvořil popadl Chaoi a téměř okamžitě se s ní vypařil někam do davu. Naposledy použil velikán zemi a vytvořil hliněnou hrabu, aby na něj střelec neviděl a hleděl se ztratit. Vydal se za svým klonem.
Lučištník jen vztekle něco zaprskal, posbíral vystřelené šípy a odešel, jako by se nic nestalo.

"Kdo si vlastně zač?" vyhrkla dívka na svého zachránce, když ho uviděla.
"Říkej mi Hraničář." usmál se na ni muž a dál se věnoval jejím četným zraněním.
Chaoi se na něj zkoumavě zadívala. Už o hraničářích slyšela. Je to skupina záhadných lidí, kteří se dožívají velkého věku a jejich schopnosti jsou neocenitelné. Zakladatelem hraničářského sboru byl Naruto Uzumaki, šestý Hokage z Konohagakure no Sato. Umřel ve věku sto sedmi let.
Hraničáři měli za úkol bránit nebezpečná místa světa. Například Sopku mrtvých duší v zemi démonů nebo Živé písky daleko na jihu. Byli to poctivý a silní ninjové a krása jim nebyla cizí. Naopak všichni byli svým způsobem velice přitažlivý, pomyslela si Chaoi.
"Proč zrovna hraničář?" zeptala se naoko nechápavě. Chtěla, aby o sobě pověděl něco víc.
"Teď se ptám já." vyčetl jí. "Proč po tobě jde ten muž?" Chaoi uhnula pohledem a tak Hraničář, jak mu měla říkat, poznal, že bude lhát.
"Něco sem ukradla, tak se mě teď snaží chytit."
"Hm, hezká povídka, ale teď chci slyšet PRAVDU!" poslední slovo vykřikl a na chvíli nasadil naštvaný obličej. Chaoi znervózněla a začala se potit. Měla strach a došlo ji, že lhát byl špatný nápad.
"No, tedy...eh...je to trapné." začervenala se a neodvážila se Hraničáři podívat do očí. "Jsem dcera Hokageho, dcera Naruta Uzumakyho, zakladatele vašeho řádu.
Hraničář na ní vyvalil oči. Nechtělo se mu to věřit, ale opravdu v sobě měla něco, co mu Naruta silně připomínalo.
"To je zajímavé..." zamyšleně si promnul bradu a na chvíli se odebral do končin jeho rozmanité představivosti. Zkoušel si představit Narutovu dceru a asi to byla opravdu ona. Konec konců, vzhledem spíše odpovídala jeho ženě, Omi. Ale povahou byla naprosto stejná.
"Tak teď mi zase odpověz ty." nasadila sebevědomý tón. "Řekni mi, jak ses stal hraničářem.
"Bude to dlouhé povídání, ale jestli to chceš opravdu slyšet, povím ti to.
Posadil se vedle ní a začal ji vyprávět, jak žil a co dělal, jaký je život hraničáře a prostě všechno, co se dalo říct.

Byl pozdní večer, ptáci už dohráli svou píseň a jen cvrkot cvrčků doprovázel dvě postavy, které se procházeli po lesních cestách. Šli v přátelském tichu vedle sebe, jako dva milenci. Tiše si prohlížely nebe padající do tmy, jak pomalu vysvítají hvězdy.
Nikdo by do nich neřekl, že můžou být nějak nebezpeční. Na první pohled vypadali zamilovaně, ale kdo se koukl pozorně, zjistil, že jeden z nich má luk a na zádech toulec šípů. Žena, která kráčela vedle, s vlasy sahajícími sotva po ramena měla u pasu zavěšený mohutný meč. Kousek za nimi následovala skupinka jezdců, kteří obezřetně strážili zhruba třicet vojáků s meči a sekyrami. Jezdci v rukou drželi těžká kopí a jezdec v čele držel korouhev se znakem železa.
Nic netušící vesničan už pomalu usínal, když mu někdo vyrazil dveře. V ruce měl louč a v druhé krátký jezdecký meč. Na zádech zavěšený malý okrouhlý štít se znakem železa. Mladík, urostlí silák, nezaváhal, vyhrabal se na nohy a popadl první věc, co mu padla pod ruku. K jeho smůle to byla pánev a tak, než stačil cokoli podniknout, švihl muč mečem v širokém oblouku na jeho hlavu.
"Nezabíjej ho!" ozval se mužský hlas a bojovník obratně pootočil mečem a plochá strana meče udeřila mladíka do hlavy. Ten obrátil oči v sloup a spadl zpátky na postel.
Tomu všemu přihlíželo malé dítě, sotva šesti leté. Když uvidělo svého otce, jak čelí útoku meče, bezděčně vykřiklo. Za okamžik ho popadl další voják a vynesl ho ve z domu. Vedle něj pohodili dva muži jeho otce. Chlapec se rozhlédl. Byla tu celá vesnice. Všichni její obyvatelé byli nuceni vylézt z peřin a jít na náměstíčko. Byli tu všichni, až na jednoho.
"Kde je?" zakřičel mohutný hlas.
"Kde se schováváš!? Vylez, nebo je všechny jednoho po druhém zabijem!" vykřikla žena vedle toho muže. Nikdo se neozýval, tak popadla malého kluka, který byl nejblíž. Bylo ji divné, že ho rodiče nebrání,ale jak si pak všimla, jeho otec ležel v bezvědomí. Z pouzdra rychle vytáhla nůž a položila ho chlapci na krk. Naposledy zakřičela výzvu, aby se hledaný ukázal, jinak toho chlapce zabije. Nikdo se ovšem neozíval.
Zatlačila na nůž a rychle jím přejela chlapci po krku. Tenký proužek krve se rázem zvětšil a dítě upadlo na zem.
Brečelo. Brečelo tak nahlas, že vojáci málem přeslechli starostlivý hlas.
"Nechte ho!" Z poza domků vylezl starší, potrhaný muž a klopýtal směrem k ženě. "Nechte ho." zopakoval. "Nechte ho a vemte si mě." Padl před ní na kolena a sklonil se k jejím nohám.
Muž vedle ní se otočil a pokynul nějakému muži. Ten vystoupil s brašnou v ruce a poklekl k dítěti. Rána byla jen povrchová, takže voják jen otřel krev a ránu ošetřil a zavázal. Pak se zvedl a popošel ke svým druhům.
"To ti to ale trvalo!" obořila se na starce žena. "Málem sem ho zabila! To by si chtěl mít na svědomí?"
"Ne, jistě že ne...má paní." skuhral muž a po tvářích se mu kouleli slzy. Věděl co přijde a věděl, že to nemůže zastavit. Vzduchem se mihnul záblesk odražený od čepele velkého meče a dopadl mužovy na krk. Jeho tělo padlo k zemi a chvíli se cukalo. Pak už se nahýbalo. Jeden z jezdců nabodl hlavu na těžká kopí a zarazil jej do země.
"Všem pro výstrahu! Dezertéry nebudeme tolerovat a ten, kdo jim bode pomáhat, přijde o všechno." zakřičel muž. Všichni vesničané to jen vyděšeně sledovali, když mávnul skupince svých mužů. Ti popadly louče a začali zapalovat jednotlivé domy i stavení. Dobytku otevřeli chlívy a ohrady a splašená zvířata začala utíkat. Pak se otočil, vojáci se seřadili a vyrazili na další cestu směrem, kterým přišli.
"Někde tam je on...a s ním ona." pronesl muž ke své společnici. Pak udělal krok a celá karavana se dala do pohybu.
Když zmizeli za zatáčkou, vesničané popadly vědra a ze studny začali nabírat vodu k uhašení velkého ohně.

Z lesa vyšli dvě postavy. Když to viděli, zarazili se, ale pak se rozběhli vesničanům na pomoc. Těsně před vstupem do vesnice je ale zastavila nějaká žena.
"Běžte pryč! Vypadněte, nejste tu vítání!"
Nový příchozí se na sebe zmateně podívali. Nechápali to. Jejich úvahy přehlušil svištící zvuk a ve zlomku vteřiny z ženiny hrudi trčel dlouhý, černě opeřený šíp. Chaoi bezděčně vykřikla a uskočila stranou. Hraničář se ohlédl směrem, odkud přilétl šíp, ale nic neviděl. Chvíli upřeně hleděl do tmy, a pak koutkem oka zahlédl rychlý pohyb. Skočil před Chaoi a do ruky mu narazila neuvěřitelná síla. Předloktí měl celé zakrvácené a když dopadl na zem, mohl se konečně podívat co to způsobilo. Z ruky trčel stejný šíp, jako z těla té ženy. Úskokem se podíval na Chaoi. Byla v pořádku, tak si oddechl úlevou. Ale ne na dlouho, protože zase uslyšel ten zvuk. Ale ona tam jen tak stála. Pravda řečeno, není se čemu divit, když viděla, jak ženu něco zabilo a pak toho mládence zranilo. Když se špička šípu zastavila kousek před jejím krkem a pak začala klesat spolu s Hraničářem.
Stála a s vyděšeným výrazem ve tváři sledovala blížící se smrtící kus oceli, který měl její život náhle ukončit.
Někde v dáli zaslechla zoufalí výkřik, aby uskočila, ale nemohla. Byla k smrti vyděšená tím rychlím spádem událostí. Nejdřív romantická procházka lesem po boku pohledného mladíka, pak požár a teď neviditelný zabiják s šípy. Najednou ji nějaký instinkt, nějaká neviditelné síla strhla a ona padla na kolena. šíp prolétl těsně nad ní a zabodl se do nedalekého plotu. Vzápětí ji něco prudce škublo vlasy a ona se poroučela k zemi mezi Hraničáře a tu ženu.
"Zase se potkáváme." řekl hluboký hlas. Podívala se mu do tváře, ale ta byla zahalena ve stínu kapuce.