Problém z Listové 1

Náhoda?

Vysoký muž se prochází po chodbách hotelu, který se měl na několik následujících dní stát jeho domovem. Nahlásil se na recepci a dostal jeden malý pokoj ve třetím patře.
"Úplně na konce vlevo." řekla mu recepční. On poděkoval, vzal si klíče a šel. Pokoj si zaplatil na čtyři dny. Řekl si, že když bude třeba, prodlouží si to.
Pokoj nebyl nějak zdobený, vlastně spíš velice spartánský. Všechno, co tu bylo mělo svůj účel. Jedno lůžko, stůl a čtyři židle, malá kuchyňka a za dveřmi, které viděl po příchodu po levé straně se zašívala koupelna.
Odložil malý batůžek s osobními věcmi a šel se umýt. Vlezl si do příjemně teplé sprchy a cítil, jak se mu teplo pomalu rozlévá po celém těle. Vyčistil si zuby a šel si lehnout.
Druhého dne ráno ho proudil podivný hluk. Nikdy před tím ho neslyšel. Nemohl ho určit ani nevěděl odkud přichází. Oblékl se a vyšel na chodbu. Nikde se nic nehýbalo, ale nepřipadalo mu to divné. Bylo přeci jen půl šesté ráno. Zavřel za sebou dveře a vydal se chodbou ke schodišti.
Když se vydal dolů, zjistil, že ten zvuk sílí a tentokrát ho poznal. Bylo to řinčení kovu a malé, tlumené výbuchy. "Nebo alespoň něco podobného." pomyslel si trpce a začal hledat zdroj zvuku.
Když dorazil na místo, zjistil, že přihlíží nemilé události. Parta nějakých pitomců tu ohrožuje nějakého malého chlapce...tedy holku. Upřesnil si v duchu neznámí, když si všiml rysů, pomocí kterých ji byl schopen identifikovat.
"Na mě si jen tak nepřijdeš holčičko." zakřičel urostlý muž, který stál u něj nejblíž. Cizince si ještě nevšiml a všímal si jen dívky, která stála kousek od něj zády opřená o stěnu domu.
"Jo, na nás si jen tak nepřijdeš." zachechtal se druhý chlap. Byl o něco menší než jeho spolubojovník, ale i tak měl obrovskou sílu. Dokazovala to událost, která se odehrála těsně po cizincově příchodu.
Třetí muž, který stál mezi nimi ještě nepromluvil. Byl z těch tří nejmenší, ale úbytek výšky a nedostatek svalové hmoty nějak nesnižoval jeho autoritu. Naopak. Působil dojmem síly a nezdolnosti. Přes záda měl zavěšený toulec se šípy a v ruce držel mohutný, dlouhý luk. "Vypadá nebezpečně a rozhodně je to protivník, kterého je třeba brát váženě." pomyslel si cizí muž a sledoval, co se bude dít dál. Než se nadál z dívčiny nohy jí trčel šíp, který se zabodl do stehna stehna. A co hůř - cizinec nepostřehl ani žádný pohyb.
"Země železa asi nebude tak bezbranná." řekl si. "Konec konců tenhle lučištník a ti dva samurajové to dokazují." Muž o vlku a bojovníci se vydali směrem k dívce. Meče měli napřažené a připravené k úderu. Lučištník založil do tětivy svého luku další šíp a zůstal stát opodál.
Dívka padla na kolena. Už nemohla. Byla na konci sil a tak odevzdaně čekala na poslední, smrtící ránu, které dopadne na její hrdlo. Menší z mužů k ní přistoupil na dosah meče a napřáhl se.
"Už se na to nemůžu koukat." zasykl cizinec a jeho stín se mihl neuvěřitelnou rychlostí. Myslel si, že je pro lidské oko neviditelný, když utíká tak rychle, ale lučištník si jej šiml zamířil a vypustil šíp. Ten v obrovské rychlosti prosvištěl vzduchem a zabodl se do stěny, kde ještě před zlomkem vteřiny stál neznámy muž.
Do katany menšího samuraje udeřila nějaká obrovská síla a meč se zlomil vedví. Bojovník se pod sílou nárazu skácel k zemi a když se snažil vstát, něco jej praštilo do zátylku. Bezděčně obrátil oči v sloup a v bezvědomí klesl do prachu ulice. Druhý bojovník se toho lekl a strachem uskočil stranou. Očima pátral po nepříteli, ale žádného neviděl. koukl se na svého bratra, jak tam teď bezmocně leží a tak uchopil meč a rozhodl se, že práci dokončí sám. V to ho něco udeřilo do zad s takovou silou, že se mu podlomili kolena a měl co dělat, aby popadl dech.
"Co se to..." větu nedořekl a odporoučel se za svým bratrem. Vysoký muž se zastavil. Stoupl si mezi lukostřelce a jeho oběť. Ten neváhal, natáhl tětivu do plného napětí a vystřeli. Nečekal ovšem, co se stane. Ten muž, kterého tu před tím nikdy neviděl chytl šíp za letu. Neuvěřitelné!
"Co tu pohledáváš, cizinče!?" zahřměl jeho hlas. Měl hluboký, ale příjemný hlas, ovšem teď byl plný zloby a rozhořčení.
"Běž pryč! Nech mě být!" doplnila ho dívka. "Já se o sebe umím postarat." Neznámý se na ni otočil. "Má pěkné oči." pomyslela si.
"Postarat? To sem viděl." řekl jí s klidem v hlase.
"Běž pryč!" odporovala dívka. "Nestarej se!"
"Slyšel si?" přidal se lučištník a s tázavým pohledem se obrátil k muži, který je před chvílí vyrušil.
Velikán zatnul zuby a sevřel ruce v pěst. Pak jako když práskne bičem se mu dali do pohybu. Utvořil několik podivných znaků a podle všeho vytvořil tornádo.
"Ty si ninja?" zeptal se muž.
"Ano, jsem." víc už říkat nemusel. Tornádo se roztočilo ještě víc a vrhlo se směrem k lukostřelci. Ten se snažil utéct, ale nakonec ho tornádo pohltilo a mrštilo s ním dobrých šedesát kroků dál. Zachránce se otočil zpět k dívce.
"Musíme zmizet." varoval ji. Ta se na něj ovšem jen zpytavě podívala.
"Nikam nejdu!" odporovala. Vrhla na něj zlostný pohled. Pokusila se vstát, ale sotva se pohnula, zasykla bolestí. Teprve teď si muž všiml, že z pravého boku ji teče krev. Bylo jí tolik, že se mu z toho dělalo zle. Pak se dívka zhroutila.
"Alespoň s ní nebudu mít problémy." oddechl si vysoký muž. Vzal ji do náručí a vydal se pryč. "V tomhle městě už pro mě místo není." říkal si.
Zhruba po hodině už uznal, že jsou dost daleko. Seskočil z větve stromu na zem a opatrně ji položil. Podíval se na její ránu na boku. Zdá se velmi hluboká, snad to nezasáhlo žádný orgán. Z batohy vytáhl čutoru s vodou a ránu ji omyl. Roztrhl ji tričko v místech, kde byla zraněná. Na chvíli ho sice zasáhla touha roztrhnout ho celé, ale udržel se. Znovu jí to umyl, vydesinfikoval a zavázal obvazem. Mile se na ni usmál. Měla opravdu nádherně tělo. Její tvář se rýsovala proti slunečnímu světlu a mladík si všiml jejího krásného úsměvu.
"Je tak rozkošná když spí." řekl si pro sebe, ale ne tak nahlas, aby ji vzbudil. Zabalil ji do svého pláště a přehodil přes ni ještě jemnou vlněnou přikrývku. Rozdělal malý ohníček aby se zahřála a sám šel ještě pro další dříví. "Není to moc," povzdechl si, "ale na malý oheň to stačí." Složil otýpku dříví na zem a sedl si naproti neznámé dívce, které dnes dopoledne zachránil život. Muži zakručelo v břiše a tak se podíval do batohu na své zásoby. Moc tam toho neměl: trochu zeleniny, nějaké sušené maso a pár krajíců chleba. Vytáhl misku, nalil do ní trochu vody a položil ji na žhavé uhlíky kousek od plamene. Když voda začala vřít, hodil do ní trochu sušeného masa a zeleniny. Po tom postavil vedle misku s větším množstvím vody. "Až to bude hotové, trocha kávy bodne." prohodil jako by nic v naději, že ho dívka třeba uslyší a odpoví. Když se nic nedělo, lehce pokrčil rameny a čekal, než bude jídlo hotové. Voda v druhé misce začala bublat, tak vytáhl balíček s kávou a vhodil do vroucí vody pár zrnek. Za nedlouho se chuť vařeného masa se zeleninou a kávy smísila a lákavě zavoněla. Její malý nos se začal nenápadně chvět a pak se probudila.
Když otevřela oči, tak na vteřinu nebo dvě v nich byla vidět panika. Nevěděla kde je. Ale zřejmě na to zapomněla, protože když pohledem zavadila o toho pohledného mladíka, jak jí nabízí hrnek horké kávy a teplé jídlo, myslela si, že je v ráji. Když se pořádně najedla a vypila dva šálky horkého černého nápoje poděkovala a vrátila věci zpátky tomu muži.
"Proč si mě zachránil?" zeptala se, když k ní natáhl ruce, aby si vzal své věci zpět a mohl se najíst i on.
"Já vlastně ani nevím." odpověděl ji. Povšimla si, že jeho hlas zní velice mladě. Nemůže mu být víc jak dvacet pomyslela si. "Pravdou je, že když sem se tak díval na ten váš souboj, tak se mi nelíbilo, že to jsou tři ozbrojení muži na jednu bezbrannou ženu." pokračoval dál a díval se jí při tom do očí, jak se v nich zrcadlili plamínky ohně. Měla je krásně hnědé, plné života a nezdolného čtveráctví. Promnula si tmavě hnědé vlasy, které ji sahali sotva po ramena.
"Já jsem ale nechtěla zachránit." sdělila mu s upřeným pohledem na své zranění na boku.
"Ano, já vím. Ale byla si raněná a prostě..." došli mu slova. Nevěděl co říct. V krku měl od samé nervozity sucho. Bál se, aby před ní nevypadal jako blbec. Byla tak krásná.
"Děkuji, že si mě ošetřil." úsečně mu odpověděla a hladila si bolístku. Pokusila se vstát, ale v tom se ji připomněla palčivá bolest v stehně. "Au!" zasykla a spadla zpátky na zadek. Neznámí nezaváhal a přiskočil blíž. Položil ji na svůj plášť a setřásl z ní deku. Na to zranění úplně zapomněl. Ten šíp si musela vyndat těsně před tím, než omdlela, když sem bojoval s tim chlápkem co měl šípy. Opatrně ji prohmatal stehno, aby zjistil, zdali není něco poraněného, ale krom natrženého svalu tam nic nenašel. Když to dělal, dívkou projel záchvat vzrušení, ale nedala to na sobě najevo. Podíval se jí opět do těch nádherných hnědých očí a usmál se.
"Noha je v pořádku, jen bys ji měla šetřit, dokud se trochu víc nezotaví." znovu se na ni usmál a z kapsy vytáhl obinadlo. Stáhnul s nim nohu, aby to tolik nebolelo a zase ji přikryl. Dívčina sledovala, s jakou zručností to udělal. "Rozhodně má lékařský výcvik." pomyslela si. Usmála se a usnula.
"Asi je hodně vyčerpaná." povzdechl si muž.
Začalo se pomalinku stmívat a on zašel pro nějaké dřevo. V noci bude muset držet ostražitou hlídku kvůli ohni. Nechce, aby se kvůli tomu zapletl do šarvátky s lupiči nebo jim podobnými lidmi.
Při prohlídce okolí narazil potůček. Voda byla průzračně čistá a tak ji ochutnal a zjistil, že se dá pít. Po prohlídce se vrátil zpátky do tábora, popadl čutory s vodou a vyrazil je naplnit.
Když se vrátil zpátky, dívka už tam nebyla. Nechala tu jen lísteček s přívěškem. Cizinec se rozhlédl, ale nikde ji neviděl. Popadl tedy kus papíru a četl si, co tam napsala:
Promiň mi, že jsem takhle odešla. Musela sem. Děkuji, že si mi ošetřil ta zranění. Dávám ti přívěšek, na znamení mé vděčnosti.
Nepokoušej se mě najít.
Ahoj, Chaoi
Muž vzal přívěšek do ruky a koukl se na jeho podivný tvar. Vypadal jako srpek měsíce. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale zadržel je. Přívěšek si omotal kolem zápěstí, aby ho měl pořád na očích, sbalil si věci, uhasil oheň a vydal se na cestu. Rozhodl se jít do nejližšího města, které je vzdáleno něcomálo přes dva kilometry. Chtěl se rozběhnou, ale tím by připoutal nechtěnou pozornost. Proto šel po hlavní cestě a choval jako jakýkoli jiný turista. Bohužel se mu to moc nedařilo, jelikož každý, koho potkal se mu obloukem vyhnul. Později zjistil proč.
Když došel k městské bráně, na strážní budce spatřil svůj portrét, pod kterým bylo napsáno "Hledá se!".
"To není možný." tiše zaklel a vytvořil jednoduché jutsu, které jeho podobu trochu poupravilo.
Jak se tak procházel ulicemi, zahlédl další plakát s nápisem "Hledá se!". Tentokrát tam ale nebyl on, ale byla tam ta dívka, kterou před nedávnem zachránil před smrtí. Sotva na to pomyslel, zaslechl řinčení zbraní. Povzdechnul si a vydal se k místu, odkud to vycházelo.
Modlil se, aby tam nepotkal jednoho určitého člověka...