Kyouteki 強敵: Kapitola první - Vyrážíme!

Spoluautorská povídka s Yumi ^^

Upozornění: Přímá řěč v uvozovkách, myšlenky kurzívou ;)

.
Po dlouhé chodbě se rozléhalo rychlé klapání, někoho, kdo očividně spěchal a šel pozdě. Kunoichi s dlouhými bílými vlasy mířila rychle k místnosti, jejíž dveře byly naproti ní až na konci chodby. Trvalo ještě pár chvil, než se udýchaně zastavila přede dveřmi.
Ten kr*tén, vztekala se v duchu. Jasně jsem říkala, že mě dneska nikdo nemá rušit!
Vytáhla z kapsy stuhu a svázala si dlouhé vlasy do vysokého culíku. Snažila se ještě pár sekund uklidnit, než bez zaklepání vpadla dovnitř.
Místnost byla dlouhá, se stropem vyšším než doteď v chodbě. U stropu se v kříži protínaly požární cestičky, odkud zemi dole tiše pozorovali ANBU. Ti byli ostatně první, koho si všimla.
Tsuchikage je jako vždycky opatrný, hm...
Rázně za sebou zabouchla dveře a přímým krokem došla až ke stolu. Měl tvar hranatého céčka, ona se octla v jeho prázdném vnitřku. Přímo proti ní byl Tsuchikage, po stranách čtyři rádcové.
„Mitsu-“
„Co je sakra tak strašně důležitý, když mám konečně jednou den volna?!“ Bělovlasá dívka zabodla do staříka navztekaný pohled rudých očí. Rádcové na ni ohromeně zazírali, pak se otočili ke Tsuchikagemu; stařík na ni zíral snad ještě víc překvapeně, než jeho rádcové.
„M-mitsuko – chan,“ podivil se. „MITSUKO, SAKRA! Odkdy máš dovolený řvát na svého dědečka?!!“
„Dědečka?! Ty starej zakrslej dědku!“
Rádcové se bezmocně ohlíželi ze strany na stranu.
„Je poznat, že jsou příbuzní,“ pošeptala žena na levo muži po své pravici. Ten letmo přikývl. Tsuchikage se na ně rozzlobeně zadíval. Pak obrátil pohled zpátky ke své vnučce.
„Mám pro tebe a pro dva další vybrané jouniny mi -“
„Já mám dneska volno, sakra! Včera jsem se vrátila!“
„To je mi jedno! Máš misi a tím to končí!“
„Říká kdo?!“
„Říká kage týhle zpropadený vesnice!“
„Pche,“ odfrkla si pobouřeně, ale zastavila své běsnění. „Co je to za misi a jaký blbci zase mají jít se mnou?“
„Mise typu S.“ Tsuchikage významně pozvedl obočí. Mitsuko se zarazila a zadívala se na něj o něco pozorněji. Koneckonců, nedával jí často mise tohohle typu.
„Doufám, že to zase není mise na vyvraždění nepřátelských chuuninů, co se sotva stali ninji.“
„Ne, to ne. Takže, vysvětlím to od začátku.“ Tsuchikage se zavrtěl na židli, protože už zase sjížděl dolů. Rozmrzele se zahleděl na své rádce okolo, než pokračoval.
„Jde o infiltraci na nepřátelské území. Naším cílem bude úkryt Konožského nukenina, Orochimara.“
„Konožskýho? Tak ať si ho vyřídí sami,“ řekla Mitsuko, předpokládaje cíl mise. K jejímu překvapení ale Tsuchikage zavrtěl hlavou.
„Nemáte ho zabít, z toho bychom nic neměli. Ale...náš špeh ve Zvučné nám včera poslal informaci, že Orochimaru vyvinul nové, vysoce účinné jutsu, které by se nám právě teď hodilo.“
„Jutsu...takže to jutsu musíme alespoň z někoho vymlátit?“
„Ne, podle našeho zdroje je ukryto na nepřátelském území. Měl by to být svitek v Orochimarových osobních prostorech úkrytu, kde bohužel mimo jiné tráví většinu času.“
To bude nuda, povzdychla si v duchu. A navíc mě ti dva prozradí...
„Kdo má jít se mnou?“ Její hlas zněl tentokrát o něco vyrovnaněji. Tsuchikage i toho všiml.
Výborně. Myslím, že už to přijala.
„Haisha Akeno a Fushinnin Reizo.“
„Zase tihle dva? Všichni tři máme týmy, co naši geninové? A proč tam jdeme tak narychlo, pokud je pravda, že je ta zpráva tak čerstvá?“
„Orochimaru se z jednotlivých úkrytů často přesouvá, a...náš špeh zjistil, že není jediným. Druhý špeh také informoval svou vesnici.“
Tohle začíná být zajímavé.
„Takže...můžeme počítat s dalšími nepřáteli.“
„Ano,“ souhlasil Tsuchikage. „Ti vás budou chtít bezpodmínečně zabít.“
„Vesnice...?“
„Skrytá Mračná.“
.
Nabručeně vyšla ze dveří jednací místnosti. Zastavila se u nejbližšího okna a zadívala se na vesnici pod sebou, budovy laděné do stejné, zkomíravé barvy.
Co je to asi za jutsu...? Škoda, že jsem se nezeptala.
Očima sjela k budově poblíž nemocnice.
Copak asi ti tři dělali ten týden, co jsem tu nebyla? Jak je tak znám, tak se flákali...
Pobaveně se pousmála nad myšlenkou seřvání svých žáčků a zamířila ke schodišti. S vervou seběhla až do přízemí, odkud nepozorovaně vyšla na hlavní ulici. Bylo v ní hlučno, každý spěchal s nákupem domů na oběd.
Jak je tak znám, budou spíš někde jinde. Zamyšlně se zastavila a rozhlédla se okolo. Oči jí padly na vysokou budovu s dlouhou, rovnou střechou, odkud v tu chvíli odletělo velké bílé prostěradlo. Zamračila se a rozběhla se tím směrem.
Teoreticky by to mohli být oni. Tuhle jejich zábavu nesnáším, povzdychla si. Vběhla do budovy, jako šílenec se prohnala schody až nahoru. Tam se zastavila u dveří a nakoukla skrz ně ven.
Na okraji budovy stáli tři lidé. Jeden z nich vesele poskakoval po okraji a pustil další prostěradlo. Toho poznala okamžitě. Další dva ho se smíchem pozorovali. Ty poznala spíše podle hlasů.
Vůbec se nezměnili.
Dveře nepatrně zavrzaly. Když se dva ninjové ohlédli, nikoho v nich neviděli. V tu chvíli se ozvalo vyděšené zaječení od jejich parťáka. Když se otočili, uviděli, jak ho bělovlasá kunoichi drží přes okraj jen za mikinu. Pod ním byla slušná hloubka, kterou by se proletěl, kdyby ho pustila. Pravděpodobně by ho tím zabila.
„Vy dementové!“ zařvala vztekle na všechny tři. „Už jsem vám říkala alespoň milionkrát, že jestli tohle uděláte ještě jednou, zmlátím vás tak, že se v zrcadle nepoznáte!“
„Mitsuko-sensei?! Kdy jste se -“
„Včera, vy flákači! A jen se po vás chci podívat, už zase nad celou Kamennou poletují prostěradla! Tak aby jste věděli, všechno to sesbíráte a vyperete, jasný?!“ Výhružně zamávala s chlapcem, kterého držela, ze strany na stranu.
„Mitsuki-sensei, on spadne!“ zapištěla dívka vedle ní. Byla znatelně menší než její dva spoluparťáci, hnědé vlasy měla zapletené do dvou krátkých copánků.
„Neječ jak malý škvrně! Pustila bych ho jenom, kdyby škemral, ať ho nepouštím!“
Chlapec, kterého držela, podivně pobledl – zřejmě se to právě chystal říct. Tmavé vlasy mu poletovaly ze strany na stranu a vypadal, že se opravdu začal bát.
Poslední člen týmu, chlapec s ryšavými vlasy je tiše sledoval a dělal, že se ho to vůbec netýká.
„Jste banda ubožáků! Jak si vůbec můžete říkat ninjové?!“ V příští chvíli s chlapcem, kterého držela, smýkla na opačnou stranu střechy. Síla, kterou do toho hodu dala, ninju odmrštila na krátký let vzduchem. Pak narazil na zem a ještě chvíli trvalo, než se zastavil sotva dva metry od druhého okraje střechy.
„Okamžitě to běžte sesbírat!“
„Hai, sensei!“ zapapouškovali všichni tři a rozutekli se ze střechy pryč. Bělovláska je pozorovala, jak zmizeli dveřmi. Potom si povzdychla a posadila se na okraj střechy, nohama zůstala vyset dolů.
Nebyla jsem na ně...moc měkká? V duchu se vrátila k tomu, co vyslechla od Tsuchikageho.
Vyrazíme dnes večer. Asi bych se měla jít připravit.
.
Zaklapla za sebou dveře. Ulice byly setmělé. Poupravila si katanu, kterou měla připlou na zádech, dole zajištěnou pruhem červené látky, který přepínal i světlou vestu.
Rozhlédla se okolo, pak v tichosti vyrazila vpřed. Proběhla na první pohled skoro stejnými ulicemi a zastavila se až u brány vesnice.
Jejich vesnice byla uprostřed skal, takže před Mitsuko byla ještě klikatá cesta, než by se dostala na volnější prostrantsví. Místo toho však zůstala stát a čekala. Zpoza stínu k ní vykročili tři ninjové.
„Mitsuko-sama,“ pozdravili dva ninjové. Letmo na ně kývla hlavou, neměla náladu vymýšlet urážlivou odpověď. Podívala se na třetího, o něco menšího ninju. Tsuchikage se na ni mračil.
„Neměla ses k těm dětem chovat tak hrubě.“
„Díval ses...?“ povzdychla si a zadívala se ke hvězdám na noční obloze. Vítr, který proletoval mezi ostrými úbočími skal, vytvářel zvláštní ozvěny v dály, které ráda poslouchávala. Místo zasněného poslouchání šeptání ve větru se ale musela vrátit do reality.
„Nic jiného si nezasloužili.“
„Takhle nikdy nebudu mít pravnoučata,“ postěžoval si. V bělovlásce hrklo.
„COŽE?! Ty starej perverzní úchyláku!“ zaječela na něj vztekle. Pak se nevybíravě zahleděla na dva další člený týmu.
„Jsi pořád stejná. Už jako když jsme byli tým geninů, tak jsi vždycky -“
„Drž h*bu, Akeno.“
Ninja s šátkem na hlavě se vesele zašklebil.
„Pořád jste stejná, opravdu,“ přikývl druhý ninja k Akenovi.
„A ty jí pořád vykáš, Reizo,“ obvinil ho. Ninja s jizvou na levé tváři se tiše pousmál. Tsuchikage je všechny tři sledoval, dokud nestichli. Mitsuko mlčela, zřejmě k tomu neměla co říct.
„Dobrá tedy. Plán cesty a úkrytu máte. Musíte si pospíšit, běžte!“
„Ano, Tsuchikage-sama!“
„Nojo, nojo,“ zabrblala Mitsuko. Teprve pak se rozběhla vpřed. Dva ninjové ji okamžitě následovali. Stařík je sledoval, dokud se mu neztratili ve stínech.
Buď opatrná. Všichni buďte.