Strážný anděl

Chlapec padl k zemi. Už nemohl vstát, nemohl bojovat. Tak bezradně se cítil poprvé v životě. Rád bojoval sám, aniž by ohrožoval životy ostatních, ale teď to bylo jiné. Stál proti němu jiný nepřítel, než na které byl zvyklý. Útočník věděl o každém jeho kroku dřív, než ho udělal.

Poprvé v životě mu docházela čakra. Jediná jeho spása bylo vypustit démona uvnitř něj, ale to nechtěl. Prožíval to už po tolikáté, ale tentokrát to nebylo jako normálně. Pořád stejné hašteření mezi touhou přežít a rozumem, ale teď byl moc slabý na odpor.

Klec se pomalu začala otvírat a on nevěděl kam utéct. Od mříží k němu proudilo obrovské množství čakry. Démon mu sliboval sílu, ale chlapec znal krutou cenu, kterou by musel zaplatit. Tak to probíhalo pokaždé, ale tentokrát se klec otevřela víc než kdy dříve a démon mezerou protáhl ocas a chytila jím unikajícího chlapce.

Proměna už nešla zastavit. Tak, jako byl po řadu let démon součástí chapcova těla, mel se teď chlapec stát jen bezvýznamnou součástí monstra. Zavřený ve vězení stvořeném jeho otcem měl chlapec potichu trpět až do konce netvorova života.

Snažil se bojovat, ale už neměl dost sil. Naposledy zvedl hlavu k nebi. Chtěl ještě vidět slunce, ale byl uvěsněn uvnitř sebe sama, kde nesvítilo slunce ani měsíc, květiny nekvetly a nemohl sem přijít nikdo z jeho přátel. Nemohl se pořádně nadechnout. Ještě toho tolik nestihl.

Po tváři mu stekla slza. Ozvalo se, jak dopadla na podlahu. To krátké neutěšené tiché cáknutí. Kdesi v dáli na konci chodby do žaláře se cosi rozzářilo. Vypadalo to jako velký pták. Chlapec se na zářící stvoření nemohl přestat dívat. Naděje. Přesně to teď cítil.

Věc přiletěla blíž, ale byl vydět jen její obrys. Nebyl to pták, to už bylo jasné, ale vypadalo to jako anděl. Jediné, na co se chlapec ještě zmohl bylo natáhnout ruku. Zavřel oči, nechtěl vidět svou prohru nad démonem, nad sebou samým, nad svou součástí. Natáhl ruku a tiše si ve skrytu duše namlouval, že ho někdo chytí, zachrání ho. Ve skutečnosti tomu ale nevěřil. Neměl proč, byl uzavřen v sobě samém a tam nikdo jiný nepronikne.

Náhle cítil cosi na ruce. Otočil hlavu a otevřel oči. Někdo ho držel za ruku. Dlaň v jeho paži zářila a byla tak jemná. Sklouzl pohledem po celé postavě. Byl to anděl, ten samý, kterého viděl přilétat. Znal ho, tu dívku s křídly bespečně poznával.

"Hinato? Jak -"Zadrmolil z posledních sil."
"Jsem tvůj strážný anděl, Naruto" usmála se a záře obklopila i chlapce. Démon zakřičel bolestí a stáhl se zpět do své cely.
"Já to nechápu, jak ses sem dostala?"
"Jsem tu už od tvého narození."
"To není možné, vždyť tě znám až ze školy..."
"Ale já nejsem Hinata, jen tak vypadám. Jsem tvůj strážný anděl a jako každý jiný vypadám tak, jak chce můj svěřenec."
"Ale jak poznáte na koho se proměnit?"
"Tak chvíli poslouchej své srdce."

Na to anděl zmizel a chlapec se opět objevil v místnosti, ktetrou neznal. Před ním klečela ona. Krvácela, ale víc se zajímala o něj.

"Hinato, ty jsi ho zabila?"
"Ehm...to...to nic nebylo...už byl dost oslabenej bojem s tebou..." červenala se jako vždy, když ho zahlédla.
"Díky, že jsi mě zachránila," usmál se a chytil ji za ruku.
"A-ale...já nic...nic jsem neudělala..."
"Udělala jsi víc než myslíš, děkuju. Bez tebe bych tu už nebyl."

Hinata ještě víc zrudla. Tak blízko něj ještě nikdy nebyla. Pohladil ji po tváři. Nevěděla, co má dělat, normálně by už dávno omdlela. Začal ji líbat.

Poznámky: 

Má první jednorázovka

Něco o vzniku jednorázovky

Nebudu nic skrývat, prostě jsem hledala důvod, proč se neučit Hlavně jsem se po všech těch testech potřebovala uklidnit, vypsat se z toho, a měla jsem docela špatnou náladu.

Další FF