Myslíš si, že jsem blázen? - 1. díl

Schylovalo se k večeru. Rolníci se vraceli z polí do svých chatrčí a matky svolávaly děti k večeři. Brzy nebylo venku ani živáčka s výjimkou tří cizinců. Nikdo je tu nevítal, každý kolem nich prošel jako by neexistovali. O tom, že si lidé této malé pochmurné vesničky všimli příchozích, svědčily jen narážky proceděné skrz zuby.

Na okraji vesničky stál opuštěný polorozpadlý dům. Okna byla rozbitá, dveře už kdosi spálil a na střeše chybělo několik desítek tašek. Cizinci pomalu vešli. Opatrně celou chatrč prohledali. Byla zařízena, jako by se měl majitel stavení každou chvíli vrátit, ale vše bylo pokryto silnou vrstvou prachu, jenž tlumil lehké kroky návštěvníků a výmluvné vrzání prohnilých prken v podlaze. Trojice uspořádala krátkou vojenskou poradu týkající se jejich mise a rozhodla se přespat v rohu obývacího pokoje, kde si rozložili spacáky a zmoženi dlouhou cestou usnuli.

Vojáci se znali už odmalička a věděli přesně, jak funguje mysl ostatních spolubojovníků, v čemž se také skrývala jejich síla. Ačkoli ani jednomu nebylo ani sedmnáct, nevedl skupinu starší ninja, jak je tomu obvykle, nýbrž byl do čela skupiny zvolen nejinteligentnější z nich. Velitel byl vysoký. Khaki kalhoty a černé přiléhavé tílko zvýrazňovaly statnost jeho postavy. Přes tílko většinou nosil vojenskou vestu a kolem paže si ovazoval ochranou čelenku – odznak ninjů z Vesnice skryté v listí. Měl dlouhé tmavě hnědé vlasy sepnuté do culíku a jeho hnědé oči dávaly tušit jeho inteligenci. Ve skutečnosti byl označován za génia. Jmenoval se Shikamaru a veškerá aktivita navíc se mu příčila. Jeho přítel Chouji byl přesným opakem. Pod modrou bundou, žlutým trikem a oranžovými kalhoty se schovávalo zavalité tělo. Obličej byl buclatý a oči vůči tvářím nezvykle malé. Také měl dlouhé vlasy, avšak zrzavé a volně splývaly. Ze všeho nejvíce miloval jídlo a byl ochoten pro ně i zemřít. Třetím členem byla Ino. Dlouhé blonďaté vlasy měla sčesané do vysokého culíku a část obličeje zakrývala ofina. Obličeji vévodily velké modré oči. Byla štíhlá a přitažlivá, ale zároveň hádavá a panovačná.
Velitel se probudil brzy ráno, když uslyšel, jak kdosi utíká po malé zahrádce před domem. Probudil zbytek skupiny. Zjistil, že mu chybí ochranná čelenka a odvodil, že mu ji sebral člověk, jenž právě utekl a rozhodl o jeho pronásledování. Nebylo těžké zloděje dohonit. Byl to přibližně osmiletý chlapec a právě se vychloubal před kamarády, jak svojí sílou a chytrostí přepral cizince a získal čelenku.

„Vidíte? Na mě nikdo nemá. Všechny přeperu a koho ne, toho dostanu svojí inteligencí.“

„Jo? Co kdybys nám tu svojí sílu a inteligenci na místě ukázal.“ Ozval se Shikamaru a zaujal rádoby bojový postoj. Věděl, že chlapec vycouvá, a kdyby ne zastavil by ho během sekundy svojí technikou imitace a zároveň by mu nezkřivil ani vlásek. Stalo se ale, co nečekal. Objevila se před ním pohublá žena s krásným obličejem lemovaným krátkými havraními vlasy a sledovala muže jasně zelenýma očima. Byla připravena bojovat, pokud bude muset.

„Nebojte se, nechci chlapci ublížit,“ řekl klidně Shikamaru a postavil se opět do normálního postoje. „Jen chci zpátky ochrannou čelenku, kterou mi ukradl.“

Žena se podívala na chlapce a natáhla ruku. Syn jí podal čelenku. I přes námitky dítěte ji vrátila ninjovi.

„Proč si jí nemůžu nechat? Našel jsem ji.“ Rozčiloval se chlapec a Shikamaru mu s úsměvem odvětil.

„ Tuhle čelenku si musíš zasloužit. Znamená, že jsem vystudoval vojenskou akademii a prokázal svou inteligenci sílu a přizpůsobivost.“ Na to si čelenku omotal kolem paže.