Twin 5 - Co se děje za tou zdí?

Asi po půl hodině se dvojice konečně dostala z ordinace a došla až za jouninem, který se nejlépe ve vesnici vyznal v lidské mysli. Inoichi byl nejprve překvapen Narutovou přítomností. Poté mu však Sakura všechno vysvětlila a on se jen usmíval.
„Naruto, sedni si.“ Řekl Inoichi a ukázal na židli.
„A…vážně to nebolí?“ Rozklepal se Naruto.
„Co sem ti sakra říkala.“ Zamračila se Sakura.
„Nebolí, je to jako bys spal.“ Usmíval se muž. Naruto se i přes obavy posadil a čekal, co bude následovat. Inoichi si klekl na kolena, aby hleděl přímo Narutovi do očí. Sakura vše pečlivě sledovala.
„Naruto zavři oči.“ Přikázal chlapci muž.
„Proč?“ Tázal se Naruto.
„Potřebuju tě uspat.“ Zašklebil se jounin.
„Ale mě se nechce spát.“ Oponoval mu Naruto.
„Naruto, neštvi mě!“ Začala Sakura běsnit.
„Ale Sakuro já…“ Nedořekl blonďák větu, neboť toho měla Sakura dost a jednu mu natáhla. Naruto se odlepil od židle a v letu ho zabrzdila zeď. Spadl na zem. Díky Sakuřině ráně se odebral do říše snů i bez jouninovy pomoci.
„To je účinnější a bez odmlouvání.“ Usmívala se Sakura. Inoichi úsměvně zakroutil hlavou, zvedl chlapce ze země a posadil ho na židli.
„Sakuro, chytni ho za ruku.“ Posadil se opět do oné pozice, kdy měl oči přímo proti Narutovi.
„Proč?“ Nechápala, ale udělala to.
„Možná sebou bude trochu cukat, bude mi bránit ve vstupu, tak potřebuju, abys ho držela.“ Zavřel oči a přiložil svou ruku na Narutovo čelo. Ten sebou chvíli cukal. Sakura se ho místo držení za ruku rozhodla přimáčknout na židli pomocí jeho ramen.
„Kde to jsem?“ Začal se Inoichi rozhlížet kolem po tmavé místnosti bez oken a dveří. Zeď byla mírně naprasklá, avšak škvíra v ní nebyla.
„Snaží se vzpomenout, bojuje s tím.“ Pohlédl na Naruta, který ležel v jednom rohu. I jeho vědomí bylo po Sakuřině ráně mimo.
„Myslím, že je čas to prorazit.“ Povzdechl si, napřáhl se a začal do zdi bouchat a kopat vší svou silou. Prasklina ve zdi se začala zvětšovat a pod ní se pomalu objevovala dřevěná vrstva.
„Co to?“ Nechápavě na to hleděl. Omítka a kousky zdiva se sypaly na zem. Pod ním se začaly zjevovat dřevěné dveře.
„Zajímavý způsob.“ Zašklebil se a v mlácení přestal.
„Tak se podíváme, co je za vámi.“ Řekl ke dveřím, chytl za kliku a otevřel. Vešel do další tmavé místnosti, jen po stranách svítily jakési zelené průhledné roury, jejichž obsah prozatím nezkoumal. Uprostřed místnosti byl umístěn stůl umožňující připoutání osob. Přišel k němu a začal ho přejíždět prstem.
„Co je to za blbost?“ Podrbal se ve vlasech. Teprve teď si více začal všímat skleněných trubek, které obsahovaly zelenou kapalinu a vedly do další místnosti. Dveře do ní nebyly tentokrát nijak zakryty. Pomalu se plížil ke dveřím a otevřel je. Po vstupu do další místnosti se mu zjevilo dvě obrovské zkumavky, do kterých byla vpravována tato zelená kapalina. Když si pořádně prohlédl obsah zkumavek, všiml si jakéhosi tmavého zárodku.
„O co tady jde??“ Zakroutil nechápavě hlavou a pohlédl na druhou zkumavku. Tmavý zárodek již neměl tak neurčitý tvar. Nápadně připomínal ještě nevyvinutou chlapeckou postavu.
„Naruto…sakra…co to je?“ Zhluboka polkl a nechápavě na postavu hleděl.
„Tohle se mi nelíbí. Kde to vůbec je? Je to Orochimarovo sídlo?“ Pokládal si řadu otázek, na které neznal odpověď.
„Myslím, že to prozatím stačí.“ Dal ruku do pozice pečetě pro zrušení a křikl.
„Kai!“ Místnost, ve které byl, se náhle rozplynula. Otevřel oči a opět hleděl do chlapcovy tváře.
„Co jste tam viděl?“ Vyzvídala Sakura.
„To kdybych věděl.“ Povzdechl si muž.
„J-Jak to myslíte? Naruto si nic nepamatuje?“
„Na první pohled to tak vypadalo, ale nakonec se mi stěnu podařilo prolomit a… Vůbec se mi to nelíbilo, mám z toho divný pocit. Jsem si skoro jistý, že jsem se dostal do Orochimarova sídla.“
Sakuřiny oči se střetly s jeho modrými, tak nemálo podobnými Ininým a k vlastní hrůze v nich viděla strach. Strach z něčeho neznámého, co viděl v Narutově mysli. Po zádech jí přeběhl studený mráz, automaticky si na prsou překřížila ruce.
„A co jste ta-„
„Myslím, že bychom měli jít za hokage-sama, hned,“ přerušil její otázku Inoichi.
„Ano! Ale co Naruto?“
„Bude ještě chvilku mimo, jeho vzpomínky byly opravdu hluboko, zatím ho tu necháme spát.“
Když vycházeli ze dveří, Sakura se ještě otočila po svém spícím týmovém kolegovi, vypadal tak nevinně a zranitelně, jako by si v životě už nevytrpěl dost.

Stáli v kanceláři hokage, Inoichi jim vše vylíčil a nyní v místnosti panovalo hrobové ticho. Tsunade seděla za svým stolem, prohýbajícím se pod nánosem dokumentů a jiných úředních věcí, lokty měla opřené o jediné volné místečko a bradu měla položenou na propletených prstech.
„Co jeho krevní testy?“ Optala se nakonec, což čtveřici přítomných vytrhlo z přemýšlení.
„Ještě nejsou hotové, snad zítra.“ Pípla Sakura.
„Shizune, řekni lékařskému týmu, ať si pospíší!“
„Hai!“
„Jistě v tom má nějakou roli ta záhadná zelená tekutina, kdybychom jen věděli, co to je.“ Mrmlal si Kakashi zamyšleně pod maskou.
„Nevím, ještě jsem se s tím v medicíně nikdy nesetkala. Ale jak znám Orochimara, jistě to nevyčetl z literatury určené pro běžné lékaře.“
„Já už jsem se s tím jednou setkala. Stejně takovou barvu teď má Narutova chakra,“ rozpomněla se Sakura a pohlédla na svého sensei, jako by chtěla, aby to potvrdil.
„To je pravda. Dobrý postřeh, Sakuro, ale dokud nebudeme mít výsledky testů, nemůžeme nic dělat. Navíc se obávám, že budeme muset Naruta izolovat, nevíme, co se může stát. Kdyby se třeba v boji hodně vysílil, mohlo by to v něm probudit nějakou neznámou Orochimarovu sílu. Tak to přece funguje u Sasukeho.“
„Ale to přece-“
„Nebo bychom to naopak měli zkusit, abychom si byli stoprocentně jistí, že od něho nehrozí žádné nebezpečí. Kdyby se probudil Kyuubi, tak může zasáhnout Yamato, takže by to zase takové riziko nebylo.“ Probral se konečně ze svého zamyšlení Kakashi.
„No, avšak nejbezpečnější to taky není. Tak dobře, ale při jen sebemenším náznaku to zastavíme. Ještě musíme vybrat soupeře, který bude ochotný to risknout.“
„Já to udělám, dlužím mu to,“ řekla Sakura odhodlaně.
„Tak tedy, za třicet minut se sejdeme na tréninkovém poli číslo sedm, tak se běžte připravit a sežeňte Yamata. Inoichi, tobě děkuju za dobrou práci,“ rozkázala Tsunade a pohybem ruky je vyprovodila z kanceláře.
Poté, co vyšli z budovy, jim pan Yamanaka popřál hodně štěstí a šel si po svým, zatímco Sakura se vydala domů pro věci potřebné k zápasu a Kakashi se šel na tu půl hodinku ztratit někde na cestě životem.
Růžovláska se doma rychle převlékla do věcí, v nichž obvykle chodila na mise, připnula si k pasu pouzdro s kunai a shurikeny a pro všechny případy si vzala i lékárničku, kdyby se něco zvrtlo.
Cestou vyzvedla kapitána Yamata a společně se vydali pro Naruta.
Naštěstí byl stále tam, kde ho zanechali, právě se začínal probouzet osahávaje si čerstvou bouli na hlavě po dívčině narkóze.
„Co se to… Kde jsem? A co ta operace, přežil jsem to?“
„To nebyla žádná operace, ty baka! Ehm, proběhlo to dobře a potřebujeme si něco ověřit, budeme spolu bojovat, tak se zvedej, za chvíli se máme sejít s Tsunade-sama a Kakashi-sensiem.“
I když blonďáček nic nechápal, postavil se a následoval je k cvičišti.
„Ale, Sakuro, já s tebou nechci bojovat, jsi docela v pohodě.“
„To ty taky, ale tohle je důležitý, tak mě nešetři, protože já tebe nebudu,“ odpověděla Sakura s jemným úsměvem.