The Writer 1

Tělocvičnou se ozvalo písknutí píšťalky ukončující náš zápas. Rukou jsem si otřela pot z čela a běžela do hloučku svých týmových kolegyň.
,,Třída Kapitána Jaroše vyhrává nad Střední průmyslovou školou chemickou 65:34!“ ozval se hlas a celý náš tým radostně zajásal. Nemohla jsem tomu uvěřit, byl to první zápas v sezóně a my ho vyhrály. Bylo to opravdu skvělé. Sáhla jsem po láhvi s pitím a žíznivě se napila. Dneska jsem toho měla vážně plný zuby. Tři písemky ve škole, tenhle zápas a ke všemu jsem měla pocit, že na mě něco leze.
,,Všechny jste byly skvělý.“ Pogratuloval nám trenér a nechal nás, abychom se šly převléci do šaten.
,,Byly to ale silné soupeřky.“ Neodpustila jsem si tuhle poznámku. Celý tým se na mě s udiveným pohledem otočil a já jen pokrčila rameny.
,,Nemusíš jim prokazovat čest.“ Sjela mě naše pivotka a já tak neměla možnost už nic říct. Jako křídlo jsem byla v té spodní polovině naší týmové hierarchie, a proto jsem radši držela zobák.
V šatně jsem se moc nezdržovala, ryche se převlékla a upalovala domů. Těšila jsem se na teplý čaj, odpolední detektivku a samozřejmě na svůj notebook. Nootebook... ano, při vyslovení tohoto jména jsem se zasnila. Moje úžasná skládací krabička mi byla oporou ve všech situacích, mohla jsem si do ní psát takřka všechno a jí to nikdy nevadilo. Z přemýšlení mě však vytrhl zvuk zastavujícího autobusu a tak jsem musela přidat na tempu, abych ho dohonila.
Cesta domů trvala kolem čtyřiceti minut. Zmrzlýma rukama jsem otevřela dveře od malého domku a vklouzla dovnitř. Už se topilo, což znamenalo, že je mamka doma.
,,Tadaime!“ Zavolala jsem směrem do kuchyně a odhodila batoh do svého přízemního pokoje.
,,Ahoj, tak jaký byl zápas?“ zeptala se mě maminka ihned jak jsem napochodovala k ledničce a hladově si z ní vytáhla jogurt.
,,Jo, bylo to dobrý, vyhráli jsme.“ odpověděla jsem bezduše, dala jí pusu na tvář a utíkala k mému nejlepšímu příteli.
,,Ahoj broučku, jak jsi se beze mě dneska měl?“ začala jsem konejšivým hlasem mluvit ke svému počítači. Zapnula jsem ho a čekala, dokud se nenačte.
,,Tak co dneska napíšeme...“ přemýšlela jsem a v hlavě se mi ukázal obrátek Orochimara s takovým krásným úšklebkem, že jsem prostě neodolala a jakmile se můj nootebook rozjel, zapnula jsem Word a začala tam ťukat svoji povídku.

Orochimaru, jako každý správný padouch, má své cíle, pro které udělá vše. Tentokrát se jeho vytouženým snem stala pátá Hokage. Musí jí svrhnout a zmocnit se jejího postu, protože to bude klíč k ovládnutí všeho, co on chce.
,,Kabuto?“ Zvolal Orochimaru svým slizkým hlasem.
,,Ano vaše hadí výsosti?“ poklonil se před svým pánem okulároman.
,,Zajisti všechny týmy mimo Konohu, nesmí se dostat dovnitř dřív, než bude Tsunade svržena.“ Rozhodl a jeho poskok běžel okamžitě vykonat rozkaz.

O chvíli později v Konoze

,,Dopadne to špatně pokud se o tom nedozví.“ Uvažovala zoufale Godaime a dala si ruce pod bradu.
,,Co ale hodláš dělat babčo?“ Ozval se se stále veselou misí hyperaktiv.
,,To právě nevím. Jediná možnost je, dostat se tam za ní a říci jí o tom. Může dojít až k našemu konci, jestli si neuvědomí, co všechno způsobuje.“ Křičela a vylila do sebe několik deci svého milovaného nápoje.
,,Koho tam ale chcete poslat? Ještě nikdy tam nikdo nebyl. Ztratíme se tam dřív, než jí vůbec najdeme.“ Zoufala mladá medička.
,,To vím taky! Bohužel nikoho nemáme. Budete se tam muset vypravit sami. Až se vrátí nějaký další schopný tým, pošlu ho za vámi.“ rozhodla blondýna a zavolala na svoji hnědovlasou přítelkyni.
,,Shizune, dones tu knížku na kterou jsem se dívala ráno.“ zavelela a v mžiku se tam objevila brunetka s tlustou knihou v rukách. S žuchnutím ji položila na stůl a odkráčela pryč.
,,Teleportuji vás tam. Naše zbraně tam budete potřebovat jen v případě, že by se o tom člověku doslechl i náš úhlavní nepřítel a šel po ní stejně jako my. Pohybujte se tam především v noci, buďte nenápadní. A když to nebude nutné, nepoužívejte jutsu!“ udala další pokyny a chystala se k provedení pečetí, které měly otevřít portál, ale Kopírovací ninja ji zastavil.
,,Jak jí vlastně poznáme? Neznáme její tvář, jméno, příjmení, bydliště, nevíme kam chodí, jaké má koníčky a podobně, to je jako hledat jehlu v kupce sena.“ Zoufal a utrápeně se podíval na svoji Hokage. Ta se na chvíli zamyslela a potom vysypala.
,,Jmenuje se Nikita Reduzsky, je jí osmnáct a je v maturitním ročníku na gymnázium Třída Kapitána Jaroše. Mezi její koníčky patří předělávání našeho osudu, hraní na klavír, pozorování přírody, basketbal a učení se matematiky a japonštiny. Bydlí ve městě, kam vás teleportuji, přesněji nevím.“ Vypověděla a chudák Kakashi si to pomalu ani nestačil zapsat.
,,Babčo, co se stane, když tu dívku nenajdeme, nebo když jí najde Orochimaru?“ Měl plno otázek blonďák.
,,Tak to potom bude náš konec.“

Zpět v domě Nikity Reduzsky

,,Fajn, takže Orochimaru se chystá napadnout Konohu a Tsunade usilovně přemýšlí, jak mu zabránit v proniknutí do města, když je většina schopných ninjů mimo město. To se bude ještě vyvíjet hodně slibně.“ Promnula jsem si ruce a uložila svoji práci. Ani za nic jsem netušila, že právě v tuhle chvíli se pro mě vypravují dva týmy. Jeden od Tsunade a ten druhý od Orochimara a oba mají stejný cíl. Přivést mě do jejich světa živou a zdravou. Zatím.
Vyhodila jsem do koše kelímek od jogurtu a zvedla mobil na který mi volala moje kamarádka.
,,Zdar Shini, copak je?“ Zeptala jsem se uhuhlaným tónem a vysmrkala se do kapesníku.
,,Chci se zeptat, jestli půjdeš dneska večer ven.“ položila svoji otázku a čekala na odpověď.
,,Promiň, dneska to asi nepůjde. Jsem nechcípaná, bolí mě hlava a ke všemu jdou naši dneska pryč a já musím hlídat sestru.“ řekla jsem unaveně.
,,Takže zítra nepřijdeš do školy?“ zeptala se sklíčeně.
,,Uvidím, jak mi bude, ale asi ne.“
,,Dobře, tak se uvidíme později. Uzdrav se Niki. Pozdravuj a měj se. Ahoj.“ Ukončila hovor a já položila mobil na své místo.
,,Niki, pojď sem na chvíli.“ ozval se hlas mého tatínka. Zvedla jsem se ze židle a odpochodovala do obýváku.
,,Ano tati?“
,,Pohlídáš teda dnes večer Zorku? Potřebujeme jít s maminkou na ten večírek v práci.“ vyklopil svůj požadavek.
,,Jasně, stejně mi není nějak dobře, takže bych ani nikam nešla.“ Přikývla jsem a podala své dvouleté sestřičce hračku. Ta se jen dětinsky zasmála a znovu pajdala k tátovi. Usmála jsem se nad tím obrázkem a odpochodovala do koupelny pro nějaké léky. Vybrala jsem paralen, sinecod a podobné léky na bolesti hlavy a kašel. Zapila jsem to vodou a šla zpět do svého království.
,,Je ti špatně?“ Strachovala se maminka
,,Jen mě trochu bolí hlava, ale to bude dobrý, za chvíli to přejde.“ Snažila jsem se jí upokojit.
,,Změř si teplotu, jestli ti bude špatně, tak zítra zůstaneš doma.“ Rozhodla a odešla se připravovat na večírek. Otráveně jsem zastrčila teploměr pod paži a obrátila se na bok.
Po chvíli přišla maminka a na teploměru vyčetla 38,2.
,,Tak zapomeň, že půjdeš zítra do školy.“ Řekla a donesla mi teplý čaj.
,,S tátou nikam nepojedeme, neměl by kdo ohlídat Zorku.“ Zavolala ještě.Vyskočila jsem z postele a dohnala se do kuchyně.
,,Tak to ne mami, moc jsi se tam těšila. Já dneska sestru pohlídám, nijak mě neubude.“ Ujistila jsem ji. Podívala se na mě pochybovačným pohledem, ale po chvíli mě objala.
,,Díky holčičko.“

Tým 7

,,Skvělé, kde to jsme?“ Podivila se Sakura když se kolem ní objevil hlouček lidí chodící po velkém náměstí zvaném Svoboďák.
,,No asi v tom městě kde bydlí náš cíl. Dattebayo“ Vyvodil si logicky Naruto a začal se po těch divných lidech dívat.
,,Jsou nenormální.“ Začal Sai a zatvrzele se díval kolem.
,,Nejsou o nic víc nenormální než ty.“ Sjela ho Sakura a chystala se mu dát pěstí. V tu chvíli se tam ale objevil pro ně neznámý veřejný činitel a začal na nebohou růžovlásku křičet.
,,Slečno, přestaňte ubližovat tomuhle mladíkovi, nebo vás zatknu za veřejné napadení a omezování osobní svobody!“ Začal křičet a Sakura se na něj nechápavě podívala. Po chvíli se jí však v očích zablýsknul oheň a ona se na něj otočila. Malý zavalitý mužíček teď stál čelem k o hlavu větší holce, která se na něj ještě vražedně dívala.
,,Sakuro, nezahrávej si, tohle není jako u nás.“ Snažil se jí uklidnit Yamato.
,,Nechte mě sensei, tomuhle chlápkovi ještě ukážu zač je toho Sakura.“ Zakřičela růžovláska a náměstím se začal rozléhat hlas týraného policisty.

,,Trochu jsi to přehnala.“ Usoudil Kakashi když pochodovali z hlučného centra do odlehlejších okrajů.
,,Nepřehnala, ten chlápek si zasloužil, co mu patřilo.“ Nenechala se brutální holka a promasírovala si prsty na důkaz, že si s ní nemá začínat ani její sensei. Všichni přítomní jen protočili očima a raději nechali svoji týmovou kolegyni na pokoji.
,,Kam teď?“ Zajímal se Yamato a koukal všude kolem.
,,Tsunade říkala, že ta holka nebydlí ve městě, že spíš někde na okraji.“ Vypověděl Kakashi.
,,Možná by stálo za to vydat se na nejvyšší místo a rozhlédnout se, kam se potom vydat.“ Navrhl Sai a všichni zúčastnění s ním souhlasili. Prudkou cestou se vyšplhali na Špilberk a po střechách vyskákali až na jeho nejvyšší místo. Do očí jim uhodila směsice tisíce barev, kterým teď Brno zářilo.
,,Jak v tomhle městě můžou žít?“ Nechápal Naruto.
,,Je to jiná společnost a jiná kultura, než jsme my, tak to pochop.“ Dával mu kázání Kakashi.
,,Nechte toho, raději se rozmyslete jakým směrem se vydáme.“ Uklidňovala je Sakura a rozhlédla se po celém Brně.
,,Možná bychom mohli zkusit zachytit její chakru.“ Podával návrhy blonďák.
,,Ty jsi vážně ztracenej, ta holka je NORMÁLNÍ! Chakru nemá.“ Zuřila žačka Godaime Hokage a zkoušela přijít na jinou variantu.
,,Neříkala taky, že chodí na tu Třídu Kapitána Jaroše?“ Vydumal z paměti Yamato.
,,Ano, mohli bychom se tam zkusit jít podívat, třeba bude zapsána.“ Přemýšlel Kakashi.
,,Je to moc zdlouhavé, ani nevíme, kde se ta škola nachází.“ Vyvracela to Sakura.
,,Co tedy navrhujete, paní dokonalá?“ Řekl ironicky Sai.
,,Moje intuice mi říká, že ta holka bude tam.“ Odpověděla a ukázala na zelenající se kopec se spoustou malých domků. ,,Tam je náš cíl.“