Příběh dítěte lásky2- Odpovědi- 3. kapitola

Akce Seznamte Aidu!

Po svatbě následovala hostina. Z Temari všechna nervozita už dávno spadla a teď se novopečená paní Nara tulila ke svému manželovi. Vypadali tak šťastně a spokojeně, tolik jsem jim to záviděla. U slavnostního stolu seděli snad všichni z vesnice. Tedy spíš všichni co jsem znala. Jeden člověk mi ale při obřadu unikl. Kakashi seděl nedaleko mě.
,,Támhle je!'' ozvalo se za mnou. Vysoce jsem vyjekla. Lekla jsem se a 'naštěstí' mám takový pěkný ječivý reflex. Prudce jsem se otočila. V posledních letech jsem se naučila být připravená na vše a za každou situací hledat nebezpečí. Ale k mému oddechnu tam stála jen Ino.
,,Ahoj Ino.'' usmála jsem se. Ani jsem se nenadála a přihnala se Tenten. Co to jen bylo za přepadovku? Ino měla rozpuštěné vlasy a fialové šaty, Tenten své nezbytné drdoly a šaty bílé.
Ino se sladce usmála a posadila se na židli vedle mě: ,,Tak jak jsi se měla?''
,,Chyběli jste my, všichni.'' odpověděla jsem popravdě. No, i když jeden člověk mi chyběl možná i víc...
,,Ale nepovídej,'' usmála se šibalsky, ,,to se ti po Kakashim nestýskalo nejvíc?'' V té chvíli jsem zrudla. Jak o tom vědí?
,,K-Kakashim?,'' zakoktala jsem a rázem se usmála abych zakryla rozpaky, ,,Ale prosim tě! Jsme jenom kamarádi!''
,,To známe.'' zachechtla se Tenten. Vrhla jsem na ni vražedný pohled a Tenten své nadšení raději ztáhla.
,,Ehm, Aido...,'' odkašlala si Ino, ,,Víš, říkaly jsme si s Tenten, že jsi pořád tak sama...'' Pořád? Vždyť jsem se teprve dneska vrátila. Ale je pravda, že jsem vždycky žila sama. A... už vím kam míří...
,,A my jsme si s Ino říkaly, že jsi jedna z posledních, která nikoho nemá.'' vyhrkla Tenten. Ino na čele vyskočil nebezpečný křížek, neovládla ruku a flákla ji.
,,BAKA!'' zašeptala zlostně poté co jí srazila. V tu ránu mi bylo jasné, že Ino patří k těm dívkám o kterých Tenten mluvila. Bere to tedy hůř než já
,,Holky...,'' začala jsem opatrně abych ještě víc nepodráždila Ino, ,,Jste moc hodné, ale já nemám zájem. Jsem šťastná, že jsem se vrátila domů a zatím vztah nepotřebuju.''
Tenten se zvedla, rázným krokem ke mě přišla a oběma rukama mě chytla za tváře: ,,Holka probuď se! Je ti 18 a kluci ti mizejí před očima! Shikamaru a Neji už jsou pryč a za chvilku i ostatní budou zadaní!''
,,Neji?'' zvedla jsem překvapeně obočí. Kdo by uhnal Nejiho?
,,Je to mezi nima vážný.'' pošeptala mi Ino s pohledem upřeným na Tenten. To jsem si mohla myslet, nejprve tajná láska a teď... teď už nemůžu Nejiho vydírat
,,Já...'' chtěla jsem začít znovu odporovat, ale Ino mě chytla za ruku a rychle mě otočila.
Natáhla ruku a řekla: ,,Támle je Kankurou.'' Zaostřila jsem na osobu na druhém konci stolu. Stál tam muž s hnědými vlasy v černém oblečení.
,,Kdo to je?'' zeptala jsem se a pořád tupě zaostřovala.
,,To je brácha Gaary a Temari.'' seznámila mě Ino. Já jsem ztuhla.
,,Ten zmalovanej?'' zeptala jsem se s úděsem a znovu rychle přezkoumala postavu. Tenhle namalovanej nebyl, uf.
Tenten se na mě obořila: ,,Je pěknej i když je zmalovanej!''
,,Hezčí než Neji, Tenten?'' rýpla si do ní Ino a Tenten nasadila nezůčastněný pohled.
,,Hele...'' začala jsem, ale Ino šubla rukou a prudce mě vytáhla ze židle.
,,Sakra co to děláš!!!'' zakřičela jsem. Bohužel, zakřičela jsem to lehce víc nahlas a tak se všichni přítomní otočili naším směrem. Zrudla jsem a nasadila nucený, oslnivý úsměv, tak jak to dělám ve všech trapných situacích. Naštěstí mě Ino odtáhla zase dál.
,,Neřvi, ještě o tobě bude mít blbý mínění.'' poučila mě.
,,Ino...'' procedila jsem zlostně mezi zuby, ale dál jsem byla zticha. Radši jsem se nechala dál táhnout až k druhému konci stolu. Čím blíž jsme byly místu kde byl Kankurou, tím víc na mě padala tréma.
,,Nemůžeme se vrátit?'' zastavila jsem a zeptala se nejistě.
,,Ne ty srabe.'' řekla rázně Ino a škubla mi za ruku na znamení, že pokračujeme. Já jsem ale stála pořád na místě.
Nervózně jsem se poškrábala na hlavě: ,,Já fakt nemyslím, že to je nejlepší nápad.'' Teď jsem rukou škubla já, ale do opačného směru. Ale stejně jako předtím já, i Ino stála na místě.
,,Aido... Pojď a nedělej scény...'' špitla, že jí ani nebylo slyšet.
,,Kdo tu dělá scény!'' zakřičela jsem a vztekle jsem se na ní otočila. Místo jednoho obličeje jsem ale viděla dva. Ino a...
,,E... Kankurou?'' usmála jsem se rozpačitě. Panebože, větší trapas snad už ani neni možný!
Ino se naštěstí rychle vzpamatovala: ,,Kankurou, zrovna jsem ti chtěla představit Aidu. Kankurou to je Aida a Aido to je Kankurou.'' A co nastává v trapných situacích? No ano, trapná chvíle ticha. No a Ino tomu samozdřejmě nasadila korunu.
,,Á kde jsem jenom nechala Tenten? Musím ji najít!'' usmála se a odběhla. Krása, větší trapnosti se mi dostat nemohlo.
,,Tak Kankurou...'' zažulila jsem se nejistě, ,,Ty jsi prý loutkař...''

Nevím co jsem si od téhle akce slibovala. Spíš jsem do ní byla jen násilím vtažena. I když je pravda, že po útěku Ino jsem si Kankura pořádně prohlédla a řekla jsem si, že možná nebude tak špatné když to zkusím. A kupodivu jsem zvolila správně. S Kankurem se krásně povídalo, ani by jste neřekli jak milý může být. Možná jsem se...
,,Aido?!'' zamával mi rukou před obličejem a já jsem se lekla.
,,Co co?'' ptala jsem se zmateně. Byla jsem zamyšlená když na mě promluvil.
,,Už nic, jen jsi byla trochu mimo.'' usmál se. Ten jeho úsměv...
,,Ai!'' ozvalo se za mnou a já se lekla dvakrát víc než předtim. Sakra proč mě vždycky někdo vyleká když přemýšlím nad takovými závažnými tématy?
,,Naruto...'' zašeptala jsem zlostně a otočila jsem se rušiteli vtvář, ,,Co chceš?''
,,Jeden můj přítel by s tebou chtěl mluvit.'' usmál se. Nestačila jsem se ani zeptat kdo a už jsem viděla přicházející osobu.
,,Gaaro-sama!'' zvolala jsem překvapeně. Kazekage se postavil přímo naproti mě po boku Naruta.
Usmál se a řekl: ,,Chtěl jsem pozdravit kunoichi z Listové, která si ve válce díky své síle vydobyla jméno ve světě.''
,,Tak bych to úplně neřekla.'' přiznala jsem skromně.
,,Za ty 3 roky jsi se změnila Aido, vyrostla z tebe překrásná žena.'' přidal kompliment Gaara a já už totálně nevěděla co říct.
,,To je od vás moc pěkné Gaaro-sama...'' začervenala jsem se.
,,Hej Gaaro!'' zasmál se Kankurou, ,,Neuváděj tady slečnu do rozpaků.''
,,Však ty se o ní postaráš.,'' úsmál se tajuplně, ,,Jdu pozdravit ještě pár lidí.'' Odešel a my tam stáli jako solný sloup. Neříkala jsem náhodou, že větší trapnosti se mi dostat nemůže?
,,Aido?,'' přerušil chvíli ticha Kankurou, ,,Nechceš ukázat moje nové loutky?'' Nejhorší možná výmluva jak se zbavit Naruta, to nemohl vymyslet něco důmyslnějšího?
,,Ráda.'' usmála jsem se a zvedla se ze židle podle Kankurova způsobu.
,,Díky, někdy mě fakt štve.'' zašeptala jsem mu když jsme byli pár metrů od Naruta, který zjevně opět nic nepochopil. Kankurou na mě hodil chápavý pohled.

Tak jsme se procházeli. Každým metrem jsem víc a víc cítila, že se mi strašně líbí. Byli jsme už celkem daleko od sídla klanu Nara když se ozval náhlý zvuk.
,,Áááá!'' zaječela jsem když mi to na prudším kousku cesty uklouzlo. A tak jsem se díky rannímu deštíku dostala do Kankurova pohotového náručí. Nějak mi na oko padly ty jeho překrásné hnědé oči. Zasněně jsem se do nich dívala a on do mích na stejný způsob. Ani nevím jak, ale naše obličeje si byly rázem blíž a blíž...